Vytěsnění vzpomínek. Umíte s nimi někdo pracovat?

Nepamatuju si dětství. Jen útržky a vždycky špatný. Myslím, že mozek si to nějak sám zpracuje a co je už moc, tak prostě vytěsní. Často se mi stane, že mám pocit, že “tohle nějak znám” ale vlastně si už nevzpomenu odkud a jak, jestli to není třeba nějakej přelud… takže to asi ovládat nijak neumím.:D a záměrně něco pod koberec před sebou taky nezametu. Když se snažím zapomenout na někoho, tak se prostě hlidam a neprojíždím věci co si pamatuju s tím člověkem, ale stejně..mě to dobehne.🙂

No vytěsnit umí mozek třeba prožité trauma v rámci naší ochrany a někdy mu ho nějaká událost připomene a to pak vypluje na povrch a je to dost bolavé. Někdy zůstane zasunuté hluboko a my máme jen nepříjemné pocity z něčeho.
Pokud na něco nechci myslet, tak se snažím věnovat tomu, co nejmenší pozornost. Pokud chci nějakou vzpomínku zesílit, tak jí věnuji pozornost, např. vystavím si fotku z dovolené.
Na něco, co je hluboko uložené, se dá vzpomenout v meditaci, ale asi záleží na druhu meditace a jak je člověk soustředěný, nejde to hned a každému.

@lilinka123456789 Asi ano, nepamatuji si třeba vůbec jak moc mě co bolelo. Ani po císaři před rokem a půl. Vím, že to bolelo, ale vím to jako informaci bez emocí.

Tak zkušenosti mám dlouhodobé a dlouholeté. Ale snad se mi v rámci psychoterapie už podařilo (cca ve čtyřiceti) ty vzpomínky místo vytěsňování a neřešení nějak zpracovat.

@lilinka123456789 Nevytěsním i to co bych chtěla...

Tak mozog automaticky sa stale snazi vytesnit negativne spomienky aby sa ochranil aby to neskor ked toho bude vela neprepuklo do depresii, uzkosti, paniky a podobnych problemov. Ale pokial sa k nim clovek umyselne nevracia a neozivuje ich tak sa spomienky vytesnia nie hned ale casom ja si napriklad nepamatam polovicu detstva 🙈 (nepochadzam s najlepsej rodiny) ako kebyze sa dlho velmi dlho zamyslim tak asi si na nieco konkretne negativne spomeniem ale ked som sa davno na tu temu bavila s priatelom boli to skor len utrzky a neprijemny pocit (sklucujuci az do placu mi bolo) na zahmlenej spomienke, ktora ani poriadne nedavala zmysel a bolo mi az trapne, ze nic si poriadne nepatam z detstva. Ale su to spomienky 10 a viac rokov do minulosti.

Když člověk něco jenom vytěsní, ovlivňuje ho to víc, než si přiznává. (osobně tomu říkám zavřít uragán za dveře, z pod kterých pak někdy lítají třísky) A vytěsňuje s tím i část sebe. Mnohem lepší je to oplakat a přijmout, a pak už není potřeba se tím zabývat. Vytěsnění je dobré jen v případě, že je to moc hrozná věc (vzpomínka,...) a člověk jenom sbírá sílu tu věc (vzpomínku,...) přijmout, protože hned v tu chvíli by se z toho zbláznil a přitom musí normálně fungovat. Ale i tak je to po vytesneni mnohem těžší se s něčím vyrovnat, člověku se pak už nechce to otevírat. Ale jestli chce být člověk sám sebou, měl by. Mám s tím docela dost zkušeností svých - a co pozoruji i u jiných lidí mi to potvrzuje. Cesta za svobodou vede skrze přijetí...

@gdpr Paradoxně jsou to právě ty vytěsněné věci, které se stávají zdrojem úzkosti a deprese...😕

@jerrabina Souhlasím. Navíc vytěsnění neznamená vymazání - pouze přesunutí do nevědomí, odkud to člověka dál ne-vědomě ovlivňuje v emocích, myšlení, jednání...