Mám problém zapadnout

@mili_ilim_ilmi Myslim, ze kamen urazu je v Tvem sebevedomi. Taky to casto mivam, ja si zase pripadam hrozne vlezla a moc uzvanena a tim padem otravna. Opravdove kamarady uz nemam zadne, jen par znamych - radsi jsem jim nepsala, nevolala, jen abych je treba neobtezovala, tak to ted mam. Ale pracuju na sobe, zjistila jsem totiz, ze kazdy se mezi lidmi nekdy citi jako blbec nebo nula. Fakt kazdy, jen to umi lip zamaskovat a nepoddavat se tomu tolik jako my. Ted se snazim z tech par novych znamych udelat pratele, pomalu, ale snad uspesne.
Vis, jak se ve filmech casto rika: " kdyz jsi nervozni, predstav si vsechny okolo nahe". Ono to funguje. :grinning Zkus to, kdyz Ti bude nekde v kolektivu uzko. Ja se takhle zacala jednou priblble uchichtavat a tak se me samozrejme zeptali, proc. Nic me nenapadlo, tak jsem rekla pravdu a neuveritelne to prolomilo ledy - asi jsem nebyla jedina nervozni. 🙂

A zkusila si vyhledat nějakého psychologa? Podle mě máš rodinu, která na tebe klade strašně vysoké nároky a ty se logicky, před lidmi, které mají lepší práci a vyšší vzdělání cítíš špatně. Mezi lidmi, co tyto věci neřeší si uvolněná a proto se s nimi dokážeš normálně bavit. Máš určitě nárok si ten život zařídit podle sebe a ne žít podle představ rodiny nebo okolí. Pokud cítíš, že se máš odstěhovat od rodiny, tak se odstěhuj. Je to tvůj život. Zkus zapracovat hlavně na svém sebevědomí a najít to, v čem si dobrá a co tě baví. Pak si určitě budeš více věřit 🙂

Kdyz budes delat praci, co te navi, budes v ni dobra, ziskas sebevedomi a to se promitne do vsech oblasti tveho zivota.
Delej, co chces ty a jak to citis. Rodina te muze jen podporit a pokud ne, holt jejich chyba. Radsi stastna a spokojena delnice nez nespokojena a utrapena kancelarska sila.

Děkuji všem za reakce.

puresin: Ano, sebevědomí moc velké nemám. Kamarádky mám, ale bydlí dost daleko. A také se často bojím, že jsem otravná a že obtěžuji.

kulistice: Tvůj příspěvek má asi v mnohém pravdu. Opravdu cítím od rodiny na sebe velký tlak. Skoro celý život mám pocit, že jsem ta špatná, pořád jen samá kritika. Pořád se musím přetvařovat, aby byl klid. Mezi tou "vyšší" vrstvou se cítím pod drobnohledem. Mám pocit, že jen všichni čekají, až udělám něco špatně. Plus k tomu je ještě to, že často řeší věci, které jdou tak nějak mimo mne. S tím hledáním, co mi jde a co mě baví, co je trefa do černého. V tom mám totiž neuvěřitelný zmatek. Celý život jsem dělala a měla ráda prakticky to, co po mě chtěli ostatní. Když mám volno, tak kolikrát ani nevím, co dělat, chci dělat něco, co by mě bavilo, ale nevím, co to je. Psychologa jsem kvůli tomuto nevyhledala. Mám strach, že by na to přišla máma a zas by ode mě pořád dokolečka chtěla potvrdit, že se nepokusím o sebevraždu (nikdy jsem se o ni nepokusila), kontrolovala by mě ještě víc než teď a hlavně by chtěla vysvětlit, proč tam chodím, takže bych jí musela pořád vyvracet její šílené teorie a když bych se prořekla, tak by mi to zase vyčítala a zakazovala by mi s psychologem mluvit o ní a o tátovi. Ale po přestěhování mám v plánu za psychologem pravidelně chodit.

@mili_ilim_ilmi To jsem To chtěla napsat, odstehuj se tech 150 km daleko, bude se Ti volněji dýchat, osaháš si život jinak, zkusíš nové věci podle své volby a bude Ti fajn. Směle do toho!

@mili_ilim_ilmi Z toho, co si napsala se ti ani nedivím, že si nevěříš a necítíš se doma dobře...rodiče se občas neuvědomují, že svými vysokými nároky a požadavky dítěti ubližují...ne každý je cílevědomý a touží po velkém úspěchu a vysoké pozici...mám kamarádku, která má stejného otce, jako ty matku...pořád chtěl ať dodělá školu, doma musela pořád uklízet a nebyla dost dobrá...dopracovala to tak daleko, že se ze dne na den sebrala a odjela do Anglie...otec se s ní přestal bavit a pořád ji i na dálku psychicky deptal...po roce si už zvykl a je na ní dokonce pyšný...takže určitě si jdi za svými sny 🙂

@kulistice Taky se pomalu začínám dopracovávat k tomu, že zmizím prakticky ze dne na den. Sice jsem mamce několikrát o svém záměru říkala, ale je to jako bych jí to neříkala. Buď nemá čas to probírat - nechci nic probírat, oznamuji to. Nebo jí to člověk řekne, ona se tváří jako že to zaregistrovala, ale chvíli na to mluví o plánech do budoucna, které se s tím stěhováním vylučují. Mrzí mě to, chtěla jsem se normálně stěhovat a ne utíkat.

Já myslím, že i u mě má na chování mamky velký vliv táta. Jenže s tátou léta už skoro vůbec nemluvíme. Některé ty požadavky jsou mi totiž sdělovány stylem:"udělej to a to, ať mi dá (táta) pokoj a přestane na mě řvát kvůli tobě/přestane mi to vyčítat. A z dětství si třeba pamatuji, že mamka chtěla jít prodávat a prosila tátu, ať ji nechá být prodavačkou, a byly z toho neskutečný scény, že ho ničím takovým nebude ponižovat.

Já bych i tu kariéru třeba dělala. Ale teď chci mít rodinu, ráda bych tři děti. A chci se jim věnovat. Takže na nějakou kariéru prostě nebude zbývat čas. V práci to zatím bylo vždycky tak, že kromě toho času v práci se automaticky předpokládalo, že si ve volném času zajistím různé kurzy, nastuduji změny zákonů, přečtu odborné knížky. Když si člověk vzal dovolenou nebo byl nemocný, předpokládalo se, že si tu práci potom dodělá. Když nestíhal (protože třeba zrovna bylo té práce víc) a zůstal přes čas, aby to dodělal, tak se nepředpokládalo, že si zapíše přesčas a bude to mít proplacené, prostě jeho vina. Všichni v práci vystresovaní kvůli blbostem. Všichni se se radí kvůli blbostem. Když je člověk alespoň trochu v pohodě, je podezřelý - má být přece také na nervy např. z kontroly (proč být na nervy? snad vím, že dělám svou práci dobře, tak mě nějaká kontrola nemůže rozhodit). Spoustu zbytečných porad, na kterých se řeší jen to, jak jsou všichni ve stresu a nic se nedá zvládat. Kdyby se místo těch porad pracovalo, bylo by líp. Všichni pořád, jak doma přemýšlí o práci, jak nemůžou kvůli práci spát stresem. A já jsem nakonec taky ve stresu z chování z těch lidí tam. Navíc si tam s nikým moc nepokecám, protože životní styl těch lidí jde tak nějak mimo mě. Tak jsem si říkala, že by mi bylo někde ve fabrice lépe. Pokecala bych s lidmi. Měla bych čistou hlavu. Odcházela bych s koncem směny. Dostala bych pracovní oděv a prášek na praní místo toho, abych si musela sama pořizovat dress code a doufala, že nejsem nevhodně oblečená. Když by se mi nechtělo, nemusela bych se malovat a vlasy bych si mohla nabarvit klidně na zeleno, aniž by to někomu vadilo. A měla bych mnohem více volného času. Takže bych měla čas se věnovat pořádně domácnosti, jezdit na výlety, věnovat se koníčkům. A byla bych snad více v pohodě. Krom toho chceme s přítelem také větší zahradu a pěstovat si zeleninu a ovoce a chovat hospodářská zvířata, vyrábět vlastní sýry apod. A to dá časově taky zabrat.

Tak pokud máš přítele, se kterým bys mohla do toho baráčku jít a splnit si tak své sny, tak bych do toho určitě šla 🙂 pokud máš v něm podporu, tak se vykašli na to, co chtějí rodiče a udělej si život podle sebe 🙂 Pokud máš podle sebe lidi, co jsou pořád ve stresu, tak se nedivím, že si ve stresu taky...v práci, když se stresují kolegové, tak to na mě akorát přenáší a pak je vystresovaný každý :( Já jsem taky od našich svým způsobem utekla, protože jsem nezvládala ty pokyny a povinnosti, které jsem doma měla...sice ne daleko, ale do svého a jak se mi ulevilo 🙂 Člověk občas nemá na výběr 🙂

@kulistice Jj, přítele mám a podporu v něm také mám. A přítel je navíc zvyklý starat se o barák a zahradu, takže třeba ani nemám strach, že bychom pořídili dům a pak si s ním nevěděli rady. Já si taky myslím, že se mi uleví. A myslím si, že se časem ty vztahy třeba i zlepší oproti tomu, jaké jsou teď.

mili_ilim_ilmi z toho, čo si napísala, máš skvelú úvahu, v ktorej si aj naznačila riešenie. Vnímaš, že máš iné hodnoty ako Tvoji rodičia. Častokrát sú práve odlišnými "tzv. rebelmi v rodine" deti, ktoré sa narodili ako 2. v 4 člennej rodine. Dostali akoby úlohu ukazovať, v čom rodina, v ktorej sa narodili má podrásť.
Sú 2 cesty ako na to: prvá zostať v rodine a žiť podľa vlastného štýlu. Chce to veľa odvahy a hlavne mať v sebe jasne zakotvenú svoju túžbu. Mať istotu, že toto som ja. Poznať pravé túžby svojho srdca. Plán, ktorý má so mnou Boh.
Druhá odísť od rodiny a nájsť svoj smer. Získať silu a potom sa vrátiť. Pretože, bez rodiny, svojich koreňov nedokážeme žiť. Aj jedna i druhá cesta má svoje úskalia a niekedy je bolestivá. Sama som si tým prešla.
Dlho som skladala kroky, ktoré mi pomohli, aby som mohla robiť, to čo je Božím plánom pre mňa. Tak ako si Ty napísala, že Ťa teší rozprávať sa s ľuďmi nižších vrstiev. Mňa teší sprevádzať ľudí na ich ceste v súlade s Božím plánom. Nakukni tu: goo.gl/3bURfS