Touha po dokonalosti. Máte to podobně?

@majdula Děkuji moc za tvůj příspěvek. Je pravda, že to u mě taky není setrvalý stav, někdy jsem i moc šťastná, ale to většinou netrvá moc dlouho... Spíše to u mě vypadá, že jdu z extrému do extrému, prostě taková labilní ženská no.. ☹ Manžel je taky můj opak (naštěstí) - vyrovnaný, vesměs spokojený... Škoda, že se povaha nedá změnit ☹ Mrknu ještě na ten odkaz na diskusi o depresi. Děkuji.

@suavinex Jako bych se poznávala, když se zamyslím, tak vymyslím problém. Než někam odjedeme, tak jen přemýšlím, jestli je vhodná doba na návštěvu,jestli je dobré počasí na cestu, jestli jsme ok oblečeni, jestli není něco špatně vyžehleno.Někdy se cítím méněcenná, přenáším to na rodinu. Před cizími se snažím chovat vyrovnaně, asi i tak působím, ale v soukromí jsem vynervovaná - i když mám super rodinu, ale mnohdy to odnášejí právě oni.

@suavinex nekdy podobne stavy mam taky, manzel rika, ze potrebuju byt dokonala a vse dokonale, sama se snazim krotit, ikdyz to treba tak nevypada, ale manzel, to je extrem, je vesmes porad nervozni, za vsim vidi problem, ale ne ze by chtel, ale vlastne uz dopredu se toho prblemu boji, tak ho hleda... myslim, ze problem prameni v nepriliz velke sebeduvere.Vidim to i na sobe... bojim se ze selzu a budu proto horsi. Manzela jeho rodice v detstvi /vlastne do ted) shazovali a ze z nej nic nebude, nic nedokaze...
ale diky tomu, ze vidim jake je to u druhych - jak to manzela nici, paradoxne to pomaha me a snazim se manzela motivovat a podporovat...
kazdopadne si myslim, ze neni nic na tom abys zasla k psychologovi, ulevi se Tobe i cele rodine 😉 Manzel s nimi mluvil v praci a hodne se mu ulevilo, psycholog dokaze Tve problemy pojmenovat, rozebrat, najit duvod

@suavinex a myslíš, že to, co cítíš, je "pro tebe" nebo pro někoho jiného? nevím, jestli to umím dost dobře napsat, ale já jsem tímhle prošla - a nebylo to ve mě, bylo to v partnerovi (celkem stabilní dlouholetý vztah), byl neskutečně náročný, já byla jakoby sama od sebe "perfektní", ale ve skutečnosti to bylo pro něj...došlo to tak daleko, že jsem začala mít potíže fyzického charakteru, protože mě vždycky napomínal, že zase něco není ok, pak i naběhly i poruchy příjmu potravy, protože jsem prostě neměla perfektní postavu a myslela jem, že musím být modelína....no a pak naštěstí - rozchod. všechno se změnilo - pochopila jsem, že nic a nikdo není tak důležitý, jako moje vlastní vědomí a svědomí....
netvrdím, že by to byl tvůj případ, ale jsi si jistá, že ty pocity pramení z tvého "já"?????????

mooc držím palce, netrap se zkus psychologa, najdeš cestu.

@suavinex zásadní věc, co popisuješ. zažila jsem a chápu to, co píší @berenika39 i @majdula majdulička. Jedna věc je, co jde z tebe, jak píše berenika a co je reakce na požadavky partnera. Já trpěla od dětství neuvědomělou potřebou dokázat matce a světu, že jsem schopná. (jsem schopná dost sama od sebe, to už teď bytostně vím a nepotřebuju si to dokazovat) což vedlo k tomu, že jsem dělala v redakci práci za 3 lidi, k přepracování, zhroucení, těžkým depresím, které mě "vyléčily" z tohoto postoje. Je to věc přístupu k sobě a náhledu na svět: můžu se radovat, že trnitý keř má růže, nebo hořekovat, že růžový keř má trny. Pořád je to ten samý stromek. A duševní zdraví je to opravdu nejcennější, co člověk v životě má. Když nejsi v pohodě, rozpadá se všechno pod rukama.

Jak ale touha po dokonalosti může až zajít je příklad mého muže. Je tak náročný, posedlý detaily, dokonalostí, (ta ovšem neexistuje) která, když se nenaplní, vede akorát k frustraci, stresu, otrávenosti, kterou šíří okolo sebe jako oblak. Průšvih je, že jak mrská tímhle vyrobeným bičem sám sebe, dopadá to mohutně i na mě. A mě poslední roky unavilo a úplně otrávilo se nechat pořád kritizovat, peskovat, napomínat, říkat, který kelímek mám dát do tříděného odpadu a proč jsem ho tam nedala. Dovedlo nás to až do manželské poradny...

Psycholog ti to pomůže rozebrat, najít příčinu - obvykle se a bohužel je to jak podle vzorce - najde se příčina v dětství. Totéž má můj muž a už mu to dochází. Neváhej, běž, vůbec neměj strach, co mu řekneš - přesně tohle co zde a on ví, jak se zeptat na to pravé a jak se dostat k jádru věci. Jak tu čteš, fakt tyto postoje nejsou ničím vzácným...

@haanhobe
@indiankat
@berenika39
@kubaka
Holky, moc děkuju za vaše reakce. Delší dobu jsem tady teď nebyla. Problém u mě je, že já téměř přesně vím, kde pramenímůj negativistický postoj k světu, touha po dokonalosti a snaha pořád někomu něco dokazovat, moje nízké sebevědomí. Většinu mých problémů způsobila moje labilní, náročná a sobecká matka, se kterou mám doteď neuvěřitelně problémový vztah a svým způsobem ji nenávidím. Vystudovala jsem pedaogickou fakultu, takže mám i státnici z psychologie a o to je to horší, že mám pocit, že mi psycholog nemůže říct více, než už sama vím...
Teď například trpím "obrovským" problémem, a to, že čekáme druhé dítě, jsem dost unavená a potřebuju chodit dříve spát. Jenže manžel je zvyklý chodit spát později, okolo jedenácté i později. Kdybych byla pohodová, neproblémová, prostě bych si v devět lehla, usla a ráno bych byla ok. Jenže to bych nesměla být já, ležím a užírám se, proč prostě nemůže být kolegiální a jít si taky lehnout dřív, at mám klid a můžu spát. Prostě mi vadí, že mě nepostrádá, lehne si, kdy on chce a nevadí mu, že občas musím v noci vstávat k dceři a s tím velkým pupkem (7.měsíc těhu) už se taky pořádně nevyspím (dcera chce v noci a ráno jen mě, jinak by tam zašel taky). Občas, když jsem na něj milá a řeknu mu, ať už jde spát, tak se uráčí po další půlhodině zvednout a jde si taky lehnout. Pak ale protože není unavený, lehne si, vezme si do ruky mobil a je na netu nebo si hraje nějakou hru a mě to světlo samozřejmě ruší, takže mu zas vyčítám to... No někdy si vlastně taky říkám, že kdybych měla méně sobeckého manžela, byla bych spokojenější. jenže když se podívám do minulosti, nebyla jsem pořádně spokojená s žádným partnerem a chyby jsem hledala všude, hádala se... No asi je ten psychouš nevyhnutelný... Je toho ale tolik, že bych tam musela jít stokrát, než bych to ze sebe všechno dostala...

@suavinex ahoj - je velký omyl myslet si, že když jsem vystudovaný psycholog, druhý psycholog mi nemůže říct nic nového. takhle to naprosto nefunguje. I psychoterapeuti mají svého supervizora, který s nimi probírá jejich vztah k jejich klientům. to je nutné. A během psychoterapeutického výcviku musíš projít několikaletým sebezkušenostním sezením u psychologa. Je to snad 200 hodin. První dva roky ve výcviku se navíc hrabou frekventantí jen sami v sobě. Až ve třetím roce začnou brát patologii a diagnostiku. Takže ať jsi kdokoliv 🙂 , tak vždycky pohled zvenku nezaujatého odborníka ti ukáže věci z jiného úhlu. Ono nejde vůbec o to "vědět" to, ale mít "to" ukotvené v citech, vnímat to tak, žít podle toho, musí se to "vědění" stát součástí tvého mozku. Což, jak vidíš, se u tebe neděje. A jestli máš státnice z psychologie, tak tohle víš samozřejmě taky, 🙂 😎 ... jenže pořád ti to nepřešlo do krve. A to je přesně práce pro psychoterapeuta. 😝 😀
Netrap se s tím už sama, svěř se... a protože jsem měla taky hysterickou, narcistní matku v tom nejhorším slova smylu co tyto pojmy znamenají, tak si dovolím ti ze zkušenosti navrhnout - najdi terapeuta, co dělá Rogersovskou školu - regeriána. Ta terapie "laskavým absolutním přijetím" je přesně to, co my, chronicky nepřijetí v dětství svými matkami, v první a základní fázi potřebujeme.
Logoterapie a existenciální analýza - SLE - by tě kupříkladu na poprvé přizabila.... Ve výcviku této školy je teď švagrová a je to pěkné maso. 😀 😀 Rozdíly mezi terapeutickými směry nejspíš znáš taky ze školy. 😅 Tohle je přímo moje zkušenost.

... oprava "rogeriána"

moje mamka byla pro mne vzor dokonalosti, domácnost, děti práce, vzhled...můj tatka ji ale nikdy k něčemu takovému nenutil. já si vedle ní vždycky připadala neupravená, nemotorná, neschopná..snažila jsem se být jako ona ale nikdy mi to nešlo...no a ted se mamka úplně psychicky zhroutila, a všechno je to pryč.. 😢 😢 😢 všechny v rodině nás to moc bolí....asi se to s dokonalostí nemůže přehánět...
užívej si každého dne, přikaž si to, ono se to fak dá...protože jinak život uteče a co pak....

@kubaka Teda klobouk dolů před tvými znalostmi a zkušenostmi 🙂 Máš asi pravdu. Začnu se o to více zajímat.

@meleri Taky si to často říkám, nutím se do toho kašlat na maličkosti, nebýt upjatá, nevyčítat atd... Někdy se to i daří, ale občas se sesypu. No každopádně s tím začnu něco víc dělat 🙂 Děkuju za reakci 🙂

@meleri tak to je opravdu smutné. Chtělo by vědět, jaké nároky na maminku měla zase její matka - tenhle řetězec se táhne generacemi a je pak otázka, kdo je tak silný či vzdorný , aby ho dokázal zeslabit a nepředávat to celé zase svým dětem. Nejde to naráz, ale naše děti ten zeslabený řetěz předávání dokáží už třeba rozetnout úplně.
Tohle dědictví našich matek je na pytel 😢
A nejlepšlí je, že se musí začít zásadně u sebe - přeprogramovat své vnitřní nastavení, nahlížení na sebe a na okolí. Pochopit, proč mě to k té "dokonalosti" tak nutí. Jaké nároky svých matek uspokojujeme, jaké "trucakce" nás k tomu nutí. A především se začít mít naprosto bezvýhradně ráda se vším, kdo jsem.
Je to jako klubko jedovatých hadů v zapadlém sklepním koutě. Musí se k němu prostě probrodit a skoncovat s ním.
Ale stojí to za to. 🙂 🙂
@suavinex 🙂 😉 🙂

@kubaka děkuju. myslím že se asi musela často cítit dost neštastně. myslím že v jejím případě to byl otec, byl velmi přísný pořádkumilovný....všechno muselo být dokonalé....podle toho co píšeš, tak snad jsem to už rozlomila já..občas mě to trochu chytá že bych se měla snažit víc, aby všecko bylo "dokonalé" jenže mi to nejde....vyčerpává mě to ...to máš pravdu, ale mít se ráda se vším všudy to je hodně těžké! ☹ mamka se snad z toho dostane, naštěstí se jí dostává pomoci jak ze strany rodiny tak i psycholog, atd...

no nazdar, tohle téma.... najednou zase slyším matčino "potřebuju abys byla dokonalá...." v jejím podání to znamenalo nedělat v ničem chyby, a reagovat přesně tak, jak by reagovala ona, ani o chloupeček jinak..... No, ač nerada, asi si to tu dám do oblíbených, ačkoliv bych byla nejradši, kdyby toto téma vůbec nemuselo existovat....

Je to az desive, ceho se i my muzeme na svych detech dopustit................................................ ☹
Tak jako nasi rodice na nas zanechali sve stopy................ :(

Měla jsem to samé, dodělávala vysokou, pracovala v práci za dva, doma muselo být vše nablýskané, denně jsem vysávala (to mi zůstalo), teplé večeře, vždy upravená, touha po dokonalosti mě vedla ke dveřím lékaře...trpěla jsem nespavostí, ale zároveň hroznou únavou, až se mi chtělo brečet...jenže já místo spaní šla vyžehlit apod. psycholog se mnou asi tři hodiny v kuse mluvil.....a hodně mi pomohl. Řekl, že prostě vše nezměním, že to chce čas, ale že když půjdu s košem neupravená nebo nebude teplá večeře, že jsem stále dobrá žena, manželka, matka.....i to, že nejsem schopná mít druhé dítě neznamená, že jsem méněcenná, horší než ty co mají děti tři...že pokud nezměním svoje myšlení a touhu po dokonalosti, zhroutím se a skončím v Bohnicích a zlomená duše je horší než zlomená ruka....tak se vyléší, bolavá duše už je na celý život... Svou hyperaktivitu teď léčím sportem. Všem, které mají nějaký problém doporučuji navštívit někoho nezávislého...kamarádky ani nikdo blízký bohužel nepomůže....držte se a užívejte si každé chvilky, život je krátký a takový, jaký si ho zařídíme...může být krásný...a hlavně děti nám rychle vyrostou, tak si to teď užijme... 🙂 .