Problémy s komunitou. Kdo by mi pomohl?
Ahoj moc vás prosím někdo kdo by pomohl už se stim peru kolik let mám problémy s komunikací jen když je nás víc v kolektivu mám velký problémy se zapojit nejde mi o tu hvězdu abych byla ale abych nebyla za tu která jen sedí a kouká bkbe se smeje aby se neřeklo. Moc mě to trápí a nwm jak to vyřešit.. Když jsem s jednou kamarádkou tak mi pusa jede ale jak je nás víc jsem úplně v háji někdo na mě mluví blbě se usmeju a řeknu nějakou kravinu.. Třeba teď jsme u kamaradky slavíme narozky vsichny se baví já jen celý den koik a bkbe se smeje připadám si tam jako ta navíc.. Nakonec jsem utekla a brecim tu jak malá holka.. :(
Mám to taky, když jsem s jedním člověkem, tak si popovídám, když je víc lidí, tak se neumím zapojit. Ale v mém věku už mě to netrápí, prostě to tak beru, že to tak mám, a prostě poslouchám co si povídají. Ale dřív mě to taky dost trápilo. A zjistila jsem, že to mám pravděpodobně blok z dětství. Ze když u nás někdo byl na návštěvě, tak nás máma okřikovala ať jsme ticho, a tak to mám v sobě daný, že když jsem ve společnosti lidi, mám být ticho. Ale jak jsem psala, už mě to netrápí. Vždy se pak těším, že se sejdu s kamarádkou a vynahradí si to.
S těmi pocítí, že je neumíš říct, to je těžký, většinou my ženy je moc říkat neumíme, a kór u se svěřovat mužům. Oni jsou úplně někde jinde, vidím to u manžela. Když mu řeknu, co mě trápí, tak mi většinou, řekne, že neví co by mi řekl. Tak pak se zas vypovídám s kamarádkou 😊
@lusinek12 mam to taky taky tak... Taky me nasi vzdy okrikovali a rikali at jsme ticho a nebo at jdeme do pokojíčku kdyz u nas nekdo byl... Kdyz mi kamaradky napisi at jdu nekam s nima strasne se mi nechce... Sedim a posloucham... Navic me prijde ze to co placam nikoho moc v nezajímá 🤔 ald to je asi muj pocit. Nemam moc rada takove akce ale tase nechc i být za trumpetu ze nejdu🙂
Ahoj, hlásím se do klubu, mám to stejně jako ty. Když je někde více lidí, většinou poslouchám a neumím se zapojit do rozhovoru. Když jsem s někým sama, tak ten problém není. Ono je to dost často dané i tím, že v kolektivu bývájí extroverti, kteří hodně mluví, sdílí své zážitky a strhávají na sebe pozornost. Taky jsem dřív chtěla být jako oni - komunikativní extrovert, který nebude mít problém se s někým seznámit a bude se umět bavit. Ale pochopila jsem, že se prostě nezměním. Že ráda sedím v koutě a pozoruji a poslouchám ostatní, že nepotřebuji ke všemu říci, co si myslím. Že si ráda nechám něco pro sebe. Není na tom nic špatného a není důvod, proč si připadat jako blbka 😉 Když si chci s někým promluvit, domluvím si setkáním ve dvou a je to úplně o něčem jiném. Nakonec v tom nacházím i výhody - tím, že míň mluvím - o sobě, o lidech kolem sebe, se mi stává, že se mi naopak lidé více svěřují o velmi intimních věcech. Prostě umím je vyslechnout, nerozebírám to a komentuji jen, když to ode mě někdo požaduje. Takže to ber jako svoji přednost nikoliv něco, za co by ses měla stydět nebo být kvůli tomu smutná 🙂
Ja taky! Je mi 30 a je to trochu lepsi, ale treba na vejsce jak se hodne menil kolektiv jsem vubec nebyla schopna na hodinach promluvit... pripadala jsem si jak blbec. Hodne mi pomaha byt s lidma ktere znam a maji me radi, to se pak otevru. Manzela znam uz 16 let tak mu rikam vsechno, to je skvely. S cizima lidma vetsinou jen pritakavam, taky se mi stavalo ze jsem neco rekla a nasledne zrudla jak rak.
@lusinek12 A nebylo by jednodušší si na to zvyknout, že prostě taková jsi? A ani si nemyslím to, co @kridav, že by to pocházelo z okřikování z dětství. Myslím si, že někdo je extrovert, který baví celou společnost, a jiný je introvert, který je méně společenský a dělá mu problém mluvit před lidmi.
Já jsem byla vždycky introvert a asi i trochu jiná než jiní, moc jsem se nezapojovala, a nikdy mi to nevadilo. Třeba na školních výletech se ostatní bavili a pili těžce propašovaný alkohol, a já jsem si na pokoji četla. Něco podobného pozoruji i u svého 9letého syna, i můj kolega, který ho vede v kroužku, mi řekl, že syn mezi ostatní kluky nezapadá a ani zapadat nechce. Tak jsem mu řekla, že to znám už minimálně 30 let 😀, a vlastně mi vůbec nevadí, že je syn takový.
Jediné, co mě trochu trápí, že mám pocit jako holky nade mnou, že to, co mezi více lidmi řeknu, není pro ně až tolik zajímavé (či zajímavé jako to, co říkají jiní). Ale to je zase spíš problém sebevědomí.
Opravdu to ber tak, že každý jsme nějaký, a společenský ukecaný přítel to asi úplně nepochopí.
@lusinek12 zkusila bych jinou psycholožku nebo nejlépe skupinovou terapii. Ve dvou, jen s psycholožkou, se komunikaci s více lidmi nelze naučit. Nebo třeba i kurz rétoriky, a podobné. Tam se také učí, jak zaujmout více posluchačů. A jinak já to mám stejně. Pokecám si pouze pokud jsem jen s jedním dalším člověkem, když je lidí více, tak spíše jen poslouchám a když je lidí ještě více (např. více než 10 nebo 20 - velké oslavy apod. ) tak to vyloženě trpím a odcházím, jak nejdříve to jde.
Ja jinak mam taky trochu pocit ze to je z detstvi, musely jsme se segrou byt takove poslusne tiche mysky. Hodne jsme to mely i v povaze ale vyjadrit svuj nazor nahlas a obhajit si ho me nikdo nenaucil ani me v tom nepodporovali...
Také jsem o tom hodně přemýšlela můj otec byl na nás hodně prisni a nikdy ho nezajímal nás názor denně na nás jen řval Bali se něco říct pak např u úkolů když jsmetekal špatný výsledek už jsem dostala před držku a ten správný už jsem se bála že to zase bude špatně.. Hlavně neumím mluvit v kolektivu že mám strach že plánu nějakou kravinu a budu za blbku ale tam myslim si že se to může stát komu koliliv ale já se pak vozím trapné kolikrát jsem měla i snahu se třeba zapojit ale jak lidi mezi sebou se prekrikovaly a rvaly na sebe a já nevo řekla a čekala že mi někdo odpoví tak nic jako bych si tam povídala něco pro sebe a nikdo mě nepoouchal už se mi to stalo 2krat a od té doby už jsem neměla snahu.. Já si na to už nějak zvikla že jsem tak Va jaká jsem ale pak nás třeba kámoška někam pozve na oslavu nebo přítel vytáhne a už mám zase ty zle myšlenky.. A pořád nad tím přemýšlím teď za týden máme jet na dovolenou a zase s kamarády a mám strach že to zase dopadne jako vzdicky naštěstí mám 2deti takže aspoň komunikuji snímá a hodně se za nimi schovává že se jim hodně věnují abych nemusela být mezi dospělími a nejmladší 20m je potřeba se hodně věnovat.. Nejvíc mě mrzí já já jsem. Jediná z rodiny jiná přítel společenský dcera 5let také hodně vyhledává společnost ukecana drzá a až moc upřímná.. A druhá dcera 20m vypadá je bude také hodně po tatínkovi..
@lusinek12 vůbec se kvůli tomu netrap, víš proč, stejně to není důležité. Kolikrát si říkám, proč se s lidmi bavit jen z povinnosti, jen aby to nebylo trapné. Třeba já mám manžela, který je ještě min komunikativní než jsem já, takže si dovedeš představit, jak to asi vypadá, když se třeba sejdeme s rodinou, snažím se konverzovat já, aby se jen nemlčelo. A pak mi to přijde ještě trapnější. A vždy to zachrání ty děti, že se jim člověk může věnovat. Tak to dělej dál, tak jak to děláš.
A myslím si, že to máš prostě taky blok z dětství. A je hodně důležitý si to uvědomit, a přijmout to, a rodičům odpustit.
Jo a ex manžel, byl zas moc upovidany a moc rád se poslouchal, tak nebylo potřeba abych něco říkala. Tak to taky tak ber, že tvůj manžel bude mluvit za vás oba, a ty jen poslouchej. A myslím si, že lidi, kteří vás znají vědí, že nejsi moc upovidaná a určitě jim to nevadí 😊
Chtěla bych jen dodat že jsem stym měla problém ive škole prostě jsem člověk kde jsem nikdy nikam mezapadla.. Jsem. Prostě nedny nespolecensky člověk a moc bych to chtěla změnit nenávidím s eza to.. Řešila jsem to i s psycholozkou a ta mi řekla že komunikuji normálně a nemysli si že mám problém.. Ale já hlavně ani nedokážu vyjádřit co cítím a jak se cítím ani můj přítel neví co se semnou děje.. Nedokážu si sním o tom promluvit pac se bojím že by mě nepochopil.. Můj přítel je úplný opak mě společenský ukecany..