Strach/blok z řízení auta. Zažívala jste některá obdobný strach?
Hezký večer, holky, jdu si sem pro radu. Je mi to poměrně trapné - proto anonym. Jde o to, že mám strach z řízení auta. Řidičák mám cca od dvaceti (je mi 26) chvíli jsem řídila do práce, neměla jsem se jak jinak dopravit. Avšak každé ráno před jízdou veliký strach, bolest břicha, stejně tak při cestě domů. Když jsem viděla, že jede cyklista, začalo mi být špatně (že budu muset objíždět 🤦🏼♀️). Momentálně jsem na mateřské, takže jsem zase nějaký ten čas neřídila, avšak dost mi to znepříjemňuje život. Mám namysli - dopravu k lékaři s dcerkou, cesta na nákup.... Jsem prostě vždy na někoho vázaná a začínám si připadat neschopně. Ráda bych zmínila, že o sobě vím, že jako řidič nejsem špatná - na cestách opatrná, řídím se předpisy, v samotném řízení prostě není problém.
Před lety jsem měla v autoškole instruktora (již NAŠTĚSTÍ instruktora nedělá), který na mě "něco" zkoušel, když jsem odmítla, začal být dost nepříjemný. Často se stávalo, že mě ponižoval slovy "ty už za ten volant raději nesedej"... pořádně mi nic nevysvětlil, v různých situacích (na silnici) mě nechal "se vyžrat". Byl jedním slovem odporný, bylo mi zle z pomyšlení, že budou další jízdy. Pár lekcí jsem u něj měla, poté jsem začala chodit k jinému instruktorovi,kde jsem autoškolu úspěšně zakončila.
Každopádně nějaký ten blok ve mě zůstal. Ráda bych o napsání, zda jste některá zažívala obdobný strach z řízení. Jestli bylo něco, co pomohlo, či zda se to časem (a dlouhodobých řízením) vymizelo.
Já jsem v určité době sedala za volant s tím, že to můžou být poslední minuty/hodiny mého života. Několik lidí z mého okolí tehdy mělo ošklivé nehody, někteří zemřeli. Trvalo to poměrně dlouho. Dlouho jsem chtěla, aby řídil někdo jiný. Ale taky jsem si uvědomila, že řídit je svoboda. Strachy se časem poddaly a dnes sedám za volant klidná.
Tak já mám řidičák od 25 ( teď je mi skoro 37) a začala jsem řídit až poslední půlrok. Nemám řízení ráda a ano celkem se bojím. Teď mě "donutily" okolnosti... nejstarší jde do první třídy a budu ho muset vozit do školy a z ní. A to je asi jediná páka co na mě zabrala, takže už půl roku jsem jezdila kratší trasy kolem našeho domu s manželem jako spolujezdcem, sama jsem se bála a teď začínám i jen sama s dětma, že jedou kamarádky třeba v autě přede mnou... z každého pokroku mám radost 🙂
Zkus si zaplatit kondiční jízdy. 🙂 To by mohlo pomoct. 🙂
Jsem z rodiny, kde auto nebylo. Řidičák jsem dělala asi ve dvaceti, když jsem začala bydlet s partnerem. Stejně jsem neřídila. Občas z donucení (muž dlouhodobě pobýval mimo ČR a sem tam bylo třeba někam dojet) jsem jela na mateřské - v období 24 - 28 let. Pečlivě jsem studovala, jestli na trase není objížďka a dva dny předem měla průjem. Okolo 30 jsem musela jezdit trasu domov - školka - práce, občas obchod...celkem asi 10 km a připadala jsem si fakt dobrá. Ovšem při představě jiné trasy se opět dostavily zažívací obtíže. Jet po dálnici? Nepředstavitelné. Ale pořád jsem si říkala, jezdí kdekdo, přece nejsem tak nemožná... Teď je mi 35, z města jsme šli na vesnici, kde autobus jede 3x denně a buď dojedeš tam, nebo zpět, o nějaké návaznosti nelze mluvit. Řídit musím a dnes už si to užívám, po dálnici, s vozíkem, kamkoli. Ale vím, že kdybych nemusela, nerozjezdila bych se dodnes.
Vystresovaný, vyděšený řidič na silnici fakt ne. kondiční jízdy jsou asi dobrá volba pro začátek, potom popojíždět krátký kousky a známé trasy, jezdit se člověk naučí jedině ježděním. Bohužel jsou tací, kteří na to nemají / i chlapi/. Jezdím leta a nejeto několik set tisíc, jezdím dokonce i ráda a nejraději sama, ale provoz je čím dál horší a nejvíc mě poslední dobou štve parkování, popravdě v dnešním provozu vůbec začátečníkům nezávidím.
Ja mam ridicak 15 let, a to jen proto, ze to byla povinnost k maturite. Ridit jsem zacla o roce a ul od ridicaku, a katastrofa, uplne stejny pocity, neschopnost predjeti, zaparkovani atd. Ale trvalo mi asi jen dva mesice. Pak po 3/4 roce prisla smesna nehoda, kdyz jsem pri rozjezdu nedala prednost, skoda dohromady 20tis. Neodradilo me to. Pak deset let pohoda, klidek, a pred dvema lety jsem v plne rychlosti srazila srnku, mesic bez auta, skoda 100tis, ale hlavne ze se nikomu nic nestalo. Mam take najeto stovky tisic km, a bez auta si tocnedovedu predstavit, na vesnici vpodstate nezbytnost. Zvladnes to 😉
Je mi 22 a řidičák mám od března tohoto roku. Ze začátku jsem též měla strach, hlavně z velkého provozu (velké město) a parkování, ale díky přítelovi a taky nutnosti jezdit k babičce o kterou se starám jsem prostě řídila a teď už si začínám řízení i užívat. Taky jsem v autoškole měla nepříliš příjemného instruktora díky čemuž jsem si zkoušky zopakovala(neustálé schazování apod..), ale podařilo se a nyní mám již za sebou cestu k hranicím(nějakých cca 250km v kuse a k tomu i nepředvídané objížďky). Kdybych to řízení oddalovala a nebyla nucena přítelem a okolnostmi, tak bych asi za ten volant už nikdy nesedla.. Kondiční jízdy mi přijdou u Vás jako nejlepší řešení, jen doporučím se pořádně podívat na recenze různých autoškol ve Vašem okolí a najít tu, kde je nejlepší přístup bez ohledu na cenu 🙂
Ahoj, já mám řidičák dva roky, autoškolu jsem dělala ve 29 těhotná a to jen proto, že jsem dostala k Vánocům poukaz... takový danajský dar. Neustále se sebou bojuju, na jednu stranu řídit potřebuju a na druhou je to takový stres, že radši čekám hodinu na autobus nebo šlapu na kole... Nejsem dobrá řidička, nemám moc odhad a mám špatnou prostorovou představivost. Ale pravidla znám a dodržuju, jsem spíš opatrná, ale snažím se nezdržovat. Můj problém je zas to, že manžel je dost přísnej (profesní deformace), neustále mě při řízení kibicuje anebo "vzdychá"🤦 připadám si pak fakt nemožná. Celý život bojuju s nízkým sebevědomím a tohle prostě nedávám. Aktuálně přes dva měsíce neřídíme vůbec, naposledy jsem při parkování na zahradě nabrala plotovy dílec, co ležel na zemi (vůbec jsem ho neviděla), dostala jsem sprda a blokla se. Naprosto ti rozumím. Mívám i noční můry, jak řídím auto. Asi jsem už případ pro psychiatra 🤣
Pokud to nedokazes překonat sama postupnym zkousenim ci kondičními jizdami, tak bych mozna zvazila i psychologa, abys v sobe uzavrela treba ty blby zazitky s instruktorem. To by mohlo pomoct, kdyby ses pres tohle dokazala nejak prenest...
Mam to podobné, od 18 ridicak a do ted jsem moc neřídila, naposledy pred 3 roky, jednou a ted jsem si rekla, ze uz musim. Nebavi me furt nekoho ukecavat at me odveze k doktorovi apod. A od minuleho tydne jsem zacala jezdit, ne tedy a
sama, vzdy nekdo jede se mnou, ale aspon neco a doufam, ze se za chvili osamostatnim
Ahoj, mám to stejně. Řidičák mám skoro 20 let. Nedlouho po autoškole jsem při couvání odřela rodičovský auto a po reakci táty už jsem za jeho volant nesedla.. Pak jsem se seznámila, teď už s manželem, měl své auto a řídil on,kolikrat mi nabízel, ať řídím, ale já nechtěla. Teď už máme několik let auto rodinné a stejně neřídím. Řídila jsem asi 2 měsíce v práci nějaký pojezdy, ale bylo to pro mě vždycky utrpení.. Předem jsem si promítala cestu. Kudy se nejlépe dostanu do cíle. Nesnáším rozjezd do kopce, takže nejlépe tak, abych se nemusela rozjíždět do kopce atd.. Děsí mě couvání. No prostě nejde to.. Už mockrát jsem si říkala, že sednu a pojedu, manžel nemá problém, že bych řídila já, ale já ho mám.. Naštěstí mám všechno v dosahu (lékař, nemocnice, zaměstnání, školka, škola, obchody), takže zvládám pěšky..