Psychické týrání v dětství
Vždycky jsem si myslela, že jsem jako dítě nebyla psychicky týraná, ale zjistila jsem po přečtení jenoho článku, že psychický teror je horší než fyzický. Jedna žena tam psala, jak otec chodil náladový domů, celá rodina byla postavena do latě, už při odemykání jaho klíči se jí dělalo špatně. Vše se otáčelo podle jeho nálad. Označila to za týrání. Takže já jsem asi byla psychicky týrané dítě. A teď? Problémy ve vztazích? Pište, kdo cítí, že to potřebuje🙂 Díky
Mě nálady mého táty dovedly k přesvědčení že budu matka samoživitelka...bohužel se toho teď nemůžu zbavit,i když s rodičema vycházim dobře.a i když bych chtěla,pořád plánuju ,já a dítě, .
Tak přesně tenhle pocit-zhoupnutí žaludku při odemykání dveří-jsem zažívala s mým exmanželem.Dokonce jsem tento jev začala po nějaké době pozorovat i u svých dětí,takže jsme šli od sebe.Dnes máme spolu podstatně lepší vztah než v době manželství. 😉
Taky mám zkušenost - s mým bývalým přítelem. Hrozně se mi po rozchodu ulevilo...
Já byla psychicky týraná otcem, i když jsem to tenkrát jako dítě takhle nenazývala. Když jsem něco provedla, vzal mou hlavu do dlaní a strašně křičel - někdy to trvalo dlouho. Až když mi bylo tak 17, začla jsem se slovně bránit a zjistila jsem, že to na něj platí. Už jsem mu dávno odpustila, naopak je mi ho líto, protože jsem zjistila, že byl jako dítě hodně bit, tak to samé nechtěl praktikovat na svých dětech. Bohužel nedokázal najít hranice. Pamatuju si, jak jsem mu jako dítě říkala, prosím tě, už na mě nekřič, raději mi dej facku. Teď spolu vycházíme v pohodě a když zvýší hlas na mé dítě (nedělá to v takové míře jako mě a bratrovi), tak mu dávám jasně najevo, že to dělat prostě nebude.
Ahoj jitule..já jsem nebyla psychicky týrané dítě od rodičů, ale základní škola pro mne byla docela peklo..nikdy jsem nezapadla mezi děti, vždycky jsem se nějak lišila. byla jsem, jak bys e to dnes řeklo "hyperaktivní dítě" takže pro učitelky a vychovatelky jsem představovala trochu problém, ale kolektivu jsem se bála a tak se se mnou nikdo nebavil, všichni se mi smály, bili mne a tak...no prostě to bylo na prd, zlomilo se to až na střední škole, byla jsem na intru a otrkala jsem se...
ale nemám pocit, že bych tím byla nějak moc poznamenaná, hodně mi pomohla máma, se kterou mám skvělý vztah a taky mne asi tak nějak život naučil, že kdo nebojuje, nikdy nic nevyhraje 😉