Mám šanci se změnit?

@aniea fakt? A jak se ti s tím žije? Mně úplně hrozně

Takhle mám dojem, že neumíte být sama se sebou. Vždycky jsem se upínala k partnerům/kamarádům a nahrazovala si to “něco” co mi chybělo. Po další “zradě” už toho bylo dost. Prostě jsem se sebe sama vždycky zeptala, jestli OPRAVDU ten člověk mi dá to, co já jemu (čas,city, jestli to vnímá stejně) když ne, musím se hold stáhnout. Když příjde naštvanost a pocit, že mi zase někdo ublížil, šla jsem cvičit. Občas jsem se u toho i rozbrečela.:D prostě jsem musela pustit emoce, abych se na to mohla zase podívat jinak. Nebo malovat. Cokoli. Je fajn, že vidíte, že to není úplně ok, otázka je co s tím, aby Vás to neničilo a pak přijít na to, kde to vzniká - to by mohla pomoct psychoterapie. Tam se jde do hloubky, u psychologa se člověk jen vypovídá.

@pampeliska1313 Myslím že jste mě vystihla úplně přesně. Prvopočátek bude asi v dětství. Rodiče se mi skoro vůbec nevěnovali. Spíše vůbec a já se tudíž vždy na někoho upla. Cítila jsem se tak bezpečněji a dobře. Hodně dlouho to tak fungovalo. Už jen díky tomu, že jsem narazila na osoby stejného ražení. Ale už dávno vím, že tohle je špatně.

No dá se to, snažím si to tak nebrat, jako že s jednou kamarádkou se bavíme každý den ale nenavsetujeme se, a ona se vídá s jinými kamarádkami tak jako malinko zarlim ale snažím se na to prostě nějak nemyslet a bavit se s ní dal.. Prvně se mi to stalo když jsem byla na intru a až tam jsem měla nakou dobrou kámošku tak jsem se na ni jako upnula a neslyšela jsem ráda že byla s jinou kámoškou třeba ve městě na nákupech..

Myslím, že spousta lidí takhle hledá tu oporu co neměli doma, včetně mě. Je to logický, jen se o tom moc asi nemluví a ne každej z okolí to unese, protože ty lidi pak svazujeme. Ale jde to dostat pod kontrolu, jen nejednat impulsivně a snažit se vidět i druhou stranu. Samozřejmě by Vás to nemělo vést k myšlenkám, že si stejně nic jinýho nezasloužíte apod. tohle všechno lze ale řešit i na psychoterapii. Mně třeba pomohlo, když konečně někdo řekl nahlas, že mě matka týrala. Začala jsem vnímat úlevu, že to taky někdo vidí a stouplo mi tak i trochu sebevědomí - takže nemám takovou potřebu se upínat. To samý dělá ten pohyb a hormony - člověk se začne vnímat líp, protože se cítí líp a pak spíš budete schopná přijmout sebe sama a nehledat toho “rodiče”. Je smutný, že člověka něco dožene do tohohle stavu a situace, třeba i nevědomě rodiče. A že se na to často kouká jako na normální.

Přesně tohle je moje mamka, sama o sobě říká, že je psí víno, které se potřebuje po někom popínat. V dětství to byla jedna kamarádka a mamka, pak manžel a pak děti. Teď už má jen nás se ségrou a vnoučata a je to hodně náročné. Žije jen pro nás a vnoučata, kdykoliv třeba chceme na výlet jen samy bez ní, cítí se odstrčená, nemilovaná. Je hrozně obětavá, rozkrájela by se pro nás, ale někdy je to až moc, je to hrozně svazující. Podle mě je tohle upínání hrozně vysilující, pro toho člověka i pro tu osobu, na kterou se člověk upne a může to často i odradit od přátelství. Je to v podstatě taková závislost na člověku a každá závislost je nebezpečná. Podle mě by nebylo od věci na tom pracovat, ať už s psychologem nebo třeba na rodinných konstelacích, kde můžeš zjistit odkud to pramení a co s tím dělat.

@pampeliska1313 trochu nepobiram, ze delas rozdil mezi psychoterapii a navstevami psychologa. Protoze navstevy u psychologa jsou psychoterapie. Tak to chápu ja😉

Ne úplně, ale trochu se v tom poznávám 🙂 někdy je to na palici 😄🙂

@jako_mala_holka pro mě to je šílené, zrovna tu sedím a brečím jak jsem blbá...

Nebreč, nejsi blbá

Opravdu se nebojte jít na nějakou psychoterapii. Není to znak toho, že jste nějak selhali, či jste nějak špatné. Naopak - je to znak toho, že se snažíte být lepší a své problémy řešit. Zrovna tohle upínání se na jednu osobu byl velký problém v jedné skupině, kterou považuju za své nejbližší kamarády. přijeslo to několik let hádek a smutku. Během nich si to většina z nás uvědomila a naučila se s tím nějak pracovat... Bohužel, někteří se to nenaučili a nemůžu se zbavit dojmu, že kloužou do horších a horších depresí. A nemůžu jim pomoct, i když tisíckrát chci. Protože za ně nemůžu žít jejich život... a přesně to je to, co po druhém člověku požadují, když se k němu "plně" upnou.

ahoj, mám to dost stejně.. já teda docházela k psychologovi s jiným problémem, ale mimo jiné mi dost pomohla i v tomto.. to upínání se k jednomu člověku není jen u kamarádek, ale i ve vztazích, později u dětí.. není to problém který vadí tobě a ztěžuje ti život, ale i těm ostatním.. nebála bych se se poradit s nějakým odborníkem, psychoterapie není ostuda ;) držte se

@konidana Nejsou. U psychoterapie se řeší hlubší problémy, třeba to co vzniká v dětství, proto tam jsou ty “ terapie.” U psychologa se vypovídáte z nešťastný lásky a on Vás vyslechne, poradí, ale není to jako psychoterapie.

@pampeliska1313 no nevim chodila jsem k psychologovi a byla to psychoterapie😉. Psycholog totiz vetsinou provadi psychoterapii. Radi akorat v poradne (rodinne treba) ale i tam se tomu da rikat terapie😉

@konidana k psychologům a následně psychoterapeutům jsem chodila taky, takže tu zkušenost taky mám a asi záleží i na koho narazíte, jako všude. Navíc se nevylučuje to, že psycholog může být i psychoterapeut a jak konkrétně vnímáte to, co Vám radí. Už samotný povídání je přeci určitá forma terapie.🙂

V klidu, kazdy jsme nejaky. Urcite se s tim zit da a menit se budes, v tomhle smeru, asi tezko. Povaha se asi jen tak zmenit neda. Bojovala bys sama se sebou.
Soudim, ze nemas pritele, manzela, deti... Az budes mit pritele/manzela a deti, bude ti to stacit a budes spokojena. Budou tvymi nejblizsimi😉

@monii007 mám manžela i děti. Jsem hodně navázána i na ně

Vidíš to, já jsem na tom podobně a nikdy mě nenapadlo, že by to bylo na psychologa. Prostě jsem taková, je to moje povaha, rodina je pro mě to nejdůležitější a kamarádek mám pár a snad ani žádnou nej. To dcerka je zatím povahově extrovert (jsou ji 3 roky) a hned se s každým seznamuje a chce ho zvát k nám domů ikdyž jsme je poprvé potkali.