Má někdo z Vás štěstí na super pracovní kolektiv?

Ta práce je vždycky o lidech a o tom, jak si tam s kym sedneš... Já třeba pošlu do jednoho kolektivu dva lidi, jeden po měsíci zdrhne, že tam dělat nebude a druhej mi chodí vykládat, jak je tam nadšenej a že to je nejlepší kolektiv co zná 🙂 Opravdu záleží jak dokážeš pracovat s nadhledem a tolerancí k ostatním. Myslím že stojí za to to zkusit a sama uvidíš, jaký to bude - změnit práci jde vždycky...

Děkuji za odpověď, jen se naučit riskovat ta výhra pak přijde.

Jsem nejtolerantnější člověk na světě, akorát na ně nemám žaludek. Nevím jestli je to všude stejné. Pracovala jsem tam dlouho.

@gab1976 a kde jsi dělala? Obecně je rozdíl v kolektivu podle převažujícího pohlaví pracovníků, věkového průměru a taky sociální skupiny... Nejhorší jsou výrobní firmy složený z ženskejch 40+ :D Tam bych nešla ani za zlatý sele. Jinak dobře se dělá v chlapskym kolektivu, třeba mezi ITákama :D Tam je pro změnu práce skvělá.

Pracovala jsem s muži, thp. Ono to tam vedení táhne dolů, bonzují na sebe atd. Jak se se vracela po první md, tak právě kolegyně, která tam chtěla po mně zůstat mne tak pošpinila, že se toho chytli i chlapi. On se tam kolektiv právě měnil i teď je to to samé, nový šéf a ambiciózní kolegyně, která tam opět chce zůstat. Do výrobní firmy bych právě chtěla nastoupit, děkuji za radu s těma babama. Nevím zdali něco najdu, pracovala jsem jako fakturantka.

@gab1976 V první práci jsem seděla nejdřív se 4 chlapama v kanclu, což bylo na palici (hlavně kvůli rozdílným hudebním preferencím). Na druhou stranu jsem dostala skvělou školu a ocenit to dokážu až s odstupem. Pak jsem přešla do kanclu na holkama a to bylo fakt super, i když v té době jsem to vnímala trochu jinak. A to jsme měly štěstí a nešly jsme proti sobě, pomluvy se děly spíš mezi kancly 🙂 V současné práci mám kolektiv úplně šílený a právě až teď po čase oceňuju lidi z bývalé práce. Pracuju ve fabrice de facto na vesnici, takže samí chlapi, dělníci, kolegové spíš postarší lidi, kteří to už jen chtějí doklepat do důchodu. Do práce chodím jen vydělávat peníze, sem tam mě to baví, to nemůžu popřít. Ale vztahy nebuduju a přesčasy tam netrávím. Jsem tam jen pro to, abych nasbírala zkušenosti ve svém oboru.

S iTákáma bych ráda, pracovala, ale není to můj obor. Asi to musí být vtipní a inteligentní muži, u nás byli šéfové i bez maturity. Známí známých.

@gab1976 já myslím že vždy je šance. Teďka je obrovskej boom výrobních firem, nabírají prakticky nepřetržitě. Určitě to chce napsat rozumnej životopis a rozesílat a rozesílat. Klidně i tam, kde zrovna nejsou inzeráty, nebo obepsat agentury. Udělat si nějakej vzor motivačního dopisu a každé firmě ho trošku upravit na míru. Když začneš nějakej čas před koncem rodičáku, je šance že se chytneš.

Myslím že je dobrá cesta třeba ve firmě, kam se chceš dostat nastoupit do výroby - lidi do kanclů pak vybírají často odtamtud. Pokud budeš šikovná a dáš o sobě vědět, ta šance postupu je tam dost vysoká.

Taky mám strach z návratu ☹ neměla jsem štěstí na kolektiv - šikana jak vysita. Už na škole na brigadach jsem měla "štěstí" na kolegyně, který bud daly facku jiný kolegyni, nebo mela už napomenutí za chování, když jsem pak po škole nastoupila, tak to nebylo jiný. Naschvály, ponižování, pomlouvání primo před nama, rvani na nás novy, na nočních jsme kolikrát museli dělat práci ostatních, a ty spinkaly. Mytí nádobí starším, zkoušení znalosti v pul 3 ráno na 3.noční (12 hodinovce). Myslím, ze po mateřský zmenim obor.. ☹ jenže nic jinyho neumim

Děkuji Anetko, prosím a jak jsi myslela upravit motivační dopis na míru. Nikdy jsem ho nepsala, asi mrknu na internet. Tam určitě něco najdu.

Prostějina já sem taky jiná. Nepomlouvám, pomluvy nesnáším a říkám věci na rovinu, dle fotky jsi krásná a možná byla i závist. Já ráda čtu, mám ráda válečné filmy a knihy, vše co se týče druhé světové války. Proto mám vcelku strach z ženských kolektivů, nikdy jsem nezapadla.

Musím zaklepat. Mám dobrou práci a skvělej kolektiv. Moje kolegyně, která je mi i tak trochu nadřízenou je super a hlavně jsme od sebe 100 km. Pracujeme hodně z domova (to se líbí manželovi, jsem hodně doma a máme na sebe více času), ale i v kanceláři je to fajn. Nikdo po nikom nejde. Náš šéf (ředitel) nás nechává volně dýchat. A tím pádem je práce vždy hotová a nejsou žádné problémy. Jsme tam samé ženy jediný šéf je muž.

Ale také si moc dobře pamatuju, jak jsem chodila vystresovaná do jedné práce a bylo mi zle. Po roce jsem odešla a šla na pracák. Tam jsem si odpočinula půl roku a naskytla se mi tato práce. Sice jsem jí nikdy nedělala, ale vše se dá naučit. Takže já jsem i příklad toho, že se dá vše naučit, jen se člověk nesmí bát. Také se to chce vzdělávat v tom novém oboru a mít trochu zájem a pak to jde hladce.

Držím palce a rozhodně se nebojte odejít z práce, která vás nebaví a zkusit něco úplně nové.

Já mám nejlepší radu 🙂 najít pracovní kolektiv, kde jsou jen muži. V práci je nás 9 a já jsem jediná žena. Neřešíš blbosti, nálady, pomluvy a další věci. Někdy je to trochu na hlavu a potřebuju mluvit s nějakou ženou, ale jinak je to ten nejlepší pracovní kolektiv pod sluncem 🙂 až někdy na nepořádek :D

@gab1976 Ahoj, tak já mám pracovní kolektiv skvělý=) samozřejmě jsou dny, kdy mně někdo štve, nebo naopak já někomu lezu na nervy:D ale ve výsledku si všichni rozumíme, chodíme spolu občas "ven" i po práci, jsme v kontaktu🙂 máme v kanceláři dva chlapy a 6 ženských stejného věku, už tak nějak podobně sedíme 3 roky a zatím ponorka nenastala=) akorát je tu půlka těhotných, o mně se to zatím neví:D jinak pomluvy u nás v kanclu nejsou, jsme velká firma (nad 2tis. zaměstnanců, takže když už drbeme, tak lidi mimo naši kancelář:D jinak takové to kecání a tlachání v rámci kanclu je samozřejmě taky, ale nikdy ne ve zlém, nebo v nějaké nenávisti🙂 to vůbec ne...takže já nějak pomluvy řešit nemusím🙂