Vysněná práce nebo 100% věnování se dětem?

Pracovala jsem za o něco vyšší plat, než je minimální mzda, ale za takových podmínek, abych měla dost času na rodinu a mě to tak vyhovovalo. Je fakt, že moje zaměstnání mě nenaplnuje, těžko říct, jak bych se zachovala, kdybych dostala nějakou lukrativní nabídku, ale takto časově náročnou práci, jak popisuješ, bych asi odmítla. Ale každá jsme jiná, moje známá to má něco podobného jako ty, jenže má jinou povahu, ona by se doma zbláznila, potřebuje společnost, změnu, nesnáší stereotyp v domácnosti. Takže ona je spokojená, i když to má hoooodně náročné zkloubit zaměstnání a rodinu dohromady. 😉

Získala jsem mou "vysněnou" práci, po rodičovské dovolené jsem do ní nastoupila na pár měsíců. Na pár měsíců, protože nic není jak se zdá na první pohled.....Nyní pracuji v úplně jiném odvětví, za míň peněz, zato mám dostatek času pro sebe i své dítě. Nyní jsem spokojená a troufám si tvrdit, že i moje dítě.

Děti..práce může přijít za 2-3roky, kdy už děti trochu povyrostou, ale ony už ti do náruče maličké nevlezou.

Je to těžké a mám teprv půlrocní dítě, ale asi bych chtěla víc volného času. Pokud tě teda tvá dŕívější práce vysloveně neničí. Pokud jo tak bych to možná zkusila 🙂

Dala bych přednost dětem. Vyrostou a už se to nikdy nevrátí, už se nepřijdou pomazlit. Kamarádka šla do práce, když bylo jejímu synovi rok a dodnes toho lituje. Ty nejhezčí chvíle nebyla s ním. Třeba když udělal své první krůčky. Přišla o to a už se to nevrátí. Děti tě potřebují. V práci pak budeš celý život a nikdy nevíš, kam tě zavede. Držím palce při rozhodování.

No, já to mám tak, že i kdyby mě práce bavila sebevíc, do práce chodím pro peníze, já si svoji zábavu najdu jinak a lépe, a to, co mě baví, to mi nikdo nezaplatí tak, aby mě to uživilo. A i kdyby, tak děti mám zase postavené tak, že není nic, co by mě od nich lákalo, není nic, co by bylo víc než jim poskytovat zázemí. Nemáme děti proto, aby s nima byl někdo jinej, někdo jinej jim předával naše hodnoty, postoje, kdo by je tvaroval a ano, leckdy také snášel a nemlátil, nechal je být a žít a nezarovnával do zástupu.
S ohledem na vyhlídky práce do 70 času na kariéru mraky.
Dětství mých dětí mi utíká mezi prsty i když jsem s nima, mám pocit. Děsně to letí.

Ale jsou matky, kterým je asi líp v práci, a pak jsou víc happy s dětma. Záleží i na dětech. Naše jsou rády s náma.

A taky se Ti může stát, že teď děti oželíš s báječnou vyhlídkou a za 2 roky ta práce skončí. A Ty budeš jen litovat, že to za to třeba ani nestálo. Anebo naopak taky, jistě... užírat se doma ušlou příležitostí, že´s to ani nezkusila.
Já pracovala u jednoho z domu hned od narození, pár hodin u pc, a strašně mě to štvalo místo abych koukala na novorozence, tak na monitor. Když jsem od pár měsíčního odcházela na pár hodin, rvalo mi to srdce, a on se radši uřval hlady než aby si vzal mlíko jinak než ode mě... To už nikdy nechci. Mám z toho výčitky dodnes, a to jsem nebyla dlouho pryč, byl s milujícím pečujícím tatínkem a dalším sourozencem, s nímž byl zvyklý, a stejně.
Také se to jevilo jako super práce - domů, k dětem, těhotný, kdo ji dá? Nakonec nebyla ani tak flexibilní, jak vypadala, časově náročnější, řekla bych, a na úkor dětí a domácnosti - jsem víc v pohodě, když nad sebou nemám termíny a hlavně když si nikdo nevymýšlí nesmysly, mě to rozčiluje, když vím, že to je nesmysl, ale je třeba to udělat, že... A z toho všeho jsem pak v tenzi a nejednám s dětmi tak dobře jako bez toho.
Lecos z práce si člověk nosí domů, právě ty nejistoty, napětí, řešení problémů, starosti, kdy a jak to všechno stihnout... a někdo by měl být klidnou a jistou oázou.

Já bych jednoznačně dala přednost dětem....nabídka lepší práce může přijít i kdykoli později, ale děti budou malé jen chvíli, spousta důležitých okamžiků je v jejich životě jen jednou a už se nikdy nevrátí.... a jako větší už o ten čas strávený s tebou tolik nebudou stát....takže pokud původní práce není nesnesitelná a je finančně přijatelná, tak bych to nechala tak...ono to fakt uteče...ani jsem se nenadála a z mého miminka je najednou velký kluk, kterého jsem v září vedla poprvé do školy...a jsem ráda, že jsem s ním byla celé ty 3 roky doma a byla jsem s ním, když třeba na svoje první narozeniny ráno udělal svoje úplně první samostatné krůčky...to by mi žádná sebelepší vysněná práce nikdy nemohla nahradit....ale na druhou stranu já nejsem takový ten typ, který nutně potřebuje práci k životu, chodím do práce hlavně kvůli penězům, to, že mě i baví, je příjemný bonus, ale není to pro mne až tak podstatné, důležité pro mne je, aby mi moje práce umožňovala i trávit dost času s mým synem...od jeho 3 let pracuji na dlouhý/krátký týden, což znamená dva dny vždycky úplně volné a dva dny do večera v práci...to se s ním vidím jen ráno a večer, ale mám možnost si ho vzít do práce s sebou a užijeme se tam, práci nemám moc náročnou....a pak mám další dva dny úplně volné...mohla jsem ho jako malého nechat ze školky doma, nebo vyzvednout po obědě a celé odpoledne jsme měli pro sebe...teď sice už chodí do školy, ale i tak je to fajn, že já si dopoledne udělám co je doma potřeba, vyřídím různé pochůzky a v poledne ho můžu hned po obědě vyzvednout a máme fůru volného času....

Otázka je hodně neurčitá, jestli je to opravdu práce vašich snů, tak do toho jděte. Zaznívají tu názory, že čas je lepší atp., ale já si myslím, že nejlepší je spokojená maminka. Pokud by to byla práce, která vás bude naplňovat, tak je to lepší, než práce, která je sice na pár hodin, ale budete z ní chodit akorát otrávená a s málem peněz. Já mám zkušenost, že i když mám náročnou práci, tak se pak o to víc na dítě těším a pokud mě práce baví, tak se to projeví i na přístupu k dítěti. To je asi ta fráze, že nejde o kvantitu, ale o kvalitu. Když budete chodit do práce, která vás nebude bavit a bude za míň peněz, tak budete těžko hledat motivaci a zbytečně vám to bude brát energii, projeví se to i na vztahu k dítěti, pak nebudete spokojená ani v práci, ani doma.

Tak z reality - volila jsem práci. Ale s podmínkou práce na home office a postupné navyšování pracovního vytížení. Byla to vysněná práce.
Tu u původního zaměstnavatele s cestováním do zahraničí jsem odmítla.
Děti netrpěly, mají skvělou babičku, měli jsme štěstí na výbornou soukromou školku. A já si jich užívám také, ony mne a svého tátu také.
Na stranu druhou říkám na rovinu - není to pro každého, když jsou děti nemocné, jedu na doraz.
Mne však práce baví, jsem si vědoma, že nejsem typ, co by byl schopen do práce chodit si to jen odsedět. Vím, že by mne to frustrovalo a naopak by tohle dost ovlivnilo atmosféru u nás doma.