Špatné město, rodina daleko

Pred xy lety stehovala do ciziny za pritelem, 1000km od kamaradu a rodiny. Ja jsem nastesti clovek, ktery se snadno prizpusobi, ale hlavne ty zacatky (a to mluvime o mesicich, nekdy i letech) jsou tezke, kdyz clovek nikoho nezna.
Muj ex nikdy vlastne poradne nedocenil, jak narocne to pro me muselo byt. Prvni mesice ti partner musi byt oporou, pomoct ti najit nove pratele, poznat misto, kde zijete, stat za tebou kdyz mas treba ty trable s tchyni.
Ja se nestehovala jen za pritelem, ale i za praci. Hodne rychle jsme se rozesli (jak se ukazalo, byl to v kazdodennim zivote uplne jiny clovek), ale stejne jsem tam zustala. Nasla jsem si nove pratele, chodila treba na tanecni kurzy ...
Ale asi nejvic to na me dosedlo, kdyz se narodila mala. My jsme se v tu dobu take s manzelem stehovali do jineho mesta, takze vsechno zabydlovani zacalo od nuly. Pres facebookove skupiny jsem se seznamila s novymi maminkami, ale musim rict, ze ani po 2,5 letech na novem miste nemam "tu" nej kamosku. Na vsechno jsme s manzelem sami (on je tady take cizinec), fakt zaprah. Ale jsme si navzajem take nejlepsi pratele a to strasne moc usnadnuje. Proste jsme v tom spolu a jak cas jde, tak jsme stejne nejradsi spolu jen my dva (teda tri 😀).

Nekdy se seberu a jedu na tyden dva k rodicum nebo oni k nam. Skvely vynalez je skype 😀 Za prateli se take muzes cas od casu podivat, staci skocit na vlak a vyrazit na prodlouzeny vikend. Ale stejne je nejdulezitejsi, ze si zacnes budovat novy zivot tam, kde ted zijes. Mluv s manzelem o tom, jak se citis a rekni mu, jak by ti mohl pomoct aby ti na novem miste bylo lip.
Praha je nadherna, ano ma svoje mouchy (i kdyz me treba hory turistu, bezdomovci, tlacenice .. nikdy nevadili, ale v tom jsem asi vyjimka 😀) ale ze me porad nejkrasnejsi misto. Urcite si tam najdes svoje.

sebrala bych se a odjela na moravu 🙂)))) taky jsem tam doma, moje kamarádka z dětství udělala to samé...x let v praze pracovala na karláku v nemocnici, pořídili si s mužem byt, nakonec stejně zvedli kotvy a jelo se na moravu. Jestli tě tam nic nedrží, tchánovci stojí za hovno a srdce tě táhne domů...stejně tam skončíš 🙂 zkušenosti...držím palce

mě ani tak nikdy nešlo, abych měla svou mámu moc za zadkem, ale věděla jsem, že v praze bych asi děti mít nechtěla. prahu miluju a nejraději bych tam jezdila každý rok aspoň 2x a aspoň na víkend, ale žít tam...vychovávat děti...asi by hodně záleželo s kým a kde přesně. přátelé se najít všude, to bych jako problém neviděla. ty máš problém s velkoměstem, já mám zas trošku problém s vesnicí. nikdy jsem na ní nechtěla skončit a stalo se 😀 ale prostě pro děti je to super, chlap to tu má rád, tak já si zvyknu. pracuju na tom 🙂 a mamince nemá občas kdo jiný pomoct? jak často za ní jezdíš? manželství ti jinak funguje? určitě bych zvážila všechny aspekty a nemyslela hned, že od manžela odejdu jen kvůli tomu, že on má dobrou práci někde, kde se mi úplně nelíbí. není žádná naděje, že by sis v praze zvykla? našla si přátele, oblíbená místa...? ono se to samo neudělá a vždy bude něco, co by ti přišlo lepší jinde. všechno má svá pro i proti. i to město i ta vesnice.

@vladimira_b_l a nešlo by na té četnosti zapracovat? víc jezdit za ní nebo ji občas třeba i na pár dní pozvat k vám? vztahy s tchýní asi nemá smysl komentovat. vím jaké to je, když chlap není oporou a raději dál skáče dle rodičů. a bydlení někde na půli cesty by asi taky nešlo, co? počítám, že má dobrou práci a těžko vás jinde takto zabezpečí nebo bude hodiny dojíždět ☹

@vladimira_b_l třeba o vnouče ani nebude mít až tak zájem, ale chápu, že je to chabá myšlenka. no a proč jediná osoba na návštěvu? jak dlouho jsi v praze? chodíš do práce? copak ti nikdo není ani trošku sympatický, že by jste prohloubili vztahy? jestli jsi fakt jen pořád sama, myslíš na maminku a občas vidíš partnera, tak se těm negativním myšlenkám ani nedivím. já taky potřebuju společnost a nebýt pořád jen sama, s dětmi, chlapem nebo rodiči. občas to chce změnu 😀

@vladimira_b_l mě se taky kamarádky postupem života mění. ty staré sice zůstávají, ale prostě jak jsme daleko od sebe, život nás rozeslal všude možně, už to není ono. jako u tebe. často jsem se stěhovala, měnila práce...teď už kotvím, tak bych ráda navázala už takové ty snad celoživotní vztahy. už jsme jiné, žijeme jinde, jinak... je jasné, že ty kamarádství budou vypadat jinak než ty navázané ještě na škole 😉 já jsem ráda za každou vstřícnou duši, co je ochotná to s námi zkusit, jít s námi ven, pozvat nás na návštěvu a ono se uvidí...třeba si nesedneme a budeme se dál jen zdravit na ulici a třeba z toho nakonec bude přátelství, společné dovolené, vzájemné hlídání dětí, psychická podpora v těžkých chvílích...prostě buď jen otevřená a dokud máš na to čas a chuť, tak zkus občas nějaký program někomu navrhnout mimo běžné potkání se. když to nezkusíš, tak nezjistíš 😉 já mám teď stížené podmínky v tom, že vlastně nebydlíme, tak těžko někoho sympatického pozvu přes plot nebo před obchodem na kafe a co by kdyby. jsem závislá na dobré vůli těch, co už nějak bydlí nebo na dobrém počasí a venkovním programu. děsně už se těším až je příští rok budu moct zvát i k nám a vztahy víc budovat a navazovat i vlastní iniciativou 🙂
a že je to s maminkou plánované a ne spontánní? já bydlela nad rodiči a i tak byl kontakt plánovaný. každý jsme měli jiný denní rytmus, povinnosti a představy a bylo potřeba se prostě domluvit a sladit to. a že tchýni není 60 a sotva leze? a víš proč? je líná nebo fakt nemůže? já mám rodiče dlouhá léta hodně nemocné a ač věkově byli ještě štramáci, tak tělo už jim prostě nedovolilo. ne, že bych se tchýně chtěla zastávat, třeba by ji ani kolo nebralo, žádné nemá...my o kolech taky léta jen sníme a zatím je stále nemáme ☹ a to nám není ani 40 😀 ujela bych tak 2km a vypustila duši

@vladimira_b_l vladi, pokud to fakt cítíš takto, tak máš pravdu a bylo by dobré si promluvit a rozlousknout to, dokud nejsou děti.

@vladimira_b_l Já vám naprosto rozumím. Protože se cítím podobně. Nebydlíme teda v Praze, ale taky jsem se odstěhovala, původně kvůli práci. Nakonec jsem tu našla i manžela. Ale rodina a kamarádky zůstali daleko. Ze začátku bylo všechno fajn, jenže najednou to na mě začíná dolíhat. Strašně mi chybí kamarádka na pokec, nebo aspoň na cvičení. Pracuju v mužském kolektivu a navíc jsem introvert, takže začít jen tak někam chodit je pro mě strašně těžké. Několikrát jsem se přistihla při myšlence, že se chci vrátit poblíž našich. Manžel se stěhovat nechce, má tu rodinu. No, radši se snažím na to moc nemyslet... ☹

@vladimira_b_l ono obcas nejde ani tak o tu dalku jako o to jak to mate nastavene. Ja mam tchana s tchyni taky priserny. Kdo vi vi, jak mi hrozne ublizili. Ale matku mam jen 60 km a nevidela jsem ji uz 5 let. Jedine co vim ze na me naustale nadava a nemuze mi prijit na jmeno. Talze tak. Vazte si toho, i kdyz mate maminku 300 km, mate ji. Ja osobne bych do prahy nesla ani nahodou. Srdcem i dusi jsem vesnican a zustanu tak. Zila jsem oproti Praze v malem meste par let a nezvykla jsem si, ani pratele nenasla. Takze jsem se rada prestehovala na venkov i kdyz do jine vesnice.

Chce to vykročit malinko ze svojí komfortní zóny, jít za svými koníčky ven na nová místa, neomezovat se jen na kolegyně v práci. Ono to přijde a s někým se skamarádíš. Jasně už to nebude ta nejlepší kamarádka na světě se kterou člověk seděl v lavici od první třídy do maturity, bude to jiný, možná i lepší. Poznávání lidí není vždycky úplně snadný a nevyjde to s každým, ale přijde to.

Praha má ošklivý a špinavý bezdomovce, ale taky je tu velká spousta možností, jak realizovat svoje záliby, hodně krásných schovaných míst nepřetížených turisty a skvělá veřejná doprava. Zkus tomu dát šanci a vyrazit ven ;). Kdybys potřebovala tipy, tak třeba na FB je pár docela dobrých pražských skupin nebo klidně napiš zprávu.
I pro matky s dětma je to tu může být překvapivě přívětivé.

ad. tchýně: To že oba opustí svoje rodiče a budou žít spolu má něco do sebe. ;) Nevím, jak dlouho jste v Praze ani nevidím do vašeho vztahu, ale asi existují důvody proč sis ho vzala a na stěhování jsi přistoupila, tak než to zabalíš, zkus si na ně vzpomenout a ještě věci řešit v klidu. Hodně štěstí.

Teď jsem si všimla, že ještě nejsi na mateřské. To máš v Praze úplně super možnosti, tak jich zkus využít!!! Najít si nějaký sport, jazykovku, dobrovolnictví atd. Jsou tu stovky aktivit, kterým se můžeš začít věnovat a zároveň si tam najít dobrou kamarádku. Co třeba sousedi, někdo z okolí, tam by se hodilo mít kamarádku pro případ mateřské, neznáš tak nějakou sympatickou duši? Nemáš nějaké záliby, kterým ses dřív věnovala a teď je mohla dál rozvíjet? Protože na tohle je Praha báječná, v podstatě na co si vzpomeneš, to tu je. Možná když si najdeš nějakou jen “svoji” zábavu, pomůže to i vztahu s manželem, nebudeš na něm tak viset. Během života se prostě vztahy vyvíjejí, já taky své nejbližší kamarádky z dřívějška vídám málo, ale díky hodně aktivitám mám i nové, se kterými se můžu vidět kdykoli, protože jsou v Praze. Jak už psaly holky výše, možná by bylo lepší zkusit být aktivní a otevřená novým možnostem než zvolit útěk k rodičům.

Nečetla jsem ostatní komentáře, tak nevím, jestli se nebudu opakovat. Já do Prahy chtěla vždy. Vyhovovalo mi, že je tady tolik možností. Cokoliv člověk potřebuje/chce, má na dosah ruky. Je jedno, jestli potřebuješ doktora, chceš jít do kina, divadla, parku, nebo jestli jen potřebuješ nakoupit v 11 večer. Nic není problém. Ano, Praha je víc než uspěchaná, je tady spousta lidí a turistů, takže s kočárkem do centra je to opravdu záhul, ale ty možnosti mi to vždy kompenzovaly. Já mám rodiče 400 kilometrů, kamarádky se rozprchly po republice/světě a když se chci s někým setkat, je to většinou víc než náročné na plánování. Manželova máma je sice super tchýně (opravdu!), ale není to "hlídací" babička - má svůj život, své záliby a už je prostě jiná doba, což jí nemám za zlé. Manželův otec - nestýkáme se...max 2x za rok a pro mě je to v podstatě z donucení (důvody psát nechci a nebudu). Když si vzpomenu na situaci z místa, kde pocházím - doktoři utíkají, pracovní nabídky nejsou, pokud chceš do kina/divadla atd všude musíš buď dopravou (která ale jezdí dost mizerně) a nebo musíš mít vlastní auto (nebo někoho s vlastním autem), obchody zavřou v 17 a máš prostě smůlu atd. Ano, mohla jsem tam zůstat, žít v krásné krajině, mít to do lesa coby kamenem...ale seděla bych na zadku, práci bych dost možná neměla, manžel by tam neměl tak dobře placenou práci (která ho navíc baví) a zdravotní péče by byla taky dost zoufalá. Takže podle mě má všechno svoje pro a proti. Zkus si najít něco, co tě bude bavit, najít nové kamarádky a prostě hledat pozitiva. Je to těžší než najít negativa, ale stojí to za to. Kdyby sis třeba někdy chtěla pokecat, klidně napiš. 😉 Doufám, že to má trochu hlavu a patu, nějak mi to dneska už nemyslí. 😅

@vladimira_b_l
Nezoufej, v Praze mas aspon kam jit, jsou tam lide. :D
Ja jsem se prestehovala pred 2 lety za muzem daleko od rodiny. On tady ma jenom tatu a to ze jsem se ocitla v uplne dupe jsem si uvedomila az kdyz se narodil maly - kam pujdeme? sad vpravo nebo vlevo? Kamosky/sousedky? - porad v praci. Autobus? - nejezdi! Pesky do vedlejsi vesnice - bez chodniku s kocarem tezko. Tak. Co bych dala za Prahu, jenom tak si jit prohlidnout vyklady, do galerie nebo na zmrzlinku.. :D
(uz se pomalu zacinam poohlizet po nejake brigade nebo mi hrabne) :D

@vladimira_b_l
Velmi, velmi, velmi Ti rozumim... V Prazd jsem zila rok a utikala zpatly na vesnici. Odlouceni od rodiny mi rvalo srdce... Jdi tam, kam Te srdce tahne a netrap se prezivanim nekde, kde Te to netesi...

@vladimira_b_l Ahoj, asi pred 2 lety jsme uvazovali o stehování za prací. Manzel mel super nabídku nedaleko Prahy, plat o jakém se mu tady v Olomouci muze jenom zdat. V té dobe uz jsme meli dcerku a moje rodice nas od toho odrazovali, dnes s odstupem casu jsem rada, ze jsem zustala v rodnem meste. Zivot s ditětem je jiny nez ve 2, nevyspani, stres a únava se nevyhne zadne mamince. I kdyz nasi nebydli primo s nama ve meste jsou v dosahu nekolika km. Casto jsem za nima jela pokecat, probrat bezne starosti. Proste je k zivotu potrebuji a neumim si predstavit zivot pres 300 km od rodiny. Tchyne je 25km od nas a jezdi taky casto za malou, obcas pohlídá.

Hele... ja ziju v cizine, ve state kde jsem nikdy zit nechtela,
. ne vzdycky je to lehky,nekdy mam poradnej homesick,maminu mam 1000 km daleko a pratele tu nemam zatim zadny. Znamy jo,ale pratele ... vzdyt trva roky nez se pratelstvi vytvori. Jako clovek kterej ma docela zkusenost s pocitama vykoreneni a izolace (nehlede k tomu ze jsem v podstate pristehovalec v cizi zemi) ti rikam - vsechno je to v hlave. Bud se nechas premoct pocitama stesku, smutku atd, nebo tu situaci vezmes za pacesy a premuzes ty ji. Navic na moravu neni daleko,da se jezdit klidne co dva vikendy. 😉 Znamy si muzes najit a casem klido i pratele a muzes zkusit byt stastna tam kde jsi - duvodu mas urcite dost. Krize prichazeji, A prichazet budou,je na tobe,co s nima udelas . Toz zdar. 😉

Vím jak ti je, když sem bydlela na Moravě vracela sem se domů, do prahy, každý týden vždy jen tak na otočku, prostě se pozdravit, pokecat a taak, jenže se to navléci tak, že sem nemusela v tu dobu vůbec řešit cas a peníze které to stálo, dnes už by to bylo jinak a popravdě sem upřímně ráda, že mám rodiče 20 km za zadkem, i ta malá protivná ségra bydlí jen pár km ode mě... Mám několik kamarádek z Moravy, a zatím všechny říkaly, že už by se na Moravu nechtěly vrátit, že to tam je úplně jiné, hezké a fajn, ale doma už sou tady kolem Prahy, jenže každý to máme jinak :-/ Pořešila bych to s přítelem, na rovinu, třeba kdybys odjela na měsíc na Moravu zjistíš, že bys raději byla v Praze ale s ním 😉

v jiné diskuzi jsem nečetla - je blbé, ž enemáte asi nai hlídání, ale to že by maminka musela být blízko to přeci zárukou, že bude pořád s tebou 🙂. Moje mamka od nás bydlí cca 15-20km. Když se syn narodil jezdila sem každý víkend, ale chodí do práce má také svůj život. Nedávno si i po dlouhé době našla partnera a moc jí to se sestrou přejeme - zaslouží si to, ale mě příjde, že s enám vzdaluje. Hodně si voláme máme skype - ale vidíme se třeba 1x za 2-4 týdny? Na vzdálenosti nezáleži. Jak často jezdíte na moravu? Zkus se dohodnout s manželem a jezděte tam každý měsíc (týden?) Je přeci hodně pražáku co mají chaty mimo Prahu - tak jen ta vaše bdue o kousek dál 🙂

Ahoj,já mám rodinu 300km daleko manžel asi 350km,vidíme se max. jednou za rok takže vím moc dobře jak se cítíš,ale dá se na to zvyknout,i když smutno a takovéto omezení,tu bude pořád.Žiju takhle už víc jak 10 let a i když někdy je to fakt tak zatraceně těžké jak si umí představit málokdo,na druhou stranu,můžeš být na sebe hrdá,že to zvládaš😉ale pokud nejsi spokojená,hlavně tam kde žiješ,bude to chtít nějak vyřešit no..držím palce🙂

Já tě dost chápu, kolikrát jsem si říkala, že bych do Prahy nikdy nešla, i když čím dál víc vidím, že je tam mnohem víc možností, ne jen co se týče práce, ale i koníčků a osobního rozvoje. Ale vím, že bych si tam nezvykla, taky mi na ní vadí uspěchanost, bezdomovci, zloději a vyšší kriminalita.
Pokud tam má manžel práci, tak to je těžký, nevím do jaké míry je pro vás reálné odtamtud odejít společně, asi moc ne...nevím, jak máš velké děti, ale pokud by to aspoň trochu šlo, tak bych být tebou zkusila jít do práce-na částečnej úvazek nebo na brigádu aspoň, nesedět jen doma s dítětem, jít mezi lidi-i když chápu, že pokud má manžel dobrou práci, bude i časově náročná a moje rada tím pádem nereálná.

Úplně do toho nevidím, ale zdá se mi, že pokud by byl vztah s partnerem super, Prahu bys tolik neřešila. Jak psali ostatni, program i kamarádky se najít dají. Za rodinou můžeš jezdit často... Baví tě tvá práce v Praze, nezačal vztah skřípat? Rozhodně bych to vážně porešila před dětmi, na mateřské se tvůj pocit opuštěnosti ve velkoměstě jen zhorší.

@vladimira_b_l Já nevim, jsi vdaná 3 měsíce a takovéhle myšlenky? Jaký máte vztah s manželem? Jakou máš práci- realizuješ se v ní, baví tě? Koníčky?
Působí to na mě, že se víceméně nudíš, práce tě nebaví a vlastně nemáš co dělat, tak se ti chce utéct někam, kde je ti to vlastní..
Asi záleží, jakej máš vztah k muži. Pokud bys byla schopná ho opustit proto, aby ses vrátila za mamkou, asi to o lecčems vypovídá..
Jsem introvert, ale v Praze už jsem doma, mám okruh přátel- a hlavně, vystačím si často s mužem nebo sama. Po našich se mi stýská, jezdíme často, ale mám už svůj život.
Takže radím- promyslet, co je pro tebe přednější, a pokud to vyhraje manžel, hledat způsoby, jak se zabavit, je jich tu nekonečně. Praha je krásná, záleží, jakýma očima se na díváš. Pokud máš ráda přírodu- tý mám třeba já velkou potřebu- je jí tu překvapivě dost, stačí hledat. Pokud ti chybí vesnice, i tu tady najdeš- doporučuji knihy Praha neznámá, zajímavé tipy na objevování kouzelných míst.
Držím palce.