Nový partner a deprese. Máte zkušenost, jestli jít do takového vztahu?
Ahoj,
už asi 4 roky beru antidepresiva a chodím na terapii. Přibližně poslední rok už bych řekla, že jsem OK, zastabilizovaná a v září bych chtěla AD vysadit. Na terapii asi budu chodit pořád, protože mi to pomáhá a cítím tam ještě nedořešené věci. Občas mám úzkostnější stavy, ale už to není nic nezvladatelného...uvidíme po vysazení, ale věřím si.
Teď jsem se seznámila se zajímavým mužem. Ještě když jsem si psali, se mi svěřil, že je na neschopence, protože začal trpět depresemi, a že neví, jestli to pochopím. Já mu nedokázala přiznat pravdu o sobě a že mu rozumím víc, než si dovede představit (jeden z důvodu proč chci v terapii pokračovat :D). Takže on o mých stavech a minulosti netuší. No a teď proč píšu...
Mám docela upřímně strach, do toho vztahu jít. Co když on ty svoje stavy nezvládne, něco si udělá (pak to odnesu já psychicky)..bude to omezovat mě, že na něj budu brát ohledy...co když to nebude zvládat, já se zamiluju a on se se mnou rozejde, takže ve výsledku budu zase zraněná...nebo co když to vyjde a budeme mít děti a tyto děti budou mít totální sklony k úzkosti a depresi z obou stran (co když nedejbože si naše budoucí dítě něco udělá, to bych nepřežila).
Máte někdo zkušenost se soužitím s člověkem s depresí, úzkostí? S navázáním takového nového vztahu? Já vím, že deprese nemusí končit tím nejhorším způsobem, ale taky vím, že může....a že často ten člověk vypadá OK a přitom reálně není...to mě děsí nejvíc, co když to nepoznám, jak mizerně mu je. Mám strach, že z tohohle vztahu vylezu zraněná, že to nezvládneme překonat. A že ve výsledku ublížím i jemu, nejen sobě...že si ublížíme oba a je jedno v jakém pořadí...
Mám zkušenosti,ale ne s depresemi,ale se schizofrenii..Již 9 let žiji s přítelem, který má tuto diagnózu. Ano jsou horší chvíle,ale převažují ty krásné...Sama jsem se před 10 lety léčila s depresi, pobyt v PN mi velice pomohl...Ono taky jsem do toho vztahu šla a nevěděla zda to zvládnu,ale pokud miluješ,opravdu není co řešit ❤️🍀...o to teď máme hezčí období,kdy se nám po 3 letech povedlo zase otěhotnět...
Manzel pry mel deprese nez jsme se poznali, ze treba mesic skoro nevstal z postele. Asi to bylo z momentalniho vyhoreni nebo neco takoveho... od te doby se mu to neopakovalo, za celych 20 let co ho znam, deprese nemel. Ja mela deprese nekolikrat... pry periodicka deprese... asi 2x jsem zvladla sama napr zmenou prace, 1x jsem se lecila 2 roky a od te doby uz zas nekolik let jsem v pohode. Takze deprese rozhodne nemusi byt nemoc na zbytek zivota. Jinak ale pokud jsi sice stabilizovana, ale jeste ne úplně v pohode, tak je pochopitelne, ze z toho mas obavy. Vzdy to je tezke obdobi. Dokazala bys to brat ten novy vztah tak nejak nezavazne? Zkusime to, pobavime se, vyjde, nevyjde, holt se rozejit a jit dal? Asi ne, kdyz z toho mas uz predem strach.
Hmmm… můj ex měl deprese. Jeho holka taky. Byl to nakonec vztah kde se oba táhli dolů, po rozchodu se pokusila o sebevrazdu, on dostal vynadano od jejich rodičů (protože se s ni rozešel on, ona na něm byla závislá a proste v jejich očích za to mohl) ale on se snažil rovnat, ona ne…. Já úzkosti mám, manžel je vyrovnanější a pomáhá mi mít strizlivej pohled.. (někdo kdo se mnou nespadne do panický ataky, nepodporuje mě v sebevražedných myšlenkách nějakým litovanim, nabídne mi strizlivej pohled)… ale naše dítě je vysoce citlivý (to jsem v těhotenství začala mít strach ze třeba po mne bude labilní, úzkostlivý..:D..) myslím si, ze to ale muže klapat. Ale musí na tom pracovat oba. Oba chodit na terapie atd. A hold rozchody ke vztahům patří, myslím ze v rámci nějakých depresivnich epizod jsou myšlenky na rozchod normální (teda aspoň u mě a v mým okolí) ale člověk se ráno probudí a vi ze to byla blbost. Jde ale o to si uvědomit, ze tyhle myšlenky a pocity proste navozuje hlava jako taková a ne “já” (tak si to vysvetluju když v tom zrovna jsem) .. ale pokud bude chtit třeba rozchod a nebude umět to sdělit, muže se mu depka spis zhoršit (to jsem zažila s ex, než mi cvaklo o co vlastně u nej jde)… možnosti je hodně. Možných konců taky. Osobně mám ale za to, ze naše katastroficky scénáře bývají ve výsledku o dost horší nez realita.🙂
@konidana nezvládla. Naopak už jsem ve věku, kdybych do toho chtěla jít po hlavě. Tedy rychlé sestěhování se, ať víme, jestli nám to klape nebo ne. Už se úplně necítím v pozici nezávazného randění abychom po dvou letech zjistili, že to nemá cenu.
@leslii
@pampeliska1313
díky za sdílení zkušenosti
Nechod do toho. Potrebujes vyrovnaneho partnera.
Za sebe bych prihlizela k tomu, co konkretne se mu deje. Pokud je to nejaky vyjimecny stav vyvolany vyhorenim, nebo po nejake udalosti, muze to byt v pohode. Pokud se jedna o poruchu, hodne bych si to rozmyslela. Sama trpim rekurentni depresivni poruchou a uzkostnou poruchou a jednoho byvaleho jsem mela s HPO. Do doby, nez jemu se pritizilo jsem mela ja vse pod kontrolou a v remisi. Jak slo do tuheho, drzela jsem se, rikala si, ze je mu hur a ja musim byt silna. No...co si budeme, nevydrzelo to a me se vse vratilo 10x hur, nez jak jsem do te doby znala. S byvalym jsme skveli kamaradi, protoze nektere stavy moc dobre chapeme a dokazeme se podporit, mame pocit porozumeni, takze kdyz se neco deje, zavolame si (kdo nezazil, nikdy nepochopi tak dobre a ten pocit porozumeni tam neni takovy). Ale jako partneri - to neslo.
Po přečtení tvých dotazů bych asi nevysazovala. Na co konkrétního bereš antidepresiva? Když o tom nedokážeš mluvit před někým, kdo se ti s tom svěřil ..nevím no. Brát AD přece není vůbec žádná hanba a ostuda. Někdo bere prášky na tlak, jiný jezdí na dialýzy... Je to ten samý princip. Vůbec se nemusíš bát a jakkoliv stydět, že máš nějaký psychický problém.
Tak ono aj keby si sa dala dokopy s niekym, kto nema tieto problemy, tak aj ten sa moze chciet s tebou rozist a mozes byt zranena. Tam by som nepovedala, ze je pravdepodobnost rozhodu vyssia ci nizsia.
Ja takehoto partnera nemam, ale sama mam uzkostno-panicku poruchu a som manzelka aj mama. Muz ma ale zase otca alkoholika, ma za sebou traumaticke detstvo a kvoli otcovi bol pocas nasho vztahu velakrat velmi destabilizovany. A svokor je stresom a zatazou aj pre mna. Napriek tomu, ze mame obaja svoje problemy, tak nas vztah funguje, davame to. Ja by som v skutocnosti ani nechcela partnera bez problemov, nemala by som pocit, ze najdem unho nejakeho pochopenie. Predtym som mala priatela, velmi dobreho cloveka, ktory o tychto veciach nic nevedel. A islo to mimo neho, nemohla som sa s nim o tom ani velmi bavit, lebo proste nevedel, co ma na to povedat, nemal cim prispiet. Takisto moja mama mala v zivote depresivne obdobia a otec to jednoducho nedokazal nikdy pochopit, bol na nu aj nastvaty, nedokazal tomu uverit.
Ja som bola raz aj na lieceni v nemocnici a spolubyvajuca si tam nasla aj manzela. U nich sa obidvom polepsilo, maju sa teraz velmi dobre.
Ale verim aj, ze v niektorych pripadoch sa takito ludia tahaju aj navzajom dole. Dopredu to nezistis, ktory pripad budete vy. Treba proste skusit, ked ta chlap zaujal, to sa zase nestava kazdy den.
Spojeni dvou nevyrovnanych lidi nikdy nevyustilo v harmonicky vztah. Za to nikdo nemuze, je to zkratka stav, ve kterem se oba momentalne nachazi.