Nemám řidičák. Je mezi vámi také někdo?

Já nemám řidičák a ani ho nechci, nebudu mít... Mám i nějaké zdravotní problémy, se kterými by to bylo ne nemožné, ale těžší ho získat a hlavně pak řídit, nedokážu si to představit... Je mi skoro 30 a zatím úplně v pohodě, znám i pár lidí, co řidičák nemají nebo případně mají a vůbec neřídí, nemají ani auto a taky vse v pohodě... Mně osobně už to ani nepřijde divné, že ho nemám, nemusím mít všechno 😁
Vozí mě/nás manžel nebo jedu MHD, busem, vlakem... Vždycky se to nějak dá, ale žijeme ve městě, na vesnici bych bydlet nemohla, to už by bylo s dopravou o dost horší... V podstatě to vidím jako jedinou nevýhodu asi

Tohle na mě působí jako hledání důvodu, proč něco nejde a snaha omluvit si to sama před sebou, že to tak má víc lidí a je to normální, možná i neochota vystoupit ze své komfortní zóny. Místo toho by bylo lepší najít způsob, jak to jde. Upřímně si s dětmi nedovedu představit neumět řídit. Musí to být hrozně omezující, jet třeba s nemocným dítětem (nebo se dvěma) MHD, tahat nákup v ruce, muset se pořád spoléhat na to, že mě někdo někam odveze...a pak třeba co kdyby nastala nějaká náhlá situace s dítětem a nikdo zrovna nebude po ruce. Pokud tě úplně netlačí finance, určitě si tu autoškolu udělej. Oni ti ten řidičák nedaj, pokud nebudeš schopná řídit. Strachu tě sice asi v autoškole nezbaví, ale to se dá dohnat potom. Nejdřív můžeš trénovat kraťoučké cesty, třeba jen objet blok, potom kousek dál a pak třeba do nejbližšího obchodu. Postupně se zbavíš strachu, ale chce to pak hodně často jezdit. Vím o čem mluvím. Já měla taky hrozný strach řídit po autoškole. Samé hororové scénáře, potřebovala jsem s sebou vždy dalšího řidiče, aby mi radil, pak jsem se dokonce několik let bála řídit úplně, potom jsem se to zase chtěla naučit, ale vždy s někym. No a jednou jsem někam potřebovala dojet a nikdo neměl čas, bylo to kousek, taky jsme už plánovali děti, tak jsem chtěla být schopná někam dojet. Manžel se pak už naštval a dokopal mě k první samostatné jízdě a pak mě nutil každý den někam jet, v centru Prahy v provozu, a ten strach opravdu časem přešel. Takže to určitě jde. Jen se odhodlat.

Ridicak mam od 18 - rodice to povazovali za standardni vybavu, ale naposled jsem ridila tak v 19. Ted uz je i propadlej. Citim to podobne a navic se jeste bojim okolnich ridicu, kdyz ma kolikrat co delat i manzel po temer 15 letech rizeni. Ale omezuje me to, to jo. Nicmene me to asi nemine, budeme se z Prahy stehovat vic mimo civilizaci 🙂

Řidičák nemám, mít nebudu a problém to není. Ale jsme ve městě.

Nemám řidičák a ani nechci. Ráda cestují autobusem/vlakem, apod. Na delší výlety nás vozí manžel. Ale kdybych řídila i já, moje děti nepoznají veřejnou dopravu 😅 Pac znám mojeho chlapa a vím, že by nechtěl, ať jezdí. To je jedna věc. Druhá, že vím o sobě, že jsem "magor". Jsem strašné výbušný člověk. Navíc, jet delší rovnou trasu, asi mi bude i dělat problém koukat před sebe 😂 Takže já vlastně dělám službu společnosti 😂 Protože nejspíše bych ublížila sama sobě, případně někomu dalšímu v provozu.

Ja si ho delala az nekdy ve 22ti letech s tim,ze me tam dotlacili rodice. S velkou davkou stesti jsem ho tehdy udelala😂a vubec nejezdila protoze nebyl duvod,.bala jsem se ,nechtela jsem jezdit..pak ale prisla prace ve ktere jsem proste musela zacit..no a ted bych bez toho uz nemohla zit…predstava ,ze treba sednu do autobusu me desi😂je to vetsinoi o tom prekonat strach☺️ Ale ja treb ajsem jedina zenska v rodine co ridi..

Řidičák mám, ale neridim. Nikdy jsem se nerozjezdila. Jo má to nevýhody, občas to chybí, ale dost se bojím i toho, co vidím v okolí, jak se někdo rozjezdi uz neudělá v krok pěšky, všichni jezdí všude autem... 200m do školy šup do auta, protože jdeme pozdě, je hnusně, chci si pak jit nakoupit - důvod se vzdycky najde...

Ridicak jsem take nepovazovala za nutne ale,kdyz jsem cekala 1 syna,manzel me premlouval,abych si ho udelala a,tak jsem si jej udelala a jsem za to vazne rada.Nedokazu si predstavit,ze bych s detmi chodila na nakup pesky s batohem,nebo ze bych jela na navstevu k babicce par hodin vlakem s malym detmi....Vidim to u kamaradky,nadava furt,ze papiry nema,ze se furt trmaceji busem ci vlakem a jsou zavisly na mhd a jizdnich radech 😀 Nerikam,udelat si s detmi vylet,ale ze bych tahala detem ty jejich ensmysly co furt vozi a kocarek a batohy,ne diky 😀

Moje máma má řidičák, ale nikdy neřídila. Dneska je jí šedesát, už nezačne a trhá si vlasy. Chatu máme ve vesnici, kde jede asi 8 autobusů denně, když chce kamkoliv mimo dosah - ma většÍ nákup, do německa na nákupy, na návštěvu, tak ji musíme vozit.

Řidičák jsem nikdy nechtěla, donutilo mě až to, že jsem přestávala stíhat vyzvedávání dětí po práci. Do autoškoly jsem se zapsala v 29 na jaře, začátkem prázdnin jsem měla hotový řidičák, koupilo se auto a musela jsem začít fungovat. Ze začátku to byla jízda do práce a z práce do školky, později i nějaký ten výlet s dětmi. Teď jsem ráda, že jsem si řidičák udělala až jsem ho potřebovala, mít ho od 18, tak nejezdím, nebyl důvod.

Taky nemám řidičák a kdyby mě do toho okolí netlačilo ani by mi nechyběl. Poslouchat na každé oslavě jak je hrozně naprd, že neřídím a proto si můj chlap nemůže dát ani pivo mě fakt vytáčí. Bydleli jsme ve velkém městě, tak pro mě bylo rychlejší a pohodlnější cestování MHDčkem. Teď mám všechnu občanskou vybavenost v malém městě, takže mě to neomezuje. Bojím se i jako spolujezdec, zvracím a fakt nemám prostorový odhad. Občas už se vidím v kufru auta před námi, i když chlap mi tvrdí, že je tam minimálně 3 metry místa... Řidičák si udělám, ale dopředu manžel ví, že dlouhé cesty řídit nebudu. Stejně by celou cestu brblal jak jedu pomalu a předjede nás i autobus 😃.

Nemam ridicak,nemam auto.Chtela jsem si ho udelat fakt mi to neslo.Tedka mam jine priority takze zkusim mozna za par let.

Já jsem až do nedávna myslela, že dnes už je řidičák takový standart jako maturita - mají ho všichni. A jsem překvapená, jak tu čtu, že tomu tak není.
Třeba na vesnici se bez auta fungovat nedá. Ale bydlet ve městě, kde jezdí často MHD (a špatně se hledá místo k parkování), tam bych řekla, že se člověk bez auta obejde.

Mě donutilo jen to, že jsem poznala manžela co měl dům na vesnici. Tady je to fakt nutné, ale bydlet dál ve městě, tak mě za volantem nikdo neuvidí. A stejně jezdím jen nutné trasy, u krajského města parkuji na okraji, když je možnost (větší děti) klidně sednu na vlak nebo autobus. Lidi co jedou autem i na dětské hřiště mě trochu děsí (a že jich pár takových znám).

Ja nemam ridicak, manzel taky ne, nasi ne, babicka s dedou ne, teta ne, sestrenka ne a jeji manzel sice ma ale vyuziva auto rodicu jen vyjmecne :D cela rodina exotu.. Krom toho ze ja osobne se bojim, tak ho ani nepotřebuji. Mesto mam pul hodky busem nebo vlakem, obchody tu mame snad vsechny krom obleceni a bot a vozit si zadek po vesnici mi prijde zbytecny 🙂 stejne na ridicak ani auto nemame finance a "zivit" zbytecne drahy stroj abych si za 3 minuty dojela nakoupit 🤷‍♀️

Měla jsem to úplně stejne! Rodina mě vyloženě donutila si řidičák udělat. Na každou jizdu jsem šla s neuvěřitelným stresem. Hned po ukončení autoškoly jsem vnitřně věděla, ze ridit nebudu. Bylo mi 26 let. O 10 let později těsně před materstvim jsem se zamilovala do vysnenyho autíčka. Porad jsem o něm mluvila. A najednou stalo před domem. Ušili to na mě😃 Měsíc jsem se na něho chodila jen divat, sedat si do nej a tak. Najednou mi vyšel tehotensky test, na utz dvojcata a já věděla, ze osud rozhodl za me. Protože cestování MHD s dvojčecím kočárkem bylo pro me nepředstavitelný. Šla jsem si teda dělat kondiční jízdy a bylo to jako dělat autoskolu znovu. Dala jsem 22 jízd! Po 40ti minutách. Než jsem našla odvahu sama sednout do auta. První jizda byla očistec. Jela jsem cca 20 minut do obchodního centra, kde je málo aut. Ale ten pocit pak! Ta hrdost sama na sebe😍😍💪
A teď mám najeto 110tis km a dostala jsem SUV. Zase vysněný. Doporučuji si koupit auto a až pak jít dělat autoskolu. Donutí te to po ukončení hned jezdit. A jinak já jsem stresak největší a v autoskole jsem měnila jak auto, tak instruktora. Jak na mě někdo zvýší hlas, nefunguju😁

Já mám řidičák od 18. Za tu dobu (16 let) jsem najezdila max 200km🤷🤦 bála jsem se a ani to nebylo úplně potřeba.
Teď mám čerstvě dvě děti a příští rok (až mladší vydrží beze mě dýl jak 30 minut) se chystám na kondiční jízdy.
Dřív jen s dcerkou nás manžel odvezl na týden k mojí ségře a tam jsme jezdili po výletech, ona řídí. Jenže teď už má taky dvě děti a do jednoho auta se nevejdeme.
Stejně tak po RD budu muset začít, přestěhovali jsme se na vesnici, tak mě čeká dojíždění do práce.
Podle mě, když má někdo strach, tak k tomu rozhodnutí řídit musí dospět sám. Někoho donutí děti, někoho práce, někoho nic.

@misu8 to popsala presne. Kdyz si zpetne predstavim jake manevry jsem musela poradat kdyz se mi syn slozil, potreboval do nemocnice a manzel pracovne kdesi na vychode. Nebo jen kontrola syna de zlomenou nohou, potreba se rychle vratit kekojenemu diteti pres pul prahy (ano je to stale casto rychlejsi nez mhd), nahle vyzvednuti bliciho ditete ve skole …vylety uprostred korony…vyzvednuti tri kousku po praze ze skolky/ly bez auta temer dvouhodinova akce, s kocarem mhd v horku zpocena vsude. Autem 45 min na pohodu. Nechtela jsem, musela jsem, stara rasple ke ctyricitce, bolelo to, bala jsem se desne, zvladla.
Kdyz byl chlap doma, sama jsem sedla do auta, jezdila dokola skola-dum, pak druha skola. Pak kolecka. Pak s nejstarsim.atd. Zz si dojedu vsude. A neklepu se, ze budu doma sama a koho budu volat kdyby…- stejne tak, se budu moct postarat o stare rodice az nebudou moci. Nebude to jen na mem sourozenci.
Fakt je to o te komfortni zone. Zvaz to, muze se hodit!

Měla jsem stejné pocity jako ty ještě před deseti lety.. že já nemůžu řídit, že jsem zmatkař, že nemůžu řídit stroj, že je to nad mé síly.. fakt jsem si myslela, že by to bylo nebezpečné pro mě i pro okolí.. nakonec jsem se rozhodla ve 26, že si ho udělám a uvidím, že v autoškole budu pod kontrolou a když to bude hodně zlý se mnou, tak ho prostě neudělám a bude jasno.. nakonec jsem si řízení zamilovala, i když první tři roky jsem jezdila jen tři trasy, k rodičům a do obchodu. Jízda byla pro mě stres, ale díky tomu, že jsem jezdila jen trasy, které znám, jsem nabývala čím dál tím větší jistotu. Až později jsem rozšiřovala pole působnosti, jezdila dál, nové trasy a dneska po deseti letech už jsem celkem dobře vyježděná a nebojím se. Ale třeba centrum Prahy bych nedala, to je level, do kterého se mi nechce a nebudu to pokoušet. Pravdou je, že jsem se pak odstěhovala za manželem na hory a bez auta bych byla úplně v háji, takže jsem vděčná, že jsem překonala ten strach a vlastně jsem překonala i sama sebe.

Tchánovci řidičáky mají, ale neřídí ani nemají auto. Všude se dopraví autobusem nebo vlakem. Je to jejich lifestyle a jsou na něj zvyklí. Já řidičák mám a ze začátku jsem se hodně bála řídit, ale taťka mě nutil, jezdil se mnou a v klidu mi vždy říkal co a jak. To mi hodně pomohlo, postupně jsem se otrkala a dnes si bez něj už nedokážu představit život. Neřídím často, ale zkrátka se hodí. Navíc hodně jsem jezdila služebně, včetně zahraničí, kdy bylo potřeba se vystřídat. Takže jsem zvládla německé dálnice i odpolední špičku v Mnichově, Dusseldorfu, takže Praha nebo Brno mě už neděsí vůbec.

Já ho také nemám. Když mi bylo 18let a všichni si ho kolem dělali, tak jednak nebyly finance a potom bych stejně neměla co řídit (otčím by se nejspíš osypal jen při té představě, že řídím jeho auto 😁). Potom zas dlouho nebyly buď finance, nebo čas..nebo auto. Ale bydlim v Praze, tak me to nějak neomezovalo, takže ani nebyla moc ta motivace. Navíc jak jsem starší, tak už se toho i víc bojím (také si říkám, že člověk jako já by za volant neměl 😁).
Teď jsem na mateřské, za pár let se budeme stěhovat kus za Prahu, takže začínám pociťovat tu nevýhodu. Chtěla bych si ho teď někdy dodělat, ale zatím nemám hlídání pro syna, tak ještě nevím, jak to vymyslím 🤷

Píšeš, že bys moc ráda řídila. Pokud je to opravdu tak, tak máš veškeré předpoklady k řízení - aspoň ty krátké trasy.

Sama řídím nerada, nebaví mě to, ale s malým je občas mnohem pohodlnější jet autem, tak prostě jedu autem. Beru to, že řízení auta je prostě v 21. století tak nějak nutnost a tak to, že mě to nebaví a vlastně mi to ani moc nejde, se snažím překousnout a jezdit. Chce to pak jezdit pravidelně. Ale třeba po porodu jsem si dala asi rok pauzu - jezdil chlap a já se nemohla odhodlat. Jsem byla pořád unavená, ale pak už mě to začalo fakt omezovat. Vím, kde mám hranice, vnímám líp, co prostě dám a co nedám - a zařizuji se podle toho. Takže tchýni klidně řeknu, že jsem unavená, MHD se mi k ní nechce a autem to prostě ten daný den neodřídím (přitom když není provoz, je to asi na 20 minut jízdy pomalé jízdy - všude padesátky, semafory), prostě přijedu jindy.

Dělala jsem si řidičák v 18. Neřídila jsem do 20.teď si nedovedu představit auto nemít-auto se vys*re a jsem jak bez ruky,ten komfort svobody je k nezaplacení.

Mám to stejně, jen teda řidičák mám, ale je už 7 let propadlý a nenajela jsem od zkoušky ani kilometr. Pokud se na to necítíš, tak se nenuť. Každá to máme jinak a nemusíme se tu nikomu zpovídat a obhajovat. Než jezdit se strachem v očích a ohrožovat tak sebe i ostatní, tak radši nejezdit vůbec 😉 Jsou přece i jiné způsoby dopravy.

Řidičák jsem si dělala po maturitě, kdyz jsem studovala v Irsku. Nedokážu si představit, jak bych bez něj žila. Ta svoboda, procestovala jsem celou Evropu, denně dojíždím jednu cestu 90km do prace, jezdím služebně každý měsíc 650km jedna cesta do zahraničí.. Nemluvě o tom, že můžu kdykoli na nákupy, na koncerty, výlet s dětmi a nemusím čekat, až nás někdo odveze. Manzel si taky pochvaluje, že jsem v tomhle samostatná a třeba v Praze nebo na dálnici jezdím lépe než on.

Jsem na tom podobně jako ty. A nemyslím si, že je to něco špatného. Řízení se bojím, bojím se i v autě jako spolujezdec a vůbec ta dnešní situace na silnicích... Opravdu si nemyslím, že řídit by měl každý. Já jsem velký stresar, s pomalými reakcemi, jako vůbec, no. Manžel řídí, auto máme jedno, jsme na vesnici. Jako máme tu základní občanskou vybavenost, zbytek se musí dojet. Autobusy tu jezdí slušně často, ale je fakt, že zatím jsem s dcerou nějak nutne nemusela, zbytek nás hodil manzel. Pokud by se něco vážného stalo, tak volám sanitku. Pokud min vážného, tak manžela, jestli by mohl prijet. Pokud nevážného, tak to počká úplně nebo ten bus. Stejně, manžel jezdí autem do prace a fakt jako dve auta živit nemůžeme, takze stejně bych na něj musela čekat. Akorát občas ten nákup, že bych si dojela, ale za to mi to fakt nestojí, dělat si řidičák. Akorat ty oslavy, je blbá kombinace, že já jsem vlastně (temer úplně) abstinent a manžel zase nemůže pít kvůli řízení. On by si stejně dal max dvě tři piva, ale samozřejmě někteří kamaradicci to nemůžou pochopit a mají blbe kecy. Jako jestli máš pocit, že je to něco, co bys měla udělat, v čem se zlepšit nebo překonat, tak jdi do toho. Jestli ti jen přijde, že té štvou kecy okolí, tak na to kašli.

Hodně lidí v mém okolí nemá řidičák - hodně kamarádek, můj otec... Ale jsme Praha, kde je auto spíš na obtíž. Já dělala řidičák v 18, pak jsem asi 10 neřídila a potom občas lehké úseky na chalupě s manželem. Nikdy jsem pořádně řídit neuměla, ani na té zkoušce, prostě mi nejdou ty pedály a 30x za minutu přeřazovat (s automatem bych asi řídit uměla o dost lépe). A v Praze řídit je děsné, musíš koukat na milion věcí a v tom pracně hledat značky, do toho 30x přeřazovat, lidi se ti tam pletou na červenou, zběsilí řidiči se tam cpou, MHD, jednosměrky... A parkování epizoda sama pro sebe, všude zóny, nikde není stejně místo (a do pidi mezery se nevecpu, potřebuji na to letištní plochu)... my máme sice společnou garáž, ale tam se vklínit taky zážitek... No vůbec nemám motivaci jezdit v Praze a mám z toho osypky. Kdybych bydlela na vesnici, tak řídím.

Hodně záleží, kde bydlíš a jaká je obslužnost veřejnou dopravou. Já mám řidičák od 18, když byla příležitost, tak jsem i jezdila. Ale aktivně a víc jezdit mě donutila az práce. Sice jsem potřebovala jen do vedlejšího města, cca 20 min busem, ale spoje jely tak blbě, že jsem denně trávila x hodin čekáním do práce/na bus. Možnost odvézt velký nákup taky nulová... po asi 2 měsících jsme koupili ojetinu jen pro mě a moje dojíždění. A ten pocit, že můžu kdykoliv kamkoliv sama. Pecka. A s detma úplná nezbytnost. Chvilku jsem byla s jedním bez auta a ty dojezdy k lékařům nebo k mým rodičům (opět vše vedlejší město) byly složitější. Bezbariérové autobusy jezdily tak 1x denně a ne vždy v čase, který se mi hodil. S kočárem a ještě těhotná taky bomba, když jsem ještě vezla nějaký nákup, tak těžký kočár. Domů z autobusáku kus cesty so pěkného krpálu... se dvěma už úplně nepředstavitelné. Často mi v autě usnou a co bych s nima v autobuse dělala. A se trema? Úplný nesmysl. Jako výlet, kdy jedeme ještě s manželem, dá se na pohodu. Ale sama a pravidelně? Neumím si to představit.

Musíš si to zhodnotit sama, pokud jsi ve městě, máš dobré spoje, vše po ruce. Je to dobré a určitě se můžeš obejít bez auta. Pokud už máš dítě/více dětí a nemáš vše za rohem/dobre dostupné, tak máš bez auta můj velký obdiv. Ale zvaž řidičák i tak, je to fakt mnohem pohodlnější...

Taky nemám řidičák a nechybí mi, asi i z toho důvodu, že mi to ani nepřijde, že bych ho měla mít, že bychom měli mít auto, snad jen proto, abychom nebyli za exoty, ale za to to nestojí a myslím, že bychom si stejně moc nepomohli 😂, manžel totiž taky neřídí, dle mého názoru naštěstí. Jako malá jsem byla účastníkem drobné nehody-jen do nás někdo ťuknul, možná proto mám strach jezdit i jako spolujezdec, jízdu v autě prostě nevyhledávám, ne že bych se tomu úplně vyhýbala, ale pokaždé, když sedám do auta mám dost strach, že nedojedeme, řízení nemám ani v genech (orientace děs, rychlost mě děsí, ostatní řidiči mě taky děsí, ale já bych byla poděs pro ně 😄). Moje mamka a babička řidičák obě měly, ale ani jedna neřídila a já cítím, že bych dopadla úplně stejně. vzhledem k tomu všemu. Ze života bez auta se snažíme udělat přednost, nicméně naše děti asi autem budou chtít jezdit, neboť ty přednosti zatím nedokáží, zvlášť od určitého věku, příliš ocenit...