Přemýšleli jste někdy nad tím, jak moc vás ovlivnila výchova rodičů?

Vyrovnávám se s tím těžko, a vztahy se nám hodně změnili. K horšímu...😕

Mám to podobně jako ty. Někdy jim to vyčtu, pak mě to mrzí..... Asi to chce čas no.....

Určitě mě to ovlivňuje a věřím, že ovlivňuje drtivou většinu lidí. Taky jsem naštěstí nikdy nezažila na vlastní kůži výchovu alkoholika, feťáka, fyzické tresty, ale táta byl hodně prudký člověk ze kterého šel někdy fakt strach a to i bez použití fyzických trestů, kolikrát se před ním nesmělo nic říct a svěřit se mu s něčím už vůbec ne, naučilo mě to akorát v sobě dusit veškeré pocity, což občas dělám doteď a rozhodně jsem to tak u dítěte nechtěla, takže spolu můžeme mluvit o všem. Další "křivda" která mě provází celý život a na tu větu jsem dodnes alergická, když jí nekdo použije je, když dospělí mluví, děti šoupou nohama. Byla u nás používaná hooodně často a nesnášela jsem to, bylo to opravdu ponižující, obzvlášť při větší skupince lidí. Bohužel jsem se i díky tomu stala celkem pasivní při rozhovorech s "autoritami" a dodnes na sobě pracuji, abych se nebála říct komukoliv svůj názor. Prostě podvědomě od každého čekám kárání za to, že se vůbec opovažuji mít odlišný pohled na věc a tak často raději mlčím, ale makám na sobě a je to znát, vím v čem mám problémy a snažím se je postupně odbourávat a jde to, každopádně u nás doma je tahle věta tabu a vždycky bude, svůj názor nám doma syn může říct vždycky a taky ten názor nikdy nebudu zesměšňovat. Mamka naopak byla ta, které jsme mohli říct cokoliv a vždycky nás vyslechla, hrála si s námi a to mě ovlivňuje taky. Takže ano, na mě měla výchova rodičů velký vliv, z toho dobrého se snažím čerpat a tomu špatnému se snažím vyhýbat a najít v tom všem nějaký balanc.

Moje dětství a dospívání bylo skoro až extrémně náročné (detailů nejspíš netřeba), takže samozřejmě ovlivňuje. Některé dopady jsou nezvratné.

Ano, taky nad tím občas přemýšlím. I před mateřstvím a i teď. Na jednu stranu jim víc věci zazlivam, ale zase na druhou stranu, lecos jsem pochopila a přestala odsuzovat. Celkově spíš pracuji na tom, se nad to povznést a budovat si svoji vlastní rodinu. I my budeme dělat chyby, třeba i některé nevědomky stejné a i spoustu jiných. Jinak to v životě ani nejde. Vztah s rodiči se tím nezhoršil, bohužel prostě není dobrý celkově.

Mně se dětmi naopak vztah s rodiči zlepšil. Už chápu, že dělali to nejlepší, co v tu dobu dokázali, že každý děláme chyby.a to, co se mi nelíbilo, to nedělám dětem, uvidíme, kam to povede.... Musím říct, že výchova je dřina a pokud chci jít cestou, kterou nešli moji rodiče, tak je to trochu cesta do tmy a můžu jen doufat, že i z mých dětí budou slušní lidé...

Dětství nebylo nic moc, dospívání bylo sakra náročné. Zatím to nijak neřeším (např. s psychologem), ale vnímám to víc než před dítětem. U nás je možná trochu problém, že ty rodičovské chyby jsem sice v dospělosti akceptovala, myslím si, že celkem dobře chápu, co rodiče vedlo k tomu všemu, ale některé věci jim nejsem schopná odpustit. A úplně se mi příčí, když třeba malého přebaluju a moje máma řekne něco jako: "To je ale prdelka. A až budeš zlobit, tak ti na ni maminka naplácá." Vrací se mi vzpomínky ke kterým se vracet nechci 😟. Celkově ten vztah s mámou máme zvláštní - mám ji ráda, respektuju ji, snažím se s ní trávit čas, ale dělám to hlavně kvůli synovi. Poslední dobou cítím, že je to z mojí strany hodně na sílu a mě to víc bere než dává 🤷‍♀️. Ale tak snad je to jen nějaké období...

V 2. Tehotenstvi jsem definitivně ukončila vztah s matkou. S otcem není od mých 14

Premyslela jsi nekdy o tom proc nezakladat diskuzi na kazdy prd jako anonymni?

@lv Jak dlouho si to řešila? Vím, že je to individuální, ale i tak mě to zajímá. Říkala jsem si, že by to asi mělo smysl pořešit na terapii, ale hrozně mě odradilo, když jsem si konečně někoho vybrala, kontaktovala a nedopadlo to. Ještě Jsem u psychologa či terapeuta nikdy nebyla a je pro mě těžký se rozhoupat. Navíc mě teda odrazuje i to, že vlastně nevím, jak dlouho může trvat, než se člověk dobere ke stavu, že má pocit, že mu to pomohlo, říkám si, kolik času a financí to tak může stát. A navíc, vždycky jsem měla z terapie respekt, říkám si, jestli se to akorát nezhorší, když se v tom začnu rýpat. Vždycky jsem byla takový "pohřbi to v sobě" typ (zjevně to není příliš zdravé, ale zdánlivě fungující 😀 ).

Každý někdy dělá chyby.
Tvoji rodiče udělali nějaké, ty uděláš jiné. 😉
Když se ti teď nechce k terapeutovi, zkus si víc vážit toho, že jsi měla v podstatě klidné dětství a nikdo tě třeba nebil hlava nehlava.

Ano, po narození dcery se hodně zostřily třecí plochy a vrací se mi zpět vzpomínky na útlé dětství a výchovu. Do té doby jsem sice nějakým způsobem samozřejmě byla poznamenaná, ale nějak jsem to neřešila. Když se však mamka teď snaží aplikovat její výchovu na moji dceru, tak dochází k nemalým konfliktům, jelikož já ten styl výchovy neuznávám (a podotýkám, že jinak jsem mám s mamkou hezký vztah). Nicméně nemám potřebu to nějak dál řešit, prostě se pohádáme jak koně a jedeme dál 😄 a výsledek celého je, že nechci dělat dceři to, co se mi nelíbilo, když dělala moje mamka... Ale jsem přesvědčená o tom, že stejně budu dělat chyby, které se zase dotknou mojí dcery, tak to prostě je...

@roxolanka Mě jde asi primárně o mamku. S otcem to bylo vždy těžké a to je hodně nadneseně řešeno (cholerik vybíjející si jakoukoli špatnou náladu na své rodině, lítající nádobí apod.). S mamkou jsem měla v dětství a dospívání dobré vztahy a donedávna to celkem šlo. Ale teď se třeba strašně špatně smiřuju s tím, že si ze mě a z mé sestry udělala své jediné kamarádky a jako malé dítě jsem musela řešit věci, které by dítě prostě řešit nemělo. To je jen jedna z věcí, kterou nemám problém napsat, je toho víc, ale asi se ani nehodí tady vypisovat. Vadí mi asi hlavně to, že k některým těm rodičovským chybám ji vedla jakási lenost a sobeckost, což mě prostě mrzí. Jasně, že každý dělá nějaké chyby, i já určitě nějaké udělám. Ale asi mi vadí, že k těm chybám u nás vedlo. Rodiče mám i přesto ráda, ale ten vztah je prostě jiný, nejde mi se nad to pozvnést a vzít si z toho třeba jen to ponaučení pro sebe.

Já neřešila jen to, spíš vyplynulo na povrch, nakolik mě výchova ovlivnila, a ani se nedá odhadnout, jak by dlouho terapie trvala u tebe, půl roku je obvyklá doba, 1x týdně (max 1x 14dni)

Neměla jsem hezké dětství: naši se neměli rádi, hádali se, podle mě i jako v dětským věku jsem si přála, aby se rozvedli. Náš život řídila babička (matka otce). Nikdy se u nás neprojevovaly city. Rodičům se s ničím nesvěřuju a jsem s nima v kontaktu spíš zdvořilostne - zase jsou to rodiče a vyloženě nic hrozného mi neudělali. A ovlivnilo mě to tak, že pro své děti chci jiné dětství - hlavně, aby cítili lásku nás rodičů k nim, aby ji viděli mezi náma a aby se nikdy nebáli si s náma popovídat o všem. Tak snad se to povede.

Já měla takovou tu hodně “moderní” 90tkovou výchovu plnou svobodných voleb. Já to vědu v podobném duchu, ale nejsem matka oběť. V tomhle se neschodneme. Já myslím hodně na sebe, moje mama to nedokázala. A byla dost úzkostlivá helikoptéra. Neuměla si říct o pomoc a má pocit, že všechno musí zvládnout sama. Nemám ji to za zlý, jen pro ní je nepochopitelné, že dítě nechám pravidelně manželovi a mám den pro sebe. Že si přes den i schrupnu, že mu nejsem furt za zadkem, protože se mi prostě taky nechce. Tohle by ona nikdy nedokázala. Jinak je zajímavý, že ona měla takovou tu výchovu držet hubu a krok. A snažila se mermomocí o pravej opak. A povedlo se ji to.

@roxolanka jako bych četla svůj příběh ☹️akorát bych dodala to, že táta nás téměř nechvalil, cokoliv jsme dělali, vždy jsme to dělali špatně, od vytirani podlah až po sbírání jablek... Vždycky jen pronesl,, Myslím, to s vámi dobře,, ... Jenže ja si z toho odnesla to, že se kdekoliv a pred kymkoliv bojím cokoliv udělat, aby to nebylo špatně... Další věc,, Nikdy nikomu se vším nesverujte, nechte si trochu zavřený vratka,,... Co si z toho nesu? Ze ani pořádně nedokážu komunikovat s vlastním manželem... Nikdy se s námi nemazlil a ja ho teď prostě nedokážu obejmout, dát mu pusu, dotkonout se ho, tak mam husí kůži, Nemám s otcem špatný vztah, mám ho ráda, je to můj otec, ale dítě vedu k tomu, aby se s námi oběma mazlilo, chválím i když dělá něco špatně...

Bylo by ti líp, kdyby vás máma pravidelně nechávala cholerickému otci a šla si radši klábosit s kámoškama? Máma si z vás udělala kamarádky nejspíš proto, že to bylo to nejlepší, co mohla v dané situaci dělat. Jestli někde chceš hledat problémy, tak je hledej ve výbuších otce, protože fakt není normální házet po sobě nádobí. Že se s vámi máma pokoušela navázat důvěrný vztah a ty jí to máš za zlé, je celkem smutné. 🤷‍♀️ Ale dělej jak myslíš. Nic není ideální. Je na tobě, jak se k tomu postavíš a budeš jednat jinak (jestli líp, to posoudí až další generace). Myslím, že málokdo vědomě dítěti bude svým chováním škodit. A neomylný není nikdo.

Ráda bych se vyhnula jejich chybám, přesněji dokážu vidět ty máminy. Víc o tom, teď co mám dítě, mluvíme, co a jak a proč dělala s námi ona, a já vidím co fakt ne, co nechci opakovat. Mnoho bylo vlivem doby, něco neinformovanost, něco babička. Celkově vím, že se v rámci svých možností snažila, rozhodně k ní nemám horší vztah, spíš naopak. Víc spolu mluvíme, vracíme se do minulosti, situací, mluvíme o něco hlouběji. Vidím, že něco z výchovných chyb své matky poslala dál, ve formě jen o něco naředěné, vidím, jak nám to oběma jako dětem škodilo, tak snad to dál nepošlu.
Je to paradoxní - mnohem víc a zásadnějších chyb dělal táta, s ním to bylo pro mě vždycky hodně náročný, pro ostatní jinak ale taky. Ale víc vnímám tu ženskou roli, otec prostě nejsem.
Věřím, že některé modely zvládnu vědomě odstranit, jiné zředit, ale určitě vytvořím zase chyby vlastní..

ono si to sedne. U me si to "sedlo" když děti trochu povyrostly a když jsem si uvědomila jaký chyby dělam ja, ze bych si nafackovala. A to se fakt snažím co to jde a někdy to fakt nejde. Takže jsem si uvědomila, že to zřejmě měla moje máma úplně stejně - prostě i když se někdy snaží člověk sebe víc, táhne si s sebou svoje traumata, svoje zranění, svoji kuličku "sr***ek". A spoustu věcí zvládne zlepšit a spoustu ne a spoustu zkazí "z vlastní iniciativy" :D. .... Ted můžu s klidným srdcem říct ze jim nic nezazlivam. No ale byl to boj, to zas jo.