Nevím, jestli chci druhé dítě. Jsem sobec?
Ahojky, řeším dilema
Opravdu nevím, jestli mít druhé dítě. Placam se v tom dlouho. Jeden víkend se rozhodnu, že jdu do toho, druhý víkend od toho pustím a tak dokola. Já bych druhé dítě chtěla, ale jedině adoptované, ale to mi bylo manželem zamítnuto. Nechci být těhotná, sedět doma, jít na sekci (ta by být musela), zase se hojit, nespat, mít nalita prsa a laktační psychóza, hojit se, oddělat si zuby a pokožku jako u prvního porodu, být doma, a hlavně se bát, že i druhé dítě může být autista, neboli něco horšího. Je to demotivující mít jedno dítě autistů, ale...čekat pár let nemůžeme, hodně nás tlačí vek, jdeme v září na genetiku, ale ani tam neřeknou jasný verdikt bude nebude autista, nebo něco horšího. Každý říká, že pokud přijmeme tu nejhorší možnou variantu (třeba dítě na vozíku), tak ať do toho jdeme. Pokud to má být tak, jedno dítě staci. Přeji si, aby nám tam řekli, že ano, bude těžký autista, aby to už nešlo, jsem sobec? Ale copak jde být sobecká vůči něčemu, co ještě není? Nemám právo o svém těle a životě rozhodovat jen a jen já? Podotýkám, že kdybych těhotná už byla, což nejsem, na potrat bych nikdy nešla. Proto to řeším teď, abych se tomu vyhnula. Dítě bych přijala, ale ....nechci být těhotná, nechci sekci, nechci trčet zase kolik let doma, a čekat, že mám doma autisty dva.
@cherie24 právě chlap to viděl u prvního. Já začínala rodit vaginálně a bylo to hrůza. Já tam rvala, porodní asistentka rvala na mě, já měla chuť skočit z okna, manžel celou dobu tam, ale nebýt jeho i toho, tak tam hekam dodnes. Všechno se mnou prožíval, pomáhal mi to sprchy a ze sprchy, teď by byla sekce plánovaná, ne akutní. Řekl, že by se klidně i zaplatila, kdyby jí nechtěli dát automaticky. Takže ví, jak jsem rodila a že ti bylo strašný. Kam se hrabe růst zubů moudrosti, zánět okostice, čajíček proto tomu. A i vstávání po sekci byl celkem masakr, ale proti porodu to byl dost slabý odvar.
O to víc bych třeba šla tou cestou laskavého císařského řezu a vynahradit si tak předchozí zážitek 🙂
Prijde mi, ze druhe dite spis nechces. Nenapsala jsi zadny duvod pro 🤷🏻♀️ a tech proti mas hodne (nechces byt tehotna, nechces rodit, bojis se postizeni). Tak to je asi jasno, ne?
Nikdo tě do ničeho nenutí.. máš více proti než pro. Takže být tebou do druhého nejdu a užívám si jen to jedno.. Život se má prožít, ne přežít a to jak vše popisujes by u tebe jako přežívání bylo, promiň
Pokud jsi takhle nastavena o druhem diteti bych ani nepremyslela....
Nejsme na burze aby ti tady lidi psali pozitiva ...to musis mit v sobe ...
Ja mela super tehotenstvi ,super porod ( bez komplikaci) zadne hojeni , 5. Den jsme jeli na vylet ... zadna laktacni psychoza ...prsa v pohode nikdy zadny problem a i tak jsem si s 2. Ditetem dala na cas az v dobe kdy jsem to 100% citila ...
Ja , ne partner , ne lidi z konika ... ne mozek ktery rikal mensi rozestup je pro sourozence lepsi atd...
Nechapu i to tvoje treba tehotna / sedet doma ?
Proc bys mela sedet doma ? Ja delala vse ne-li vic nez bez tehu...ptz byl cas...
Oddelat zuby - neznam, pokozku ...neznam...vlas mi nevypadl ani jeden navic...nepadaji mi vlasy a ani nepadaly po porodu...
Ono obrovskou roli hraje psychika a ta u tebe hapruje...
@veronicka89 to jsi ale výjimka.... minimálně u těch vlasů....snad každá, co znám, po porodu ztratila snad polovinu
já tě chápu.....ale zkusím ti dát i druhý pohled. Já vzdy chtěla jen jedno dítě. Těhotenství bylo v pohodě, úplně ukázkové. Porod hrůza. Sice jsem nakonec porodila vaginálně, ale bylo to vyvolávané, dlouhé, tahali ho kleštěmi, lžíci, nedýchal (apgar 1-3-10)... hroznej zážitek. A navíc HNED druhý den po porodu jsme věděli, že nikdy nebude zdravý. Narodil se s mutací genu. Handicap tělesný i neurologicky. První měsíce po porodu mám v mlze. Furt jsem brečela. Asi po 4 měsících se to zlepšilo a já, která jsem vždy chtěla jedno dítě, jsem si začala říkat, že chci druhé. Že prostě chci zdravé dítě, normální porod, normální problémy s dítětem, řešení rýmy a bolavých zoubků a ne EEG, cvičení atp ...ale ani tak jsme o tom a přítelem nemluvili. Zasáhl osud: půl roku po porodu jsem našla dvě čárky (z jednoho sexu v měsíci, přes HA pro kojící, při plném kojení a ani sex nebyl do konce). Tři týdny jsme přemýšleli, jestli si to necháme. Včetně toho, že jsem najednou dostala strach, že se zas narodí s něčím. Ale v duchu jsem si říkala, že ne, že to přece není možné mít 2x takovou hroznou smůlu! U nás navíc žádné genetické testy a tak neměli smysl, jeho nemoc je zcela náhodna není dědičná. Nakonec jsem na potrat nešla. Dcera měla teď v únoru tři roky a je zcela zdravá a opravdu si s ní zažívám ty obyčejné radosti a starosti. A zhruba od dvou a půl je pro syna velkým tahounem a věřím, že bude víc a víc.
Pro mě osobne je to děsně těžké, náročné. Dvě děti jsou na mě moc, psychicky nejsem v pohodě, šťastná a tak. Ale jsem ráda, že můžu zažívat i pocit jaké je to mít zdravé dítě. Je to fakt jiné a pohodové. Což nikdo nemůže pochopit, kdo má zdravé děti. 🙂
Ale rozhodnutí je na tobě. Druhé dítě není žádná povinnost. To ani to jedno ze. 🙂
@me_druhe_ja me nepadaly nikdy...kdyz si myju vlasy nemam v odpadu nic....
Ja to beru tak, ze to druhe mam ne pro sebe, ale pro toho prvniho. Aby na nas proste nebyl sam.
@veronicka89 tak nemyslela jsem doslovně sedět doma, ale s novorozencem, kojencem nemůžu třeba na výlet do hor, do skal, lyžovat, i když viděla jsem už i to, což je extrém, ale teď to můžu. Syn je sice autista, ale co se týká fyzické vybaveností a pohybu, tak výrazný nadprůměr, miluje sport,chodíme na turistiku i do skal a do hor, začal trochu lyžovat, s novorozencem a kojencem bych zase chodila leda do parku s kočárkem. A já moc na mimina nejsem, první roky jsem trpěla. Opravdu. Teď je to jiná, jen manžel má trochu deprese, že jedno dítě a ne úplně zdravé. Ale on to bere, jakoby to druhé byla matematická jistota, že zdravé bude. A když ne, tak se z toho po..ru. je to riziko a nemůžu moc rozmyslet kvůli věku. Ale on za každou cenu chce. Hodně se mi zhoršil stav zubů, přišla jsem o polovinu chrupu, mám částečnou protézu, začali se mi lámat ve velkém, pokožka stav takový,že mysleli, že mám pasovy opar, na kožnem jsem byla co týden, vypadávání vlasů možná trochu víc, ale žádná traga. Opravdu to už nechci zažívat, může ti být jiné s lepší, ale rovněž horší, navíc hlídání nula nula nic.
Jo, je to omezene , ale na hory se da 🙂 prostridat v kojicich pauzach....atd atd 🙂 jako ono to miminkovske obdobi je narocne intenzivni ale kratke zase a kdyz vis ze je to treba naposledy taky to beres jinak ;) ...( kdyz se vyspis 😀 )....
Já jsem měla těhotenství třeba hezké bez nevolností, nádherné vlasy, které samozřejmě po porodu začaly padat,ale dalo se to. Moc si přeji to ještě jednou všechno zažít i ten porod byl to sice mazec, ale já nejsem ten typ, který by se něčemu poddaval. Těhotenství není nemoc. Miminkovské období uteče docela rychle a hlavně to beru tak,že dcera by měla parťáka do života. Jednou tady nebudeme, ať není sama.
Ale každopádně druhé dítě není povinnost, nemusíš ho mít. Věřím, že s manželem o svých pocitech mluvíš.
Teda ty jsi si to vyžrala hodně zdravotně v těhotenství. Většinou slýchám, jak všem v těhotenství rostou vlasy, protože hormony, po porodu to teda hodně padá, to už je věc druhá...U tebe jde vidět, že ty se na případné těhotenství necítíš a šla bys jím hodně proti sobě. Myslím, že to nemá smysl lámat přes koleno. Obdivuji tě, že bys šla do adopce.
S manželem o tom mluvím, ale podle něj jsem sobec, pořád vytahuje sobce, ale tomu nechápu. Já vím, že syn by nebyl sám, ale moje nejbližší rodina mi ukazuje, že sourozenec nenudí být vždy výhra, spíš naopak. Dva bratranci, bydlí na jednom dvorku a vidí se jednou za rok, jsem pomlouvá druhýho, pořád soupeř v tom, kdo má lepší a rychlejší auto, krajsi zahradu, moudřejší děti, hezčího psa...úplně hrůza poslouchat, bratranec a sestřenice, 10 let se neviděli, ani o to nestojí, jeden nevi, kde bydlí druhý, navíc ten kluk je autista a sestra ho úplně odstřihla a další sestřenice, jedna neví, jde je druhá, jen ví, že asi nekde v Americe. Takže jsem toho názoru, že dělat si dítě, když tak, kvůli sobě. Vim, že miminko nebude miminkem pořád a vyroste, že děti rostou hrozně rychle, že to miminkovske období je minimální časový úsek v porovnání s tím ostatním. Ale cítím, že starnu, že mi ubývá sil, začínám mít různé zdravotní potize a do toho ještě rodit. A jak nám řekla rodina, ať počítáme s tím nejhorším, že to může být další ne úplně zdravé dítě. A to pak opravdu to jedno je víc, bez dost. Je mi pochopitelně líto, že nevím, co je to mít zdravé dítě, ale syn není nějak moc postižen. Mluví velmi málo, sporadicky, i když někdy se rozmluvi, že mele i půlhodiny, občas není předvídatelný, je samotář, ale jinak plenky aspoň na doma už nepotřebuje, najíst sám lžičkou a vidličkou se umí, umí se sám obléknout, i když to trošku trvá, cestování s ním je na pohodu, nebojí se snad ničeho. Tím druhým dítětem bych si všechno jen komplikovala, se mi zdá. Ale možná bych byla taky šťastná. Škoda, že si nejde vyzkoušet
Hele, my se kvůli mému špatnému snášení těhotenství rozhodli nejít do třetího, které jsme původně plánovali. Prostě mi to už za to zdravotně nestojí. ALe mám výhodu v tom, že mě manžel v tomhle ohledu chápe (a taky možná úplně nechce mít zase rok doma úplně nepoužitelnou ženu a starat se vlastně plně o ty starší dva - protože já to v těhotenství nedávám).
Na jednu stranu mám zkušenost, že pro autistu je sourozenec nejlepší terapie (vlastní i kamarádčinu - dva různě silní autisti, oba prvorození), ale podle mě má ve věci těhotentství fakt mít hlavní slovo žena, která tím těhotenstvím prochází.
Já si tedy taky myslím, že by synovi sourozenec prospěl, ale sobec rozhodně nejsi. Je to tvoje tělo, manžel nosit dítě ani rodit nebude. Mělo by to být podle mě hlavně rozhodnutí na tobě.
Tak jděte do genetu udělají vám tam genetické testy
@pampelina18 to jdeme stejně, ale prý tam stejne nezjistí všechno a nemusí to tak být, že řeknou bude- nebude autista, mne se do toho tak nechce. Ale zklamu všechny kolem
Zjistí, udělají genetiku embrya a s pochybnou chybou vyhodi.... Jen jedno z milionu se nepovede. Proto tam ty lidi chodí. Kdybych věděla že v rodině máme tolik autistů co u Vás tak už bych tam šla hned s prvnim
Ano, na genetice se nedá zjistit zda bude dítě autistické nebo třeba ADHD. Jde o vážnější trisomie. Také jsme byli. @pampelina18, autismus se podle mě opravdu zjistit nedá.
Pokud o tom nejsi přesvědčená, tak si druhé dítě nepořizuj. Neměla bys z toho radost a jenom by ses trápila. Nakonec by to mělo dopad na samotné dítě, které si tohle taky nezaslouží, protože za nic nemůže. Nikdo tě přece nemůže nutit, aby sis pořídila další dítě, tohle je osobní věc každé ženy. Je to tvoje tělo a tvůj život 🙂
@marketa1218 tak asi jde o to kam jdete, nám řekli, že zjistí vše, asi nějaká méně kvalitní to nezjistí. Že když už to dělají tak chtějí mít jistotu 100% dítěte. Ale dohadovat se nebudu, píšu vlastní zkušenost.
@rosalindamelinda ano, tak tak. Je to moje tělo a o svém tělu si snad smím rozhodovat sama. Chlapovi se to lehce mluví, když on nebude mít žádná omezení, nebude přibírat, huntovat si zase především zuby, které jsem si teď dávala draze opravit, ty co pořád mám, pak stavy po operaci a sekce není lehká operace, on si to dítě jen vyrobi. Já být chlap, tak mám děti i 10.
😂😂😂 hele podle toho co odpovídáš, jasně dítě nechceš, vidíš jen samá negativa a promiň, ale trochu mluvíš opravdu sobecky. Vidíš všude jen já já já. Hele když ho nechceš tak si ho nedělej.
Mám jen jedno a jestli jsem sobec nebo pro někoho sobec mi je úplně jedno.
@veronicka89 jestli se tobě po porodu nic nezměnilo, tak gratuluji, ale většina to tak fakt nemá.
Jestli jsem takhle negativně naladěná na druhé dítě,tak řekni manželovi že ne.Nema cenu se takhle trápit.
Já jsem druhé taky nechtěla.Mela jsem v prvním těhotenství problémy a porod byl jedna velká katastrofa.Nechtelo se mi do toho podruhé.
Nakonec jsem do toho šla.A mám úžasnou dceru.Nelituju.
Ale....na to jak mne manžel ukecaval na druhé dítě,tak mne pak hodně sklamal.Ja seděla doma s uřvanym kojencem a večne nemocným školkovým dítětem a manžel si budoval kariéru a lítal po všech čertech....
A je nějaký důvod, proč by mělo být druhé autista? Já mám první s poruchou pozornosti a je to teda taky hardcore. Má nízkou frustrační toleranci, je vzteklá, neovládá emoce a na nic se nesoustředí, odmítá autority a povely (ale i prosby), jsem závislá na cukru z ní. 🙈 Ale zas se snažím o to víc pracovat sama se sebou, protože je hodně vnímavá a čím víc jsem já na nervy, tím horší s ní je soužití, takže jsem díky ní našla i svoje velmi špatné stránky a s tím se snažím něco dělat a posouvat se. Ale mnohdy jsem si na dno sáhla. A mám druhou holčičku a to je úplný andílek. Je skvělá, usměvavá, poslušná. Vyloženě děťatko za odměnu. Mám za sebou taky 2 akutní císaře a poporodní deprese a vřele doporučuji dulu, která provede těhotenstvím a přípraví ženu k porodu. Mě to dost drželo nad vodou. Hlavně v době, kdy jsem se hroutila z další sekce a můj chlap mě vůbec nechápal. Vlastně okolí celkově. Však hlavně že se dítě dostane ven, o co jiného by mělo jít, že... Zkus si vyhledat něco o laskavém císařském řezu. Pokud víš, že to bude plánované, meze se nekladou. I císařský řez může být krásný. Můžeš si vytáhnout miminko sama, můžeš mít nadstandardní pokoj a manžela celou dobu u sebe, můžete bondovat na sále a miminko mít neustále u sebe. Dost často pak i ten chlap jinak funguje, když to celé vidí, že to zas taková prdel není celý ten zákrok a i po ... Ono se to pro ně těžko chápe, když dostanou do ruky hotové mimino a nevidí, co ta žena musela podstoupit.