Ženy, které nemají touhu po dítěti. Zlomilo se to někdy?

Nikdy jsem k dětem nebyla a efekt chci nepřišel vůbec. Muselk to být z mé strany vědomé rozhodnutí. Už bylo dost už, chlap co jsem si říkala bude dobrý táta a tak...S malou to bylo dost náročné, ale nedala bych ji. Na druhou stranu, ostatní děti jsou mi pořád jedno, nestalo se, že bych najednou milovala děti, hůř dávám náročné filmy s dětmi, to asi jediné (ale to je dost nepodstatná kolonka) vím, ze další nechci, i tak je toho dost, mám totiž ráda i svůj život a práci a dalo dost práce to nějak skloubit s jedním...pravdou je, že tady s mužem trochu narážíme...

Myslím, že jsi ještě mladá. V 28 jsem si dokázala jen mlhavě představit, že bych dítě někdy v budoucnu měla a moje okolí na tom bylo dost podobně. Takže já si myslím, že to přijde později a klidně bych ještě počkala. Opravdu to přišlo později a jsem spokojená. Fajn je, že s dětmi můžeš dělat věci, na které bys bez dětí byla stará nebo by to bylo divné. Cizí děti mě moc neberou, moje mi stačí, protože jsme nezůstali u jedináčka.

Kdybych cekala na nejaky tikani biologickych hodin, tak bych se nedockala. Ale nechtela jsem se dozit toho, ze mi bude 40 a budu toho litovat. A ano, deti jsou zahul a je to zivot otocenej uplne naruby, ale neni to zly, jen jiny. A obcas jsou ty deti aj strasne zlaty 😀 A obcas na zabiti. Strida se to tak pul na pul 😀

První dítě ve 34 druhé ve 39. Jsem spokojená 😊👍 jsem šťastná že mám takto malé děti, omlazují mě - psychicky 🙂 neumím si představit mít doma už 15-18leté děti, jak to mají některé moje spolužačky🙈 jsem ročník 1982..

Ja myslim, ze to vidis spravne. Ja do 30 let dite ani nechtela, pak jsem si rekla, ze by me mohl cely zivot pronasledovat blby pocit, ze jsem to nezkusila, tak mam jedinacka. Dve deti bych nedala stoprocentne. Nesnasim si s nekym hrat ( dite, pes), absolutne mi to nic nerika a delam to jen z povinnosti. Takze tak..

Kolegyne nikdy deti nechtela, hodne cestovala a uzivala si. A ve 40 ji jeblo, ze dne na den se rozesla a rozloucila s bezproblemovym partnerstvim a nabrnkla si prvniho kdo sel kolem a byl ochotny ji udelat dite.
Rozhodnuti nelituje, je rada ze ma prcka, jen teda jednoho, vic jich uz nechce. Novy partner je takovy volaky, ale myslim, ze uz to daj..

Jsi jeste mlada, ja bych to ted nehrotila, casu mas dost. Zalezi, jak si predstavujes svuj zivot, co te dela stastnou, co v zivote hledas. Znam dost zen, ktere tu touhu necitily a nezmenilo se to, jsou uz za relativni vekovou hranici, kdy by ty deti mit treba mohly a jsou stastne tak, jak jsou a nelituji toho. A hodne zen naopak lituje toho, ze ty deti maji. (Ne, ze by sve deti nemilovaly, ale proste vi, ze tim ztratily ten zivot, po kterem touzily.) To jenom jako protivaha toho 'ted treba nechces, ale jednou budes horce litovat'. Treba fakt nebudes, nekdo proste nechce a tim to konci.
Ale je fakt, ze podle me dneska kolem tveho veku chce maloktera zena, ktera ma super praci a cestuje. Ono se to hodne posunulo, treba to usazeni jeste prijde. 🙂

Já jsem vysloveně děti nechtěla. Ve třiceti jsem se fakt po hlavě zamilovala. Ale furt mi rozhodně netikaly žádný hodiny, netála jsem nad kočarky, navíc partner už dítě měl, takže neměl potřebu reprodukce.. Ve 32 jsem si vysloveně racionálně řekla, že teď asi je tak nějak správný čas a mělo by se to a moji rodiče chtějí vnoučata a já už nejsem rezolutně proti. Ten začátek rodičovství pro mě byl extrémně těžkej. Do tý doby jsem byla nonstop mezi lidmi, pracovala 300h měsíčně, dělala fakt zásadní a důležitý věci a najednou sedím doma s kojencem, přebaluju a kojím a vidím, jak mě přerostou lidi, který jsem učila intubovat. Ale to je život. Sedlo si to až když jsem se aspoň maličko vrátila do práce (dceři bylo osm měsíců) a teď si to strašně užívám, protože je naprosto boží a být její máma je naprosto boží. Ale popravdě opravdu šťastná matka jsem začala být až ve chvíli, kdy se s dcerou začalo dát domluvit. Nelituju ani náhodou, opravdu je to super, ale zároveň si nejsem jistá, jestli se ještě odhodláme do druhého.

Moje kamarádka je o dva roky starší jak já.. ja 1984.
Chodila s klukem od základní školy..spolu se rozhodli, že děti nechtějí a nemají k nim vztah takže jezdili na motorce, užívali život. Ve 40 letech se spolu rozešli. Když jsem ji potkala, řekla mi.. že on děti nechtěl a ona už asi chce.. jen prostě nemá chlapa.. řekla jsem jí ať to neřeší, že ten pravý prostě přijde..
A přišel. Minulý rok se vdávala, pak zjistila že je těhotná. Před měsícem porodila dvojčata, ve svých 42 letech.
Nooo jako celkem mazec, dvě mimca naráz. Já měla dvojčata kluky ve 30 letech 😁
Jako pohoda, mám teď 2 a půl letou holčičku.
Všechno má svůj čas.. tvůj taky přijde ✌️

v 28 jsem děti taky nechtěla, s vidinou třicítky se to změnilo🙂

Taky jsem nikdy nebyla pro mama typ. Asi pořád nejsem a bude ji 9 😄 rozhodnutí padlo, protože je u nás podobný věkový rozdíl, on neměl na co čekat a já věděla, že sem typ, co se nemusí rozhoupat nikdy. Navíc v rodině se všichni celkem načekali a já nepředpokládala, že to bude doslova "na hned". Je to jízda, když tě vlastní mini verze dokáže vytočit do běla, ale jsem ráda, že ji mám. Zpětně si myslím, že bych mohla být v klidu bezdětná a taky bych to asi přežila.

Deti jsem svym zpusobem chtela, "nekdy v budoucnu" asi vzdycky. Bezdetny zivot pro me nebyla dobra predstava. Ale tak moc jsem si to neumela predstavit, ze bych se vzdala svyho zivota, cestovani, ze bych vubec mohla mit svy dite rada, kdyz jsem k zadnejm detem vztah nemela...Biologicke hodiny mi nezacaly tikat nikdy. Dite jsem si poridila uplne racionalne kvuli veku (v 35), kdybych se nebala, ze uz to nepujde, pockala bych tenkrat klidne dalsich 5 let. Deti mam 2, jsem za ne strasne stastna, klidne bych sla do tretiho nebejt na prahu 40. Z myho pohledu me mrzi jen to, ze jsem do toho nesla uz treba ve 30. Akorat ve 30 jsem nemela partnera co mam ted, tak kdovi jak by to dopadlo 😀. Ale mit deti bylo nakonec moje nej rozhodnuti. Nebyla jsem tehotna, ktera si povida s brichem, vsude se chlubi. Tehotenstvi me moc nenadchlo, ale jak jsem prvne spatrila obe svy deti, byla to laska na prvni pohled ❤

Necítila som to,ale už bol čas.
Zostali sme pri 1 dieťati. Nemenila by som. Milujeme ho veľmi. Ale som rada že je už relatívne veľký a samostatný.

Mám kamarádku. Má pár roků přítele. Je jí 28 a dítě si nedokáže představit, ani ho zatím nechce a vůbec po něm netouží. Nechává to plynout...
A já ti to napíšu upřímně, jak to mám já. Přála jsem se stát mladou maminkou, dítě jsem opravdu chtěla. Dceru miluju nejvíc na světě, do druhého jsme šli taky, ale ten první rok byl pro mě takový hodně vyčerpávající a vůbec mě to nenaplňovalo. Od doby, co je víc parťačka je to fajn, ale řeší se pořád něco...🙈😄

S dětmi je to náročné, to jistě, ale i tak je to s nimi úplně jiný život - v pozitivním smyslu slova. Po narození syna vnímám, jak nepodstatné věci člověk věčně řešil. Když se teď sejdu s bezdětnými kamarády a poslouchám, jaké s prominutím kraviny pořád řeší jako něco děsně důležitého, tak se fakt musím v duchu usmívat🙂
Vždycky jsem si myslela, jak je hrozné žít v permanentním chaosu hraček, řevu, tyhle věci mě vůbec nebraly a při pohledu na rodiče s dětmi jsem opravdu žádné silné pudy neměla, spíš mi to přišlo jako nic moc život. Ale opak je pravdou. Kamarádky ti prostě nebudou dvě hodiny na kafi vykládat, jak své děti zbožňují, jakou jim dělají radost každým úsměvem, jak nepopsatelně krásný je, když tě dítě samo obejme a ty jsi pro něj úplně všechno. Je jasné, že si naopak spíš postěžují - zaprvé každý si rád uleví s negativními emocemi a za druhé je to takové divné někam přijít a hodiny popisovat, jak jsi šťastná, to prostě lidi nedělají (možná je to ale škoda). Třeba i s ohledem na toho druhého. Ten život dostane úplně jiný rozměr a smysl. I náš vztah s mužem to ještě zlepšilo, ne naopak (ikdyž v tomhle směru si to člověk musí dobře nastavit).
Co vím jistě, že případné utrpení z toho, že by se vám později dítě nezadařilo a vám došlo, jak moc byste ho chtěli, je jedna z nejhorších věcí a mohlo by to položit i váš vztah. Dítě není jen chvilková záležitost, je to taky investice do budoucna, protože cestovat a užívat si života mladých lidí nebudete moct napořád. A až vám bude 50, 60, všichni vaši kamarádi si budou užívat rodiny, vnoučat a vy budete sami...bude pozdě litovat. Ještě jsem neslyšela, že by někdo opravdu litoval toho, že má dítě. Ale naopak, to rozhodně ano.
A neboj, ono ta náročná fáze trvá pár let a pak s trochou snahy jde i s dětmi hodně cestovat a užívat si života🙂 Je to jen o tom, jak vy si to nastavíte.

Za mě je ten tvůj věk ještě takový na hranici - kdy si stále víc užíváš sebe, než povinností. A je to tak správně. U nás v rodině - starší syn - jsou se snachou stejně staří - ve 28 byli v rozletu a nezastavilo je nic. Kariéra, cestování, sport, láska. A mě jako potenciální babičku absolutně nebrali v potaz🙂)). A pak bylo o pět let později, za tu dobu toho stihli tolik krásného. Toničce je dva a čtvrt, měli ji ve 33 letech a jsou to teď jiní lidé.
Užívej a počkej si. Třeba to přijde, když to nebudeš čekat.
Jinak já mám druhé dítě ve 39 a to taky není marný🙂)))).
Hm, strejdovi je 16 a vnučce (jeho neteři 2+). Takže prima partička, prostě to dítě podle mě přijde přesně v ten správný čas, pro každého jiný... asi to tak má být.

A naokraj - pokud nějaká omezení kvůli příchodu dítěte přijdou, tak taky odejdou. Záleží, jak si to sami nastavíte. Můžeš se nechat usadit doma, pečovat, chránit, věnovat mateřství 100% svého já, nebo zůstat nad věcí a žít s dítětem tak, jako dosud. Skoro.
S mladším jsme od jeho osmi měsíců opět naskočili na vlnu našeho společného koníčka a nejen že to bylo v pohodě, ale bylo to obohacené o jeho společnost. Pecka, sranda, zážitky, cestování.

A do třetice mám bezdětnou kamarádku, spolužačku - a zcela na rovinu napíšu, že to tak nechtěla, lituje toho, ale věk je prostě strop. Byla letuška, kariéra, cestování, nevhodní partneři, pak nemožnost otěhotnět, a pozdě.

Tím netvrdím, že by nebylo úplně v pohodě se svobodně, sama a s rozmyslem rozhodnout, že si užiješ život jako bezdětná. Je to možné, za mě ale velmi, velmi málo pravděpodobné.

Láska, kterou dávají děti, je jedinečná.

Velice vám všem děkuji za názory a životní zkušenosti 🙂 Jak píšete, asi mám opravdu ještě čas. A asi to dopadne tak, že za pár let k tomu stejně spíš dospěji z rozumu, než z touhy. Velmi bych se divila, kdyby se mi to do cílené touhy překlopilo... A pak teda jen doufat, že to bude správná volba, byť "z rozumu". Nedovedu si ani představit mít těhotenské břicho. To bude taky boj. Ale to se fakt snad časem trochu zlepší... Ještě jednou velký dík 😊

Autorka, jako kdybych slyšela mého přítele. Taky si sebe neumí představit s dítětem.

Uvidíš, máš ještě čas .My jsme s manželem ve tvém věku pařili jako o závod, děti jsem si taky neuměla představit. Víkendy jsme pořádali celodenní dychanky v posteli, občas se někde pěkně opili a žili si po svém. Tchyně ta z nás byla fakt nešťastná 😄. Bylo mi 31, když přišla dcera. Poměrně bujarý život se otočil o 360 stupňů. Ale neměnila bych nikdy. Ale zase mám jednou na co opravdu vzpomínat 🙂.Ono je lepší si to moc nepředstavovat, až to přijde, tak to přijde a i kdyby ne. Nebudeš jediná ženská na světě co nemá dítě a žije hezký život 🙂.

Ve 28 jsem si mít dítě nemohla vůbec představit. Viděla jsem to taky negativně - problémy v těhotenství, rizikový porod (nějak jsem čekala, že se může vše zvrtnout), pak náročná péče o nespici řvoucí děti, které pořád jenom zlobí.
Ve 29 už jsem najednou dítě chtěla 🙂 Otěhotněla jsem hned, těhotenství bylo úplný luxus, užívala jsem si to, žádné problémy. Porod celkem rychlý a bez zadrhelu. Dcera spavá, nenáročná (až na komplikované kojení, které jsem si vyřešila po svém ke spokojenosti všech), obecně spíš hodnější a rozumnější (i když taky měla samozřejmě svá různá období). Druhé těhotenství taky super, porod ještě lepší a rychlejší, syn opět spavý a navíc i savý 😀 S tím je trochu víc práce, ale nic strašného. Obecně je to mnohem lehčí, než jsem si představovala.

Také myslím, že máte čas 😉Jinak já mám kamarádku, která nechtěla, čekala jestli se to zlomí a nezlomilo. Rozešla se před rokem s dlouholetým přítelem, aby si děti mohl pořídit s někým jiným. Protože on je chtěl, ale kvůli ní přistoupil na to, že ne. A ona časem měla výčitky kvůli němu.

Ve 28 ještě může být brzo. Já jsem taky šla do toho, aniž bych po tom extra toužila, stresovala se, že nutně chci.. jaké překvapení,když to vyšlo hned. Bylo mi 26. Do +-30 času dost. Znám ženu,která se dlouho necítila, překonala to až v 35. Bohužel se nepovedlo a dítě nemá. Někdy to tak dopadne. Ale to většinou je nějaký problém,že by to asi neklaplo ani dřív,nebo velmi složitě.
Ale nečekala bych třeba 10 let, hlavně kvůli věku partnera.

Zase mysli na to, že se nemusí hned zadařit, a co kdybys pak chtěla víc dětí...Já chtěla děti hned v 18. Jenže to spoustu let nešlo, pak 2x nepovedené těhotenství, porodila jsem první dceru až v 31 letech. Svou dceru nade vše miluju, o dalším dítěti jsem neuvažovala. Jenže teď mi je najednou strašně líto, když vidím lidi s více dětma, jenže mi táhne na 36, a mám pocit že na další dítě je prostě pozdě...

Nemela bych deti do smrti smrťoucí, kdybych je měla plánovat. Osud tomu ale chtěl (díky osude), že si ke mně cestu našly a nelituju toho vůbec, miluju je.

@klokanka31 myslím si, že tohle ví

@esmeralda11 i rodiče řešící děti často řeší úplné kraviny, jak se později ukáže. To, že jde o děti, automaticky neznamená hodnotnější starosti.

Nikdy mi žádný pocit typu prahnuti po dětech nepřišel . Rozumově jsem věděla , ze děti chci , tak jsme do toho šli . Děti miluju , mám 3 . Za mě - dnešní doba je šílená- mnoho páru má problém s početím . Ty mas ideální věk , takže za mě , jestli rozumově víš , ze někdy děti chces - nechápu , nač čekáš. Však , bohužel , nikde není psáno , ze otehotnis hned . Tak ať mas pak případně čas to řešit .

@klokanka31 Mně je taky 36 a stará na druhé dítě si teda nepřijdu. Nám, ale už možná více jak dva roky nejde, to je věc druhá.

Já jsem tady na mateřském fóru za exota, protože jsem bezdětná a to dobrovolně, tak ti nabídnu pohled z druhé strany břehu. Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že děti mít budu. Protože je mají všichni. Protože je to "normální" a i lidé v okolí mi pořád tvrdili, že touha po dítěti přirozeně přijde. Nepřišla. Zatímco kamarádky postupně rodily, mě to přišlo velmi abstraktní téma. Neměla jsem žádný vztah a ačkoliv jsem po partnerovi toužila, dítě pro mě nebyla priorita. S manželem jsme se dali dohromady v mých 30 a velmi záhy po začátku vztahu jsme si vyjasnili, že děti nechceme. Pak přišly zdravotní problémy a mně došlo, že tím spíše dítě nechci a že rozumově nemůžu přivést dítě do situace, kdy mu matka může kdykoliv skončit v nemocnici, nebo že samotné dítě může mít vývojové vady, nebo, dokonce můžeme umřít, ať už já, nebo to dítě. A když jsem dostala ke zvážení možnost odebrat vajíčka a zamrazit, odmítla jsem. Záhy se moje problémy zhoršily a já strávila prakticky rok v nemocnici. Součástí všeho bylo rozhodnutí o odebrání dělohy, kdy jsem neváhala a řekla, že ano. Takže od 35 děti mít ani nemůžu a nelituju. Samozřejmě může přijít čas, kdy budu litovat, zatím jsem ráda, že děti nemám. Kromě fyzických aspektů řeším i psychologické záležitosti, mám komplikovaný vztah s rodiči, řeším toxické vztahy a celkově cítím, že já nejsem na světě kvůli tomu, abych předala svoje geny dál.