Uškodí dětem vidět péči o nemocného dědečka?
Ahoj holky, chtěla bych znát váš názor.
Onemocněl mi tatínek. Velmi vážně (rakovina plic).
Chci se o něj postarat. Mám 2 děti a jsem na rd.
Staršímu jsou 4,5 a malému 1,5.
Vím, jak vypadá odchod člověka nemocného rakovinou. Trhá mi to srdce. Doufala jsem, že už to nikdy nebudu muset vidět. Myslíte, že by to mohlo negativně ovlivnit staršího syna? Je velmi chytrý a nic mu neunikne. Ale zároveň nechci nechat tatínka někde samotného.
Děkuji za názory. A prosím o shovívavost. Je to čerstvé a velmi mě to bolí.
V prosinci jsem bohužel řešila stejný problém,maminka měla metastázy na mozku,nemohla bydlet sama tak šla k nám. Synovi (4,5 roku) jsme nelhali,když se na něco zeptal řekli jsme mu pravdu,adekvátně upravenou aby to pochopil. Když pak mamka umřela obrečel to,a hodně,babičku měl hodně rád,ale nebyl to pro něj šok z nečekaného. Hodně nám pomohlo mu říct že se babička změnila v hvězdičku a hlídá ho z oblohy. Každý večer jí přeje dobrou noc a ráno při odchodu do školky dobré ráno. Občas se zeptá jestli babičku nemohl uzdravit,proč musela umřít atd tak se mu to snažíme vysvětlit bez lhaní,on je pak spokojený že dostal odpověď
@susususs to me moc mrzí. A v jaké fázi je onemocnění? My máme pokoj pro případ, že jednou do budoucna se budeme o některého z rodičů takhle starat. Jedni bydlí opravdu hodně daleko, takže jsme na tuto možnost museli myslet. Takže já bych nevahala.. Máte možnost aby měl soukromí? Děti by dle mě měli být součástí jak zrození tak umírání.. Samozřejmě dle věku dítěte a své děti odhadnes nejlépe ty sama,co snesou a co už je příliš. Ví že je dědeček nemocný? Viděli jej teď v poslední době? ja si třeba pamatuji, že naši o tom moc nemluvili. O smrti a nemoci. Babička onemocněla, byla pár dní v nemocnici a jednou přišli, že umřela. Byl to pro mě šok, netušila jsem, že je to vážné 😪 posílám sílu...
@darinka84 bohužel musel by být v obýváku má 2+1 obývák, ložnice a kuchyn. S dětmi jsme v ložnici.
Zatím mu našli nador zhoubný a teď hledají jestli jsou metastazy. Ale rovnou nám řekli, že je nador větší a už ma kromě kašle, úbytek na váze, bolesti zad, chrapot. Takže to nevypadá dobře. Starší ví, že je dědeček nemocný ale jen k jeho věku. Byl s námi před pár dny na procházce.😥
Všem moc děkuj❤ vím, že jsem se rozhodla správně.
@susususs držím moc palce. Určitě je to správná cesta, jen je potřeba vše promyslet. A to nejen kvůli staršímu, ale i kvůli mladšímu. Když bylo staršímu synovi 1 rok umírala nám maminka (doma, pečoval tatínek a my se sestrou dojížděli). A vím, že je těžké i zajistit to mladší dítě z hlediska léků, léčiv, klidu pro nemocného, další hygieny... Určitě si zjistěte už teď všechny možnosti a formy pomoci - ambulantní hospic, charitní služby, ať je vám co nejvíce odlehčeno.
@susususs jsme v trochu jiné situaci ale týká se vztahu dětí a lidí na odchodu - žije s námi velmi stará babička v pokročilém stádiu demence. Moje dvouleté dítě ji miluje, ostatní i mnohem starší pravnoučata se jí bojí nebo neví kam s očima. Malá jí vypráví, ukazuje jí hračky, chová se k ní úplně bezprostředně a občas ji vytrhne z letargie. S péčí ochotně 'asistuje'. Prostě je to pro ni úplně normální.
moc ti preji, aby jsi vse zvladla, ale bude to velmi tezke! deti to zvladnou, odchazel nam nyni deda na rakovinu, trvalo to skoro 2 roky, syn nyni cerstve 5 let, chapal primerene, mladsi dcera vubec... o deti se nebojim, vetsinou to semele vic dospele☹ preji hodne sil v nadchazejicim tezkem obdobi!
Je to na od tebe hezké, ale zvážila bych všechna pro a proti. Ono totiž ten dobrý úmysl může být i ke škodě, celodenní péče o nemohouciho člověka je náročná, jak fyzicky, tak psychicky. Nebudeš mít dostatek času se věnovat dětem a co hůř, nedovedu si představit, že bude mít tvůj tatínek v domě s dvěmi malými dětmi tolik klidu, kolik by ve svém stavu potřeboval. Ono až mu bude hodně zle, bude mít bolesti apod, tak poslední na co bude mít náladu bude třeba dětský křik apod, navíc ty lidi pak bývají i protivní, můžou být agresivní. Osobně bych myslela i na toho nemocného, aby měl nějaké své pohodlí. Ale držím palce, ať se rozhodneš jakkoliv.
@krisstina93 děkuji, toho se právě bojím.
Myslím, že snad nikdo nechce raději umřít v nemocnici než doma. A dětský křik ho bude rušit mnohem míň, než cizí pacienti na pokoji, sestra s teploměrem v pět ráno, když se mu třeba konečně povede usnout a spousta dalších věcí spojených s pobytem v nemocnici. Tam se totiž chod oddělení nemůže podřídit jeho potřebám, tam je to podle střídání směn a nějakého harmonogramu.
Pokud tedy Ty sama chceš tatínka mít doma do konce (nebo alespoň co nejdýl), za mě je to rozhodnutí, kterého litovat nebudeš.
Děti to zvládnou, je to koneckonců přirozené, že někdo přijde a někdo už odejde.
A věřím, že jednou bude ten straší rád, že měl možnost strávit s dědečkem čas a rozloučit se tak nějak přirozeně, postupně, doprovodit dědu až na konec.
Tím vším ale neříkám, že to nebude i náročné. To pravděpodobně bude. Proto, jak už někdo napsal, si zjisti všechny možnosti pomoci. Mobilní hospic, domácí péči, příspěvky na vše možné. Přeji hodně sil celé rodině.
Ahoj, komentáře jsem nečetla, je to pro me stale čerstvé tema, takze se budu asi opakovat. My jsme se starali o moji babi, ktera me vychovala, az do úplného konce. Dcera mela neco malo pres 3 roky. Stalo me to hodne moc sil, ale dopadlo to dobre. Hodne jsme o tom mluvili, hodne se smáli a malo plakali. Brali jsme to, jak to bylo. Nemyslím si, ze ji to nejak poškodilo. Kdyby neco napis soukromou zpravu. Drzim palce, jde to zvládnout. Ja bych taky nechtela zemřít sama a opuštěna, tak jsem se proto i tak zachovala. Posilam moc sil
Pokud máte s tatínkem hezký vztah, myslím, že je to to nejlepší co jsi pro něj kdy mohla udělat. Strávit poslední fázi života se všemi členy rodiny, vidět svoje děti, jejich děti, vědět, že mě mají rádi.... Myslím, že by se mi odcházelo s klidem v duši. O děti se neboj. Otázky a obavy ohledně smrti přijdou tak či tak, i když se s ní nesetkají. Dcera kolem 5.roku, aniž bychom kdy měli nějakou ztrátu v rodině, se začala užírat myšlenkami na smrt, po nocích brečela, bála se a pořád to řešila. Už jsem si vyhledávala psychologa, naštěstí jak to přišlo, tak to zase odešlo.
Skoro tři roky zpátky mi umřela maminka. Našli ji nádor na mozku, podstoupila operaci, ale bohužel šlo o tu nejagresivnější formu, takže i když část nádoru vyoperovali, okamžitě začal dorůstat. V únoru ještě byla u nás a hlídala moje holky, v březnu jí doktoři našli nádor, v červenci umřela, bylo to teda hodně rychlé (i když v té době se to utrpení zdálo nekonečné). Mamku jsem měla u sebe po operaci 10 dní, bylo to náročné, přešla pár kroků s dopomocí, nebyla schopna mluvit (ale všemu rozuměla), krmili jsme ji. Holky měly tři roky a byly úžasné, zarazilo je, že vypadá jinak (oholená hlava), ale hrozně moc jsme o tom mluvily, proč je to tak, proč babinka leží, proč si s nimi nemůže hrát. Chodily za ní do postele se mazlit, bylo vidět, jak jí to těší. Pak se bohužel zdravotně zhoršila tak moc, že jsme ji umístili do hospice (situace byla komplikovanější proto, že bydlela na Slovensku a já v ČR, takže vše komplikovalo zdravotní pojištění), tam jsme ji i s dvojčaty navštěvovaly, nosily jí obrázky, ukazovaly hračky. V hospici bylo klidné a krásné prostředí, personál má mou obrovskou úctu, i nepříjemné úkony dělali s láskou a vím, že o mamku bylo dobře postaráno (tím že že nemohla komunikovat, hrozně jsem se bála, že neodhadnu, kdy potřebuje injekci proti bolesti, měla napadeno mozkové centrum dechu, takže byla zahleněná a bylo potřeba jí odsávat, což bych taky profesionálně nezvládla). Pamatují si to doteď, stýská se jim, ale tím, že s námi prošly tu bolavou cestu odcházení, jsou smířené. Nechtěla bych, aby byly přítomné u nepříjemných úkonů - krmení sondou, přebalování apod., takže hodně záleží na tom, jak na tom tatínek je a jaké jsou jeho vyhlídky, v bytě 2+1 asi moc soukromí nebude, ale určitě to není nemožné, o taťku se postarat. U staršího musíte počítat s otázkami ohledně smrti, bude to bolavé pro všechny. U nás měla úspěch knížka Anna a Anička, je to takový citlivý příběh o babičce a její vnučce, který poukazuje na koloběh života.
Holky, moc vám všem děkuji. Dodává mi to sílu. Tatínka mám moc ráda a nechtěla bych aby odešel v nemocnici, hospicu nebo sám doma.
Jestli se potvrdí prognózy, postarám se o něj ale budu doufat, že máme snad ještě malou naději. Aspoň trošku malou.
Ještě jednou děkuji, Vám všem.
@susususs Třeba mu nějaké chemoterapie ještě prodlouží život. Otci našli rakovinu 4.stupně (tj. i metastáze) v roce 2017 a žije dodnes, měl několik cyklů, voperovali mu takový "soudek", ze kterého šla jakoby infuze do krve několik dnů (takže to bylo dle mého účinnější, než jen sedět v ambulanci několik hodin s kapačkou jednou za X dní). Dožil se dvou vnoučat. Takové rakoviny se už člověk sice "nezbaví", ale nádory se zmenší a je to udržované na takové slušné úrovni a prostě to prodlouží život, nějakou dobu se ještě bojuje. Otci to dalo 5 let a prý to byly hezké roky a to je hlavní.
@susususs Moc mne mrzí, co vás potkalo... Asi už tu všechno zaznělo, přidám jen svůj pohled se strany dítěte, které žilo s vážně nemocným člověkem. Já jsem sice byla trochu starší než vaše děti, už jsem chodila do školy, když onemocněl můj táta (taky rakovina plic a taky jsme bydleli v bytě 2+1), ale myslím, že v každém věku (asi kromě malých miminek) je důležité s dětmi o té situaci mluvit, vysvětlovat. Mě i teď po těch letech štve, že mi nikdo nic neřekl, že se jen zavíraly přede mnou dveře nebo se aspoň šeptalo, když se něco kolem taťky řešilo. Přitom já jsem to vnímala, viděla, že jezdí do nemocnice, že nemá vlasy, má záchvaty kašle, hubne...prostě že je to špatně...ani když pak zemřel,tak o tom se mnou nikdo nemluvil, vlastně se o tom vůbec nemluvilo, jen mi prostě řekli, že umřel a strčili mne na hlídání k sousedům. děti to zvládnou, po svém, ale zvládnou. Dědeček se možná kvůli nemoci změní v chování. Na mne byl taťka ke konci dost zlý, úplně alergický, vadila jsem mu i tím, že jsem byla ve stejné místnosti, a to jsem byla klidné introvertní dítě, stačilo, že jsem třeba zašustila papírem nebo něco řekla a vyslechla jsem si jak nemůžu dát chvilku pokoj, pořád jenom otravuju a dělám kravál...tak jsem většinu času sedávala sama v kuchyni s učením nebo tichýma hračkama. I na toto je potřeba se připravit a když dědeček děti třeba nějak okřikne, tak jim vysvětlit, že se nezlobí na ně, ale na tu nemoc...nevím, jestli je to srozumitelné, jak to píšu, úplně se mi to všecko znova vybavuje... Jste hodná, že se chcete o vašeho tatínka postarat, hlavně na to nebuďte sama, bude dobré mít někoho, kdo vás vystřídá, vezme děti ven nebo bude s tatínkem, abyste si mohla odpočinout a žít i rodinný život s ostatními členy rodiny... bude to těžké,ale všichni to zvládnete. Hodně sil...
Vezmu to z pohledu dítěte. Bylo mi 6, když se máma u nás doma starala o babičku s rakovinou plic. Žádný následky to na mě nezanechalo. Jen se pak máma zachovala špatně a neřekla mi, že babička zemřela.
Moc mě mrzi co prožívas...vše tu už zaznělo...jen má zkušenost, mému taťkovi našli zhoubný agresivní nádor mozku,když jsem byla v 7.mesici..zemrel,když bylo malému 5tydnu ...nikdo mi tehdy neřekl jak na tom taťka je, nechtěli ohrozit ani mě ani miminko... jenže já si dodnes zazlivam a nikdy si neodpustim, že taťka zemřel v hospicu a já vůbec netušila jak na tom je...budou to 3roky...takže opravdu mluvení o dané situaci je důležité...moc důležité...nevědomost je mnohem horší v jakémkoli věku,smrt je součásti života a děti to umí přijmout mnohdy lépe než my dospělí.Posilam mnoho sil🍀♥️
@tereza30 Ano, je to dobře srozumitelné. Bolest člověka mění. Ale jak říkáš ty a ostatní. Mluvit, mluvit a zase mluvit. Ikdyž to bolí, protože co si budeme povidat, děti se umí ptát cíleně a rovnou do černého.
Nebudu to před nimi skrývat. Alespoň ne před starším. Všechny jste mi připomněli, že klamani v dětství, vynechání určitých témat ikdyž v dobrém, zanechává stopy a ne zrovna dobré. Ba naopak, otázka co by bylo kdybych, to věděla, něco mohla udělat, je daleko hlodavějši než setkání s opravdovou realitou. Klid, budeme mít pak všichni děti, my, tatínek.
@susususs muj tchán odešel za přítomnosti rodiny doma a muj tehdy rok a půl starý syn byl u toho, jak jsme se o nej starali. Byl ležák, museli jsme ho obstarávat na 150%. Nikdy jsem nepremyslela, ze by to syn neměl vidět.
Každopádně jsi statecna, ze to chceš pro tatínka udělat a není nic slozitejsiho a zároveň hezciho pro nemocného než mít kolem sebe milující rodinu až do konce. Preju hodně sil, budou potřeba ♥️
@vaseli16 Zažila jsem v těhotenství take těžkou situaci, trochu jinou ale pointa je stejná. Odchod milovaného dědečka. Dodnes si vycitam, že jsem u něj nebyla. Dokonce mi i zakazovali brečet abych neuškodila miminku. Tak moc mne to drtilo a snazila jsem se být silná kvůli malému, že jsem v 2.trimestru měla opakované panicke ataky a spánkové paralyzy. Vím, že když je maminka nervozní může to ohrozit miminko ale zakazovat smutek, nedovolit smíření. A jen potlačení emocí má daleko horší důsledky. Zaklepu,těhotenství dopadlo dobře. Ale bolest ze ztráty je furt jako čerstvá a přitom je to 5 let.
@vaseli16 bolí to a bude, čas to sice zmírní, ale co bylo nevyřčené zůstává nevyřčené. Vlastně, člověk se na ně ani zlobit nemůže(na rodinu) nikam to nevede a nic to nezmění. Můžeme jen odpustit sami v sobě.
Mě hodně pomohlo, že za mnou dědeček chodil do snů. A já mu ta vždy řekla, co jsem chtěla objala ho. On sice mlčel ale to objetí bylo pro mě jako skutečné.
Pro někoho je to bláznivé. Ale jsem za to ráda. Chodil za mnou 4 roky (vim že jsem to mela v hlavě a podarilo se mi to nejak dostat do snu). Pak odešla za ním i babička. Přišli spolu. A od té doby už nepřišli. A mám trošku klid. Ale myslím na ně každý den.
@susususs můj tatínek měl to samé, od fáze, o které píšeš, žil ještě dva a půl roku. Moje děti byly menší, nejstarší si nic moc nepamatuje, zato já vím naprosto jistě, že i když tatínek už vůbec na nic nereagoval, tak když jsem mu ukázala půlroční dceru, podíval se na ni...děti dokážou zázraky ❤️
Vzali jsme si k sobě "na dožití" manželovi prarodiče. Malá měla tehdy půl roku, starší dva a půl.
Oba potřebovali péči 24/7, zkratka nonstop péče ve dne v noci (krmení, oblékání, umývání, vyřizování všech doktorů, úřadů, absolutní závislost na nás).
Babička měla stařeckou demenci, sprostě mi nadávala, když jsem jí přebalovala, mrskala se a házela všude obsah pleny, v noci křičela, že na nás sousedi zavolali policii!
Trvalo to půl roku, pak umřela babička (přišlo mi, že to vzdala), za půl roku po ní děda (mrtvicka).
Nás to jako rodinu hodně stmelilo.
Děti měli z babiccinych ataku velký strach, plakaly, ale neměnila bych. Když si prohlížíme alba, znovu si o tom vypravíme, chci aby věděly,že rodina patří k sobě ne do ústavu nebo LDN (pokud je to alespoň trochu možné).
@susususs moc mě mrzí čím procházís.jsi úžasná,že chceš tatínkovi dopřát odchod doma❤️
Svým dětem bych to vysvětlila,hodně s nimi mluvila.o bolesti,nemoci,smrti,odchazeni. Třeba i s pomocí psychologů. Za mě to patří k životu, nemělo by to být tabu ani před dětmi a do budoucna jim to bude jen k užitku.
Ale samozřejmě musí člověk přemýšlet /zajistit, aby ty nepekne věci které můžou prijit děti neviděly.
Hodně sil vám vsem❤️