Postižení dítěte, oznámili byste to rodině a přátelům?

@mogwaika Ahoj - a zasahuje to do života konkrétního dítěte? Že by to v některých situacích musel krýt, nebo vysvětlovat? Záleží na druhu postižení. Ale pro to dítě je vždycky nejdůležitější, jak se k tomu postavíte vy a co ho naučíte. Když bude mít pocit, že se má za co stydět, tak se stydět bude. Moji rodiče mě naučili, že to, že mám cukrovku není žádný postižení. Uměla jsem to říct sama, uměla jsem se podle toho zařídit a moji vrstevníci s tím nikdy problém neměli. Naopak jsem uměla vysvětlit, že lítost není potřeba, protože já mám ten život hezkej 🙂 A cítila jsem se dobře, protože jsem nemusela před lidmi nic krýt. Ale opravdu záleží, jaké postižení to je.

Tak určitě bychom to neoznamovali cíleně 🙂 Právě spíš jde o případ, kdy se někdo zeptá a doporučení bylo to tajit... Já nevím, říkám si, aby mi dítko jednou nevyčetlo, že jsme se za něj styděli...
@elvira

@werumka z postižení vyplývá chování a neobratnost dítěte, sociálně pokulhává (na druhou stranu je nadprůměrně inteligentní), nutná asistence v MŠ a posléze i v ZŠ.

@mogwaika V tom případě bych o tom nemlčela. Pro něj - on se bude cítit jistější, když bude vědět, že pro vás je ta situace "normální" - že se nic neděje a dít nebude a nemá se za co stydět. Pokud ho nebudete litovat vy a on nebude sám litovat sebe, tak ho nebudou litovat ani ostatní. Netroubila bych to hned všem, ale když s někým budu osobně mluvit a přijde na to řeč, tak to normálně říct. Máme adoptovanou dceru a ten systém je vlastně stejný. Kdybychom to neříkali, tak ona by měla pocit, že se to říkat nemá. Řešila by, proč to neříkáme. A musím říct, že když lidé vidí, že my problém nemáme, nemají ani oni. Naopak spíš třeba na začátku nabídli pomoc.

@werumka to zní rozumně, díky 🙂 Hodně jsem nad tím přemýšlela a obávám se, že se stejně někde zmíní, že má asistentku a ta první konfrontace bude v podstatě s ním, ty soustrastné pohledy, případně výsměch a nestihneme zareagovat včas nebo u toho nebudeme přítomní. A mám strach, že by to na malého prcka byla pěkná nálož

@werumka Naprosto souhlasím s tvým názorem.
@mogwaika Můj strejdá má postiženého syna. Zjistilo se to až ve dvou letech, do té doby bylo vše normální. Je to něco podobného jako autismus, ale doktoři řekli, že to není ono. Strejda s tím hodně dlouho bojoval, protože druhé dítě je naprosto zdravé. Odhodlal se to říct rodině a okolí, což byl u nás asi nejlepší krok. Do té doby na to byl s ženou sám, ale teď se jim snaží všichni pomáhat a všichni se učí, jak s takto postiženým dítětem komunikovat, aby to bylo pro něj co nejlepší a naučil se nové věci. Doktoři řekli, že s nějvětší pravděpodobností nebude dělat spoustu věcí a jednou z nich bylo mluvení a starání se sám o sebe. Díky tomu, že se každý z rodiny snaží a pomáhat, se malej naučil ve čtyřech letech pomalu mluvit a v současné době je mu dobře rozumět, sám se obleče a nachystá do školky. Z mé zkušenosti bych to okolí opatrně řekla. Jsme jenom lidé a pokud jsou to přátelé, tak se budou snazit pomoct.

Máme syna s autismem.Cíleně to nikde neroztrubujeme,ale v rodině o tom všichni ví, z přátel také ti,co nám zůstali,aby věděli,jak se k němu chovat a jaké zvláštnosti jeho chování obnáší.Pokud se dostanu do situace,kdy je syn v afektu i na veřejnosti,dodnes mi stále vadí reakce starších lidí o nevychovanosti a podobně,takže pokud je potřeba,zasáhnu a zdůvodním,že je syn postižený,víc ani ň 😉
Jsme mámy na plný úvazek,kdo nezažil,nepochopí a vysvětlování některým lidem je zbytečné plýtvání mou energií 🙂 .Tu budu raději věnovat synovi......

@mogwaika Přesně tak. Laskavě ho naučte, jak má vysvětlit, co mu je. Jednou větou. Pro něj to bude důležité, aby to uměl říct a nestyděl se za to. I vrstevníci to vezmou jako fakt, pokud jim to jako fakt bude řečeno. Lidí, kteří jsou vám blízcí, vám rádi pomohou. Ostatním bude stačit tenhle stručný popis. Je to jiná situace, ale pamatuju si, že mamka sepsala důležitý věci, ohledně cukrovky, do notýsku a ten dala paní učitelce ve škole. Ona věděla co a jak, věděla o co se jedná a na co si dát pozor a mohla to pak třeba říct i dětem, když na to přišlo. Jsou to takové drobné pomůcky, které vám i jemu zjednoduší život.

@werumka,náš syn neumí třeba říct,co mu je.Zná pár vět,jak se jmenuje a kde bydlí,ale toto stále nezvládne,takže je to stejně vždy na nás....Všechna postižení nejsou stejná a nelze srovnávat dítě s cukrovkou a s psychiatrickou diagnózou.

@etinka my máme AS a ty afekty na veřejnosti jsou bohužel také, má nedovyvinutou hrubou motoriku, takže působí i jako nešika, který neustále padá. Jak to rodina přijala? Docela se bojím výsměchu o Rainmanovi nebo Forestovi, přece jen se to stále dost tabuizuje...

@etinka To je pravda, že to asi mnohdy nejde... Je asi dobrý se smířit s tím, že s blbcema se člověk prostě potkávat bude a nenechat si tím brát energii. Ale je to asi hodně náročné.

Když už jste se do takové situace dostali, asi se k tomu budete muset postavit čelem 🙂 Taky bych to cíleně nikdy nevykládala, ale na druhou stranu bych to nezatloukala, nepopírala a tak. Všichni se s tím budete muset naučit žít a dítě by mělo mít pocit, že to pro vás není nějaká přítěž, něco obtěžujícího, něco, za co se stydíte. Určitě to bude chtít hodně sil! Někteří lidé jsou zlí a bude s nimi problém. Ale s takovými pitomci mohou mít problém i zdravé děti. Přeji pevné nervy a spoustu energie 😉

@werumka Tvůj dotaz mě trochu překvapil. Mám několik kamarádek, kteří mají děti s asistenty a v rodině máme postiženou holčičku. Na naší malé slečně je vidět postižení na první pohled, takže tam je to bezpředmětné. Ale asistent je v dnešní době docela běžný. Zatím jsem se nesetkala s nikým, kdo by to nějak řešil. Nevykládala bych to na potkání (jen když na to přijde řeč), ale v rodině bych to klidně řekla. Moc se mi líbí, jak to popsala @werumka. Držím pěsti hlavně Tobě jako mamince, ať to s prckem zvládnete. 🙂 Já mám synátora, který "jen" bojuje se zvládnutím emocí a musím říct, že je to dost náročné. 😒

@mogwaika,u nás byl trošku problém u manželových rodičů,zkraje vůbec nevěděli,co mají čekat.Naši byli od začátku super,moc mi pomohli a pomáhají.I nám s manželem chvíli trvalo se s tím popasovat.Pamatuji si doby,kdy jsem viděla někde slovo autismus a nemohla jsem se na to ani podívat,ale po čase jsem se posunula trošku dál.Udělala jsem si kurz asistenta pedagoga a vychovatele a časem snad někdy.....se možná zkusím vrátit alespoň na dopoledne do práce 😉 .
Syn je šikula,je to prostě náš kluk a i když je to s ním v poslední době dost těžké,neměnila bych..... 😉

@mogwaika myslím, že podle popisu tuším, o co se jedná. Asi bych to okolí oznámila, protože, až se začne projevovat, bude hodně lidem připadat zvláštní nebo v některých případech se tyto děti jeví jako nevychované, takže tím, že to řekneš dřív se vyhneš tomu, že ti někdo vynadá, že se chová tak a tak a budou chápat, že má třeba určité rituály, které nesmí nikdo porušit. Mimochodem, starším lidem se tyto věci vysvětlují hůř. Moje babička třeba nevěří na alergie a xkrát už někomu uvařila něco, na co měl alergii 🙂

@mogwaika -- blízká kamarádka má chlapečka s AS. Je teď ve třetí třídě, má asistenta. Znám ho od narození a protože moje nejstarší je stejně stará, tak v porovnání s ní bylo vidět, že je chlapeček "jiný". Delší dobu trvalo než měli potvrzenou diagnózu, od té doby rodiče vysvětlují tam, kde je to nutné -- samozřejmě ve školce a ve škole, ale třeba také na hřišti, když dojde k nějaké vypjaté situaci. Nedělají s tím žádné tajnosti, ale zároveň to nevykládají na potkání třeba pošťačce. Jejich chlapeček má také hodně vysoké IQ a tyto děti (i dospělí) si právě díky tomu často uvědomují jak jiní jsou. Je důležité z toho nedělat "trauma" o kterém se nemluví, protože prý často mívají sami ze sebe deprese.

@helabella to je asi ten nejlepší model, díky 🙂
@no_title teď slyšíme jen, že je rozmazlený, rozjívený, nešikovný, moc kouká na TV apod. a to se dá skousnout. Na druhou stranu je prý hrozně chytrý, nadaný a pokud si někoho zamiluje, tak i moc milý. Zatím to necháme tak nějak plynout a uvidíme. Holt se smíříme s nálepkou rodičů, co nestačí na své dítě 🙂

@katinkastud A kdy to strejda řekl okolí? Teda v kolika letech synka? Muselo to být těžké rozhodnutí, a je skvělé, že to rodina takhle skvěle zvládla! Smekám...

máme autistu, vědí to všichni a nikdo se nepozastavuje, za mě netajit 🙂

@veruka díky 🙂

@moulinkaa víme to cca od jeho tří let. V tomto věku už bylo docela divné, že nemluví. Nikdo ale nechtěl nic říkat, každé díte je jiné 🙂 Je to určitě super, ale není to žádná nakažlivá nemoc, tak nevidím důvod, proč by se k tomu měl stavět jinak, než pomoci 🙂

tak nakonec to tak nějak postupně dávkujeme nejbližším, ne cíleně, ale mrňous je dost výrazný, takže se většinou ptají sami. S žádnou bouřlivou reakci jsme se naštěstí neshledali, maximálně s pochybnostmi, ale časem to všichni vstřebají stejně jako my 🙂

@mogwaika cele jsem to nečetla ale nemyslíte autismus?řekla bych to když by na to došla řeč,není to přeci žádná ostuda... mám kamarádku s autistou a není to na něm znát.má druhý stupeň,hlavu vzhuru,jsou horší věci 😉

@veruka boožeeee 😲 ty máš 8 dětí??no to je něco!!!nádhera tak velká rodina 😵 😵 😵 jak to zvládáte proboha?to si nedokážu představit!smekám....