Ahoj, ráda bych našla maminky, které prošly poporodní depresí, úzkostí nebo psychózou a které by rády svým příběhem podpořily další ženy, které něco podobného potká. Já sama jsem si prošla po porodu očistcem v podobě těžkých úzkostí a bylo pro mě hodně těžké odhodlat se k vyhledání pomoci. O tom, že bylo těžké najít vhodnou pomoc, ani nemluvím. Dopadlo to dobře a pomoc pomohla. A to mě nakoplo k tomu, abych se pokusila vytvořit pomocnou síť pro ostatní maminky. A inspirace a příběh s dobrým koncem je skvělou podporou pro někoho, kdo se v tom potácí.
Pokud tedy budete mít kdokoliv chuť přispět anonymně svým příběhem, budu moc ráda.
ahoj,i já si asi něčím prošla ikdyž se mi to těžko přiznává.při porodu jsem si zažila peklo a nemohla se s tím nějak vyrovnat.místo abych byla štastná že je můj syn v pořádku,jsem ho v porodnici skoro ani nepochovala.ale když jsme přijeli domů,trochu se to zlepšilo ale stejně to nebylo ono.strašně dlouho mi trvalo než jsem si na malýho zvykla,než jsem ho začala milovat.zní to hrozně ale bylo to tak.z minuty na minutu jsem se stala matkou,celý život se mi od základu změnil a bylo jedno,že jsem se na to 9 měsíců připravovala.ještě k tomu vůbec nespal a furt jenom brečel a to tomu taky moc nepřidávalo.nejdůležitější je podpora rodiny a hlavně partnera.on mě hozně podporoval v tom abych se necítila jako ta nejhorší máma na světě.asi dva týdny po šestinedělí se to upravilo a ted můžu říct že jsem nejštastnější máma na světě.svýho syna nadevše miluji a mrzí mě že jsem to tenkrát tak nezvládla jako ted.ted už jsme sehraná dvojka 🙂
@mkaj ahojky.přesně jak píšeš,u mě to dělalo kojení.přestala jsem když malýmu bylo 8 týdnů a to se hodně zlepšilo,najednou to ze mě spadlo a cejtila jsem se o hodně líp.vše bylo bez stresu...neříkám že máš přestat kojit,je to přece to nejlepší pro tvé dítě...ale mě to moc pomohlo....ted říkám že si radši připlatím za mlíčko než být neštastná
Ahoj, já to měla tak, že bych to asi bez odborníka nedala. Začala jsem brát antidepresiva a strašně moc se mi ulevilo. Ale rozhodně to nebylo jednoduché - nejdřív jsem doufala, že to přejde, bála jsem se, že mi zakážou kojit. Trpěla jsem samozřejmě pocitem neschopnosti. A taky jsem se bála začít prášky užívat. Ale stálo to za to. Tohle je obecně téma, o kterém se těžko mluví, pokud vás potká. A to bych ráda alespoň částečně změnila. Týká se to totiž poměrně velkého počtu žen a je škoda, že se o tom málo mluví. Není to žádná ostuda. Nemusí to být vždycky na prášky, ale je dobré vědět, že po porodu nemusí vždy přijít jenom samé okamžiky plné štěstí a radosti.
A ještě k tomu, co si myslím, že může hodně pomoct. Důležité je určitě to, jak probíhal porod. Naše tělo má docela promakané mechanismy a umí se na nelehké chvíle po porodu připravit. Ale nesmí se do toho porodu (pokud to samozřejmě není nezbytně nutné) příliš zasahovat, aby se nenarušilo hormonální vyladění. Důležitý je taky intenzivní kontakt s miminkem - to také pomáhá produkci těch správných hormonů. A samozřejmě podpora blízkých, mluvit s nimi o všem. Dále pobyt na sluníčku. A strava - hodně důležité jsou omega3, které se těhotenstvím a kojením ztrácí a které jsou pro správné fungování mozku důležité. Takže jezte hodně ryb 🙂 A to říkám i přesto, že sama maso roky nejím 🙂
Ja si prave u sebe ty stavy nedokazu vysvetlit. Porod jsem mela krasny, na mimi se strasne tesila, ale je pravda, ze jsem byla hodne sita (vcetne konecniku) a mela problemy s hojenim. Nevim, zdali to na to mohlo mit vliv. Po prijezdu z nemocnice me prepadl palcivy uzkostny pocit, ze to proste nemuzu zvladnout. Ta zodpovednost, 24h tu byt pro miminko, vzdyt ja toho nemam tolik nacteno, abych ho dokazala rozvijet, co bude? 14 dni v kuse prselo, sedela jsem v kresle, kojila, divala se z okna na porad ten samy bilboard a brecela nad budoucnosti. Kdo nezazil, nepochopi.
Taky jsem po porodu zažívala dost nepříjemné období. Každý den jsem brečela, ke své holčičce jsem nic necítila, jen jsem věděla, že se o ni musím postarat. navíc se mi nepodařilo rozkojit, což jsem nesla hrozně těžce. Můj partner mi místo podpory nadával, že se mám vzchopit a přestat řvát. Jenže to nešlo a on to nedokázal pochopit. Možná i kvůli tomu měla malá tři měsíce příšerné koliky a já jsem byla ještě víc zoufalá. Kolem jejího třetího měsíce se to zlomilo a jsem to zase já jako dřív. Za pomoc a podporu jsem vděčná hlavně své babičce, která s námi byla 5 dnů v týdnu od Aniččina měsíce. Bez ní bych asi skončila na psychiatrii. Svou dceru miluju, ale nedovedu si představit, že bych toto měla zažívat ještě jednou.
Mne hodne pomohl manzel, hlavne od toho strasneho nevyspani, ale taky byly chvile, kdy na me rval, at se seberu, ale proste to neslo.
@mkaj tak ono na to má vliv tolik věcí, že se tomu kolikrát ani předcházet nedá. Byl třeba objeven i gen, který má vliv funkčnost serotoninu v mozku (ten ovlivňuje dobrou náladu). Má to vliv raná péče rodičů. Je toho vážně dost. A řekla bych, že i to počasí 🙂 Hodně ale pomůže, když o tom budeš s někým mluvit, okolí na to většinou reaguje líp, než by člověk řekl. Ale máš pravdu - kdo nezažil, nedovede si to představit. Jinak by těžko někdo říkal seber se.
@mkaj tak jsou i tací, kteří říkají, že je to hlavní příčina, ale ona je ta pravda vždycky někde uprostřed 🙂 vliv to asi má, je to popsáno i biochemicky. Dětem se tvoří a vyvíjí rychle mozek a tam jsou omega 3 kyseliny důležité a někde je prostě brát musí 🙂 Co vím, tak se dělaly nějaké studie s potravinovými doplňky a tam ty výsledky byly různé, každopádně nějaký vliv prokázán byl. Osobně si myslím, že potravinové doplňky vždycky nemusí být to nejlepší, ale nevím. Každopádně omega 3 kyseliny jsou v té správně formě v rybách, takže je tělo ani nemusí nijak upravovat 🙂 Jsou i v rostlinných zdrojích, ale tam jsou trošku jiné, tělo si je musí zpracovat a na to zas potřebuje další látky. Známý je hlavně lněný olej a semínka.
Ahoj, dekuji za otevreni teto nesnadne diskuze. Ja si prosla poporodni depresi/ blues, tezko rict co to bylo, ale diky tomu nikdy nebudu na sestinedeli vzpominat v dobrem a nikdy ho podruhe nechci zazit ☹ Pomoc jsem nevyhledala, tezko se o tom mluvi i v rodinnem kruhu. Momentalne stale plne kojim, uzkosti v mensi mire pretrvavaji, chlacholim se, ze to po odstaveni prejde. Jelikoz trpim i OCD, tak si myslim, ze i proto se mi ty uzkosti vraceji, mozek mi je skodolibe haze zpatky. Jsem rada, ze o tom muzu s nekym alespon takto mluvit, nedokazu se sverit odbornikovi, cekam, ze to casem prejde. Pomohlo by obecne napsat, co lze delat i bez odborniku.