Separace v porodnici a pocit viny. Zažila jste některá?

Určitě to chápu. Můj porod byl jako z hororu, vyvolavaný, nepostupující, já totálně sjetá veškerou chemií, při tlačení jsem omdlela, bylo pozdě na císaře, tak malého vyndali VEXem, ten dlouho nedýchal a viděla jsem ho až druhý den na JIPce. Vůbec jsem se tam nechtěla jít podívat, bála jsem se, co uvidím, hlavou mi lítaly myšlenky na sebevraždu. Opravdu šílený psychický stav a výčitek bylo a pořád je plno. Recept mám jediný, řešit, co je tady a teď, být co nejlepší přítomná máma a odpustit si, ačkoli všichni říkají, že není co.

Já tě chápu. Nic si z toho nedělej! Byla jsi krátce po porodu, unavená...... Já taky udělala pár věcí, které bych po porodu změnila, ale nejde to vrátit....... Nicméně ted máš malou určitě u sebe a je štastná, tak bud v kidu a netrap se!

@hani_na souhlasím! Já měla první porod taky vyvolávaný, nepostupující, nakonec tedy zakončený císařem, ale syn 4 minuty nedýchal, takže také okamžitě JIP... Narodil se dopoledne a já za ním mohla až druhý den večer, podívat se, jak leží v inkubátoru na kyslíku a nebylo jisté, jak vše bude... Dlouho jsem v sobě měla, že jsem nezvládla porod, že jsme nebyli dlouho spolu atd. Postupně jsem to ale zpracovala. Úplně mi ale pomohlo až narození druhého syna, který byl tedy už plánovaným cs, ale všechno bylo v pořádku a v klidu. A dneska jsem už jen šťastná, že mám dva zdravé kluky 😉

Není třeba se trápit, udělala jsi vše, jak jsi nejlíp uměla v danou chvíli, minulost nezměníš, soustřeď se tedy na přítomnost🙂.

Chápu, že když jsi to měla v porodním přání, tak tě to teď trápí... Ale berte mě klidně jako krkavčí matku, ale já si u obou porodů ten klid, když si děti odvezly na sesternu, užila... Měla jsem jistotu, že jsou pod dohledem a je o ně postaráno... Ostatně, ty děti opravdu po porodu prostě jenom spí a jestli spí na pokoji nebo sesterně, je fuk... Takže si zkus nastavit, že celou tu dobu prochrápala a o tvojí nepřítomnosti neměla nejmenšího tucha 😉

Vím, že hormony prostě lítají (a ano, i takhle dlouho po porodu), ale opravdu je potřeba to brát racionálně. Jedna věc je porod a pár hodin a dnů po nem a druha, vy zbytek života. Odpočinula sis, miminko spalo, neplakalo, takže bylo spokojene. Když si zahrajeme na "coby kdyby", tak třeba by ho převáželi za tebou, ono by se probudilo, plakalo, zkoušela bys kojit, pak ho třeba převážela zase na kojirnu k sestrám, atd. Takhle to bylo, jak to mělo být, když spokojene spinkalo. A z druhé strany, určitě nejsi o to horší máma, že sis odpočinula a že třeba dítě nebylo chvíli s tebou. Co pak mají říkat ženy, co jsou bez miminek dlouhou dobu, když mají ony nebo děti zdravotní komplikace. Nebo se třeba na to jen necítí, jsou po císaři, po ztrátě krve, mají nízký tlak, atd. Určitě nejsou o nic horší, nesoudila bys je, tak nesuď ani sebe.

Neviňte se. Byla jsem na akutním císaři a musím říct, že jsem byla vážně vděčná, že mě rovnou převezli na JiP. Na malýho jsem se těšila, ale byla jsem tak vyřízená, že bych ještě třeba dvě hodiny mazlení nezvládla - přivezli mi ho jednou asi v deset večer na pár minutek, byla jsem vděčná, ale víc bych nedala. Bylo o něj postaráno, já se mohla dát dokupy a pak jsem tam pro něj byla a jsem doteď, jako Vy pro svoji malou. V tu chvíli Vám nějak bylo, situaci jste zvládly obě a na lásce k Vám se u malý nic nezmění, stejně jako nebude nějak poznamenaná citově, že s Váma nebyla hnedka celou dobu, přece jí dáváte lásku jen co se Vám dostala do náruče a určitě to cítila a věděla, že už bude jen dobře.)

Já jsem měla malou hned u sebe, ale prakticky celý den po porodu prospala v postýlce. Nemyslím, že vnímala, že jsem vedle v posteli. Takže pokud ti miminko nechali jen vyspat, neplakalo někde bez tebe, byla bych úplně v klidu 🙂

Já měla vyvolávaný porod, kontrakce z nuly na sto během 10 min. po zavedení tablety. PA dost nepříjemná, nakonec jsem málem rodila sama (nikdo nereagoval na opakované zvonění, manžel pro ně běžel na sesternu), sjetá oblbovákama a totálně vyčerpaná. Neudržela jsem malého ani když mi ho v zavinovačce položili přímo na mě, po přesunu na pokoj jsem neudržela ani sklenici vody. Než jsem si "vydupala", že to není normální a udělali krevní rozbor, tak bylo půl dne pryč. Než mě dali aspoň trochu do kupy, abych mohla bez pomoci vstát a postarat se o něj, tak malý strávil u sestřiček 36hod. Taky jsem z toho byla první týdny špatná, mrzelo mě to, připadala jsem si jako krkavčí matka... Ale jsme oba v pořádku, nezanechalo to na nás žádné trauma, tak už to neřeším.

ja ti rozumim, ale byla to takova chvilicka. ber to jen tak, ze ji profici "pohlidali". ted s ni prece taky nejsi stale. spinkala, vubec to nevi, byla v poradku a v bezpeci.
nevim, jestli te utesuje, co ostatni maminky psaly, ale sama vidis, ze to jsou brutalni scenare 🙄 skoro kazdy ma z porodu neco, co musi zpracovat. je to pro tebe tvuj ukol do zivota, neco co se melo stat, aby te neco naucilo.
muj pribeh ti nepomuze, ale ja sem hodne planovaci typ, ktery ma vse vcas pripravene. a vis co? rodila sem o 5 tydnu driv 🙄 nemela sem ani zabalenou tasku, natoz porodni plan. prisla sem s prukazkou, rouskou a rucnikem 🙈 doma nevyprane oblecky, nepripravena postylka a dalsi veci. rodila sem krasne, mohla bych kazdy den, fakt se mi to libilo ☺️ ale to potom...bonding 0, videla sem ji asi 2 minuty a pak ji odnesli. bxla v inkubatoru, me dalsi den poslali domu. chodila sem se na ninjen divat a musela mit plast, rukavice, rousku a stit! (kazdou navstevu! a to sem byla negativni). mliko sem ze sebe doslova vyzdimala po nocich na zachode u jejich fotek (na zachode proto, abych nevzbudila nemocnicni spolubydlici). mam na to desny vzpominky, na to vazeni, krmeni a prebalovani v urcity cas. a taky sem to musela zpracovat. a nektere veci zpracovavam doted. taky to zpracujes. je to jen v hlave. drzim palce 👍

Já když něco chci a nedopadne to, podle mých představ, tak mě moc nepomáhá utěšování typu, jsou na tom i lidi hůř. Prostě jsem to tak chtěla a neměla jsem to, tečka. Nějakou dobu mě to se*e, časem to odezní. Racionálně vím, že minulost nezměním, že nemá cenu se tím trápit, ale nějakou dobu mi trvá, než to odžiju. Nejsem splachovací.
Užívej si života naplno, nedovol, aby pocit viny, že to nedopadlo podle tvých představ bránil tomu, aby jsi si užívala tyhle hezké chvíle.
Jediné, co můžeš, je vzít si ponaučení. Brát to jako malou lekci. Když něco chci, musím si zatím opravdu stát a nenechat se uchlácholit řečmi, že malá spinká a nebudeme jí budit.

a po precteni prispevku od levandule me jeste napadlo, ze te tu nikdo nezna a nemuzeme vedet, co pro tebe bude prave ta lekce, ponauceni, to co si mas odnest, co te to melo naucit. mohlo to byt to, ze pokud neco chces, musis za to bojovat. ale stejne tak to mohlo byt, ze vsechna nase prani, nemusi byt ta nejlepsi a pro druheho (dite) nejvhodnejsi. a to se od porodu treba ucim ja. ona proste nedela to, co si myslim, ze by mela 😅 treba nechtela dudlik, nechtela s nama spat v posteli, nechtela jezdit v kocarku, nesnasela cestovani v aute...a dalsi veci.

Chapu jak ti je, ja se z toho taky jeste nedostala. Snad se z toho dostanu az chybu "napravim" a podruhy uz si dite nenecham vzit ani na minutu.

Mě první dceru dali hned, vzali mi ji jen na převoz ze sálu. Porodila jsem ráno v pět po 14ti hodinovém porodu.. Na pokoj nás dovezli asi v půl osmé. Já se zorientovala a že půjdu do sprchy, jen co jsem vylezla už tam byla sestra s malou a bylo. Žádný spánek, skoro jsem se nestačila ani obléct. Dcera začala křičet a křičela víceméně celé 4 dny co jsme v porodnici byly. Já byla vyřízená, spánkový deficit za těch pár dní asi tak 40 hodin.
Druhou dceru jsem porodila před půlnocí, sestřičky si ji vzaly asi ve dvě ráno k sobě, já si dala sprchu, tři hodiny spánku a kolem páté jsem si ji vyžádala, ať mi jí dají. Ty tři hodiny byly k nezaplacení, malá spinkala, já si odpočinula a ten začátek byl hned lepší. Myslím, že v porodnicích vědí, proč tohle dělají. Dívala bych se na to z té lepší stránky. Dcera nevnímala, spala, určitě netušila, že tam nejsem (nebo nejsi) a když se probudila, tak už maminku měla. Důležitější je pro mě to, co přijde v dětství - např pokud bude potřebovat hospitalizaci nebo nějaké vyšetření nebo třeba bude mít školní besídku, u toho je důležité být a děti podpořit.

Ahoj, taky tě chápu, ale malá pravděpodobně celou tu dobu spala a ani o tom neví. Nedávej si to za vinu, měli jste bonding, přirozený porod, to vše je super, udělala jsi, co jsi mohla. A od začátku se o malou můžeš starat a mít ji u sebe, jsem přesvědčená, že ta chvíle na sesterně ji nijak nemohla poznamenat. Já jsem byla po císaři, dítě mi odvezli o patro výš, byly s ním za mnou kvůli kojení asi ve 22 h s tím, že přijedou zase v 5 ráno. Já jsem byla po komplikovaným císaři vyřízená, ale i tak jsem celou noc ani vteřinu nespala a pořád poslouchala, jestli už nejedou. Přijeli až v 10 ráno, když jsou jsem skoro brečela zoufalstvím, že nemůžu vstát a za synem dojít, že mi nikdo neřekne, jestli je v pořádku a co s ním dělají. Zvonila jsem na sestru a ta mi ještě vynadala, že tam nejsem jediná a že mají nahoře asi dost porodů, tak nestíhají. Nemohla jsem s tím vůbec nic dělat, totální zoufalství. Synovi je přes rok a pořád mě to trápí. Na druhou stranu si říkám, že je nejdůležitější, že jsme spolu vše i přes ty velký komplikace zvládli, že jsme oba zdraví a můžeme být pořád spolu a vše si vynahradit 🙂.

Dcerka má 8 let... Porod rychlý, bez problémů, holka taky, porodila jsem v pátek v půl 7 večer.. najednou byla tady a já začala panikařit, na pokoji jsem byla sama, tak jsem souhlasila, že ještě tu noc si ji nechají sestry u sebe... Byla hodně spavá první tydny, prý spinkala celou noc jak Šípková Růženka.., stejně mě dodnes píchne u srdce, když si na to vzpomenu, že třeba neplakala, ale mohla se vzbudit a hledat mě .. takže tě naprosto chápu, ty výčitky, že jsem byla v tu chvíli trochu sobecká, tam pořád jsou, ale dcerka je mazlivá, kontaktní, nic to na ní nezanechalo... ☺️ Užívej si ty okamžiky

Tak když spala, z čeho máš pocit viny? Kdyby tam bez tebe brečela, neřeknu. To tě spíš dohnala mateřská láska, že jsi vůbec někdy byla bez ní. Co mají říkat ty, kterým děti vzali hned kvůli horšímu apgaru a čekali na ně x hodin. Aspoň ti řekli, že spí. Mě nikdo několik hodin nic neřekl. Neměli jsme bonding, neřekli nám ani míry. Je to mazlík a máme hezký vztah už teď.

CS, dvojcata, bonding chvíli. Apgar 10-10-10. Byla jsem rada, ze je odvezli do “bezpečí” na sesternu.

Pocity chápu. Zažila jsem odloučení kvůli akutnímu císaři a srdeční vadě malého, kdy musel být sledovaný, takže jsme nemohli být spolu. Mě pomohlo to doma "domazlit" . Když už jsme byli doma, tak jsme si to vynahradili a malý je tulínek do teď. Taky jsem se tím dlouho trápila, ale časem přišly nové hezké společné zážitky, které to přebily.

Rozumím ti. Před 11 měsíci se mi v podvečer narodil syn. Byla jsem v porodnici sama. Rozrodila jsem se během hospitalizace. Rodila jsem 17 hodin, ale manžela pustili jen na tlačení a bonding. Jako první selhání jsem si vyčítala, že jsem souhlasila s tím, že ho odnesli vykoupat hned po převozu na novorozenecké (chtěla jsem počkat den). A po druhé mi ho odnesli během noci, protože ztrácel teplotu. Ještě dnes si trochu vyčítám, že jsem si ho víc netulila k tělu, že by třeba nechladl, ale byla jsem po porodu vyděšená nemít ho na monitoru dechu (měl apgar 9-10-10, ale podle měření měl horší saturaci kyslíkem) a v podstatě jsem se ho v prvních chvílích bála držet. Ještě před pár měsíci jsem si to vyčítala opravdu hodně, věřím, že i u tebe se to časem do velké míry zahojí. Kdybys chtěla, napiš sz.

Po sekci jsem byla první den na JIP (sama). Druhý den dopoledne už jsem byla na pokoji, ale neschopná se postarat. Kolabovala jsem při každém pokusu vstát. Takže jsem malého měla naplno až třetí den. Představovala jsem si, jak pláče, cítí se opuštěný a nikdo ho určitě ani nepochová. Když jsem slyšela miminko plakat v sesterně, brečela jsem taky. Myslím, že to ve mně navždycky zůstane ten pocit bezmoci, ale určitě nemá smysl se tím užírat, když to nejde změnit. Ten pocit separace je hrozně nepříjemný, ale sestra by určitě nelhala, že malá spí, tak se tím netrápí. Mně sestry říkaly, že první den ještě miminka nemají hlad a hodně spí, že nemusím být smutná...To mě hodně uklidnilo. Další dny už to bylo horští no...

No tak teď si pripadnu divné 🤣 ale já velmi uvítala, po císaři, když si ještě i druhý den na noc malého vzali k sobě, řekla jsem jim, v kolik mi ho mají přivézt na kojeni, a zbytek noci si ho nechali

Já měla naplánovaný pohodový porod, partner nachystaný.. hmm realita - přeplněná porodnice, partner tam nesměl být, nadstandardy obsazené, asistentka neměla evidentně svůj den, psychika udělala své a porod se zastavil, prcek přestal mít ozvy následoval akutní císař ve 13 hodin, první kouknutí ( ne bonding, ale jen kouknutí na dvě minuty ve 20 hod ) druhý den až kolem 15 hodiny na cca 10 minut pochovat ( kapacita přeplněná nebyl čas mi prcka přinést, ani já za ním ) a pak jsem ho viděla až ten další den po vizitě, kdy mě přeložili na normální pokoj, na první noc byl také ještě u sester, nějak se mě nikdo na nic neptal.. Laktaci jsem zachránila jen díky jedné hodné sestřičce, která mi přinesla na JIP odsávačku. Ale na druhou stranu si říkám, že můžu být ráda, že mám zdravého kluka, jiné to štěstí nemají..

Ja jsem to mela uplne stejne. Syn se narodil v 11 vecer, apgar 10-10-10, bonding 2 hodiny a pak mi ho presne takhle odvezli at si odpocinu. Stejne jsem nespala a doted toho lituju, ze jsem si ho u sebe nenechala. Zanechalo to efekt na kojeni, na muj strasny strach s nim manipulovat, atd. Castokrat jsem si to znovu prozivala a litovala. Je fajn to s nekym probrat (s nekym kdo to nebude zlehcovat) a prozit si to. Pak bude lip 🤗 memu chlapeckovi ted budou 3 roky a ano, stale me to mrzi ale uz si to nevycitam, proste jako prvorodicka clovek udela spoustu veci, ktere by po zkusenostech udelal jinak a proste tehdy ses rozhodla nejlip jak jsi v te situaci umela.

Mám stejný zážitek z prvního porodu, je to už 6 a půl let a pořád jsem se z toho nedokázala vzpamatovat. Já bohužel po porodu neustále omdlévala, takže mi řekli, že syna dostanu jen za dozoru nějaké další osoby. Jako na trní jsem vyhlížela manžela, který si dával dost na čas a pak tam byl jen chviličku. Do teď jsem mu to někde v sobě nedokázala odpustit. Pamatuju si jako včera, jak jsem tam v noci brečela do polštáře. U druhého porodu jsem se rozhodla pro ambulantní porod, tři hodiny od porodu už jsem s dcerkou seděla v autě na cestě domů. Hned po příchodu domů spolu do postele, pořád jsem ji držela v náručí. Byla jsem hned fit, plná sil a myslím, že velký vliv na to právě měla psychická pohoda.

Já když jsem porodila syna tak mě dlouho šili. Můj měl malyho u sebe mezitím. Pak mě převáželi na pokoj, aj musela z lehátka přejít k vozíčku. Ale byla jsem slabá a bohužel se mě sestra protivne ptal jestli je mi špatně. Když jsem odpověděla že není tak hnusně na mě že proč se jí tam valím. Zato sestry na poporodnim byli úžasné. Stále se chodili ptát jak se cítím. Dokonce i oběd mi nosili. Dva dny jsem nemohla chodit. A malého jsem měla až 3 den. Měli podezření na otřes mozku. To naštěstí nebyl. Ale také jsem si vycitala že jsem nemusela spadnout a už mít malého u sebe.

Mě syna taky dali až ráno. Byla jsem pro něj v noci na sesterne, byl ve vyhrivanem lůžku, kvůli nízké teplotě. Byla jsem nervózní bez něj, sestra mi ho bez keců dovezla, prilozila jsem k prsu a zase odevzdala. Vše vysvětlila, uklidnila mě a já se zeptala jestli neplace. Spinkal. To mě uklidnilo. Nic si nevycitej. Zbytečně se v tom hrabes.

Chápu vás, měla jsem to s první po císaři. Zklamaní že sebe sama, že jsem ji nechala uncozich lidí. Dítě patří k mámě, ne do péče sester. U dalších dětí jsem to už nedopustila. I po případném císaři jsem měla zajištěno, že miminka nebudou někde separována na sesterně. Třetí musela být chvíli na výhřevném lůžku, ale byl tam s ní v observační místnosti manžel (teď v listopadu).