(Ne)Chci druhé miminko

Nelituji. Jdi do toho! tvoje pochybnosti jsou naprosto normální. Určitě chceš pro svy první dítě sourozence, tak ploďte. Všechno ostatní se nějak vybrbi. Máte zázemí a dost lásky? Jestli jo, neváhej.

Určitě nejsi jediná, kdo tak přemýšlí. 🙂 Uvidíte časem. A i kdyby byl jedináček nakonec, není to nic špatného. 🙂 Mít dvě a více dětí není povinnost a sourozenec není záruka úžasného vztahu na celý život.

A kolik ti je? Musíš se tím trápit teď? Máš to dítě opravdu malinké. Kdybych se řídila mým sobeckým já, měla bych jedno. Vše je pohoda, když vyroste, už se toho spousta dá dělat, je to mnohem snazší. Kvůli manželovi a dceři jsme ale šli do druhého. Chtěla jsem odstup 3 roky. A víš co? Mám děti skoro 4 roky od sebe. A už 14 měsíců se rozněžňuju nad tím, jak je to úžasné mít dvě děti, jak je mladší sestřička to nejlepší, co jsme prvorozené mohli dát, jak se mají rády, jak je ta mladší úžasná. Ani vteřinu jsem toho nelitovala, ale celý život bych spekulovala,jaké by to bylo, kdybych do toho nešla. Pokud ti neklepe 40 na krku, dej si dost času a netrap se tím zbytečně brzo, časem se to vykrystalizuje třeba samo.

Malý má dva a kousek a teda zatím vůbec nemám potřebu mít druhé dítě, sedět doma na rd mě nebavilo, tak už pracuju na hpp a baví mě to, třeba to časem přijde.
Ale vy oba chcete, tak nehledejte proti, prostě si řekněte do roka a do dne si o tom promluvíme znova 🙂

Když byl malý rok, vůbec jsem si druhý neuměla představit. Zlomilo se to někdy po jejích druhých narozeninách a touha po druhém přišla, ale nešlo to. Teď jsem těhotná a moc se na miminko těšíme, budou mít rozdíl skoro 4 roky. Ono to třeba přijde později.

Mě taky stačí teď jedno dítě a mám toho tak akorát, ale prostě rodina s jedináčkem pro mě ani manžela není kompletní, nechtěla bych, aby dcera byla sama a kvůli práci jsem potřebovala mít děti blízko u sebe, takže když to klapne, budou od sebe ani ne dva roky. Detaily jak to pak bude si radši ani nepředstavuju 😂. Ale podle mě prostě když člověk musí, tak zařadíš vyšší rychlost a nějak to zvládneš, počítám s tím, že kdyžtak přestanu vařit, kdybychto nedávala, naklizeno není už teď 100%, protože dcera všechno vyhazuje ze skříní/šuplíků...a jaké bude téhotenství/porod/kojení ti nikdo neřekne, to nemá cenu řešit...pokud ti není 40, tak tomu dej čas, třeba se to vyvrbí, co vlastně chcete...

Mám to úplně stejně!!! S tím, že synovi je půl roku, tak na přemýšlení je čas. Měla jsem náročné šestinedělí psychicky, tak se moc bojím, že se to bude opakovat, to je můj největší strašák. Někdy už se těším na druhé, a někdy mám z ty představy skoro úzkost. Pak si ale vždycky řekneme, že nechceme, aby byl syn sám, a že jedno je prostě tak nějak málo. Dala bych tomu ještě čas. Pokud je malá v pohodě, brala bych to tak, že o to jednodušší by to s druhým mohlo být.
Sama jsem ze tří dětí a mám super bratry, partner jen ze dvou a mají taky bezva vztah. Bratři mají několik dětí oba, ty se mají rády a blbnou spolu. A když to všechno vidím, tak si říkám, že dvě dám. A že to zvládly ostatní, zvládnu to taky, i když začátky budou těžké. Ale naprosto chápu to rozhodování ☺️

Pokud tě trápí kojení, tak si o tom s někým promluv. Pokud se rozhodnete pro druhé, najdi si dobrou laktační poradkyni, minimálně kvůli konzultaci s ní budeš klidnější. Psychická pohoda dělá hodně.
Proč bys měla být na dceru hnusná?
Nepíšeš kolik je ti let, to je celkem zásadní pro rozhodování. Jste ty a manžel jedináčci, nebo máte sourozence? S těmi financemi je to těžké, co je pro jednoho standard, to je pro druhého luxus a pro třetího z nouze cnost.

Mezi námi já jsem strašně ráda, že mám sourozence. Jsme věkově celkem blízko. Když se chodilo do školy, byla jsem ráda, že si úkoly můžu dělat sama a mamka řeší úkoly se sourozencem. Pak je akorát zkontrolovala a zeptala se mě, jestli potřebuji s něčím pomoct, jestli potřebuji vyzkoušet ze slovíček atd. Byla jsem ráda, že 110% pozornosti se nesoustředí na mě.😉

@levandule_k A funguje to i obracene: ja si budu hrozne rada s detma cist nebo vyrabet nebo je neco ucit nebo brat ven. Ale kdyz mam delat, ze jsem kocka nebo mluvit jako panacci z lega a podobne detske hry, tak je odkazu na sourozence 🙂

@felixfelicis 🤣 jsi teď u nás doma? Dělám kvůli pětileté právě kočku a musím mňoukat, ta roční to ještě nezvládne 😀 ale tlemí se tu u toho obě dvě 🤣🤣🤣

Já tohle mám taky. Malé je 8 měsíců, mně 32. Takže já zas nemůžu čekat bůhvíjak dlouho na rozmyšlení, nechci dítě ve 40. S manželem jsme se spíš shodli že budeme mít jen jedináčka, abysme jí mohli dát vše nejen ohledně financí, ale i lásky. Přece jen se pak ten starší může cítit odkopnutě. Mně stačilo vidět, jak jsem první měsíce hrozně zanedbávala našeho psa 😒 no ale nikdy není nic jistého... 😊

Já jsem třeba hned věděla že rozhodně nechci děti brzo po sobě, o druhém jsem začala vážně přemýšlet až kdyz měl syn cca 4,5 roku... Dřív jsem se na to opravdu necítila, chtěla jsem se plne věnovat synovi, abych tu pro něj byla v každé situaci... Až když jsem viděla že je samostatný a já připravena tak jsme se zacali s manželem bavit o druhém mimcu (mezitím už přes dva roky chodím do práce), takže bych se tím určitě teď netrapila pokud tě netlačí tvůj věk tak bych to teď rozhodně neresila

Za sebe můžu říct, že postupem času je se dvěma dětmi méně práce jak s jedním 🙂 Já mám dcery 2 roky od sebe. Ze začátku je to samozřejmě masakr, než si to sedne, pamatuju si, jak jsme každý uspával jedno dítě a já se děsila až bude manžel večer pryč 🙂 Nebo když jsou obě najednou nemocné, když se potřebuješ věnovat jen jednomu dítěti, tak to je náročné, ale v běžném provozu je to naopak super. Holky spolu chodily do školky, na kroužky, loni spolu byly poprvé na táboře. Učili jsme je společně bruslit, lyžovat, když někam jdeme nemusíme nutně shánět nějaké děti do party, zabaví se i samy. Holky si spolu (v mezičase, když se nehádají 🙂 ) opravdu hodně vyhrají. Mít jedno dítě je mnohem příjemnější v mnoha ohledech, ale pro mě je to příliš smutné. A i do budoucna - doufám, že jako dospělé budou mít hezký vztah a budou mít tak spřízněnou duši na celý život. Tvoje pochybnosti jsou naprosto normální a správné - kéž by se nad tím občas zamyslela i naše bezzubá menšina 🙂 Ale myslím, že zanedlouho sama uvidíš, jak se bude tvému dítěti líbit společnosti jiných dětí a hodíš chmury za hlavu 🙂

@klokanka31 tak ten pocit “odkopnutí” je spíš jen ze začátku, než si na sourozence zvykne a na druhou stranu sourozenec tomu dítěti taky něco přináší, já si nedokážu představit nikoho nemít, moje mamka byla vždycky nešťastná, z toho, že je jedináček. A peníze nejsou všechno.

@malenka3 😀

Já jsem na tom podobně, jen se to ve mě střídá, že jednou si říkám, že to nezvládnu a pak že zvládnu. Zase si říkám, že nejhorší jsou ty první 2 roky, a pak už bude lépe. A také jsem měla těhotenství v pohodě, porod horor, šestinedělí na mašli. Ale zase si říkám, že ted už budu vědět, jak na to (jak přebalit, triky na uspání, jak koupat). Jak zavádět příkrmy, když se nepodaří rozkojit, tak co, holt bude na UM, hlavně, že nebude mít hlad. Když má člověk oporu v manželovi, tak je to také velká posila. Jinak pokud nad tím oba přemýšlíte takto nejistě, tak prostě počkejte. Nikdo neříká, že musíte mít dítě hned, že musíte mít dvě. Prostě se na to musíte cítit.

@klokanka31 pocit odkopnutí dělají často do značné míry rodiče, neboj se toho. Pokud chcete jedno dítě, je to naprosto v pořádku, ale věř mi, že s pocitem odkopnutí se dá dobře pracovat. U nás bylo stěžejní, že se zapojil mnohem víc tatínek, v době, kdy já musím být u kojence, hodně věcí děláme společně, miminko tak náročné není.
A i když jsou chvíle, kdy ten pocit odkopnutí přijde, tak je třeba, aby se i to starší dítě učilo, že se svět netočí jen kolem něj, svět není černobílý. Vidím to na naší pětileté, jak moc jí vědomí toho, že už není sama, dalo. Mnohem víc dalo, než vzalo.

Ja mam děti 11let od sebe. Prostě jsem se na to dřív necítila. Chtěla jsem si vybudovat kariéru, cestovat atd. Když jsem dosáhla svých cílů a prvni dítko bylo samostatné a uz na mě víc prdelo, než že by mě potřebovala, tak jsme šli do druhého.
Ted jsem doma a částečně pracuji, dělám si online kurzy atd. Ale to by samozřejmě nešlo, kdyby nebylo podpory ze strany manzela, věděl, že nebudu 3roky jen doma, že budu pořád potřebovat nějakou seberealizaci. Kvůli corone je to teda těžší a člověk je ještě víc izolovaný, než normálně na mateřské, ale dá se to.
Segra ma naopak děti rok od sebe a je taky spokojená, zvládá při tom i pracovat. Každý to máme jinak, nema cenu se do ničeho nutit. Když je spokojena mama, jsou i děti.

Moc vám všem děkuji za milé komentáře, hodně mi to pomohlo. Máte pravdu, času dost, do 30 mi zbývá pár let a uvidíme jak to bude vypadat na konci RD 😊 Jsem ráda, že v podobném uvažování nejsem sama, a že je to běžné.

Hezký den. Já osobně jsem nikdy nechtěla jedináčka, sama jsem jako dítě škemrala, že chci sourozence. Asi víc než kvůli sobě jsem chtěla další dítě kvůli synovi. Cesta k druhému dítěti byla trnitá, on se narodil předčasně, byl náročné miminko, já tápala, občas jsem měla dát víc na intuici, nespal dobře, taky máme pomoc daleko a babičky přijedou jen v nouzi nejvyšší, manžel celý den v práci, i když se fakt vždy snažil a je na něj spoleh. Mě třeba láká třetí, ale obavy mám stejně jako ty a těch důvodů, proč nakonec nejspíš nebude, je víc, leda by se povedlo neplánovaně. 😀 Každopádně musím říct, že mě mile překvapilo, že se dvěma je to jednodušší než jsem čekala, a to byla malá první tři měsíce uřvané miminko. Je to pro mě lepší v tom, že už jsem vlastně jela druhé kolo, spousta toho už máš zautomatizované, starší holčičky i více pomáhají, já mám mladší bráchu. Jsou dva přístupy, některé maminky si to chtějí odbýt rychle, aby se právě už pak mohly věnovat sobě a práci a děti byly parťáci, některé chtějí děti ve větším věkovém rozestupu, což bylo u nás, i když původně měl mít syn sourozence o 2 a čtvrt, pak o 3 a čtvrt a nakonec jsou o 4,5 a ocenila jsem, že už je samostatný. Naprosto chápu, když se někdo rozhodně pro jedináčka, má to své výhody, já se s tím už tak trochu smiřovala, protože jsem měla potíže donosit dítě a chtěli jsme tomu dát ještě jednu šanci a nakonec vše dopadlo dobře s dcerou. Řekla jsem si, že se začnu věnovat práci, budeme víc cestovat, jsem optimista a beru věci tak jak jsou. Vždy se mi ale líbily velké rodiny, mamky přítel je z pěti dětí, spávaly prý kde se dalo, dnes mají moc hezké vztahy a myslím, že pro děti je sourozenec hrozně moc, i když samozřejmě není nikdy záruka, že ty vztahy budou skvělé napořád. Já jsem za bráchu moc ráda, vím, že na světě nebudu sama, i když žijeme každý jinde a nejsem tolik v kontaktu, máme se rádi a jsme tu pro sebe kdyby cokoliv. Mám z tebe pocit, že v sobě tu touhu máš jen rozum ti válcuje proč to není dobrý nápad. Já byla dříve hodně rozumový typ, ale s dětmi jsem se naučila vnímat více intuici a nikdy mě nezklamala. Jsem si jistá, že bys druhého dítka nikdy nelitovala. Navíc mi přijde, že ti mladší jsou už takoví přizpůsobivější, koukají, co dělá starší a to je baví, nejsou už sami a nenudí se tolik.
Jinak ono je to celé o organizaci. Když se narodila malá, tak jsem z kraje pořád něco zapomínala, když jsme chodili ven, ale postupně si zajedeš rutinu, stejně tak škola, školka, práce. Poslední rok i díky karanténě a častějšímu vaření jsem si lépe zorganizovala nákupy, jídelníček, jsou to pro mě takové výzvy, stejně tak by byla pro mě velká výzva mít třetí miminko. A to jsem úplná kvočna, která je nejšťastnější se svými dětmi, naopak, myslím, že je důležité si najít čas i na vztah, my si dřív občas zaplatili slečnu na hlídání a někam vyrazili, což teď bohužel nejde, ale o vztah je třeba pečovat. Taky si ráda večer zajdu do sauny, na víno s kamarádkou, snad už to brzy zase půjde, chybí mi to, manžel naštěstí funguje, nemá problém se postarat o děti sám, to je taky podle mě moc důležité, zvlášť když rodina je daleko. Jsem se nějak rozepsala, moc držím palce a přeju dobré rozhodnutí!

* nejsem kvočna jsem myslela 😀

A ještě jedna věc, když jsme před naší malou přišli ve 23. týdnu o miminko, došlo mi, že ženská zvládne vše, musí, takže pokud se chce, všechno jde a je dobré si i z toho negativního vzít i pozitivní.
Jinak já taky vždy potřebovala něco dělat a realizovat se, takže od roku malého brigáda, od jeho dvou let zpět na dva večery v práci, jsme si syna předávali u tramvaje. 😀 Rozhodně nestrádala, chce to samozřejmě hledat řešení a nějaké kompromisy pro všechny zúčastněné, ale fakt to jde!