Rakovina u blízké osoby
Toto smutné téma jsem založila, protože jsem horzně smutná a zmatená a nevím co mám dělat.
Mám moc nemocnou maminku. Za poslední půl rok prodělala dvě hrozné těžké operace.
Je nemocná už patnáct let, ale pokaždé se to zastavilo.
Ve čtvrtek jsem ale byla se sestrou za doktorem, který má výsledky z posledního CT a jeho ortel nás šokoval. Už se prý nedá nic dělat a na tvrdo nám řekl, že mamince zbývá maximálně rok života, ale pak dodal, že si myslí že to půjde rychleji. Má metastázy v břiše až ke kostrči.
Mně je 27 a sestře 23. Manča je teď doma z nemocnice po poslední operaci a trpí hroznýma bolestma, je hrozně hubená a skoro vůbec nejí.
Já vlastně vím co mám dělat, jenže nemůžu nic. Ona totiž neví, že jsme s tím doktorem mluvili a ona ho vlastě dá se říct zazdila a ty výsledky ji vůbec nezajímají, což chápu, nebo si myslím že chápu. My jsem si totiž nejdřív myslely, že mamča to neví, ale podle lékaře je plně informována a je to prý jen taková obrana, popírání skutečnosti.
Ona nás chce chudinka asi ušetřit, ale my jsme dospělé a chceme ji pomoct, nesmí přece tak trpět.
Tak teď jen čekáme.
Nikdo z rodiny to neví, jen já se sestou a taťka. Je to pro nás hrozná rána.
Prosím, jestli má někdo podobné smutné zkušenosti a chtěl by se s němi svěřit a poradit mi jak se máme chovat a co dělat budu ráda.
Děkuji.
Děkuji Janulle,
přesně tak se chováme, dokonce se dokáže i zasmát. Má můj obdiv.
Jenže ona už teď potřebuje víc. Léky už nezabírají.
Zítra jedeme do centra pro léčbu bolesti, jenže mám obavu, že silnější léky už jí nedají, má ty nejsilnější opiáty.
Ona je obrovský bojovník, i lékaři ji považujou za takový zázrak. Ona se nikdy nevzdá a do konce bude bojovat.
Ale stejně je to strašné, neumím si představit co bude dál.
mimco, před zhruba 2 lety jsem na tom byla stejně-jen tím nemocným blízkým byl můj taťka 😢 .
Měl rakovinu plic a metastáze měl prorostlé do páteře, takže nemohl chodit a vlastně se ani kloudně nehýbal(kvůli bolesti zad).vím přesně jak vám teď je, a stejně neumím poradit nic jiného než chovat se k mamince jako by byla zdravá. Vím, že se to může zdát jako mizerná pomoc člověku, který tak moc trpí, ale vy opravdu víc nemůžete udělat. Snad jen se snažit udělat a říct vše, dokud to jde. Já jsem spoustu věcí neudělala (nebo udělala špatně) a ohromnou spoustu věcí jsem neřekla a teď mě to mrzí...
Všem vám přeju strašně moc síli ať to zvládnete co možná nejlíp
Děkuji Kopretinko,
s tatínkem mě to moc mrzí.
Na to se nedá připravit a smířit se tím taky nedá.
Přesně jak píšeš, chovat se normálně. Já před ní nikdy nebrečím, až pak v autě, když jedu domů.
Mamča to má až ke kostrči a začíná je ochrnovat noha, která ji taky ukrutně bolí.
Promiň, že se na to ptám, klidně neodpovídej, ale měli ste tatínka doma?
My se sestrou na nic na světě nechceme připustit aby byla nekdě v nemocnici u cizích. Chceme se o ní starat až do konce, i když si asi nedokážu představit jaké to bude a jestli to vlasně můžem zvládnout.
Ale ona se o nás starala a vychovala nás, myslím moc dobře, tak pokod to bude možné, chceme aby byla doma.
Zatím o tom s ní nemluvíme, mám strach se jí na něco zeptat aby nebyla smutná z toho, že my jsme smutní. Ona je taková, že vždycky v první řadě hledí na ty druhé. Tak teď prostě čekáme až se nám svěří sama.
Já nevím jestli ví, že my to víme, spíš to tuší.
mimco: předem ti říkám, že mne mrzí vaše situace a přeju vám hodně síly. moje maminka měla hodně operací, jednu mrtvici a vloni rakovinu s metastázami, přežila, bojuje s tím kvůli nám a vnoučkovi...hodně jsme mluvili o jejích přáních a jsem si jistá, že ani ona, ani nikdo z rodiny včetně mne by nechtěl odejít v nemocnici, našla jsem jedno sdružení, které se zaměřuje na pomoc pacientům s rakovinou a jejich rodině, chceš kontakt? neumím ti poradit, jak se s tím vyrovnat, sama to prožívám tolik, že se mi zhoršilo zdraví...
Děkuji Bikiny,
budu ráda za každou radu.
Těch operací měla mamča za těch 15 let požehnaně a pořád statečně bojovala.
Teď už bohužel lékaři nemůžou nic dělat, už nemůže mít další ozařování, ani chemoterapii, jen by ji to zkrátilo ten čas co ji zbývá.
Ahoj mimco,vím moc dobře,jak se se sestrou cítíte.Sama jsem o mamku přišla v osmnácti,mé sestře tehdy bylo patnáct a o taťku jsem přišla před dvěma lety,když jsem čekala Nikolku(šestý měsíc).V šestinedělí jsem přišla o babičku.Takže moji rodiče nepoznali malou.Je to pro mě stále bolestivé,ale pokud si budeš chtít popovídat,písni do IP,ale na fóru se mi to víc rozebírat nechce.Přeji hodně sil...
Mimco,já na tom v 25letech byla podobně.Tatínek mi umíral na rakovinu. Když to hodne rychle shrnu,tak jsem se to dozvěděla cca v dubnu a v sprnu zemřel. Doktoři nám(mamce)na rovinu řekli,že má pár dnů.I tak vydržel žít dost dlouho a dlouhou dobu by nikdo neřekl,že má tak strašnou nemoc.
Až pak jednou v noci ochrnul,dovezli ho do nemocice a pak šel v hospicu.nebylo možný ho mít za těch podmínek doma,ať nás klidně někdo za to odsoudí. v hospicu to bylo vážně pěkný a bylo o něj dobře postaráno,měl dobrou péči a krásný pokoj sám pro sebe. Jezdili jsme za ním 3x týdne,i když to bylo asi celkem 100km tam i zpět,mamka tam často spala.
Nejdůležitější pro něj a pro nás asi bylo být prostě s ním....člověk v této situaci dá stranou jakoukoliv jinou věc a neřeší blbosti. Jsem štastná za všechny okamžiky,kdy jsme u něj s bráchou byli,modlili se za něj,trávili s ním čas apod. Pamatuji si,jak jsem ho držela naposledy za ruku a co mi řekl a co já jemu.Pak jsme odjeli a další dny upadl do komatu a pak za pár dnů zemřel před našima očima.
Nikdo kdo to nezažil si nedokáže něco tak strašnýho představit. Bylo to nejhorší obdbí v mém životě, myslím,že už asi nic horšího přijít nemůže. Dodnes na něj hodně myslím a i ted brečím.
Mimco,moc držím pěsti celé rodině a hlavně mamince. Budte všichni silní a budte s ní co nejvíc. Co bych já dala za každou další vteřinu,co by tady tatka mohl být-klidně i v komatu,ale prostě být.
mimco my měli něco podobného s manželovou tetou. Bydleli jsme s ní, tak vím, jaké to je... 😔 Rakovinu měla jednou, vozili jsme ji a chemo a tak a překonala ji. Jenže pak se jí cca po dvou letech rakovina vrátila a bylo to hodně špatné. Při konzultaci s doktorem nám doktor oznámil, že neví, kolik týdnů jí zbývá. Už jen to, že mluvil o týdnech a ne o měsících, nás dost šokovalo. Za pomoci rodiny jsme se snažili o tetu co nejvíce starat, ale přiznávám, že jsme taky chtěli žít vlastní život, ona se stejně víc trápila tím, že jsme u ní, místo abychom třeba jeli na dovolenou atd. Nevím, jaké máte možnosti, abyste se o maminku postarali, my je bohužel neměli. Oba jsme chodili do práce a tetě bychom nedokázali pomoci jako lékaři (injekce...). Díky zánětu žil pak tedy teta skončila v nemocnici a následně tam i zemřela. Nevyčítáme si to, kdykoliv byla volná chvíle, tak jsme ji navštívili, ty poslední dny už samozřejmě ani nevnímala, jestli tam jsme nebo ne 😔 😢. Doktoři jí hlavně dávali léky, aby netrpěla a my jsme věděli, že pro ni dělají maximum.
Co se týká tvých dotazů, hlavní je asi se chovat normálně, což děláte. Důležité je i jídlo, pokud maminka alespoň něco jí. U tety se nám osvědčily hlavně polévky, vývary se zeleninou apod. Lehko stravitelné jídlo a v menších dávkách, dětské výživy, nutridrinky (ty jsou dobré, mají v sobě živiny a i chuťově to jde). Jinak se snažte mamince asi taky vyprávět, jak se máte, prostě o nemoci se s ní nebavte a nezatěžujte ji svými starostmi. Přeji vám hodně síly, bude to moc těžké, ale čas vše zahojí 😔 .
zusma lidé, co vás odsoudí nebo odsuzují, nikdy v podobné situaci nebyli a neví, co je to starat se o těžce nemocného člověka! My jsme se naštěstí s odsouzením nesetkali, i když si myslím, že si někteří příbuzní myslí třeba své... 😔
Consti,my jsme se naštěstí taky nesetkali s odsouzením 😉 ,ale najdou se určitě tací,kdo to nechápou. Nejbližší rodina,která za ním jezdila,to chápala a všichni říkali,jak je dobře,že je tam.Myslím,že i tatka to chápal a nebral to tak,že jsme ho šoupli pryč.
Děkuji holky za reakce,
a věřte mi, že bych žádnou z Vás za nic neodsoudila!!! a moc Vás obdivuju.
Já sama nevím co bude a jak to budeme zvládat a pokud bude muset být někde, kde budou po ruce lékaři, bude jí tam líp. Teď si sice myslíme se sestrou, že to zvládnem, ale mamča, když je jí dobře a nemá bolesti jako třeba teď, zvládá vše kolem sebe sama. Somozřejmě nemyslím domácnost.
Když nemá bolesti jí, jí málo, ale jí. Je mi jasné, že když je někomu blbě, že nemá chuť na nic a vůbec né na jídlo.
My máme zákaz ji nutit do jídla, ona aby měla pokoj tak jídlo třeba vyhodila a řekla, že to snědla. Tak nám doktor řekl, že ona sama si dá, když bude chtít a na co má chuť. Proto Vaříme to, na co má zrovna chuť.
Nedávno jsme dělaly tvarohové knedlíky s jahodama, tak snědla 4. Ty nutridrinky máme z lékárny, je tam spousta bílkovit, klterých ona má málo. Tak se snažíme alespoň tohle jí dát na noční stolek.
Jinak se bavíme fakt o blbostech, vyloženě drby, o nemoci né. Občas se i zasměje.
Jsem tam denně, pokud nejsem v práci. A pokud bude třeba, odejdu z práce, nebo se v práci nějak domluvím na volnu. To není problém.
Já jsem vdaná a bydlím kousek, ségra má 23 a bydlí doma, taky pro ni to musí být hrozné, ona je na mamču od mala strašně fixovaná, nikdy nejela ani na tábor. Tím nechci říct, že by to pro mě bylo jednodužší, to ne. Ona tam je 24 hodin denně. Lae je moc statečná a dost nás to semklo. Přiznám se, že jsem brala ségru jako takovou samozřejmost a teď mi došlo jak moc ji mám ráda, jak je moc hodná, chytrá a statečná. Vždycky byla ta mladší a bojázlivější a teď zjišťuju, že některé věci zvládá mnohem líp než já.
mimco: našla jsem to, jmenuje se to sdružení Amelie, jednou jsem o tom četla v ženě a život, http://www.programamelie.cz/ a z vlastní zkušenosti doporučuji knížky o léčení pomocí čaker a léčení drahými kameny, případně cokoliv dalšího alternativního, nám to pomáhá, věřím tomu moc...
Děkuji binki.
mimco opravdu to ted nebudete mít jednoduchá,ale jstemoc stateční jak to se sestřičkou a tatínkem zvládáta 😔 nikdy jsem se ještě naštěstí s tímto nesetkala v rodině....a doufám že to nebude potřeba to zdraví je afkt nejdůležitější...ale ze své praxe vím jsme zdr.sestra jak je s těmito lidmi strašná práce a ta podpora rodiny je moc důležitá a ví jí to dávate a klobouk dolů....já vždy obrečela osudy těchto lidí a byli to pro mě naprosto cizí lidi prostě pacienti ale strašně špatně jsme to nesla....
také si říkám že jednou se o rodinu postarám ale jak říkám znám případy kdy to prostě nejde...v dnešní době je vše drahé musí se na to vydělat a ta péče o tyto lidi je namáhavá a drahá a hlavně psychicky náročná a vůbec nikdo nemá právo nikoho za nic odsuzovat!!!!!!!!
držte se a přeji pevné zdraví a psychickou podporu
mimco,vím o čem mluvíš,moje mamka měla před 17 lety také rakovinu tlustého střeva.v tu dobu se my narodil syn,to bylo v dubnu a maminka šla na operaci v červnu.byl to její první vnuk a musím říct,že jí to moc pomohlo,ještě v nemocnici na něj pletla svetřík s čepičkou.strašně se těšila až se vrátí z nemocnice a bude se malému moc věnovat.vůbec si nepřipouštěla,že by to nemuselo dopadnout,prostě najednou měla sílu bojovat a vyhrála 🙂 teď chodí každé dva měsíce na různá vyšetření a musíme zaklepat,zatím je vše v pořádku 😉
vám všem doma držím pěsti ať vše zvládnete a hlavně nic NEVZDÁVEJTE!
Děkuji murynka,
jako sestřička ses s tím musel často setkávám a můžu upřímně říct, že smekám před povoláním zdravotníků.
Alespoň my jsme měli až na pár výjimek štěstí jak na sestřičky, tak na doktory.
Mimco, promiň, že odpovídámaž teď-byli jsme na návštěvě...
Jojo,taťka s náma byl doma, je fakt, že¨ten poslední cca měsíc to bylo docela náročný a popravdě obdivuju svou mamklu, která to všechno při docela náročné práci a starosti o domácnost a10-ti letýho brášku všechno zvládla. Až posledních pár dní byl taťka v nemocnici-začal vykašlávat krev, tak ho odvezla sanita,no a pak už to bylo strašně rychlý, ale všichni jsme to vlastně čekali 😢 ...
Tak ještě jednou moc a moc síli a energie vámi mamince...
mimco: a jestli chceš, tak písni do IP, sama vím, že takové ty niterné pocity jsou hodně osobní
Mimco, fázy vyrovnávania sa so zlou správou sú:
šok, popretie /tam je teraz Tvoja mama/, vyjednávanie /Bože, ak ma vyliečiš, tak ja urobím to a to/, smútok, vyrovnanie sa.
Neviem, či je dobré obchádzať tému vážneho stavu ako tabu. Myslím si totiž, že aj maminka by sa rada o svojom smútku, pochybnostiach, hneve na osud a strachu s niekým porozprávala. Ak nie práve s Vami, tak s psychológom, kňazom, najlepšou priateľkou alebo s nejakým iným dôverníkom.
A skúste sa prípadne obrátiť na hospic. Nemusíte tam maminku dať, ale možno by Vám vedeli poradiť ako účinne zmierniť jej utrpenie.
Tak mě tatínek taky umřel na rakovinu plic 😢 😔 Nejdříve měl rakovinu Lymfatických uzlin,z té se dostal,ale bohužel metastázovala do plic 😢
Nemohla jsem s ním být každý den 😢 Byl hospitalizován v Praze v Motole a my jsme z Olomouce ☹
Občas ho na pár dní pustili domů,teta z Prahy ho dovezla.
Chovali jsme se k němu ,tak jako by byl zdravý,nesnášel lítost.
Hrozné bylo ,když se rozplakal,že nechce umřít ,že chce být s námi 😢 (brečím 😢 )
10 dní po mých 18narozeninách odešel 😢
mimi-přeji Vám všem hodně sil
mimco,tahle zlá nemoc se objevuje bohužel i u dětí.Moje kamarádka má 3l holčičku.Ve 2l ji objevily rakovinu dělohy.Musíte se sestrou věřit,že se stane třeba zázrak i doktoři někdy toho napovídají a pak je to jinak.Zkuste věřit,jak moje kamarádka,že se z toho maminka i dcera kamarádky dostane.Nyní je dcerce kamarádky 3,5l.Držím palce!
Také nás potkalo toto neštěstí v rodině,
mámě před dvěma lety našli RAKOVINU TENKÉHO STŘEVA.
V naší republice s tím moc zkušeností nemají ☹ .
Už měla i další nádor v močovém měchýři,
toto je hrozná nemoc, njn.
Má za sebou chemoterapii, dvě operace ozařování.
Obnovuji tímto tohle téma.
NEMÁTE NIKDO TADY PODOBNÉ STAROSTI?
Každopádně pokud ano, silné nervy, hodně lásky pro nemocné, moc moc moc štěstí a
PÍSNĚTE SEM ... 🙂
mimco ☹ ...je mi strasne lito co prave prozivate... ☹ ... ja s tim zkusenosti nemam, ale myslim si, ze by bylo lepsi kdyby jste se k mamce chovaly uplne normalni... urcite ji tim ulehcite, ze se nebude trapit,ze vy se trapite...chovejte se jakoby se nic nedelo, vim, ze to bude hodne tezke, ale udelejte to pro mamku...vic poradit neumim,... ☹
preju vam hodne sil aby jste toto tezke obdobi zvladly...myslim na vas...