Věčně uřvané, ukňourané 5leté dítě. Prosím, nějaké rady?
Dobrý den maminky prosím nějaká ráda už jsem zoufalá mám skoro 5lete dite už od malinká sní mám problémy ale je to teď čím dál horší ještě do toho mám 18m dcerku
Tak tedy ke starší dcery ráno se vzdubi a už má špatnou náladu když ji 20krat za dopoledne řeknu ad se jde prevleknout tak už řve pak zase řve že nemá žádné leginy ale jen tepláky... Pak odpoledne zase řve když si hrajeme vsichny dohromady tak je chvilku klid ale pak zase začne řvát že ji malá zborala věž nebo že ji to bere že to její a pořád dokola a už prostě nemůžu je to každý den od rána do večeře pořád jen řve.. Venku je v klidu ale pak taky něco si usmysli a jak to není podle ní udělá mi neskutečnou scénu a já jsem opět za tu nejhorší matku jsem jsem Aše jednou venku rozbrecela pac tohle se už nedá.. Prosím nějaké rady.. o
@lusinek12 mám stejný problém, ale mám dceru 2,5 roku. O malička je velmi uřvané dítě a nyní od rána do večera řve kvůli blbostem. Takže se s dovolením připíchnu 🙂. Mám ještě 6ti měsíčního prcka a z té uřvané dcery mám občas nervy na pohodu. Jsem ráda, když si jí některá z babiček vezme občas na víkend na hlídání. Chlap mi na rovinu řekl, že by to s ní doma nedal a že je rád, že chodí do práce.
@jirovapa já mám bouzel k dispozici jen jednu babičku která bydlí hned naproti v bytovce druhá babička moje maminka bydlí cca 100km daleko teď jsem řekla pritelovi že bych jí chtěla dát mamce na prázdniny na týden bouzel na to my řekl že v žádném. Případě že si to nepřeje k jeho mamce klidně už orakrat byla u babičky na vykend.. Přítel je minimálně doma tak se snažím mu dceru dát ad se také stará ale sním je dcera zlata pac přítel by sní byl hned hotový a ona si to k němu nedovolí..
Užs tu někdy psala něco podobného, že? Prostě jsou náročnější povahy, jednu z nich má tvoje dcera. Podle mě čím víc "práce" tím míň času vymýšlet blbosti, nudit se, zlobit a prudit. To je lék na všechno, na věčné kňourání obzvlášť. (syn je taky takový a ještě nedá ani vteřinu pokoj, pořád do člověka něco hustí, vymýšlí lumpárny, no nelze ho nechat vteřinu bez dohledu). Takže od rána "úkolovat" - pojď se mnou mazat snídani, jde se ven, na loudaly nečekáme, ať prostě popadne první tepláky a nemá čas hodinu brečet u skříně, pak vyblbnout venku, ideálně taky ať má co pomáhat - zalívat zahrádku, odnést odpadky, třeba v lese stavět domečky, doma něco vyrábět, péct, společně uklízet...Za to chválit. Já vím, je to na palici, neodpočineš si ani minutu. Ale jak mají co na práci, zaměstná jim to hlavu jinak než hledat důvody ke kňourání a pošťuchování sourozenců. ;)
@prejeta_zaba Tohle u nás třeba neplatí, naopak, syna tak rozčiluje, že má dělat něco, co třeba neměl původně v plánu, že chytí záchvat vzteku. On naopak potřebuje činností mnohem méně než ostatní sourozenci, na vše víc času, když odcházíme z domu, jemu jako prvnímu hlásím, že už se má chystat, celá rodina na něj čeká pak před bytem... Rád odpočívá, hraje si, ráno má mnohem pomalejší start, dlouho jí... Ale chápu, na nějaké jiné dítě to fungovat může.
Mám doma taky uřvaného 5ti-leťáka. Jen se ráno vzbudí a už je řev (chce mlíko do postele, chce roztáhnout závěsy, moc na něj svítí slunko, nebo slunko nesvítí, prostě cokoliv a řve...), má se převlíct z pyžama je zas řev, jídlo řev, jde se ven řev-on nikam nechce, jde se z venku domu řev, a večerní koupání je řev největší 🙈 Jako od narození byl takový víc uplakaný, ráno se vždy budil s pláčem (naproti tomu mladší se od narození budí veselý, žádný pláč). Ale co se narodil mladší tak se to řvaní strašně zhoršilo. Myslím že je to dost žárlením a snaží se upoutat pozornost. Celkem pomáhá když si s ním každý den vyhradím čas opravdu jen na něj. A pak taky hodně ho utahat venku tím co jej baví, jen musím přežít ten řev kdy se ho snažím vytáhnout ven 😅
Dnes je urvana od narození a bude mít 4 roky a trva to pořád.Myslim,že bude taková vecne nespokojená.Ake ve školce je zlatá...
Dcerka je taky urvanek. Byla vytoužené dítě a já ji asi až moc před vším chránila. Takže pokud se jí člověk nevěnuje na 100% a nemá čas se s ní na všem domlouvat a vysvětlovat a přizpůsobovat tak je řev. Co se narodil syn, tak se to zhoršilo a říká si tím křikem o víc pozornosti. Víc zlobí, dělá ze sebe mimino, řve kvůli malickostem. Snažím se vždy nejdřív vysvětlit a když je to bez výsledku, tak ji posílám vyrvat do pokoje. Obě se uklidníme a většinou pak najdeme společnou řeč. Když si vymysli že chce třeba jiné tričko, jinou lžičku apd. tak ji posílám ať si vybere sama co chce. Když spěcháme dávám na výběr ze tří triček. Je to na palici, já bývala taky taková, tak snad z toho vyroste. Kolikrát mívám z ní tik v oku 😂
Je tak to jsem ráda , že v tom nejsme sami. Běda když mladší vstane dříve. Tak hned řev. Pak následuje oblékání řev většinou vždy je něco špatně a tak dále .... Nejvíce pomáhá věnovat se jí a zaměstnat ,aby nemohla nad sebou brečet. Což ale není úplně reálné. Zhoršuje to únava a chaos. Začlo to asi narozením mladší dcery i když jsme se snažili ,aby neměla důvod k zarlení. Ke všemu mladší je vysmátý flegmous na co sáhne ji jde.
V kolektivu je oblíbená a v pohodě a doma pak hodinové záchvaty máme z toho celkem nervy na pochodu.
Ještě jedna věc mě napadá, u nás je poznat i kolísání cukru, nesmí dostat moc sladkého naráz, pak se sám nezvládá a nesmí mít hlad, to je úplně nejhorší. Takže pravidelný přísun jídla po menších dávkách a vyhýbat se sladkostem (po kterých samozřejmě prahne).
@prejeta_zaba ano už jsem tu dřív psala z malou mám problémy od malička aspoň ta školka mi pomáhala že se člověk trošku odpocinul mladší je hodná a někdy si vyhraje sama ale jak jdou spolu tak se jen bacaj a řvou ale co je teď ta karanténa je to čím dál horší.
@zuzkasim dcerka má sladké hodně ráda ale nedostává sladký každý den pokud hodně zlobí tak nedostane nic.. A Teda dostává jen bonbóny po obědě když je hodná nebo z necim pomáhá uklidí d hračky atd.. Jinak pak přes den málo kdy něco dostane.. Jinak Teda taky mame problémy s úklidem nechce uklízet nebo abydo po sobě uklízečka oblečení to je taky řev že vůbec po ní něco chci.
Já mám taky takovou dceru, je už 10. Opravdu je to proste taková povaha, má bratra 4 roky a je to šílené, nedokáže na nej být ani chvíli milá. Když ji napomenu neustále fnuka. Když vysvětluji , slibuje hory dole a skutek utek. Začala jsem s ni teď docházet na psychoterapie, tak snad nás ro někam posune
@volcok87 tak držím palečky ad se to zlepší.. Právě že jsem také přemýšlela nás psychologem přítel mi tedy řekl že je problém ve mě ale těžko říct hlavně mě to mrzí že si s dcerou věcné dohadujem kolikrát je to boj sní.. Také mi věcné slibuje hory doly jak bude hodná nebude mě zlobit tak zatím je jí 5let ale ty její scény už nějak nezvládám nejhorší je že prostě v tu chvily nwm co mám dělat serezuji prdel ale pak si říká. Jestli je to tak zpráv e prostě nwm teď mě zase začala zlobit z jídlem že nechce jist mě to nechutná já to jist nebudu hodinu sedi u jídla pak se jídlo vyhazuje.. Achjo.. :(
@lusinek12 nektere deti jsou precitlivele a projevuje se to knouranim. Muj syn (5let v lete) je velmi chytry, mily, citlivy, ohleduplny, je opravdu skvele dite. Ale je velmi litostinsky, bude knucet kvuli malickostem. Ja vim, ze to u nej zhorsuje unava, takze kdyz vidim, ze je unaveny, snazim se tomu predchazet. Coz nejde vzdy, samozrejme.
Jinak ale pomahaji ruzne veci. Kdyz je to neco, co se ihned vyresit neda (zapomnel si na hriste vzit oblibene auticko, vracet domu se v tu chvili neslo), tak ho chovam, jako mimino. Mladsi si na hristi hral hodinu, starsi to proknoural v mem naruci. Pak samozrejme cestou domou knoural, ze si nepohral 🙂
Kdyz se to da vysvetlit, tak vysvetlim a najdu reseni (zanikne nase planeta a my umreme? Odpoved Ne, jestli nebudem plytvat a budem o ni pecovat. Pak spolu hledame zpusoby, jak o planetu pecovat).
Ale jindy to proste nejde, zakricim, ze kdyz chce kvuli neceku knourat, at jde do jine rodiny, ze u nas se neknoura.
A hlavne - pritel/muz by mi rekl JEDNOU ze je to moje vina... Pacholek! At si to s nima zkusi. Ja vim, ze rady typu "odjed na vikend" jsou tezke, ale at si tl zkusi. A rict mu, uvar, uklid, nezapomen nakoupit a vyprat, samozrejme vyzehlit. A at ti zadna neknoura. A at nekoukaji moc tv... Bych s nim byla hotova nez rekne Neknourej... Mizera. Jak si to muze dovolit? Me to uplne rozcililo 🙂
Ahojte...tak jak to vypadá teď? Po letech?? Já mám dvě dcery,jedna 7let,tak je vlastně v pohodě,občas zaknoura,ale je chápavá,tak stačí vysvětlit situaci a přejde ji to. Druhá dcera je 6let a teda to je síla... věčně nespokojený,protivný děcko. Třeba dnes ráno při přípravě do školky měla pořád s něčím problém. Jogurt ji nechutná,do mléka chce brčko,když zakažu,tak otázka "proč?" ,vysvětlím,ale i přesto je nešťastná. Při oblékání se mě ptá,proč nemá taky černé oblečení,že to je nefér,když já a druhá dcera máme černé a ona ne. Kalhotky ji pořád vadí,něco ji věčně nesedí a škrtí nebo se sesouvá....jednou ji boty tlačí,pak zas jsou v pohodě.... No a když chci,aby něco tvořila nebo dělala,,tak ji to nejde a ona ti neumí a pořád nějaké výmluvy... jediné,když je opravdu spokojená,tak TV nebo tablet...jenomže to mají velice vymezeny čas a nechci aby na tom trávila cele dny,tak poslouchám pořád nějaké stížnosti...jsem z toho už docela unavená... Jak jste to řešili? Nebo řešíte?
Mám doma též ukňourané, věčně nespokojené dítě, nyní je mu už 12 (ne, bohužel z toho nevyrostlo). Řešila jsem to zaprvé tím, že jsem mu vysvětlovala stále dokola, že být v životě neustále nespokojený ubližuje hlavně jemu samotnému. Svět je takový jaký je, je krásný, pokud chceme tu krásu vidět, když budeme spokojení s tím, co máme, bude nám samotným mnohem lépe. Vybrat na oblečení jsem dávala zásadně jen mezi 2 věcmi - volbu mohl provést sám, ale měl omezený výběr, jinak by stál nad celou skříní nešťastný, že mu nic nevyhovuje (toto dnes už zvládá líp). No a pak jsem ho taky jednou za čas jednoduše seřvala (doslova), že takto už to nejde, že nebude všem dokola jen otravovat život, ať se začne chovat normálně, pokud chce být nespokojený, ať si zaleze do postele a řve si tam sám, že my se na to nebudeme dívat, my chceme být spokojení, užít si dopoledne, výlet, hru (cokoliv)... Částečně fungovalo oboje. Jednou za čas pevně vymezit hranici, že celodenní špatnou náladu a fňukání nebudeme tolerovat (kupodivu si pobrečel a pak přišel zpět do obýváku opravdu v lepší náladě, jako kdyby i jemu samotnému pomohlo, že jsme mu dali najevo, že je toho už moc a že svět špatný není), stále dokola ho učit, že život je hezký, pokud ho hezký chceme mít. Učit ho řešit každodenní potíže - sourozenec mi něco bere, potřebuji to v tu chvíli? Ne? Tak mu to nechám, pokud ano, teď mu to půjčit nemůžu, sourozence učím, že všichni musí poprosit, pokud si chtějí vzít věc druhého. Nebo nabídnu jinou činnost tomu staršímu (odvedu pozornost). Chválit, chválit, chválit, za každou pitomost, každou zvládnutou situaci, připomínat, že teď jsme si hezky pohráli, udělali dobrý oběd, měli hezký výlet, aby se prostě naučil vnímat to hezké. Samozřejmě ho ujišťuju o naší lásce k němu, když kritizuju, tak pouze jeho chování, ne jeho osobu jako celek. Náš má atopický ekzém, který mu krásně reaguje na ty jeho nálady, protože stravou, režimem, pracími prostředky atd. už jsem udělala maximum, teď se mu objevuje hlavně, když má synáček opět svoje "nespokojené" stavy, ví to, takže další ukazatel pro něj. On se musí naučit sám se sebou žít. Je to boj, ale nic jiného mu nezbude. Jsou období, kdy je zlatý, třeba dnes🙂 Zítra může být zas jiný den.