Pěkný večer, omlouvám se za anonym, ale jelikož tohle beru jako svoje selhání, schovám se raději za zeď anonymity. Ráda bych poprosila o pohled / názor / prostě, jak berete to, že se nikdy nevdáte. Ať už z pohledu toho, že samy nechcete nebo Váš partner nechce. Pro mě je velmi těžké smířit se s tím, že jsem vlastně nikdy nepotkala muže, kterému bych stála za to, aby si mě vzal a byli jsme rodina. Od mládí toužím po tom pocitu prožít den ve svatebních šatech a poté mluvit o partnerovi jako o manželovi. Už teď patřím spíš mezi ty starší, za pár let na mě svatební šaty budou vypadat spíš směšně než krásně (kdyby se náhodou někdo někdy našel). Možná je to umocněné i tím, že jsem sama, s otcem dítěte to máme spíš blbý než dobrý. Je tu také někdo, kdo po svatbě toužil a ví, že se tohle přání už nesplní? Díky, kdo dočetl až do konce.
@zuzkasim hezky napsáno, děkuji. Ono to selhání je prostě o tom, že jsem si nebyla schopná najít pořádného partnera, s kým by nám bylo oboustranně dlouhodobě fajn. Vždy to po pár letech šlo do háje. A nyní jsem ve fázi, že nikoho nehledám, vlastně si ani nedokáži představit opět s někým začínat (i s ohledem na prcka). A tak se mi sen o svatbě vlastně rozplynul. Vím, že jsou holky, které zůstávají nevdané dobrovolně, ale mě to s přibývajícím věkem štve a mrzí víc a víc.....
Proc by se to nemelo nikdy splnit? Jestli ti není 89 a nechystas se kazdou chvíli umřít, tak mas na svatbu porad casu dost 😉 Kamaradka se taky chtela vdavat uz nekdy od 20ti a ne a ne najit toho pravého... A pak najednou ve 35, po rocni známosti, svatba jako řemen ✌️
@malanoha 89 mi zatím není, ale 35 už mám dávno za sebou 🙂 Je hezké, že se to kamarádce splnilo 🙂
Chápu tě. Je ti prostě svým způsobem smutno. Nevím, kolik je tvému prckovi. Možná až bude trochu odrostlejší a ty budeš mít víc času sama pro sebe, najdeš rovnováhu. A v momentě, kdy se svým stavem budeš smířená a spokojená, ti do toho skočí někdo, kvůli komu budeš muset vše přehodnotit🙂 Myslím, že velký dar je už to dítě. Nejsi sama, máš parťáka, byť s otcem nic moc. Některým ženským není ani tohle dáno. Jsi "matka" a to je snad i krásnější funkce jak "manželka". Vždycky, když mám dojem, že nemám něco, co bych mít mohla, si říkám: "neskuhrej nad tím, co nemáš, važ si toho, co máš". Mě to docela pomáhá🙂
Neztrácej naději, ten pravý určitě někde čeká 🙂 my se s manželem brali v 25 letech, a dodneška lituju toho že jsem se nevdávala spíš dýl, třeba teď v 33 letech bych si to určitě užila víc. Nevím kolik ti je, ale vdát se můžeš i v 90 😊
Pribuzna se ted vdavala v 60. Ja bych nadeji neztracela. Ja taky doufam, ze me to jeste jednou potka, treba taky az po 50. Nepotrebuji jiz pohadkovou svatbu (jednu jsem si uz zazila), ale to, ze se najde nekdo pro koho budeme navzajem natolik duleziti, ze spolu vstoupime do manzelstvi ....
Holky, když já se netoužím vdávat stará, ale ještě v době, kdy si budu moci obléct hezké šaty dle svého vkusu a hlavně, dokud tu jsou moji rodiče. Představa svatby v 60 mě moc teda neutěšuje....
@zuzkasim to určitě, dítě je dar, obzvlášť pro mě jako pro ženu, která neměla dle doktora nikdy otěhotnět, je to hlavně zázrak. Nechci se rouhat, to vůbec. Jsem šťastná a vděčná, že jsem máma zdravého a úžasného dítka.
Jen asi se toho potkává víc najednou. Budu se vracet do práce, resp. do kanceláře, kde jsou všechny kolegyně šťastně vdané nebo v dlouholetém spokojeném vztahu /ty jsou rozvedené a po svatbě už netouží/. Zároveň už začínám víc řešit věci kolem dítka a jelikož má příjmení po otci, tak mě to taky vždycky jakoby bodne, když nás někam zapisuji, objednávám atd....
@ito držím palce, abys někoho takového potkala 🙂
Téma tady milionkrát omýlané. Proč má mít dítě jméno po otci, když se v době těhotenství ten pár nezasnoubil, chlap se ani jiným způsobem nevyjádřil, ze by se v budoucnu ženil. Nedokážu si predstavit mít dítě s Novákem, jmenovat se Konvičková, nakonec s proradným Novákem ani nežít, ale moje dítě bude po celý život Novák. Já tohle proste u těch chlapů nechápu… Hlavně oni přeci žádají o ruku. Ne my je. Mají na to celých 9 měsíců plus ještě doba “snažení”
@loylii ani zasnoubení v těhotenství ti nezaručí, že ke svatbě dojde. My k tomuto rozhodnutí měli svoje důvody, byť jiné než svatba, ale to tu nechci otevírat. Tohle trápí naštěstí jen mě, protože dítko tátu má rádo (to platí i naopak), jsou si součástí života toho druhého. Takže z pohledu dítěte je to příjmení v pořádku. Řeším jen svůj pocit jakéhosi selhání, nezdaru a nenaplněných přání.
Já bych tak pesimistická nebyla. Já 40tiny oslavila jako šťastně svobodná, se třemi dětmi na krku 😁. O rok později jsem poznala muže, který byl fakt fajn. Nelekl se a neutekl. Je to 3m, co jsme manželé. Jsem taková huba nevymáchaná, takže jsem mu hned na začátku řekla, že jestli si myslí, že s ním budu žít na hromádce, tak na to ať zapomene. Že, nebudu nikdy investovat svou energii do přechozelého vztahu. Takže jsme se domluvili, že pokud nám to vydrží, tak se do 2let vezmeme a kdyby to nevyšlo, tak to bude naše nejdražší ožíračka 😁. Zatím to drží.
hele já bych to neviděla tak černě, ja sveho partnera potkala ve 36, do roka se vzali, měli dítě, takže nějakej osud si to vcelku zařídí podle sebe a rozhodně jsem žádnýho chlapa už nechtěla, nehledala, ale prostě stalo se ..
Nejsi v tom sama, neboj je nás víc takových 😊 Neber to jako selhání, na druhou stranu chápu to nenaplněné přání. Nejdůležitější je to, že jsi především matka. Tak to mám aspoň já nastavené. Žádost o ruku taky nepřišla a ani s ní už nepočítám. Jsme spolu roky a taky bych už nebyla nejmladší nevěsta. Občas si nostalgicky prohlédnu na netu svatební šaty a to je tak všechno 🤣 Mě ale dost mrzí, že se syn jmenuje jinak než já. Za to si ale můžu sama 🤷♀️ Nebuď z toho smutná. Někdo se může objevit, když to nejméně čekáš. A když ne, tak se svět taky nezboří. Přeji ti štěstí a hlavu vzhůru 😊🍀
Víš co se říká... Člověk míní, čas mění... Za rok už může být taky klidně všechno jinak 😊❤️
Máš ten vztah s otcem dítěte v sobě vyřešený, uzavřený?
Když to budeš brát jako svoje selhání, že ještě nejsi vdaná, tak vlastně o sobě říkáš, já jsem udělala chybu a musím se za to potrestat, že ještě nejsem vdaná. S tímhle přístupem k sobě si přitáhneš do života tak akorát nějakého kreténa, s kterým to nevyjde. Chtělo by to zapracovat na svých životních šrámech.
Vydávají se dneska i ženské v 50ti. Po čtyřicítce je to celkem běžná věc. My teď máme v okolí 2 svatby a je jim přes 40. Jasně, asi to už fakt není na nějaké velkolepé šaty, ale to neznamená, že se nikdy nevdáš. 🙂
@cherie24 To jsem neřešila. Měla jsem šaty, co se mi líbily. Bylo mi úplně fuk, že je mi přes 40let.
jaképak selhání? vždyť máš dítě...
a že by sis chtěla užít svatební den? no hele na rovinu není o co stát, byl to celodenní stres a strašně rychle to uteklo a přiznejme si na rovinu, ani svatba ti nezaručí manželství na celý život...
mě příjde, že určitě nemáš v sobě uzavřený předchozí vztah, z kterého máš dítě a to dítě má tátu, který se o něj/ni zajímá už to je úspěch a taky to "chtít" neznamená zaručeně i mít...kdybys to v sobě totiž uzavřené měla, určitě se někdo objeví a vdávat se můžeš klidně příští léto, chlapů je dost, je jen na tobě jak s tím naložíš, ale je taky pravdou, že bohužel blbce najdeš na každém rohu několik....
@veruuu_kubesovic Já si myslím, že je o co stát a chápu zakladatelku, že to chce zažít. My měli svatbu odpoledne a jediná naše starost byla se obléknout. Takže stres se nekonal. Vše ostatní zařídil catering vč. výslužky, jídla, dortu, svatebního vína pro zvané. Výzdobu auta, kytky i výzdobu restaurace místní šikovná květinářka. Já si to užila dva dny 😁., ale uteklo to, to je pravda.
@superkousky já jsem tím nemyslela, že si pak nemůže nevěsta vybrat krásné šaty, ale už to není takové, že všechny šaty se k ní hodí. Ve 20ti nikoho nepohorší, když má nevěsta na sobě šaty, ve kterých vypadá jako dort, ale ve 40ti už by se nad tím člověk dost podivil. Spousta lidí má pak třeba povislou kůži na rukách nebo vrásčitou kůži ve výstřihu, povislá prsa po kojení. Tak pak si asi člověk, nevybere šaty, které to podtrhnou, i když se mu šaty líbí a před x lety by si je třeba vybral.
@cherie24 Já měla šaty jako dort. Je pravda, že upnuté šaty bych mít už nemohla. To mi nedošlo, páč můj sen byl dort 😂😂😂. Černobílé jako svatební dort, co jsme měli 😁
Neházej flintu do žita.. mě už je dávno 35+, tři děti k tomu a v okamžiku kdy jsem se smířila s tím, že umřu jako svobodná samoživitelka..tak najednou buch a byl tu a do roka byla svatba a už to spolu táhneme 6 tý rok a je to pořád supr.. takže nikdy nevíš,co ti život přinese..❤️❤️
mě přijde spíš selhání upínat se na svatbu (ber prosím s nadsázkou, myšleno v dobrém). Máš jistě krásné dítě, které má milující mámu i tátu. Máš svět plný možností, který si můžeš užívat a seznamovat s ním i své dítě🙂 Chápu, že si asi připadáš o něco ošizená, ale život nám nabízí mnohem víc než jeden den ve chvatu, shonu a s výčitky z toho, že babičce nechutnal koláč a tetičce se nelíbilo holubem čerstvě posrané svatební auto 😉 Poradila bych ti oprostit se od všech těchto pocitů, začít si užívat všeho pěkného a vážit si přítomnosti. Přesně tak jsem to kdysi udělala já a bum. Potkala jsem manžela, když jsem si v sobě uzavřela otázku vztahů jako matka malé holčičky. Prostě jsem se chtěla věnovat jen jí. A ze dne na den bylo doslova vše jinak. Jen ti chci říct, že všechno co se děje, co prožíváme, má svůj důvod. A čas...
Já mám dvě děti, jsem s nemá sama a to dobrovolně, jo, mam se co otáčet, aby jsme to nějak zvládli, co se financí týče, ale upřímně mě chlapi natolik zklamali, ze po svatbě netoužím v žádným případě, a po chlapovi zatím taky ne 🤣 vyhovuje mi, ze si můžu dělat co chci, nikomu se nemusím zpovídat. Samozřejmě, občas chybí objetí, pohlazení. Neboj, bude zase dobře ;)
Po prvním rozvodu jsem si taky myslela že už se nevdam a nenajdu toho pravyho. A ejhle objevil se z cista jasna. Jsem spolu pět let a 8mesicu manželé 🥰. Nehazej flintu do žita. Ta pravá láska na tebe určitě někde čeká a přijde az to budeš nejmíň čekat. Na fb je spousta ženských co se poprvé vdávali 35+. Hlavu vzhůru 💪😊
Chapu tě. Rozešla jsem se partnerem po 8 letech, mame 2 deti. Vzdy kdyz padla rec na svatbu tak se kroutil. Nevim, kvuli majetku? Ani kdyz jsem mu rekla ze se chci rozejit tak to bral naprosto v klidu. Nikdy jsme neplanovali budoucnost nic. Mezitim jsem poznala jiného. Je tak galantni, stará se, dělá věci co ja jsem za 8 let u chlapa doma nevidela a jsem z toho mimo. Nezijeme spolu, nemam prostě na to silu. Nejsem připravená. Rekla jsem mu to, vi na cem je a pry kdyz ho budu mit i za rok ráda tak si me prostě vezme🙂 to me bude 41. A i v 60 jsou nevesty krásné!!!
Ahoj, jako selhání bych to nebrala. S přítelem jsme spolu 14 let (je nám 32 let), taky jsme spolu dlouho a máme 15 měsíčního chlapečka ❤️Nějaký ten rok zpátky jsme se chtěla vdávat, mluvila jsem o tom, měla možná i nějaké narážky na svatbu, ale postupem času mi to asi tak nějak nepřijde důležitý. Jasný, jednou se chci prostě vdát asi jako každá ženská, ale vůbec mi nevadí, že syn má příjmení jiné než já. Jak se říká, stejne příjmení z nás rodinu nedělá. Spíš mě asi zaráží nebo jak to říct, ten tlak okolí. Mají řeči typu, jste spolu tak dlouho, kdy bude svatba, kdy bude dítě... Dítě už je, tak se ptají kdy bude svatba... Co si budem, svatba není levná záležitost, věřím, že jednou vdaná bude a neřeším jestli ve 33 letech nebo ve 40 🙂
Ber to z té druhé stránky - velká část manželství končí rozvodem a taky už bys mohla být v tuhle dobu 2x rozvedená. Takže je pro Tebe rozhodně lepší startovní pozice být zatím svobodná a na toho pravého si prostě počkat. Já byla s bývalým mužem 7 let a měli jsme spolu už 3letého chlapečka než jsme se vzali. Já si strašně přála, abychom byli rodina se vším všudy, mu to bylo tak nějak jedno jestli se vezmeme nebo ne. Poměrně brzy po svatbě to začalo skřípat a 2 roky nato ode mě odešel. Já se tehdy těšila, co mě v životě čeká nového, těšila jsem se, že budu nějaký čas sama jenom se synem, nemuset se na nikoho ohlížet... Popravdě, byla jsem sama asi 14 dní, když jsem potkala kamaráda z dětství, kterého jsem asi 15 let neviděla, a postupně z toho vznikl vztah, který trva doteď - už 2 a půl roku. K synovi se chová jako by byl jeho vlastní, mně by snesl modré z nebe...Poprvé v životě opravdu cítím, že mě má někdo opravdu upřímně rád. O svatbě mluvíme, ale oba máme názor, že za ni nehodláme utratit zbytečně moc peněz, jen abychom udělali divadlo pro spoustu lidí... Prostě až budeme chtít, vezmeme se a nejdůležitější na tom budeme my dva a naše láska, všechno kolem je nepodstatné. Je mi 34 a partnerovi o 10 víc (on ještě ženatý nebyl). Upřímně je mi jedno, jaké budu mít šaty nebo kytku, kolik pater bude mít dort...Protože ze zkušenosti už vím, že na tom vůbec nesejde. Svatba je jen jeden den v životě, dnes není vůbec žádný problém se nechat oddat kdykoli a kdekoli klidně po měsíci vztahu, ale umění je s tím partnerem potom vydržet, i když přijdou zlé časy. Život není pohádka, kterou jsme si jako maléholky vysnily. Kdyby byl, vdávala bych se ve 20ti, měla 4 děti a vše by bylo až do smrti sluncem zalité... Zatímco ve skutečnosti jsem už v 31 byla rozvedená s jedním dítětem a teď ani nevím, jestli někdy budu mít nějaké další, i když bych si ho moc přála. Žij tady a teď a štěstí si Tě najde, nedávej si zbytečně vysoké cíle, abys nebyla zbytečně zklamaná realitou života a nauč se být šťastná s tím, co máš 😉
Neházela bych flintu do žita. Prvně je potřeba najít někoho, kdo bude stát za to, abys o něm uvažovala jako o životním partnerovi a stála o svatbu s ním. Ne jen o svatbu, ale prostě o rozhodnutí být s ním nafurt. To očividně prozatím nemáš. Píšeš o selhání, chápu, že dítě máš s někým, s kým to prostě nevyšlo, ale partnera na zbytek života můžeš najít kdykoliv. Vždycky je lepší se na to neupínat, prostě žít si svůj život tak nějak spokojeně, ono to přijde samo. Strýc se poprvé oženil v 60 a nebral si žádnou mladici, prostě vdovu přiměřeně svého věku. A prosím tě, nepiš, že ty jsi nikomu za to nestála. Ne, tak to není. Ty za to stojíš, jen jsi prostě zatím nepotkala toho, kdo by za to doopravdy stál a s kým byste si padli vzájemně do noty. Není na tobě nic špatného, lehká naivita není těžká vada🙂 Hlavu vzhůru.