Mám pocit, že roli mámy někdy nezvládám a hrozně mě to stresuje.
Chtěla bych se zeptat vás, co máte děti, jestli máte také někdy pocit, že to naprosto nezvládáte a děláte chyby a jste na děti zlé nebo máte málo trpělivosti. Ať už to tak je s jedním dítětem nebo se dvěma, třema atd.,.. a kvůli tomu, ikdyz jste si vždy plánovaly a přály víc dětí, tak se bojíte do dalšího jít, abyste nebyla ještě horší máma, vyčerpaná, v nervech, ve spěchu... Znáte to?
Tolik své děti miluju a myslím, že se máme skvěle a jsou šťastné, ale jsou dny, kdy to nezvládám a oni pláčou a já jim nepomáhám, naopak, křičím..ta moje psychika..vždy jsem na sebe byla moc přísná a jakmile mi nepřijde, že je u nás vše v pořádku, dokonalé, hrozně mě to nervuje a viním za to sebe.
Jsou to vlny, jednou jsme nahoře a jednou dole.
Ale stejně pořád chci větší rodinu, jak jsem si vždy přála..
potřebuješ psychohygienu.
mám 2 děti a samozřejmě, že mám někdy pocit, že to nezvládám tak, jak bych chtěla. vlastně ten pocit mám asi pořád:D a ano, uvažuju přesně, jak píšeš. tak nějak jsem chtěla vždycky spíš 3 děti, ale když vidim, jaká to není prdel, nevim, jestli budu mít odvahu do toho jít. i kvůli těm dvěma, co už jsou na světě. a nějakej strop pro mě jsou 3. myslim si, že víc dětem už fakt nejsi schopná dát tu péči a pozornost, jakou bys měla. (a to ještě za předpokladu, že žádný dítě není nijak "speciální", nemá nějakou poruchu učení, PAS aspod..d, který ztěžuje výchovu, komplikuje učení ve škole atd.) že to prostě není logisticky možný, pakliže nežijete úplně jiným životem, než je běžný. jakože komunita, učení dětí doma, děti imrvére venku na vlastním pozemku atd... tam si to představit dovedu, jinak si myslim, že je to fakt už hodně na úkor těch dětí, takže z lásky k nim je lepší si je nepořídit:D (od čtvrtýho dál)
no i když...učit 4 děti doma je snad ještě horší, než posílat je do školy..:D
To víš že jo 😁 zrovna dneska mi tečou nervy proudem. Mám syna 2 roky, je teď nemocnej a doma se samozřejmě krutě nudí, zkouší co vydržim a opakovaně dělá to, co jsem mu 1000x řekla že dělat nesmí 😀 dostane vyhubováno nebo po zadku když už je toho moc, ale svět se nehroutí. Pak si ho vezmu na klín a v klidu mu vysvětlím, proč jsem se zlobila a jedem dál 🙂 je to zápřah , je to pěknej lump a poctivej nespavec, takže občas mám fakt dost, ale stejně je to boží mít dítě 😁 jinak mám OCD, takže když nestihám, jsem zralá na skok z okna, takže ti naprosto rozumím 🙈
U nás zrovna včera, dcera asi na ni už lezla nějaká nemoc, nejdřív dělala scény ze nechce na kroužek kam chodila, ze se boji, po zklidňování a vysvětlování které nikam nevedlo jsem vybouchla. Večer další scéna a to už jsem nevydržela a Lupla po zadku. Mrzí mě to, ale co s ni dělat, když nepomáhá vůbec nic 🙈a ze nestíhám co bych chtěla je fakt 🥴
Pro všechny, které to trápí, dva moc pěkné články
https://www.lidovky.cz/domov/ja-to-dite-nemela-...
http://magazin.mojechytredite.cz/rodicovstvi/ma...
No myslim, ze urcita davka pochybnosti je zdrava a prospesna, mam dve deti, obe tvrdohlavy, ja narocna (to rika starsi, ze se mnou delat ukoly do zusky nechce, radsi s tatinkem), takze u nas krik deti a exploze maminky byvaji na denim poradku. Pak tu vsichni svorne brecime a objimame se a ujistujeme se ze se mame porad radi...takova italska domacnost po cesku
U nás je to taky Itálie. Ale co bych chtěla, já vše tak prožívám, to dobré i to špatné, prožívám to naplno a chci za každou cenu ukocirovat svou čtyřletou dceru.
Díky za to s tou psychohygienou! Jen jsem si to přečetla, věděla jsem, že tohle přesně potřebuju. Sama sebe najít, mít se ráda a tím ukazovat dětem, že to jde i žít v klidu.
Já si ani nestěžuju na to, že je u nás pláč, hluk, vztek nebo prostě dětský křik, ale vadí mi ten můj křik. Moje reakce. Vždycky, když mám pocit, že už je to lepší, že už jsem se zlepšila, že to zvládám, tak bum a nezvládám.
Asi by to chtělo se pořádně vyspat, jít si sem tam sama zaběhat, zajít někam s kámoškou a prostě občas žít sama pro sebe. Ale vlastně bych to dělala pro své děti, ať mají klidnější, vyrovnanou mámu.
Mám úplně stejné pocity ❤️❤️❤️.. Já jsem teď začala psát holkám pohádky a hrozně moc mě to baví a skvěle u toho odpočívám, to je moje psychohygiena, dokonce jim k tomu maluju obrázky, což je výzva, pac to není má silná stránka, ale taky mě to baví a mám pocit, že dělán trochu něco jiného, trochu se realizuju a navíc jim to dám k narozeninám, takze je to vlastně pro ně.
Ahoj, já mám úplně to samé. Nejsem klidný trpělivý rodič a rozhodí mě třeba i to, když vidím, jak nějaká super máma svému dítku po padesáté vysvětluje naprosto klidným, hlasitým hlasem, aby to všichni samozřejmě slyšeli, proč nesmí jíst spolužákovi svačinu a je zcela v pohodě, namalovaná, načesaná, odkráčí od školy na podpatkách jakoby nic. Já v takové situaci jsem na pokraji pláče, skřípu zubama, a doma synovi nařežu za to, co udělal ve škole špatně, a mám na sobě starý hadry, protože nemám na sebe vůbec čas, jak jen lítám okolo dětí a chystám zdravé svačinky a vyzvedávám je ze školy hned po obědě, aby měly pohyb na čerstvém vzduchu. Přitom jsem docela hezká ženská, chlapi by po mně i koukali, ale na mé mysli jsou stále jen děti (a to jim je už 8 a 6). Někdy ani nemám oběd, jen abych stihla práci a vše kolem dětí. Moje hygiena je moje práce, která mě baví, ale i v práci jsou občas problémy, takže to není 100% duševní hygiena. Není den, abych na děti nezvýšila hlas, nebo někomu neplácla přes zadek. Rozčilují mě jejich řeči, jejich hlášky, které slyšely ve škole a opakují je a to, jak se spolu dohadují o kravinách. Nevím co je horší, jestli rodič, který celý den není doma a vrátí se večer v 7 celý natěšený, popovídá si s nima, ale nic víc, nebo rodič, který je dítěti stále k dispozici, ale přitom prostě není v pohodě a děti ho rozčilují. Už s dětma ani nechci nikam chodit, protože jich mám za ten týden dost a o víkendu je radši nechám na výlet manželovi a já doma uklízím, co se za týden nahromadil nepořádek. Když to po sobě čtu, tak mi zase připadá, že to snad není už ani normální ☹ Vše taky hodně prožívám, to dobré i to špatné, jsem taková emotivní povaha. Obdivuju lidi, kteří si dokážou udržet nějaký zdravý rozum a nadhled. Už děda mi říkal, že vše moc prožívám, a to mě znal jen jako dítě.
@codal to je super nápad díky, možná taky zkusím, mě jde navíc i to kreslení👍
Jinak to je jako kdybych to psala já, takže úplně chápu, nikdy mě nenapadlo, že to bude občas tak náročné, hlavně ta trpělivost a zvládat svoje emoce..a to jsem si vždy myslela, že jsem klidný v pohodě člověk cha cha, jen dokud nepřišly děti..máme hodně temperamentní 4 letou a k tomu synáček 1,5..vztekat se umí oba moc pěkně a někdy mám pocit, že mě vůbec neposlouchá ani jeden..tvrdohlavci a do toho já, takže se snažím a snažím a selhávám, ale děti nebiju, jen křičím, což je ale hrůza..dlouhodobé nevyspání taky dělá svoje..mno jak tu bylo psáno, chce to si prostě občas bez výčitek od dětí odpočinout..psychologové radí pravidelně ventilovat stres a vztek, tj každý den si zazpívat pěkně nahlas, zatančit nebo i to běhání je třeba pro mě super, ale nestíhám to momentálně tak často jak by to chtělo..
@mialagia určitě doporučuju, já se hrozně těším, až si to nechám vytisknout a budu to školka a číst. I když ty moje ilustrace nejsou dokonalé, tak z nich mám radost, protože je to prostě ode mě pro ně. A já hrozně ráda píšu, asi by mi to nikdo nikdy nevydal, tak dobré to není, ale holkám se to snad líbit bude a třeba si to budou jednou číst i vnoučata ❤️❤️❤️.. Takže jdi do toho!
Každá máma zažívá pocit, že něco nezvládá. A když je máma nespokojená, nervózní, nejde se přirozeně usmívat a děti to zrcadlí a prudí ještě víc... Je to přirozené a v pořádku. V rámci zachování duševního zdraví je žádoucí uvolňovat negativní emoce a vnitřní tlak ze sebe setřepat. Pokud převažuje pocit spokojenosti, nekřičíte na děti od rána do večera, buďte k sobě víc laskavá. Pokud vám to však nevyhovuje, trápite se tím častěji, než sama považujete za správné, je mnoho cest, jak na tom zapracovat, abyste do svého života dostala více klidu. Držím pěsti a pokud byste hledala někoho, kdo to s Vámi probere, ozvěte se. Odborný pohled přátelským způsobem je mou značkou. 🙂
Myslím, že tohle zažívá snad úplně každá máma. Jsou dny, kdy je všechno super. A pak ty druhé 😅 Věřím, že není třeba je popisovat.
Mam to taky tak, casto uz nemam energii, tak kricim a pak je mi to lito, tak to dalsi dny zase vynahrazuji, az dokud nedojde ta energie, a stale dokola. Vetsina kamaradek je na tom stejne, myslim, ze je to normalni. Do aktualni situace si dalsi dite urcite porizovat nebudeme, mozna za par let, pokud se to trosku uklidni. Dalsi dite by pridalo jeste vice starosti, ubralo vice energie a bylo by to jeste horsi.
Na sobě ( jsem čistokrevný cholerik) pracuju už několik let. Sama jsem měla hnusné dětství plné křiku, hádek a fyzického násilí. Svým dětem se proto snažím vytvářet harmonický domov. S tím křikem, člověk když se cítí zahnán do kouta holt křičí, bije. Dnes už chválabohu nehulákam, děti mám větší a už vím, co na ně funguje. Ale byl to proces plný zkoušek a omylů.
Za sebe doporučuji na sobě makat, dávat si krátkodobé cíle a vzdělávat se ohledně psychologie dětí. Dokolečka omílané - spokojená máma, spokojené děti
@lucka662006 Podle mě jsi úplně normální,taky to tak cítím,jsou dny,kdy jsme naprosto v pohodě a pak toho uz mám prostě všeho dost
Jsme jenom lidi, nejsme dokonalí. Máme své chyby a i když si řekneme, že nebudeme dělat chyby svých rodičů, tak jen uděláme jiné. Tak to prostě je. Já vždycky, když si řeknu, že bych další dítě zvládla, tak přesně v ten den dítko předvede takový cirkus, že i to jedno mi přijde moc. 😅