Vážná nemoc v rodině - podpořme se navzájem

ahojte,
moje mamka měla nádor ve vaječnících, podstoupila operaci, a všechny chemoterapie, a fyzicky se zdá že vše bude ok. ale psychicky je na tom moc špatně. tak jsem se chtěla zeptat kvůli ní, za jak dlouho vám dorostlo obočí a řasy? ji to velmi trápí, řekla bych že má z toho opravdu trauma.
peto,
jsi statečná, kéž by moje mamka měla tolik sil jako ty! 😔

já se přiznám že absolutně, ale fakt vůbec nevím jak s ní mluvit, jsem úplně bezradná. snažím se ji utěšit, nebo naopak politovat, nebo jí pořád říkam že to bude v pořádku, že vlasy a všecko doroste, že se vrátí do práce, atd ale mám pocit že cokoliv říkám je k ničemu....

Ahoj Slunicko,
nejsem si jistá, ale mám dojem, že jsme na sebe narazily kdysi na jiné diskusi🙂.
Je mi líto, že máš nemocnou maminku.
Já mám v tomto směru bohužel bohaté zkušenosti.
Moje maminka byla nemocká 13 let.
Když měla první nález bylo mi 14. Měla rakovinu děložního čípku, v té době jí bylo teprve 37.
My jsme se o tom doma moc nebavili, prostě jsme dělali, že ta hnusná nemoc neexistuje a snažili se žít normálně.
Před mamkou jsme nikdy neplakali. Zní to blbě, ale u nás bylo veselo.
Po absolvování léčby se jí za půl roku oběvily metastázy na krční páteři. Nebudu zdlouhavě popisovat co vše se odehrávalo, ale po martiriu s doktorama se našel jeden jediný, který riskl operaci a záchránil jí život. Byla to moc těžká operace, prakticky ji nahradili 2 krční obratle. Po operaci měla chemoterapii a pak 10let relativního klidu.
Mamka začala normáleně žít. Dokonce rok po operaci jsme jeli autobusem do chorvatska 🙂. Měla sice speciální límec, ale jí neodradilo nic🙂. Bylo to super, chodila sice na kontroly, to byl vždycky stres, ale jinak byla v pořádku. Začala jezdina na kole (nikdo nechápal)! Prostě dělala všechno jako zdraví lidé a my jsme jí taky tak brali. Byla veselá a užívala si každý den. S kamarádkama jezdila po dovolených, dělala doma večírky a oslavy všeho možného a bez cigaretky a dobré kávy by nebyla 🙂.
U nás fakt pomáhalo, že se to moc neprobírá, ona na to nechtěla myslet a připouštět si něco špatného. Když chtěla, tak o tom mluvila. Víš ono je těžko něco poradit, každý člověk je jiný. Je fakt, že naše mamka byla docela tvrďák, když jí něco bolelo, zalezla si do postele a chtěla mít klid a být sama.
Když byla třeba v nemocnici, nikdy se nestalo, že by jeden jediný den neměla návštěvu. To rozptýlení dělá hrozně moc. A taky je dobré komunikovat s doktorama, aby věděli, že má v rodině oporu. Ptát se jich na stav, říct jim čeho se mamka třeba bojí, jaké má pozíže, protože ta naše mamuška se snažila před těma doktorama vždycky dělat, že jí nic není a když měla třeba teplotu sklepávala teploměr, aby mohla jít domů🙂. Co si budem povídat, ti doktoři si někdy nevidí do huby, ale když vidí, že má pacient v rodině opravdové zázemí, většinou se chovají jinak.
Snad jsem to nenapsala moc zmateně, tak když budeš chtít vědět něco konkrétního, klidně napiš.
Drž se a přeju mamince, aby to všechno zvládla.

@petatesarova Děkuji za odpověď. Taky mamču nelitujeme, snažíme se před ní být úplně normální a veselí, ale někdy si říkám, jestli jí to třeba paradoxně nemůže být líto - aby z toho nezískala pocit, že nás to vůbec netrápí, že je nemocná, protože jsme před ní samá sranda. Vidím, že život se s Tebou nemazlí - moc Ti přeju a držím pěsti, ať je toho špatného co nejméně a toho dobrého čím dál tím víc!

@meleri To netuším, kdy doroste obočí a řasy.....doktoři by to nevěděli? Určitě s tím mají zkušenosti... Taky nevím, co poradit, člověk by řekl, že pokud je fyzicky v pořádku a nad tou nemocí vyhrála, tak by se měla spíš radovat, ale je jasný, že psychika umí být pěkná potvora a dělá si, co chce. Je pravda, že se špatně radí, když neznám ani maminku ani Tebe, ale asi bych se snažila jí pořád připomínat, jaké má štěstí, že se z toho vylízala (každý takoví štěstí nemá), vyslechla bych ji, kdyby se chtěla vypovídat, a kdyby se to nelepšilo, nebála bych se poradit se s psychologem nebo i s psychiatrem.

@mimco Moc děkuju, že jsi napsala, a to rovnou takhle obsáhle. Taky je mi líto, že sis tím musela projít. Ale je vidět, že jste moc statečná rodina a zvládali jste to, jak to nejlíp jde.
U nás je to ve stručnosti takhle: Mamče (43 let) v dubnu zjistili nádor na nadledvině (je to extrémně vzácné, lékaři s tím mají minimum zkušeností). Řekli, že je to naštěstí dobře operovatelné, takže šla mamča na operaci - a při ní se zjistilo, že to vyndat nepůjde, protože to je vrostlé do nějaké důležité cévy. Takže jizva přes celý břicho a jinak nic. Řekli, že udělají chemoembolizaci (zavedení cytostatik do cév, které nádor vyživují), po ní se nádor zmenší a vyoperuje se potom. Nádor se zatím nezmenšil. Od srpna je mamča zase v nemocnici, nebylo jí dobře, z krve jí zjistili nějaký zánět. Nedařilo se jim ho zbavit. Předminulý týden řekla doktorka taťkovi natvrdo, že to je špatný, že zánět neustupuje, s nádorem se nedá nic dělat, ať se připravíme na nejhorší, i když se samozřejmě v medicíně vždycky může stát zázrak. Následující dny byly jak blbej sen. Ale minulej týden přišla velká naděje - ta samá doktorka taťkovi oznámila, že mamči stav se zlepšil, antibiotika začaly konečně zabírat a že je tu možnost, že by to šlo operovat (musela by na operaci do Prahy, teď je v Plzni). V současný době čekáme, až se plzeňští lékáři spojí s nějakým specialistou z Prahy a ten řekne, jestli se to tedy bude operovat nebo ne (prý by se to asi operovali v IKEMu; s nádorem by museli vzít i jednu nadledvinu a půlku jater, ale s tím se prý dá žít). Takže s napětím čekáme. Jeden den je lepší, jeden horší. Jeden den je mamča v pohodě, druhej den je smutná. Já věřím, doufám a modlím se za to, že to nakonec všechno dobře dopadne. Ale taky to jde někdy líp a někdy těžko. Je to hrozně divný, že ještě před pár měsíci mamča byla akční, pořád něco dělala, vařila, pekla, pomáhala všem okolo a teď leží v posteli a je odkázaná na ostatní. V lednu se mi narodila holčička, mamča měla tak obrovskou radost, tak si jí užívala, a teď nemůže. To prostě není spravedlivý. Ale nemá smysl se tím zabývat, ničemu to nepomůže, akorát by se z toho člověk musel picnout.

@mimco Je toho strašná spousta, co se mi honí hlavou. Teď mě nenapadá, co jsem tu všechno chtěla ještě probrat, ale jistě mě to napadne hned zítra nebo pozítří. Tak díky za nabídku, že se můžu ptát, asi toho ještě využiju. Koukám, že se snažíte o miminko - moc držím pěsti, ať se vám brzy povede 🙂.

@slunicko87 moc moc vám všem přeji aby ta nadějná operace vyšla...mamince přeju hodně síly ...moje mamka bohužel téhle hnusné chorobě neunikla, měla rakovinu prsu, chodila na chemoterapie, slezly jí vlasy, chlupy, obočí...po 6 dávkách zjistili doktoři, že není už pomoci, že se ta hnuska rozlezla kde mohla...konec byl moc smutný, ale pro nás a hlavně pro ní vysvobození...ale bylo to už před 14 lety, věřím, že už se medicína pohla trochu kupředu a že bude tvoje maminka a všechny ostatní mít štěstí ...celou dobu jsme se snažili chovat, že to bude dobré, věřili jsme v lepší časy...vyprávěli jsme si co bude až se uzdraví...i když už jsme věděli, že se nikdy neuzdraví bylo to těžké ale stejně jsme pořád věřili v nějakou naději....chce to hodně síly ....

a

@draga Moc Ti děkuji za podporu, jsi moc hodná.Ve středu přišly další dobré zprávy - doktor z IKEMu po předběžném prostudování mamči papírů, výsledků CT apod. konstatoval, že by ta operace měla být možná. Samozřejmě žádnou záruku nám nikdo nedá, ale věříme, že tohle trápení bude mít dobrý konec. Ještě jednou díky a Tobě i Tvé rodině přeju pevné zdraví!

@slunicko87 neděkuj to je přece samozřejmost 😉 mám radost z těch nových zpráv a moc moc na tvojí maminku budu myslet 😉

Tak bohužel maminka dneska zemřela 😔 . Najednou se její stav zhoršil a bylo to ☹ . Děkuju vám za podporu, pomáhalo mi to. Ať se vám všem dobře daří a jste jen a jen zdraví.

Je mi to moc líto 😔 😔 😔 ...upřímnou soustrast....

@slunicko87 Ach jo, teď to čtu, je mi to moc moc líto, držte se, celá rodina.
Já to nejdřív nechtěla psát, moje mamuška zemřela 1.12.2010. Když budeš mít chu'ť za čas se z toho vypsat, klidně se ozvi.
Opatruj se 😔