Mamka jedináček. Kolik máte dětí?

Já jsem jedináček a jedno dítě jsem říkala že nikdy!!!! Prostě mi ten sourozenec chyběl, vždycky jsem chtěla velkou rodinu,klidně tak 3,4 děti,no bohužel finanční situace v dnešní době nám dovoluje mít max. ty 2 děti..

Já jsem taky jedináček (sice mám nevl. sourozence, ale s těmi se nestýkám) a taky jsem nikdy jedináčka nechtěla, neměl si se mnou kdo hrát kromě kamarádů a tak nějak tady jednou "zůstanu sama". Ale zase na druhou stranu bych neřekla, že jsme rozmazlení (když máme vše pro sebe) jak se o nás říká, určitě záleží jak je člověk vychován 😉
Jinak já mám teda dvě děti holku a kluka a tam končíme 🙂

Já to vidím stejně, nejsme rozmazlení, ale s tím dělením je to trochu problém, protože o rodiče jsme se s nikým dělit nemuseli, jako jedináčci... Mě se do druhého dítěte až tak nechce, nedovedu si to představit, abych byla trošku spravedlivá,měla oba ráda atd. Ale zase si vzpomínám na svoje dětství, pořád sama s rodiči, na návštěvách měly děti parťáka, já ne, já jen rodiče. Taky jejich soustředění na mě, jeden problém se řešil hodně dlouho :o)) měli jen mě...

Dajahk toho že budeš jedno dítě milovat víc a druhé míň nebo rozdělovat lásku nespravedlivě bych se určitě nebála, každej má tyhle obavy, ale když se to miminko narodí všechno jde stranou a člověk se může třeba roztrhat, ale určitě se láska nedělí, ale dvojnásobí 😵

Já jsem jedináček. Jako malé mi sourozenec nějak ani nechyběl, věděla jsem, že ho stejně nikdy mít nebudu, a tak jsem si prostě vystačila sama a tehdá mi to nějak ani nevadilo. Celkem šok byl ale nástup do školky a školy, nevěděla jsem pořádně, jak se chovat k vrstevníkům, těžko jsem si hledala kamarády a snadno sklouzla k tomu, že mě některé z dětí komandovalo 😀 upravilo se to, až jsem byla starší. Uměla jsem se spíš bavit s dospělýma, asi výsledek různých návštěv, kde jsem byla jen s tetičkama, babičkama a tak 😀 Měla jsem pokoj sama pro sebe, když jsem chtěla v noci otevřít okno, tak jsem ho prostě otevřela, a bylo mi jasné, že čokoláda ve špajzu je určitě pro mě.
Naši se hodně snažili, abych nebyla rozmazlená, takže mi spíš přišlo, že mě drží v porovnání s ostatníma hodně zkrátka. Vedli mě hodně k samostatnosti, zase byli soustředění jen na mě, každý průser se řešil, neměla jsem nikoho, s kým bych uzavřela koalici proti nim, když měli rodiče svůj názor, neměla jsem nikoho, kdo by se mě zastal.
Nezažila jsem to, že se třeba sourozneci navzájem podporují, můžou se svěřit, ani to, že se pohádají a pak se to spraví. To vše jsem řešila až ve vyšším věku s kamarády a občas dost zírala.

Když to tak hodnotím zpětně, sourozenec by mi prospěl, abych se uměla bavit s dětma, věděla, jak se dělit, jak se vyrovnat s určitýma omezeníma, které přináší soužití s dalším jedincem 😅 Od devatenácti žiju s manželem a taky to je někdy těžké, zvyknou si na to, že se prostě musíme domluvit, jestli některé věci budou tak nebo takhle.
taky je mi jasné, že až budou rodiče staří, budu se o ně starat jen já a nebude nikdo, kdo by mi nějak pomohl.

Malé určitě plánujeme pořídit sourozence, ale nehroutila bych se z toho, kdyby zůstala jedináček a dost nemusím ty řeči typu "chudák, zůstane sama" nebo "rozmazlený jedináček".

janey, mam stejne zkusenosti jako ty, popsala jsi to vycerpavajicim zpusobem.

Ja jsem navic do 6 let byla bez otce, mama me mela za svobodna, pak se vdala, takze tatu ac nevlastniho, mam, ale s mamou jsme nikdy nemely nejak duverny vztah a to moje detstvi taky dost ovlivnilo.

Mozna i proto jsme chtela vzdy velkou rodinu, nejdriv bylo mym snem mit takovou Kelly Family, cca 10 deti 😀 😀 😀 postupne to redukuju, ale 3-4 bych mela rada, jestli to pohodli me a hlavne manzela dovoli, A taky uvidim jak budu brzo zvladat deti 2 ..

Ja jsem jedinacek,po druhym diteti jsem nikdy netouzila,ale dala jsem se ukecat. ted se na nej tesim,verim ze to zvladnu a tu lasku zaridi priroda. ted si taky nedokazu predstavit,ze nekoho miluju tak silne jako terču,ale pry to prijde.

Já mám bráchu o 9 let mladšího a ve své podstatě jsem vlastně taky vyrůstala jako jedináček. Vyhovovalo mi to, sourozenec mi nechyběl. Možná proto, že jsem se věnovala sportu, tak prostě nebyl čas na nějaké lotroviny a já byla vždycky spíš "dospělák" než abych si sama hrála někde v koutě. Pak přišel brácha a já ho dost dlouho nenáviděla, protože jsem přišla o tu pozornost, na kterou jsem byla zvyklá. 😝 Mamka to dokonce řešila s psychologem, protože jsem se sourozencem dlouho nemohla smířit. Brácha byl malej, hrát si s ním nešlo a já už vlastně skoro slečna. Pak jsme vyrostli, já šla studovat mimo domov, brácha dospíval a vlastně jsme se ani nepotkávali. Dnes žiju úplně mimo, brácha taky odešel na VŠ mimo domov a skoro se nevídáme. Ve své podstatě jsme si začali rozumět až jsme byli dospělí, dneska samo řeší skoro všechno s mým manželem, protože je to chlap. Je z něj báječný strejda, který miluje moje děti a já mu vždycky zavolám, ja se má a jak se mu daří. Mám ho moc ráda, ale více rozumět jsme si začali opravdu až jsme se osamostatnili a odešli z domova. Svého dětství nelituju, parťák mi nechyběl a mamka měla vždycky vlastně dva jedináčky. 😉

Děti jsme ale chtěli s manžou vždycky dvě, ale hned po sobě právě proto, aby byli parťáci a mohli spolu vyvádět. 😉

ráda bych obnovila diskuzi případně založila skupinu na téma Oba rodiče jedináčkové mají dvě a více dětí. Přidá se někdo?