Psychicky náročné zaměstnání v raných týdnech těhu

@mis1987 Nedá se to říct aspoň šéfovi? Já to v práci také nechtěla říkat, ale jemu jsem to řekla právě kvůli tomu, že bych nerada kvůli stresu odcházela na nemocenskou. Řekla jsem mu i to, že to ještě ale nechci nikomu jinému říkat, protože člověk ty první týdny ještě neví...věděla jsem, že mu v tomto můžu věřit.

Právě i po práci, kolem té šesté, sedmé se chodíme projít se psíkem, snažíme se najít si čas na odpočinek, doma je to v pohodě, i když někdy si ty problémy a starosti nosím i domů, ale snažím se nemyslet na práci, horší je to další den ráno, když přijdu do práce a mám na stole milion papírů 😒 Nechci se zbytečně stresovat strachem o toho prcka, ale nejde to 🙂 Tak jsem ráda, že to tak má/měl i někdo jiný, pokud to bude takhle pokračovat asi nezbyde nic jiného než ta PN, dovolenou už bohužel nemám 😉 Díky za rady, dneska si vymrčím masáž 🙂

Jo, na tom taky něco bude...první to věděl i u mě šéf, protože kolegové jsou někdy horší než ženský...ten byl i srozuměn s tím delší dobu, že se snažíme a že pak prostě odpadnu, tak aby na to byl připravený....ale u mě to bylo trochu jiné, že bych prostě se svýma problémama šla na rizikové tak jako tak...takže by bylo vhodné, aby s tím tak nějak počítal dopředu.

@jancip A jak se zachoval?
No ze mě budou mít opravdu radost 🙂 Smlouvu na DN jsou dostala cca před dvěma měsíci 🙂 A zrovna šéfová je ten typ, který má 37 let a o dětěch nikdy nepřemýšlela, pro ni je hlavní kariéra, tak mám z toho docela strach, víš 😒

@kikimaruska
Holky, za 14 dní jdu na další prohlídku, tak počkám jak to dopadne a jestli mi dr. to těhu potvrdí na 100%, tak to asi šéfové řeknu, jelikož moje práce vyžaduje delší dobu na zaučení, tak ať si můžou někoho začít hledat, kdybych musela opravdu na tu nemocenskou.

@mis1987 tyjo tak šéfové bývaj opravdu horší než šéfíci...to je pravda. Já měla chlapa, ale taky mladocha (38)...děti už má...a v práci sem byla rok a půl po ukončení rodičovské se synkem...jinak sem tam dlouho, skoro 10 let. No za zkoušku nic nedáš a stejně jí to budeš muset časem říct...

@mis1987 To je rozumné...bude vidět i tvoji snahu, že ji nechceš hned vypéct ze dne na den...ale aby si našla včas náhradu 😉

@mis1987 Tak to je blbý. Já měla šéfa ve stejném věku ale s dětmi. On věděl, že budu chtít jít jednou na MD a už dopředu avízoval, ať mu to včas řeknu, aby stihli někoho najít a zaučit. Když jsem třeba došla s tím, že mám špatnou zprávu, se hned zarazil, že jestli jsem těhotná🙂 A to při tom ještě vůbec v plánu nebylo🙂...Vzal to dobře a myslím, že pokud to šlo, tak mě do těch stresových věcí nechtěl moc zatahovat, i když ne samozřejmě to vždy šlo. Ostatním jsem to řekla po prvním trim....Když to třeba zkusíš po dobrém, a aby bylo poznat, že Ti na práci záleží, že nechceš končit, ale že Ti i záleží na dítěti, aby nebylo ve stresu, tak třeba nějaké řešení najdete. Jen jestli není riziko, že to šéfová nepustí dál. Já jsem mu v tomto věřila.

@jancip Stoprocentně vím, že to pustí dál, ona to tady táhne s jedním spolupracovníkem, který je ale na jiném oddělení, takže co se stane u nás, ví okamžitě na druhé frontě a naopak 😉 Ale to už není moje věc, já budu mít čisté svědomí, že jsem to řekla jí a pokud to ona pustí dál, tak jen ukáže, že na pozici, kde se předpokládá laojalita a to mít jazyk za zuby nemá co dělat 🙂

Držím pěsti, taky jsem to před dvěma rokama řešila. Dělám s lidma s Alheimerem, sice jako sociální pracovnice, takže nepřebaluju, nekrmím, ale psychicky náročné, navíc s podřízenýma je někdy sranda. Nechtěla jsem to říkat hned, abych to nezakřikla, takže problém navíc: "jak (a kdy) odbíhat zvracet aniž by si toho všimla kolegyně, se kterou máme společné wc mezi kancelářema" 😉 . Nakonec se to nějak vyřešilo, v půlce čtvrtého měsíce jsem jedno ráno krvácela, takže nemocnice, naštěstí jen hematom, žádná neschopenka, nic se nestalo, ale byl to impuls to probrat s ředitelkou u kafe, kdyby se něco ještě dělo, aby věděla co a jak a probrat naše představy o práci dál do porodu a pak. Jinak ostatním jsem to řekla až v šestém měsíci, někdo možná už tušil (byla zima, takže všichni služební flaušovky), někdo si nevšiml. Jak jsem na začátku bývala unavená, tak později naopak a ty dva měsíce před porodem jsem tam něchodila klasicky na sedmou, ale už v půl šesté, protože jsem byla vyspalá, nabitá energií - ta už došla!!! 😀 Jinak, klasicky, personální pracovnici jsem to oficiálně oznámila až při papírovém odchodu na mateřskou, protože ta by to vyprdelila všem.

podle mě bych počkala cca 2 týdny, oznámila to v práci a šla na neschopenku....zdraví máš jen jedno, navíc si hodně odpočineš před porodem, vše si stihneš zařídit....já byla doma zhruba od 10.týdne, chodila jsme dálkově na VS, tak ne uplne doma, ale bylo to super, odpočinutá. ráno vstaneš jak chceš, nasnídáš se, uděláš i veci doma, jdeš ven...nebo si sedneš na balkon s kávou zabalená do deky...pohoda...a naše malá je úžasná, krásně spinká už dlouho celou noc - cca 8.měsice, dřív se budila 1x max 2x za noc....usměvavá, spokojená....navíc, až ti bude kolem 3.měsíce špatně - pokud bude, tak to zaspíš...

já jsem proto být doma....at jsi co nejvíc v klidu...a navíc, po porodu, mě vůbec nevadilo v noci vstávat, měla jsem strašně síly, nebyla jsem unavená, protože jak nekolik měsíců jste v kldiu doma....nic vás netrápí....fakt to nabereš sílu dopředu....

@mis1987 Jé to mi připomíná dobu kdy jsem dělala asistentku u právníků...hlavně když jsme připravovali mezinárodní arbitráž tak to bylo na pěst (oni jsou právníci sami o sobě trochu zvláštní, snad se někoho nedotknu 🙂...Taky bych asi chvilku počkala a pak šla na neschopenku...

@mis1987 já bych si na tvém místě z toho "psychicky náročného zaměstnání" nic nedělala. Rozhodně bych teda nešla na neschopenku jen kvůli tomu.
Psychicky náročnou práci mám taky, v prvním těhotenství jsem dělala ještě den před porodem (tak nějak se to sešlo), ale čím víc jsem byla těhotná, tím míň jsem si s těmi pracovními problémy dělala hlavu. Rozhodně myšlenky na ně jsem si domů nenosila.
Hlásila jsem to po potvrzené srdeční činnosti - mělo se vyhazovat, a i když jsem nebyla na seznamu, chtěla jsem dát šéfové možnost podle toho restruktualizovat tým. Tvářila se OK, chovala se jak kráva (brala to jako osobní podraz...), ale já měla svědomí čísté.
Teď jsem se přiznala (nové šéfové) hned ve 4. týdnu, ještě než jsem byla u doktora - taky kvůli vyhazování, protože začala mudrovat, že když už jsem zase v kanclu, že by vyhodila mou neschopnou kolegyni a přehodila mi její agendu - no tak jsem ji musela usměrnit 🙂

@mis1987 Zdravím, tak pokud to není fyzicky náročné, tak bych to moc neřešila. Myslím, že dneska je většina profesí psychcky náročné, já si nedošla za celý den ani na jídlo.....nebyl čas. Pořád se něco řešilo, telefon mi zvonil v sedm ráno, ale i v jedenáct večer a já sedla k pc a řešila nějaký problém.....
Když jsem byla těhotná podruhé, tak jsem si řekla, že je to jenom práce.....a nikomu nic neřekla, bohužel jsem v 10.tt o dítě přišla (zamlklé těhotenství) a byla jsem ráda, že to nikdo nevěděl....po revizi jsem pracovala dál a nikomu nemusela nic vysvětlovat....
Je to asi o prioritě, práce je práce, ale zdraví a život dítěte je prvořadý. Normálně bych plnila svoje povinnosti, ale čas na jídlo bych si udělala.
Teď vím, že bych to po dvou potratech neřekla ani rodině dříve než to na mne bude vidět...
Držím pěsti, ať je vše v pořádku....tehotenství není nemoc a práce se zorganizuje 😉 .
Něco jiného by bylo, pokud by byl problém zdravotní, hodně štěstí.

Souhlasím s tím, že čím jsem byla víc těhotná, tím jsem si s tím v práci dělala menší starosti - nechci napsat, že mi to bylo jedno, to ne, ale těšila jsem na mimi, chystala se "zahnízdit", nakupovat věci, chystat přestěhování a nějak jsem až tehdy pochopila (ano, skoro ve 34 letech), že práce není a nebude na prvním místě. Takže mi to celkově změnilo přístup k práci i pro dobu po mateřské 🙂

@mis1987 Ahoj.Já být tebou,tak až to budeš mít 100% jisté,tak jim to řeknu.Já pracovala jako servírka od 6 od rána do půlnoci.Celej den celkem fofry,přes obědy mi šéf pomáhal,ale jinak jsem tam byla sama.Jak se dozvěděl,že jsem těhotná,tak se začal chovat hrozně.Na oběd 5 minut,naházet to do sebe a fofrem na plac ☹ Jednou mi řekl (to jsem šla obědvat,ale byla tam nová holka na zaučení,tak jsem jí pořád musela odbíhat radit,takže se můj oběd protáhl na 15minut) teď ho budu citovat doslova:" tak ku..a,já ještě ani nejedl a ty už tu sedíš podruhý" Tak to byla poslední kapka.Večer jsem jim tam nechala klíče a řekla,ať si tu holku domluví i na zítra,že nedojdu.No,pak jsme ještě s přítelem kupovali dům,taky dost stresová záležitost,pořád jsem brečela,vypadalo to špatně i s penězma a podobně.Jak se malej narodil,tak první 3 měsíce pořád řval,Možná to tím nebylo,ale trochu to přisuzuji tomu stresu v těhu.Teď mám mimi druhý,těhu naprosto v klidu a takový zlatíčko jsem ještě nikdy neviděla 🙂 Toď moje zkušenost 🙂

Myslím, že si to musíš vyřešit sama, osobně tedy musím říct, že když jsem otěhotněla, pracovní stresy šly trochu mimo mě- jo, mám tu problém, ale proč se stresovat, vyřeší se to i v klidu a svět se kvůli tomu nezboří. Když mi ujížděly nervy, zavřela jsem na minutu oči a představovala si usilovně něco hezkého 🙂 Zkus to, mě pomáhalo myslet na moře, jak se vlnky rozbíjejí o pláž, nebo jsem si představovala, jak asi bude vypadat naše miminko 🙂
A pak mimo práci samozřejmě co nejvíc odpočívat a relaxovat.
Nakonec jsem na nemocenskou odcházela brzo, asi v 10tt, kdy mě doktor poslal na rizikové. Musím říct, že jsem to uvítala, protože jsem více času strávila zvracením než prací 😝 Řekla jsem to dřív kolegyním (věděli, že se už dlouhou dobu snažíme a brala jsem si volno na návštěvy CAR), šéfovi až asi za dva dny,kdy měl "lepší náladu na špatné zprávy" a odešla, až si našel náhradu a zaučila jsem ji, což naštěstí netrvalo dlouho. Možná to bude znít blbě, ale byla jsem za tu neschopenku ráda, zvracela jsem do 22t. Doma jsem byla celkem v klidu, muž mě rozmazloval... Nějaké stresy samozřejmě byly taky, během těhotenství jsme se dvakrát stěhovali, podruhé v osmém měsíci 😝
Nevím, jestli to má souvislost, ale Kuba je zdravé a docela pohodové miminko.

Holky, díky za rady, v práci jsem to oznámila, domluvily jsme se s šéfovou, že dokud budu moct, budu v práci, ale nebudu nic lámat přes koleno.
Mezitím jsem ale párkrát skoro omdlela a práce mi skoro nedovolí ani ten zmiňovaný oběd, takže v úterý jdu na další kontrolu k dr. a všechno s ní proberu. Nechci nic riskovat, tady už přece nejde jen o mě 😢 Díky moc za podporu a pěkný večer všem těhulkám a maminkám 😉

jsem ve stejné situaci