Méně dětí, než jste chtěly. Smířily jste se s tím?

Mě třeba dojímaj pořád kočárky, mimi věci, miluju lahvičky, všechny ty miminkovský vychytávky. A když jdu s malým (skoro 4) tak si představuju jaký by to bylo mít k tomu ještě ten kočárek. 😄
Takže asi mě to nějak srdcem ještě k mimču táhne, ale rozum říká ne.

Mam taky jedno,chtela jsem 2, ale bohuzel se nepovedlo…
Smireni uz castecne nastalo,ale trvalo mnoho let a nebudu lhat,ze kdyz vidim tehulku,tak me to trosku jeste mrzi…
Ale v zivote nemuzeme mit vse a mame si vazit co mame…

no, já se o první snažila 9 let a regulérně mi z toho hrabalo. To už nechci zažít. I když zrovna včera jsme se bavili s chlapem, oba bysme chtěli (38 a 46 let), a nic. Vím že to nechci hrotit, aby mi z toho zase nehrabalo, ale včera jsem se rozbrečela. Prostě to bolí. Ale jsem šťastná, že mám aspoň dceru no. ❤🌷

chtela jsem tri, dva kluci uz byli velci a moje touha po tretim byla stale velka. nedarilo se nam nekolik let. mne uz bylo 40, manzelovi 42 a sli jsme do ivf.
mame tretiho kluka a vim, ze to bylo spravne, citim se kompletni.
Mam povahu jakou mam a vim ze bych se s tim vyrovnavala hodne tezko.
Na druhou stranu, bud rada aspon za to jedno, uzivej si. Az bude vetsi najdi si konicek pro sebe, vyraz z kamaradkama a snaz se si zivot uzivat. Vse ma sve pro a proti, hledej v tom pozitiva i kdyz vim, ze je to tezke.

být mně tolik, co tobě, jdu rozhodně do dalšího 🙂
ale protože jsem porodila své jediné dítě na prahu 44 let, smířila jsem se s jedním poměrně rychle 🙂

Mam dvě (první v 35 letech), chtěla jsem tři, ale je to náročnější než jsem čekala a to jsou vlastně moc hodné. Nejspíš mě to smiřování čeká. Ale asi mi pomůže si opakovat, co vše je s jedním/ dvěma dětmi snadnější: lepší logistika, víc peněz, míň náročné na prostor, atd… A nepřipomínat si klady větší rodiny. 🤷‍♀️

Tohle je otázka, kterou si kladu... S manželem jsme se poznali dlouho - bylo mi skoro 31. Teď je mi 35 máme za sebou jedno těhotenství, kdy nám v 9.měsíci zemřel syn. O rok později se narodil druhý syn, ten bude mít dva roky. Oba jsme si přáli dvě děti, ale po tom všem, co se nám stalo + nejsem úplně OK zdravotně, jsme na vážkách. Zatím je to na 90, že nebude další. Ale ten červík uvnitř je u nás obouch a bojíme se jedné i druhé verze 😏

Mám jedno. Chtěla bych dvě. Zatím všechno mluví proti - hlavně teda peníze, manžel a pak vek a práce. Nejlepší kamarádka má na novej rok termín. Mrzí mě to.. i když jsem rada aspoň za to jedno. Jestli to má přijít, přijde to. Pokud mám mít jen jedno dítě - budu. Ono, když se má něco stát, ta cesta se vždycky najde - teda, já tomu věřím.

@95newmommy2020 to máme úplně stejně..

@irmamala děkuji za radu

@kocila přesně, také říkám, že si vážím, že vůbec nějaké dítě mám.. Jsou lidi, co nemají ani to.. Ale No..

@xxx3d fakt? Manžel právě nechce, že jsme staří

Chtěla bych tři děti, opravdu ano. Ale první dítě nedonošené a bohužel nemocné. Navíc šílený porod. Druhé dítě vyležené v nemocnici. A já cvok bych do toho asi ještě šla. Ale rozum říká dost. Musím se postarat o ty dva. No a manžel stojí na stejné laťce s mým rozumem. Takže třetí dítě není a nebude. Ale mrzí mě to, rozplývám se nad miminkama.
A věk. Rodila jsem v 31 a 34. V tom bych problém neviděla. Druhý porod byl o moc jednodušší ,než ten první.

Myslím, že ještě nejsi tak stará, aby jste neměli další dítě. S manželem bych to zkusila ještě probrat..?

My chtěli 3. Máme 2. A jsem z nich tak vyčerpaná, že na další už nemám sílu. Coz mi ted to smiřování usnadnuje, ale i tak mam obavu, ze me to treba jednou bude mrzet.

@marketa11112 děkuji za příspěvek.. Vůbec jsem netušila, že nás takových je tolik..

@martulka88 děkuji za příspěvek. Chápu Tvé obavy. Mrzí mě, co Te potkalo. Já i když mám zdravé dítě hned napoprvé, tak se stejně bojím, co by kdyby
Víš, jestli má smysl pokoušet osud, stát se může opravdu cokoliv. Jsi silná zena.

@pampeliska1313 jsme v dost podobně situaci.. Můžu se zeptat, kolik je Ti? Jak to celé neses psychicky? Mám pocit, že mě to občas dost mele, občas is říkám, že je to tak, jak má být a jsem ok. Ale furt se to strida..

Mít děti není jen tak. Ano,"dělání" dětí je ta hezká část. Ale pak jsou tu ty další věci - ty důležité - odnosit miminko, porodit a starat se . S tím spojené uživit všechny. Bojím se říct "Ne, nebude další". A zároveň "jdeme do toho". Potomek není hračka, je to živý tvor. A když pak vidím ve svém okolí protivné mámy, co nemají na sebe čas, řvou po dětech, tak bych tak taky nechtěla skončit. Teď mám i na sebe, sice večer, ale mám ten čas pro sebe. Velké plus, že syn nám krásně spinká, ale co když nebude takové miminko? Výhoda je, že Matymu budou dva a je to s ním super. Já mám v sobě strašných otázek, se kterýma si neumím poradit. Pro mě hlavní důvod nemít další je mé zdraví. Je to měsíc zpátky, co jsem měla velmi vysoký tlak, takže beru léky. Nikdo neví, proč se to stalo - to mě taky děsí, když neznám důvod. Já si jen přeju, abych nikdy nelitovala jakéhokoliv rozhodnutí...

My jsme už před svatbou chtěli čtyři děti, ale brali jsme se celkem pozdě (mně 29) a pak to čtyři roky nešlo, tak jsem teď ohromně vděčná, že jsme dostali nakonec tři, moc si pořád nedovedu představit, že už k nám žádné mimino nepřibude, holky by moc chtěly pro bráchu parťáka, ale když vidím ty večery, kdy na všechny jen hulákám a jediný, na co se těším, je, až usnou, asi by to celkovému stavu opravdu neprospělo. A co adopce? Když se narodila první, vůbec jsem nedoufala, že přijde další, byli jsme připraveni jí adoptovat sourozence, aby nebyla sama.

@martulka88 rozumím. Upřímně si nemyslím, že se dveřmi dětmi bys byla ta nervózní matka, co na ně nemá čas. Někdo prostě děti nechce a kdy je má, dopadá to, jak píšeš. Mám ve svém okolí víc těch případů. Dokonce i dost sociálně slabou rodinu, zaostalou a mají hned 3 děti. Matka je nezvládá, sama má problémy se sebou. Pro mě jsou děti stredobodem vesmíru, i když by to tak být nemělo. Vidím v nich smysl života. Vždyť co jiného tu po sobě zanechame?
A ten tlak, kde jsi k tomu přišla? Kolik jsi měla? Já také beru léky na tlak, i na tachykardii. Ale pokud se to léčí, tak snad je to ok 🙏

Já chtěla tři děti, první jsem měla ve 25 druhé ve 28. Ve 32 letech mě skolila borelioza takovým způsobem, že jsem rok nežila a byla jen ležák. Bylo nemyslitelné zvládnout další těhotenství. Ale pořád jsem si říkala, že je čas. Ve 37 letech jsme se s manželem dohodli, že to zkusíme buď teď a nebo už nikdy a otěhotněla jsem na první pokus. Teď máme skoro 4 letého chlapečka, syna 13 a dceru 16 let. A nejsem vůbec unavená a vyřízena matka, je to skvělý, chodím už do práce do toho si dodělavam školu. Jo někdy bych je zabila a jsem ráda, že jsou spát ale na druhou stranu nic není víc než mít děti, aspoň pro mě. Nemyslím si, že jsi stará na další dítě. Já se s ním nemohla vnitřně srovnat ale vím, že pokud bych napotřetí neotěhotněla přirozeně měli jsme děti dve

Pro mě jsou děti středobod Vesmíru taky 🙂 Jsou to dar. Ano, někdy vrčím, když jsem unavená a nebo psychicky vyřízená - občas mi chybí čas jen pro mě. Matýsek je pro mě to nejdůležitější v životě. A ikdyž píšu tyto řádky, nerozmazlujeme Matýska. Ba naopak - chceme z něho vychovat hodného člověka (někdy je to těžké, je to palice dubová po nás 🤣). U nás zatím převládá NE a myslím si, že to tak i zůstane (pro někoho jsou některé otázky malichernosti, ale pro nás jsou důležité ).
Měla jsem 185/95 a 131tep. S léky se mi ustálil na cca 130/80. Proč mi tak vystřelil, nikdo neví. Může to být od zablokované hrudi, vnitřní stres, loňské kortikoidy, mám crohna a cukrovku, takže i cokoliv s tím... Jelikož mi pomohly léky, tak se to neřeší...

30🙂) ale nepřichází v úvahu dítě teď. Takže třeba dalších pět let? Mám diagnózu. PCOS. Už teď jsem byla medikovaná, aby to vyšlo a táhlo se to i cely těhotenství. Počítám, ze když bych chtěla další dítě, tak nejen resit věk (já se fakt bojím mít dítě třeba po těch 35 max) ale i diagnózu, která byla překážka i teď v dobrým věku, vždyť mi nebylo ani třicet při otěhotnění. A gynekolog tehdy na ten věk taky dost apeloval.
Ale tak.. říkám si, třeba za deset let budu rada, ze jsem měla jedno dítě. Teď mám jedno a měla usem občas takový depky, ze sem si říkala, ze kdybych věděla co bude, nemám vědomě ani to jedno. (Jako ve světě a tak) vím ze jsou maminky co pak litovaly, ze neměly víc děti. Já zase nemám úplně “bytostný” nutkání jako to bylo u syna. Proste by mi to nevadilo a byla bych rada, ale nemám pocit, ze to tak nutne musí byt. Třeba budu litovat. Uvidíme. Zatím je to jen ve fázi, ze mě to mrzí a někdy víc a někdy min)

Byla doba, kdy jsem se modlila, aby mi bylo přáno a zažila aspoň jednou těhotenství, porod a výchovu dítěte. Původně jsem chtěla minimálně dvě děti. Když se konečně podařilo, byla jsem šťastná, o druhé dítě jsme se pokoušeli a nepodařilo se. Je mi přes 40, užívám si, že je syn odrostly, v podstatě samostatný a já si můžu dovolit mít čas sama pro sebe. Smířila jsem se s tím, jak padla čtyřicítka. Nakonec mám víc štěstí než třeba švagrová, která se dětí nedočkala.

Přidám pohled z druhé strany, na stejné téma.
Vždycky jsem chtěla jen jedno dítě. A mám dvě (starší s handicapem). Je jím 4 a skoro 3 roky a ještě jsem se s tím pořádně nevyrovnala. Pořád cítím, že tento počet dětí je na mě hrozně moc, já to absolutně nezvládám psychicky zatím. Ale věřím, že jednou se s tím smířim. Az budou starší a samostatnější (minimálně to mladší, zdravé).

No jako takhle. Já mám dvě děti.. když první syn měl už 5 pryč,tak jsem si říkala že nejsme prostě kompletní,že mi chybí ještě holčička. Strašně jsem po ní toužila. Měla jsem partnera,tak jsme do toho šli. Dopadlo to tak že mám teda kluky dva a partnera už nemám 😀 jelikož mi je 36,těhotenství na prd,jsem unavená, nevyspana,peníze žádný zázrak a bude hůř ale jsem strašně ráda že ho mám.