Zklamal vás někdo?
Ahoj, dlouho jsem přemýšlela jestli mám tohle téma založit nebo ne. Odpověď je vlastně možná jasná, protože určitě každý zažil nějaké zklamání. Zajímá mě, jak jste ho zvládli, za jak dlouho jste se dokázali přes to přenést nebo jestli danému člověku odpustili? Přišel ten dotyčný s “omluvou” a dopadlo vše jak happy end nebo patříte k těm, které neopustí, nezapomenou nebo se vše uzavřelo bez usmíření? Zajímá mě to, protože sama prožívám jedno zklamání v člověku.
Ano, zklamal a ne jednou … pokud beru velký zklamání..tak tak nějak nepotrebuju omluvu a ani nepřišla …možná někdy ani neví ze zklamali… ale tak nějak jedu dal, jen jsem ty lidi vypustila a nejaka případná omluva není důležitá ..proste je potřeba si ty lidi trosku protridit … ale zas nepíšeš nic dalšího… otázka kdo zklamal a v čem …a jak moc … to pak muže byt úplně jiná situace
@helmon Jsem člověk, co se snaží věci zapomenout a přejít, na omluvy rozhodně nečekám a vnímám to jako svůj “úkol” se se zklamáním srovnat. Když to je někdo, koho moc nepotkávám, tak kontakt přerušilo nebo komunikuju minimálně. V bližším okolí potřebuju určitý čas, po němž se většinou s tím člověkem bavím dál. Taky záleží, kdo to je. Vím, že někdo je prostě takový a dál nemá cenu se v situaci šťárat, tak to přecházím (typicky rodiče nebo sourozenci). Pokud se jedná o manžela, tak tam zklamání vznikají nejčastěji chybnou komunikací, ale to jsou jen maličkosti. Zásadní věci jsme se naučili v průběhu let řešit a naučila jsem se nespoléhat na “já jsem myslela, že ty něco”.
@helmon Mě pár lidí zklamalo. Většinu těch lidí mám v životě pořád, ale neodpustila jsem.
Tak ja jsem asi divna, me neprijde ze by mne nekdo nekdy zklamal. Proste to beru jak to je. Lidi prichazeji a odchazeji. Ale ze by mne nekdo vylozene zklamal? To ne. Asi od lidi nemam zadna ocekavani, nevymyslim si, co by meli nebo nemeli...
Párkrát se mi to stalo - prominu ale nezapomenu.
Řadu. Naštěstí pro mě jsem měla možnost ty lidi vyhodit ze života. Byla to zásadní zklamání, nic malicherného. A ano, čas mi pomohl to zpracovat. I to odpuštění jsem nakonec pocítila (ale to vnitřní, kvůli mně samotné, ne kvůli nim). Zapomenout nejde a ani to vlastně není žádoucí.
Nečekám od lidí víc, než v nich může být. Proto mě nemůžou nemile překvapit 🙂 Několikrát jsem zklamala sama sebe, ale dokázala jsem si to odpustit 🙂
V červenci mě zklamala má bývalá nejlepší kamarádka. Dlouho jsem si hřála hada na prsou..
Asi me nikdy nikdo nezklamal. Mnoho lidi mi ublizilo, ale nikdo nezklamal. Ja totiz od nikoho nic neocekavam a tim padem nemuzu byt zklamana. A rozhodne jsem nikdy necekala na omluvu. Nevytvarim ocekavani, zbytecne bych si ublizovala.
Me zklamalo hodně lidí, ať už třeba bývalý partneři, otec, prarodiče z jeho strany. S nikým z nich se už nevídám. Omluva by mi byla asi jedno, párkrát sem se jí dočkala, párkrát ne, ale na situaci to stejně nic nezměnilo, už o ty lidi nemám zájem a nechci je v životě.
Určitě mě někdo za život zklamal, emočně zranil. Píšeš strašně obecně, záleží kdo ti ublížil a jak.
To odpuštění dané osobě děláš kvůli sobě, ne kvůli dané osobě nebo protože je to mravně správné. Velmi krásně je to napsáno v knížce Bohyně válečnice do Heatrh Ash Amara (pozn. jsou 2 díly, tohle je tuším v druhém.) Emocionální zranění je jako, když držíme horký hrnec, který nás pálí a my křičíme na druhého, pusť ho - chceme po něm ať se nám omluví, ať lituje toho, co udělal. Jediný, kdo máme moc pustit ten horký hrnec, jsme my. K odpuštění se vážou mýty. Odpustit neznamená, že daný člověk může pokračovat ve zraňujícím chování vůči nám, že mu to máme tolerovat. Odpuštěním ani neschvalujeme daný čin, ani druhou stranu nijak neomlouváme. Odpustit znamená, že vystoupíme z té situace, aby nás přestala zraňovat, přestane nad námi mít moc. S druhým pak jednáme jako se sobě rovným, ne z pozice oběti a chudinky.
Do odpuštění tě nemůže nikdo nutit, odpouštět máš až jsi připravená, až jsi si situaci zpracovala, ne protože někdo tvrdí, že musíš.
U některých věcí mi to trvalo, než jsem je zpracovala, ale fajn se probudit s pocitem, že i když tu danou osobu potkáš, ta je ti to tak nějak u pozadí, prostě tě její chování nijak nezraňuje.
Jeden vtípek na závěr, Mistře kolik životů potřebuji na to, abych poznal Boha, když ho miluji ? Mistr: Tak 10. Učedník: Mistře a kolik životů potřebuji na to, abych poznal Boha, když ho nenávidím? Mistr: Budou ti stačit 3 životy, když někoho nenávidíš, tak na něj myslíš častěji.
Zklamal určitě, ale i my zklamáváme ostatní. Blbé je, když od člověka, který je pořád náš blíženec, nepřichází ani omluva, ani vysvětlení.
@levandule_k Vím, ze jsem psala obecně. Téma nebylo založeno, abych “resila” své zklamání, proto jsem ho více nezpecifikovala. Zajímaly mě jen zkušenosti druhých a jejich pohled, názor, postoj ke zklamání od člověka, který vám byl třeba hodně blízký. Co píšeš je pravdivé. Sama to tak vnímám, ale neříkám, že mě nepřešla litost. Nejde to hned, ale děkuji za tvůj hezky příspěvek.
@helmon Chce to čas, někdy hodně času. Myslím, že většinou se mi to povedlo, i když některé vztahy jsou pro mě náročnější.
Děkuji všem za příspěvky, za vaše názory. Omlouvám se, ze jsem nebyla více konkrétní ohledně mého zklamání. Každopádně vám děkuji za vaše zprávy ❤️.
@levandule_k ano, hodně času to asi bude chtít. Doufám, ze jednou bude doba, kdy mě to ani trochu nepichne u srdce, i když si myslím, ze to úplně nikdy nebude.
Zkus nějakou terapii, pomůže ti to zpracovat, získat odstup.
Ano, tri osoby a doufam, ze uz je nikdy neuvidim. Neodpustim... Omluva neprisla a ani snaha o napravu. Beru to jako promlcene.
Zklamani beru ale tak, ze uz to musi byt neco fakt velkeho. Chyby dela kazdy a neni to hned duvod, aby me dany clovek zklamal.
V létě mě opravdu zklamala, teď už bývalá kamarádka. Doteď mě to moc mrzí, kdyby přišla a omluvila se, omluvu bych přijala. Ale myslím že se neomluví a já prostě dolézat nechci a nebudu
zklamala, lidi z sirsi rodiny, zadna omluva ani snaha o napravu. dokazala prenest - tak cca, trvalo to nekolik let. Odpustit - co je odpusteni ze jo. Tem osobam nepreju nic zlyho, nedrzim to proti nim, normalne se s nima bavim, ale vztahy nejsou co byly a uz nikdy nebudou. uz si je nikdy nepustim kamkoliv bliz. ale pochopila jsem, ze uzirat se tim co ti lidi udelali, neodpustit, ublizuje nakonec jenom mne - pac jim je to uplne jedno. takze tak no.
@helmon nikdy se mi nikdo neomluvil, ani za dost nevhodný věci, ale čas všechno vytříbil
Mě teď v poslední době. Jedna osoba a opakovaně. Ale asi jsem to potřebovala a teď jsem konečně pochopila,že si už nemám ty iluze dělat. A vím na čem jsem. Je mi trošku smutno,ale..to přejde.
Ano, omluvu nečekám, dotyčného jsem v podstatě vymazala, je mi ukradený, nic pro mě neznamená. Jelikož je v rodině, jednou ročně se potkáme, chovám se slušně, ale vřelost už v tom nikdy nebude. Sama v sobě mám srovnáno, je to problém toho dotyčného, co si myslí nebo cítí, ne můj ☺️
Ano zklamala a ranila mě jedna osoba vícekrát za život, manžel nedokáže pochopit, že jsem pořád schopná tomu člověku to odpustit, ale já si prostě říkám, že člověk neví dne ani hodiny....A hlavně ten člověk je taky ovlivněný tím, jak vyrůstal, co ho v životě potkalo... prostě tam ho to ovlivnilo pak na více úrovních a já to nemůžu mít tomu dotyčnému za zlé, ikdyž se to pak projeví ve formě, že to zraňuje okolí... a také nechci trávit život tím, že budu toho člověka nenávidět nebo se v těch bolestných věcech nimrat a vracet se k nim...
Zklamal me strašně moc v podstatě jen otec mého syna. Poprvé po narození syna když nebyl vůbec oporou. Rozchod a přepnutí si v hlavě mi pomohlo se s tím vyrovnat a asi i odpustit. Podruhé mě zklamal když asi dva roky po našem rozchodu odjel na druhý konec světa hledat ztracené mládí a syna úplně ostřihl. To mu nikdy nezapomenu a neodpustim. Ale naštěstí my se máme dobře, syn už se s tím taky srovnal (čekám druhou vlnu v pubertě), takže jsem opět hodila za hlavu. Nic jineho se s tim dělat nedá. Pěstovat si v sobě zášť, vztek a nenávist ve finále ublíží jen tomu, kdo tyto emoce v sobě má.
Neodpovim na otázku, ale vypichnu jiný bod: opravdu máš pocit, že se ten druhý omluví? Ví vůbec, že ti ublížil? A pokud ano, bylo v jeho silách ti neublizit? (Protože zklamání jsem v životě zažila spoustu... ale většinou proměnila z toho, že ten druhý měl jiná očekávání, než já... A... čekat od někoho omluvu za to, že mi nečetl myšlenky? Ehm....)