Nevysvětlitelný strach z rodičů. Jak to řešit?
Holky, já nevím proč, ale mám strach z rodičů, zejména z mámy.
Bojím se jí říkat věci, raději před ní všechno tajím, jenom aby byl klid. S partnerem žijeme spolu a zjistila jsem, že čekáme miminko. Jsme šťastní, ale bojím se to říct rodičům. Vůbec nevím jak to říct, všichni rodiče by reagovali radostně, byli by rádi, že se stanou starými rodiči, jenomže moji rodiče jsou pravý opak. Když jim to řeknu, zavalí mě depresivními úvahami. Tedy namísto toho, aby mi pogratulovali mi ještě vynadají, jaká jsem hloupá. Kdysi, když mi bylo 19 jsem s ex přítelem otěhotněla a tak moc jsem se bála rodičů, že jsem byla na potratu. Dodnes toho lituji, zpátky to už ale nevrátím. Tehdy, když se to rodiče dozvěděli na mě řvali, křičeli a nadávali mi. Táta řekl, že jsem pí...
Nevím, jak to řešit, říct jim to musím, stejně je to jenom otázka času až se to dozví. Pravda, moc se nestýkáme, žijeme na opačném konci republiky.
Neumím si vysvětlit ten strach, když to řeknu komukoliv, tak se každý normální člověk diví, proč se dospělá, téměř 30 letá žena bojí mámy. Já to taky nechápu. Jak to řešit? Mám to říct, nebo poslat smsku? Nebo by bylo asi nejlepší zajít k psycholožce aby mi pomohla to rozlousknout ....
podle toho co píšeš, bych jí napsala smsku, a její komentáře nečetla , případný hovor v začátku litanií utnula. A ten psycholog není vůbec blbý nápad 🙂
Říct jí to musím, to je jasný, jenomže ať už jí to řeknu jakkoliv, bude reagovat špatně. Jako třeba, že jsem hloupá, dítě v dnešní době je jenom zátěž, k čemu dítě a podobné srač..y.
Pokud se ti do toho nechce, tak jim to proste nerikej. Kdyz uz dopredu vis, ze z toho budes mit jen stres, tak proc se tomu nevyhnout?
Hlavně by ses na to měla umět povznest, at už ti říkají cokoliv..
@jjasmina Jo, ale neumím to.
Já když řekla babičce, že chci druhé dítě (na první jsme čekali hodně dlouho, pořád se nedařilo), tak mi řekla, že proč chci druhé, ať se věnuju prvnímu a na co druhé (sama měla čtyři). Prostě tyhle řeči pust druhým uchem ven a raduj se z miminka 🙂
Zvaž toho psychologa nebo klidně rodinnou poradnu nebo cokoli podobného... pomůžou ti vyrovnat se sama se sebou, přestaneš řešit jiné lidi a budeš si užívat svůj život a nenechaáš se otrávit blbejma kecama. Je to bezva, také jsem si něčím trochu podobným prošla
V tom případě bych zašla k tomu psychologovi, pomůže ti
Holka, ty psychologa potřebuješ jako sůl. Nezlob se na mě, ale je ti 16? Tak snad sis sviště uvařila s někým, s kým chceš být, plánovali jste rodinu, hodláte spolu zůstat celý život. Prostě jste založili svou rodinu a budete 3. Ty ses od vlastních rodičů ještě neodstříhla? Ona ti tvoje matka bude to mrně hlídat, až ti bude v noci řvát? Bude ti ho vodit do školky? Bude ho učit na nočník? Oblítá s ním všechny potřebné doktory? Ne, tak ať si myslí, co chce, ona sama si očividně před několika lety taky dítě pořídila, je to přirozená věc, tak na to máš právo i ty. A i kdybys s prckem zůstala jednou sama, matka pořád budeš a pořád to budeš řešit ty sama. Jako chápu, že můžeš mít nepříjemné pocity z toho, oznámit to rodičům, ale jestli v tom vidší takový problém, tak nejsi vyzrálá samostatná osoba a teda skoro lituju chlapa, který má takovou doma. Snad máš být opora pro svého chlapa, on pro tebe a máte být už dávno oba dospělí a rozumní, ne? Co si myslí tvoji rodiče (a to při vší úctě k rodičům), ti nakonec může být fuk.
Ja to docela chápu ten tvůj strach z rodičů. Podle toho co píšeš mi nepřipadá nevysvětlitelný... Jestli tě takhle psychicky tyrali od malička...myslim že psychoterapeut by možná pomohl -aby sis uvědomila co bylo špatně (i co bylo dobře) a dokázala se s tím jejich vlivem vypořádat. Držím palce. A gratuluju k miminku.
@zuzkasim Promiňte, ale tohle nepochopíte. Kdybych to měla vysvětlit, to by bylo na knížku. Pak byste mě pochopila.
@odula Děkuji 🙂
Ahoj, trochu te i chápu, srovnej si v hlavě, že jsi dospělá těhotná baba a máš vlastní život, bez za rodiči a řekni jim to, jestli budou křičet, tak hned odejdi a nech je vychladnout než se ozvou sami. Moje máma měla taky třeba vždy problém s mým partnerem, blbý kecy atd..., Tak jednou jsem ji řekla, že je to můj partner a buď ho bude brát,že ke mě patří a nebo ne, ale v tom případě už za ní nepřijedu. Musíš zkrátka být někdy stejná jak máma, nastavit ji zrcadlo.
Gratuluju k miminku 🍀
Rodičům bych poštou poslala nějaké patřičně infantilní přáníčko z papírnictví, případně vyrobila na počítači, a do textu napsala, jak se oba s mužem těšíte, jak se vám splní sen o rodině. A ať se třeba poserou. Pak je samozřejmě třeba nezvedat telefony a nechat je, ať si to oba zpracují po svém 🙂
Jinak k nějaké odborné pomoci, není to rozhodně špatný nápad, musíš si to srovnat, než se mrně narodí. Snad máte aspoň druhé prarodiče lepší.
On ten strach nebude tak nevysvetlitelny, jako spis zalozeny na tom, jake bylo tve detstvi (at to, co si pamatujes, jako i to, co ne...). Nikdo nediktuje, co se ma delat a co ne, my s manzelem jsme taky meli chut tehotenstvi neoznamovat, poprve byly reakce negativni, podruhe velmi vlazne, radost nemel nikdo. Takze byt tebou, nerikala bych nic a pockala, az se to k nim dostane, pripadne ze slusnosti muzes poslat zpravu, abys nemusela celit telefonatu.
Mam to s nasima stejny. Nikdy jsem se nesverovala, neslo to. Misto aby to s nama vyresili normalne a lidsky, tak jen rvali, meli na vsechno argumenty. Jednali s nama jak s cizima. Rict jim ze mam kluka, menzes, ze potrebuju podprdu? Nemyslitely. Uplne te chapu. Ja jim to oznamila po sms a vic jsem neresila. Osobne to do oci rict fakt neslo
Jednej dospěle. Postav se sama za sebe, za svou rodinu a zkus se naučit pohotově argumentovat a dle potřeby i zařvat a bouchnout do stolu..
@krupka3 Tak dětství bylo vskutku příšerné, žádná láska, city. Nic takového, jenom buzerace, křik, nadávky.
Psycholog pomůže, věř mi, nám, co jsme to tu napsaly. Ano, bude reagovat po svém, blbe. No a? Když jsem čekala druhou dceru (podotykam vdaná, stejny muž, 1. manželství, bydlení 3+1, bez dluhu a podobnych ztezujicich okolnosti) reakce byla "no to snad ne!!!", ses zbláznila, to nemyslíš vážně atp..
Napis jim stručný email, že jsi těhotná, za gratulace děkuješ a ze na negativní reakce nejsi zvědavá, tak ať si je nechají pro sebe. Že jsi dospělá, že víte, co děláte, a nenecháte si svou radost nikým kazit.
Ještě můžeš zkusit otočit jejich odpověď do otázky, dam příklad, sice z jiného soudku, ale podstatu to vystihuje:
Já: mami, dcera bude chodit ze školou na plavání
Máma: no to NE!!! , utopi se ti, pamatujes jak učitelka zapomněla toho chlapecka v bazenu?
Já: chápu, že se bojis o jeji bezpečí, Co je bezpečnější, když se plavat naučí, nebo nenaučí?
Zabírá to.
@lalen1 Se vším jsem tak rychle hotová? Myslím, že jsem tu věnovala dost energie a času spoustě holkám, kde jsem v tom viděla smysl a opravdu se snažila pomoct.
Tady mi přijde, že jen pár slov lidí, kteří žádné další informace nemají, nic nezmůže, ten problém je mnohem hlubší. Opravdu nepovažuju za standard, když někdo jde v 19 na potrat jen kvůli tomu "co by řekli naši" a za dalších 10 let, kdy má jiného partnera, udělají si dítě, opět řeší "co by tomu řekli naši". V těchto letech by už člověk měl být opravdu samostatný a nepotřebuje požehnání rodičů na rozmnožování. Pokud ano, je to dle mého na odbornou pomoc a virtuální pohlazení nic neřeší. Každý máme nějaké strachy, ale odsud posud, toto mi opravdu přijde moc.
Rozhodne zajdi k psychologovi, urcite ti pomuze srovnat si to v hlave. Vlastni zkusenost. Budes se citit lip. Jako mama bys mela byt sebejista a sebevedoma, abys predala prckovi totez do zivota. Drzim palce.
doporučuju rozhodně psychologa, mám to tak nějak podobně, k psycholožce chodím už rok a jsem ve fázi, kdy jsem konečně spokojená a mám klid na duši...já se s rodiči nestýkám, ale když moje máma zjistila, že čekáme miminko, jen prohlásila, že doufá, že se "to" nenarodí na její narozeniny, to by jí nasralo (měla jsem termín v měsíci, kdy má narozeniny ona)...a z vlastní zkušenosti doporučuju řešit strachy s psychologem co nejdřív, protože už teď, když máš miminko v bříšku, to na něj nevědomky přenášíš...zklidní tě to a budeš osobně růst 😉
@zuzkasim já s tebou souhlasím, psycholog by byl fajn, minimálně odhalí proč to tak má. Ale musím říct, že tenhle problém má mnoho lidí, částečně i já. Nemusí jít konkrétně o rodiče, ale jsme tak vychování, nevycnivat, a řešit, co si myslí soused. Stanovovat své hranice umí malokdo, sebedůvěra se zaměňuje za sobectví...tiše trpět je tak nějak normální. Já přemýšlím o třetím dítěti a moje mám se na mě kouká jak na blázna taky...je mi taky nepříjemný seno tom před ní zminovat, ale až budu v tom, klidně ji to řeknu...nehlídá mi ani t dvenco už mám, takže ji to může bejt vlastně fuk 😂
Zasla bych k psycholozce, poradi, pomuze, vypovidas se, spolecne muzete najit reseni, jak se strachem pracovat. Pokud zijes uplne jinde, nejlepsi je to rict, az je to hodne jiste, az bude treba po prvnim ultrazvuku, telefonicky, a kdyby zacali s depresivnimi recmi, neni nic jednodussiho nez rict treba "jezis, mami, mne se vybiji mobil, tak cau, jsi rada, te budes babicka, vid? Ze je to super zprava? Tak papa😉
Já bych to normal řekla a at si říkají , co chtějí... Dál bych to neřešila, je to tvuj život. Já se už dávno naučila, že mi na nazorech ostatních ani tak moc nesejde..