Všeho se bojím, mám negativní myšlenky. Jsem neštastná

teruli
4. únor 2008

Ahojky, nikdy by mě nenapadlo, že o svém "problému" napíšu takhle veřejně, ale dneska mi blízký člověk řekl, že bych měla vyhledat psychologa a chtěla bych názor více lidí co si o tom myslí.
Mám milovaného manžela, se kterým jsem už pěknou řádku let. Máme spolu dítě. Jsem opravdu šťastná, vím, že manžel mě miluje a pro nás by udělal cokoliv a vím, že nikdy by rodinu neohrozil. Já jsem neměla moc šťastné dětství, ale o tom se rozepisovat nebudu. Můj problém je v tom, že hodně myslím na negativní věci. Už jednou jsem trpěla fobii z uzavřených prostorů a jeden čas jsem nebyla schopná jezdit metrem nebo jít do hypermarketu. Tenkrát jsem psychologa navštívila a ten mi předepisoval nějaké léky. Za půl roku jsem se z toho "vyhrabala" hlavně kvůli sobě. Chtěla jsem se takových strachů zbavit. Teď mám něco podobného. Najednou začnu mít panickou hrůzu, že mi moje dítě třeba přejede auto, nebo že mi někdo umře. Nebo že umřu já a někde budu sama. Někdy se mi stane, že si řeknu, že s malou ven vůbec nepůjdu - co když nás někdo přepadne, postřelí nebo zajede. Řekla jsem o tom manželovi a on říká že to nechápe. Že se nic neděje a já si vyloženě kazím šťastný život,který mám. Já se i bojím, že si něco ošklivýho tímto přivolám.Vím, že každá matka se bojí o svý dítě nebo o svou rodinu, ale já na to myslim pořád. Často si to negativa i představuju. Nevím....zní to trochu srozumitelně? Nevim co se mi v tý hlavě rojí, ale začínám z toho být nešťastná. Co si o tom myslíte?

zuzik03
4. únor 2008

teruli, já mám hrůzu z dopravních nehod, kdykoliv manžel nebo někdo z rodiny někam jede a já se mu pak nemůžu dovolat, hned vidím auto v příkopu, x mrtvých, no hrůza, fantazie pracuje na plné obrátky, ale nakonec to vždycky rozdýchám a permanentně si opakuju, že se určitě nic nestalo a že to bude dobré.

tyhle představy má podle mě do jisté míry každý, ale jde o to, nenechat si jima otravovat život a nepřekročit nějakou hranici, kterou bych řekla, že to u Tebe už překročilo. Měla by ses poradit s doktorem, když s tím nebudeš nic dělat, začne to otravovat manžela a brzo taky tvé dítě a bude to čím dál horší. Doktor (psycholog) by měl poradit, co s tím a pomoct ti.

sisstin
4. únor 2008

teruli: nejsem psycholog..ale téhle poruše se říká agorafobie 😉 ale léky se dá úspěšně korigovat 😉

gedren
4. únor 2008

Potrebujes pomoc, takhle si zbytecne kazis zivot a prozijes ho cely ve strachu - a strach, jak znamo, je polovicni ztrata.

Mne hodne pomaha buddhisticka praxe, ale to neni pro kazdeho, ten smer by Ti musel sednout. No a nebo nejaka terapie...

A taky mi pomaha si vzdy predstavit, co nejhorsi by se mohlo stat, pak si uvedomim, ze to vlastne neni tak strasne (treba ze me nekdo prepadne, tak mu dam penezenku, stejne nic jineho nechce, no a holt pujdu domu bez penezenky...) a ze nejhorsi je prave ten neurcity strach a ta nejistota.

susik77
5. únor 2008

aj ja mam niekedy predstavy, ze sa neco stane...ale zostava to len pri predstavach,drzim ich v podvedomi, neovplyvnuju moj zivot...
myslim, ze toto je uz uzkostna porucha, ktoru by si mala liecit...a nie je to tazke 😉 dnes je uz kopec liekov na uzkost 😉