Lékařky - chirurgičky, rodina a kariéra
Ahoj, je tu nějaká budoucí maminka nebo maminka, chirurgička? Jak jste skloubili kariéru a rodinu? Jak vás berou chirurgové, pouštějí k operacím nebo sedíte na ambulanci?
Ja jsem manzelka hrudniho chirurga spickoveho a reknu Vam i pro chlapa je to narocny cely zivot 2 krat tydne sluzba a 2 vikendy v mesici.Ja jsem PL pro dospele/sice jsem chtela byt internistka mela jsem dokonce cerveny diplom sprtka/ale neslo to skloubit s rodinou/2 dcery/ tak jsem sla na obvod.U manzela je hrudni chirurzka nyni je jeho zastupkyne/on je primar /ale od cervna ona bude primářka/manzel je duchodce 65l ja teda uz taky/bude konkurs ale jedina je prihlasen ona.Ma dvojcata 11 let hlidaci babicky a manzela ktery ma firmu a jsou za vodou takze pani na uklid dovoz nakupu atd finance neresi.Ale myslim ze i tak to ma narocny.Ja za sebe si to nedovedu predstavit.
Jo a muzu rict ze manzel i kolegové si ji nesmirne vazi a k operacim je i byla vypisovana stejne jako chlapi.Ale ono zalezi na sefovi jak si to na oddeleni pohlida.A manzel by nikdy nedopustil jeji diskriminaci ale bohuzel vim ze na některých chirurgiich to byva.Hodne sil nebudete to mit jednoduchy ja bych to nedala
Jo a muzu rict ze manzel i kolegové si ji nesmirne vazi a k operacim je i byla vypisovana stejne jako chlapi.Ale ono zalezi na sefovi jak si to na oddeleni pohlida.A manzel by nikdy nedopustil jeji diskriminaci ale bohuzel vim ze na některých chirurgiich to byva.Hodne sil nebudete to mit jednoduchy ja bych to nedala
nechapu proc se to odeslalo dvakrat
@ahyt můžu se zeptat, vy jste šla na obvod až po dětech, nebo hned po ukončení studia? Já jsem zatím v nemocnici, mám interní kmen, ale po dětech přemýšlím o směřování na obvod, přijde mi, že budu spokojenější, ale mám z toho samozřejmě i obavy... manžel taky chirurg.
@pipi_puncocha ja byla 6 let s detmi doma /po promoci jsem rok pracovala na interne v Beroune a pak otehotnela dvakrát-dcery jsou po 22 mes. a mezitim jsme se odstěhovali zpet do Prahy/pak jsem si našla misto na interne Na Frantisku ale hned prvni mesic mi tam vypsali sluzby a ja pochopila ze to nepujde dohromady s manželovymi sluzbami tak jsem tam ani nenastoupila a nechala si prepsat predatestacni přípravu na vseobecne lek., rok jsem delala kolecko a frkli me na obvod bez atestace protoze jim vypadl doktor/za totace to slo nic jsem neumela a pracovala sama./Pak byla revoluce a sla jsem do privatu jako vsichni PL.A myslim ze jsem udelala dobre.Protoze 2 naplno fungujici lékaři v nemocnici se sluzbami atd.by pro rodinu byla sevevrazda.Ale kazdy to neukousne tak trochu obetovat karieru,ale mne to nevadi.Ale i tak to bylo i je narocny manzel porad pryc a tak nejak jsme se odcizili a moc spolu neumime komunikovat budem mit 40 let vyroci svatby zname se 50 let a nekdy mam pocit ze jsme kvuli jeho kariere trosku zapomneli na nas dva.Ale nestezuju si mame 3 vnucky to je naše radost.At se rozhodnet spravne al to clovek dopredu nikdy nevi
@kebule123 nastoupila jsem v době, kdy ještě nebyly známé takovem ty největší průsery neatestovaných, začla jsem sloužit po měsíci (sloužili jsme v jednom), příslužba vzdálená 100km, moc žádné vedení (už jsem ti to jednou asistoval, tak už neotravuj). Totálně neřízené oddělení, všichni mohli všechno a bylo fuk, že jsou dny, kdy standardní práci, kterou děláme v deseti budeme dnes dělat ve třech. Bězně jsem chodila domů v sedm večer, věda povinně, mnohahodinové operace, rentgenová zástěra, hrbení u mikroskopu. A tak jsem si po roce a půl řekla, že ač to místo byl můj sen, že takhle ne a odešla jsem na aro, jezdím záchranku, o ty chirurgické pacienty se starám během operací a (spíš) po nich. Odchod bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě
@kebule123 TN Krč-ale pozor,je to na Hrudní chirurgii,pavilon B3,kterou můj muž od základu založil,šéfuje tomu,je to jen a jen jeho práce,Center of excellence-jediná hrudní chirurgie s tímto oceněním na světě/ USA/,také díky mému manželovi.Pro všechny je tam radost pracovat,jak tvrdí.Ale tak je to málokde,bohužel.Nikdo nevěřil, kdo to nezažil na vlastní kůži.Ale jak jsem psala výše,manžel pro to obětoval a stále obětuje vše a tak i trochu proto naše soužití je složitější ☹.Ale nevyčítám mu to jen mi je to trochu líto,že někde něco tak úžasného založil,tak skvěle to funguje/nejvíce hrudních operací za rok v ČR ,několik světových prvenství atdatd/,ale je to na úkor rodiny,resp teď už jen na úkor můj,protože dcery už mají své rodiny.tam opravdu není ani jeden chirurg,kterého by nevypisovali k operacím,nikoho neupřednostňují,jsou jako rodina si troufám říct.A věřte,že to okolí vůbec není po chuti,házejí jim klacky pod nohy,ale oni bojují statečně 🙂.Protože v naší zemi se úspěchy neodpouští
@kebule123 já jsem šla na medicínu s tím, že budu neurochirurg, šest let jsem si za tím šla, roky fiškusovala, mohla jsem nastoupit v Kings College v Londýně, kde o mě poměrně stál šef dětské nch, ale já měla slíbený místo jinde. Nikdo nevěřil, že vezmou holku, vzali, pak že mě budou psát na sál, psali. A stejně jsem pochopila, že pro mě konkrétně to není. Kdybys mě znala jako medičku/začinající doktorku, řekla bys, že nikdo není oddanější oboru než já. Ale jsem fakt ráda, že jsem intenzivista 😉asi kdybych po škole nenastoupila v čr, ale šla do toho londýna, dodnes bych operovala, ale to už je teď jedno. Já jsem upřimně na té nch byla nešťastná i z takového toho nezájmu o jiné pacientovi problémy než je díra v hlavě, štvalo mě, že moc neřešíme nekorigovanej tlak a močový infekce a hyponatrémii a tak a v tomhle mě aro uspokojuje mnohem víc, navíc manuální práce děláme docela dost (ona taková periferka u oteklého obézního člověka někde v bezdomovecké ubytovně nebo vylitého člověka po nehodě v poli je někdy sakra hardcore, intubuješ, drénuješ, my si děláme i chirurgické tracheostomie), i když samozřejmě netvrdím, že je to nějaká operace srdce. A s mojí povahou je dost výhoda, že to uplatnění aro je širší než pár neurochirurgií v čr, takže když si znepřatelíš někoho vlivnýho, tak můžeš mít sakra problém. A neodešla jsem primárně kvůli sladění osobního života a práce, já děti nechtěla ani jako chirurg ani jako intenzivista, ale člověk míní, pánbůh mění 😉
Já jsem se od začátku profilovala jako neurointenzivista i vzhledem k té nch, takže jsem na anestezii strávila cca 9 měsíců a pak jsem byla na lůžkách. Takže standardně jsem přes den i ve službě na jipech, mám své pacienty a dělám u nich, co je zrovna potřeba (vizita, kanylace, transporty, drenáže, ultrazvuky, tracheostomie, často mivám pacienty s neuromonitorací, komunikace s rodinou). Plus u nás obstarávame pacienty se selhaním životních funkcí na urgentu, hodně se podílíme na výuce v rámci nemocnice (základní i rozšířená resuscitace, včetně celodenních kurzů, předatestační kurz lékařské první pomoci). Občas vyběhnu na sekci nebo embolektomii při mrtvici. Na anestezii máš svůj program, zase děláš, co je třeba, programy se často mění akutními pacienty. A velká část z nás jezdí záchranku. Přestup nebyl problé vůbec, ale z těch skoro dvou let se mi do ara uznaly jen kolečka na interně a chíře. Myslím, že obecně je docela dost aristek takových, že původně chtěly dělat chururgii a někdy si to rozmyslely, ale rekrutovalo se k nám i dost doktorů z interních oborů. Říkám, že jsme taková poslední štace 😂
A ještě co se týče skliubení s rodinou, vím, že je to hodně i dobrým šéfem, ale můj je nakloněný u matek s dětmi různým zkráceným úvazkům, takže počítám, že nastoupím, až bude dceři devět měsíců, na 0.2 ale rozděleně do dvou dnů. A od jejích asi třech měsíců chodím občas učit jak na aro tak na záchranku.
@drep já bych chtěla taky jezdit na záchrance, baví mě to, ale chtěla bych to jako navíc k úvazku, nechci to jako hlavní náplň práce, protože tam člověk zakrní. Co se týka mého partnera, tak lékař není a je to takový rodinný typ, což by mohla být výhoda, že bych se nemusela zas až tak omezovat kvůli dětem (to možná teď vyznělo škaredě, ale chápeš jak to myslím :D ), akorát problém je v tom, že on je ještě stará škola, zasekl se v 19. století, takže je zastánce toho, že chlap dělá kariréru a nosí peníze a žena je doma :D :D, takže na tom budu muset trochu zapracovat.
A ještě vzhledem k dnešní době, kdy na lékařských fakultách je 70-80% holek, tak prostě v té chirurgii budou víc ženský...chlapi už to ani moc nechtějí dělat, všichni chtějí být praktici nebo internisti.
Joo a kde jsi studovala? Měla jsi v rámci fakulty takový ten absolventský program? Že tě zaměstná FN, ale na 0,8 úvazek a 0,2 učíš na LF?
@kebule123 studovala jsem v motole, nepracuju v praze a nemám vůbec učitelský úvazek, mám klasicky 1.0 na aro a dpč na záchrance, mívala jsem tak 4 12hodinovky. Já bych do pražské fakultky nešla asi ani za zlaté prase, takže ten absolventský program mě upřimně ani nikdy nezajímal. Já jsem hrdý vesničan.
@drep a jinak můj muž je velmi rodinně založen, taky není doktor a ještě vydělává míň než já, jenže má místo, o které by odchodem na rodičovskou přišel, takže jsem doma já. Dceři je pět měsíců a já už se upřímně těším, až vydrží nějakou trochu solidní dobu bez kojení a já se vrátím do práce aspoň na nějaký úvazek 😉už mi ty plínky a kojení lezou na mozek
@kebule123 já naprosto upřímně nechápu, jak někdo může vydržet tři a více let doma. Nesoudím, ale nechápu. Já vím, že už nikdy nechci pracovat 300 a více hodin měsíčně, jak jsem pracovávala v “předdětném” období, ale na druhou stranu prostě mi nestačí komunikovat v citoslovcích a přemýšlet o přikrmech a plenách. A to, že se ze mě stane neupravená osoba, která neumí mluvit o ničem jiném, než o dětech byl ten hlavní důvod, proč jsem děti nechtěla. Jak jsem psala, návrat plánuju někdy v dceřině devíti měsících a kupodivu, nejmenší problém s tím má můj šéf (včetně toho, že je mu fuk, jestli budu chodit od desíti do dvou nebo jak), největší boje člověk svádí s tisícem dobře míněných rad polo-cizích lidí a vlastní rodiny (moje máma i babička jsou absolutně neambiciózní typy, které opravdu žijí pro rodinu, takže vůbec nechápou, proč mám potřebu seberealizace, když mi má stačit vařit a chodit s kočárkem), ale přijde mi, že když je člověk trpělivý a dostatečně zarputilý, že i ta rodina to začne akceptovat. Já jsem od chvíle, kdy se vědělo, že jsem těhotná, říkala, že se brzy vrátím na častečný úvazek, rodina říkala, že to přehodnotím, až se narodí. Narodila se a já furt říkala totéž, tak prý že to přehodnotím, až se začne smát a kdesi cosi. Nepřehodnotila a pomalu už i máma a babička berou fakt, že bez práce nedokážu být spokojená a že prostě někdy zase začnu pracovat.
Ale upřímně v té chirurgii by to asi těžší bylo, alespoň jak to znám já. U nás byly fakt boje o to, kdo chodí na sál a někdy se na konci roku přepočítávaly operace a řešilo, kdo je ukřivděnej a kdo protežovanej, tam si vůbec neumím představit, že bych chodila jen na den v týdnu a byla na sále, to by mě kolegové snědli.
@drep co tři roky, některy maminky mají po třech letech druhý a jsou doma 6 let, chápeš? 6let! To by mě regulerně odvezli na psychinu 😅. Já nevydržím doma jedno odpoledne ( kromě učení a spánku), natož 3-6 let, neumím si to vůbec představit.
Mám to podobně, moje okolí mi říká, že s miminkem musím být doma 3roky, že jinak to nejde, že se na to mám připravit. No tak to vůbec 😀😀.
Já když jdu na návštevu ke kamarádkám, které už mají děti, tak to se nebavíme o ničem jiném než o porodu (a to už má třeba dvouletý dítě), hračkách, plínkách, mlíku, do toho to dítě řve a vzteká se, no a já po 45minutách mám hlavu jako pátrací balón. Já jestli budu mít někdy děti, tak budu ráda, když je nezabiju 😀 a pochybuju, že se mnou hormony něco změní.
@kebule123 No a vidíte,já to měla úplně jinak,sice jsem promoční ročník 1979/děs co /a absolvovala jsem s červeným diplomem/ nic to neznamená,vím,jen že jsem tu medicínu brala poctivě 🙂/ a v té době se chodilo do práce ještě mnohem dřív než teď a já byla 6 let s 2ma dcerama doma-už jsem to psala výš,v té době jsem byla opravdu exot.A vůbec jsem se nenudila,naopak mě to naplňovalo,protože jsme neustále podnikali různé akce, výlety,dovolené atd a uteklo to ani jsem nemrkla.Je fakt,že jsem pořád něco studovala,jinak bych asi studie mohla zabalit.Ale nikam jsem na praxi nechodila,prostě medicína byla stranou.A potom na obvodě jsem se/ aspoň z mého pohledu/ xxx let věnovala medicině a do teď si myslím,že mně nic neuteklo.Ale chápu,že pro někoho by to bylo takto nerealizovatelný.A je to tak dobře,každej má život postavenej jinak .Ať se Vám daří v celém životě a vyjde vše ,jak si přejete 🙂A mastím stávkovat na Václavák,hlavně za Vás mladé,nám už Babiš asi tak moc nemůže uškodit,ale Vám mladým zadělává na pěknej průšvih...
@drep mám to stejně, na mateřské mě drží nad vodou akorát to, že je to pro mě šance dodělat si postgraduál. Staršímu jsou 2 roky, mladšímu 6 týdnů, tak si říkám, že to už alespoň mám za sebou a po návratu do práce žádné další těhotenství nehrozí. Už se těším, až se časem zbavím toho nekonečného krmení a přebalování, budu moct prodat kočár a pohybovat se normálně, je to krásná představa 😁😁
@kebule123 bývala jsem, dneska jsem spokojená intenzivistka 😉 ale na sál jsem chodila a operovala jsem celkem dost.