Mám nenormální strach o dítě od začátku těhotenství

Páni, je hrozné jak se cítíš. Hele, já vůbec netuším, jak se musíš cítit, a nejsem oprávněná nějak radit, ale jednou jsem o tomto samém četla, maminka tam vyprávěla přesně ten samý příběh. Došlo to až tak daleko, že ji malá dcerka nenáviděla, pač ji mamka všechno zakazovala a omezovala ji. Určitě nejsi to samé, jen to nenech zajít takhle daleko. Radili ji tam vyhledat odborníka, psychologa. Prosím, nemyslím to zle, ale asi úplně normální to není. Jistě ti pomůžou jak se z malé zase radovat. I když správná máma se o svoje dítka bojí pořád, ale asi by ses měla naučit to brát s větší lehkosí... držím palce

aviv: chapu, jak ti je ... mam to podobne, i kdyz jsem na tom asi trochu lepe ... maleho jsem donedavna nedala z ruky, kdyz plakal, trhala jsem ho tatinkovi z naruce, ze jenom ja ho muzu utesit spravne, porad se bojim, za kazdou teplotou vidim nejmin meningitidu ... no proste uz jsem si taky pripadala jako blazen a presne jsem se zacala bat toho, co pise jitrulka - tak jsem muzovi nakazala, ze az bude cas pustit mrnouse samotneho za barak na hriste, tak aby me nejak zabavil a nenechal me, abych mu prokazala medvedi sluzbu svou opici laskou (trocha zoologie 😀)

toto mi pomohlo: zacala jsem chodit za manzelovou (ted uz i moji) kamaradkou, ktera ma 2 deti - jedno podobne stare a nedela si se vsim takovou hlavu - je to dobra terapie, protoze ona decka ani tolik nehlida a nekontroluje a me to jeji chovani taky strhava, takze kdyz jsme u nich, tak proste mrnata vypustime spolecne a ja teda hlidam asi o neco vice, kde jsou a co delaji, ale vede me takove to - kdyz to prezili jejich dve deti, proc by ne to moje 😅 😅 😅

asi je normalni se bat, cely zivot se o ne budeme bat ... nicmene s jeho vekem se ten strach nezmensuje, ale pomalu se zlepsuje moje psychika v tomto ohledu ... zadnou radu nemam, protoze se v tom sama placam, ale drzim nam pesti, at se z toho nezblaznime 😎

Ahoj, já jsem na tom podobně. Dcera ale měla úraz, přišla o první dva zoubky. Pořád si opakuju že jiná máma co se o dítě nestará, tak že mají zuby všechny. Mám hrozný výčitky. Dceři je 15 měsíců a zatím je pořád se mnou, nikdo mi jí nehlídá, nikam nechodím. Mám hrůzu z toho že bych měla být bez ní. Ne jen kvůi tomu úrazu, ale prostě jsem na ní závislá. Říkám, si, že si budu muset brzo pořídit druhý dítě, aby se ta moje pozornost trochu rozdělila, jinak jí až bude starší polezu pěkně na nervy.
Zejtra mám jít ke kadeřnci a už tejden mám nervy z toho že jí bude hlídat babička 😢

anke: úplně se poznávám. když se Lucka narodila, tak jsem jí vůůůůbec nedala z ruky. Když jí chtěla manžel nebo babička pochovat, tak se mi klepaly ruce a s šíííleným sebezapřením jsem jí na pár minut půjčila. No a když zakňourala, tak jsem jí okamžitě rvala zpátky.
"Když to přežili jejich dvě děti tak proč ne moje" - tohle už si po tom úrazu neříkám, protože to je zákon schválnosti. Takovýmhle dětem se prostě nic nestane a Lucina kterou hlídám jak oko v hlavě...... 😢

jjanca: jo jo, tak ja jsem se takhle klepala, kdyz jsem mela jit ted za jednou pracovni zalezitosti na cele odpoledne, tak jsem povolala 2 babicky, tatinek tam byl a kazdou chvili mi davali zpravy, tak pry si poplakal jen u vecerniho uspavani, tak jsem ho nakonec uspala ja o pul jedenacte v noci, kdyz to skoncilo ... ale pry ani nevzdechl, protoze mel program, ale malem jsem to kvuli strachu zrusila ...
no napr. jsem kvuli strachu o dite prestala ridit, asi 3x jsem byla v posilovne tady 10 minut od domu a porad u sebe telefon, kdyby se neco delo ...
jo a vsichni pribuzni se mi smali, ze pry ho porad taham jak kocka kotata, vsude s sebou, ale ono to fakt postupne prechazi do snesitelnejsi formy 🙂

jjanca: a z urazu se zas tolik neobvinuj, to se proste stava, i kdyz hlidas sebelip, Davidek spadnul hlavou na kachle, kdyz ho drzel tatinek a byla u nej jeho segra ... a me vypadl z piskoviste na sisku ... stali jsme rovnou u toho 😅

já musím říct, že nejsem nijak přehnaně úzkostná, co se malé týče, spíš mě vytáčí, že někteří jí dávají věci, které bych nedala ani staršímu dítěti na hraní a toho se bojím nejvíc, že si něco udělá kvůli nezodpovědnosti dospělého. ☹

rozumím vám, přesně tak se cítím i já, ale snažím se neomezovat dcerku. Do teď jsem si myslela, že je to tím, že už je mi 42, a tak víc vše domýšlím....co by se salo, kdyby spadla z klouzačky, co když do ní někdo strčí, a tak pod. Většinou to řeším tak, že stojím např. u klouzačky a jistím. Musím, ale zase na druhou stranu říct, že jsme nedávno byly v Letňanech v bazénku, kde je malá klouzačka a já tam pokaždé stojím a koukám, kdyby jí to podjelo, aby nehodila záda dolů..........no a jednou jsem se rozhodla, že přece když jiný mamky tam spokojeně sedí, nebo dokonce jsou ve frontě na pití a klidně tam svá dítka nechají (jsou tam děcka od roku a výš), tak si přece můžu sednou na kraj a jen se dívat.........a tak jsem zasedla. Byla jsem pěkně nervozní a jednou koukám, za Terezkou lezly další děcka a ona se na ně otočila, sedla si mimo schod a sjela po zádech dolů, udělala kotrmelec a dopadla dolů do vody........Vylítla jsem a vylovila jí, jen se zakuckala a lekla se, já jí bouhla asi 3x do zad, a ona ječela ať jí pustím, že de kouzat...............
Vedle schůdku stál nějaký tatínek a ten to pouze okomentoval, jéje spadla.
Měla jsem co dělat, abych ho neposlala někam.......od té doby tam zasejc postávám jako trubka a říkám si, že raději budu koukat, než pak někde shánět doktora......
Pokud je se mnou, tak jsem přece odpovědná mamka a nerada bych aby se jí cokoli stalo, ale snažím se pikud možno neomezovat a nezakazovat. Babičce klidně na hlídání svěřím, manželovi taky a uklidňuju se, že přece babička taky vychovala a manžel má přece Terezku rád, tak by nechtěl aby se jí něco stalo.

dámy, přečetla jsem - souhlasím jitrulkou. Žít v takovém strachu škodí nejen vám, ale přenáší se na děťátka. ta úzkost je z vás cítit a dítě pak z dlouhodobého hlediska nabývá pocit, že je třeba se bát. Oparvdu upřímně radíím všem, komu tento nepřiměřený strach narušuje život - a je to narušování života - poraďte se s psychologem - chtělo by to sezení u psychoterapeuta. ten strach pramění někde z vás - s realitou nemá nic společného. Je to transformace něčeho z vaší minulosti, z dětství - v dospělosti se to projevuje jako neadekvátní reakce na cokoliv.
A není to ani věkem iloha - mě je 40 a naopak teď beru mateřství s takovou lehkostí - malého mi třikrát do týdne hlídá paní, se kterou chodí ven, už od roka to tak dělám a neměla jsem problém dítě svěřit. Malý je taky hodně odvážný a bezstarostný. Paradoxně bych ho nesvěřila matce ani tchýni na hlídání - ale to je jiná kapitola. 😝

Mám jiné své psychické potíže (deprese) , takže chápu stav, ve kterém žijete - přestože tímto typem neurozy zrovna netrpím. Ovšem vím, že matka musí být naprosto duševně i fyzicky fit - kvůli dětem a rodině. Takže začít u sebe, opravdu, a neotálet. 🙂

ahoj, strach o dítě jsem měla po jeho narození taky veliký, ale zlepšuje se to, samozřejmě v podvědomí pořád trochu něco jede, ale s tím se člověk naučí žít.
zlepšilo se to v okamžiku, kdy začal být synek šikovnější- nepadal tolik apod., až po roce jeho života,
smrt je sice všude kolem nás, ale musíme věřit, že se nás, stejně jako více jak devadesáti procent ostatních lidí, nedotkne v nějaké dramatické podobě, zbývá víra
a když se přece jen něco stane, co už naděláme
proto věř, že se nic nestane, nemusí...
myslím, že strach je do určitých mezí dobrý, napomáhá ostražitosti
a nečti tolik smutných příběhů a sleduj okolí: kolik takových příběhů máš ve svém bezprostředním (neinternetovém, netelevizním) okolí, nemusí se s to stát zrovna tobě

aviv : mám to hodně podobně....a stejně jako ty doufám, že se to s druhým dítkem trochu zlepší.

Já se třeba od doby co jsem otěhotněla šíleně bojím cestovat..Sice i tak jezdíme na dovolenou a tak, ale hrozně se bojím jízdy autem (neměla bych koukat na zprávy)...Dřív jsem se bála taky, ale daleko míň.
Co máme Toníka, tak už si někdy řikám, jestli bych neměla vyhledat psychologa, jaký mám o něj, o manžela a o sebe strach.

Když někde čtu o válkách, nemocných dětech atd...taky vše obrečím. Dřív mě to dojímalo taky, ale teď prostě víc.

Já myslím, že částečně to tak má skoro každá, že je jako matka víc citlivější k utrpení druhých atak..

Ségra mi taky řikala, že třeba od tý doby co má děti nezvládá filmy o holocaustu atak....

ale jde o to, aby to člověku nekazilo radost ze života, což já už bohužel někdy mám. ☹
Nedokážu si to nabité štěstí v podobě spokojeného vztahu s manželem a dítěte (které jsem si vždycky moc přála) pořádně užít, protože si pořád řikám, že žádné štěstí netrvá věčně a že je na světě spousta lidí, co se jednu chvíli radují apak se stane něco, co jim život převrátí naruby.

Stokrát si můžu řikat, že tím strachem nějaké trápení nebo tragedii neodvrátím a že bych se měla trápit, až ty starosti přídou, ale někdy to na mě hold padne a nemůžu si pomoct.
Kvůli tomu i špatně spím, když jdu spát moc brzo, což je u mě před půlnocí. Musím chodit spát hodně unavená, abych usnula hned, protože když jdu dřív, mám hned před usnutím hnusné myšlenky a strachy.

Ono by někdy stačilo nesledovat zprávy, nekoukat na smutné filmy a dokumenty a nechodit na diskuze typu Zemřelo mi dítě apod, ale zase nechci před utrpením zavírat oči.
A když mi někdo řekne : "proč by se něco takového stalo tobě, vždyť je to hrozně málo pravděpodobný", tak odpovídám : "a proč ne zrovna mě ? Vždyť ty lidi, co se jim něco zlého stalo si určitě taky řikali, že je malá pravděpodobnost, že se jim něco stane...."
No, je to někdy fakt psycho 😅
Mě třeba pomáhá, mít hodně aktivit....prostě když jsem v zápřahu, tak na tyhle věci nemyslím.

Taky si někdy řikám, že to je věkem. Že kdybych měla dítě jako mladší, že bych takové věci tolik neřešila. Nevím, těžko říct.

uf, zase román, ale tohle je proste tema, ktery taky hodne resim... 😅

ale musím říct, že u me je ten strach hlavne o vaznych nemocech , bourackach a velkych urazech....

nevadi mi treba, kdyz si Tondu nekdo chova nebo tak, kdyz byl miminko, tak jsem ho taky uplne v pohode komukoliv pujcila na pochovani...a taky mu nestojim za zadkem, kdyz si hraje.
A kdyz pada v ramci zacinajiciho chozeni, zily mi to netrha.
myslim, ze pri hre mu docela dopravam volnost, je to ale taky tim, ze on je na sebe od malinka nastesti hrozne opatrnej.

Ale co se tyce hlidani, kdy ho nemam na ocich, to uz je horis...

to uz jsem tady v jedne diskuzi psala... I kdyz mam moznost casteho hlidani, nevyuzivam ho, protoze se jednak necitm moc unavena a jednak mam proste strach, ze se mu neco stane...
nemyslim ani tak vinou tchanovcu, ti jsou opatrnejsi nez ja, ale mam takove ty strachy, ze tchyni srazi auto , az pojede s kocarkem na prechodu atak...

za to ale zase muzou zpravy v TV....

hodne me poznamenala reportaz o mamince se dvema malyma detma, jak ji na chodniku srazil zfetovanej 18 tiltejn ridic a ji a jedno dite na miste zabil.
☹

me by fakt stacilo, necist a nevidet zpravy....

Ahoj holky,
musím se přidat do klubu... ☹
O děti jsem nikdy moc nestála, ale mám laborkový s ne moc povedeným těhotenstvím a od té doby, co jsem otěhotněla je ze mně národní plačka 😅 Dělám si z toho srandu a říkám, že by mně mohli pronajímat na pohřby 😅 Taky říkám, že prcek cestou ven musel zmáčknout nějakej čudlík, mám záchvaty pláče u televize, když jsou zprávy nebo dokumenty o dětech, občas řvu i u reklamy 😀 doufala jsem, že se to změní, ale pořád nic a asi to tak už zůstane. Bohužel nemáme hlídání, takže jsem na maláho v podstatě sama a o to je to horší. Neumím si představit být bez něj delší dobu, alespoň ne teď. Taky se bojím úrazů, nemocí, s každou teplotou vychuluju (možná je to i tím, že zatím měl teplotu 2 dny, máme za sebou teprve první nemoc s léky). Na druhou stranu mám dítě, které je dost živé a musím ho a chci ho v tom podporovat, takže jsme neustále na prolejzačkách, lítáme venku. Já se pořád rozhlížím, z které strany může co přiletět a usmívám se, když vidím, jak je prcek spokojenej a šťastnej. Myslím si, že mně to snad přejde, až začne mluvit a bude mi konečně moct říct, co ho trápí, takhle se jenom dohaduju.
A taky doufám,že to na něj nepřenáším 😀

holki co máte z toho mě tchýně řekla že se až moc bojím o děti co na to říct????je to prostě p.ča

Hacas, mně to říká moje máma, a taky to neřeším. Je to moje dítě a budu se o něj bát a starat, jak já uznám za vhodný 😠

Já to mám naopakdě 😅
O děti stála vždycky a jakýkoliv pořad,film o nemocných dětech jsem vyloženě ořvala. 😢
V těhu jsem byla v pohodě,ale až u konce mě rozbrečel i fotbal(asi hormonální změny).Co se mi narodilo miminko,tak se dostavil hodně silný pocit zodpovědnosti,na který mi trvalo 2 dny,než jsem si na něj zvykla.Nikdy jsem neměla o nikoho jiného takový strach,.................ani sama o sebe. 😝
Od té doby se vyhýbám jakýmkoliv pořadům toho druhu a úplně mi stačí to,co vidím v okolí,abych si vážila toho,co mám doma.Jde o to,že by si člověk měl vážit každého nového dne tak,jako kdyby měl být poslední,protože nikdy nevíme,co se stane v další sekundě/minutě/hodině.............. 😔

karotky- skvěle napsáno 😉

Ahojky všem! Tak já to mám taky tak. Kamarádky už se mnou nikam nechtějí chodit neboť malého pořád hlídám. Mám strach ať ho někdo nebouchne nebo prostě neshodí nějak blbě že mu vyrazí zuby atd. Jsem prostě na palicu 😉 😉 😉 😉 ale hodně holek říká při druhém se to změní 😀 tak doufám nebo mě taky bude nenávidět. Od doby co začal chodit jsem za ním pořádběhala ať neupadne. Jen 3x jsem poslechla že ho mám nechat být. Jednou mi na něj sedla 3 letá holka když mu bylo půl roku. Rozbila mu pusu a vyrazila dech. Po druhé ho shodila v běhu holka a rozbila mu pusu a do třetice zakopl o stojan na kolo a spadl přímo na čelo a boule jak ........ Takže vidíte samé špatné zkušenosti. Ale je to děs má 2 roky a na hlídání byl 2x a to jen přes noc 😀 Ještě nikomu sjem ho nepůjčila ven 😀

av..ja take mam kolikrat takove predstavy co by kdyby...a kolikrat kdyz ctu pribehy maminek se smutnym koncem take bulim ,ale to je prirozeny strach o dite ,ale u tebe teda nevim jestli uz to neni moc ..chapu ze se kazda maminka o dite boji a opatrnosti neni nikdy dost,ale aby te to sziralo kazdy den to asi neni normalni..ja treba v takovem pripade bych navstivila psychologa jestli treba nejde o nakou fobii nebo tak..nez se takhle trapit kazdy den 😉

Sohlasím s jeudi, každá máma má strach o své dítko, když je třeba nemocné, nebo si přečte nějaký smutný příběh a asi každému občas projede hlavou hororové scénáře, ale určitě by to nemělo být každý den.. V tvém případě už mi to taky přijde přehnané a asi bych to řešila s odborníkem. Je to škoda, abys dny s prckem prožívala ve strachu místo toho, aby sis je užívala a radovala se..

neumím si představit, že bych za malou pořád lítala, právě naopak malá ráno vyběhne na zahradu a hraje si tam sama, v tomhle si vystačí sama, jak říkám nejsem její otrok, jinak malá jezdí s našima na chatu je to dobrý pro všechny 🙂moje švagrová je taky moc starostlivá, ta si bez malý nedojde ani na záchod

Taky jsem od otěhotnění víc přecitlivělá. Pamatuju si, že třeba celý první trimestr jsme nemohla slyšet žádné špátné zprávy, všechno mě dost rozrušilo... třeba i televizní noviny 😅 . Strach o miminko jsem měla samozřejmě taky, ale bylo to (snad) v mezích normálu a doufala jsem, že po porodu bude všechno dobrý. Ale dá se říct, že je všechno jinak. Víc si beru neštěstí jiných dětí a čím je moje dcera starší, tak se o ní víc bojím. Raději nad tím moc nepřemýšlím, protože bych se musela zbláznit.

přecitlivělost mám taky, ale lepší se to 🙂. jinak se o malou bojím taky, že si fakt namele kukuč, protože je to čertisko, pořád někam leze, skáče atp., takže nechat ji na zahradě samotnou nemůžu - i když tam jsem, tak šplhá po zahradním altánu a skáče dolů a tak. ale dávám ji 2x týdně do soukromých jesliček a to hodně pomohlo, že nejsme pořád spolu a neřeším, co by mohlo být kdyby...ale že bych měla katastrofický představy, jako co všechno se může stát než jí bude 18, tak to zase ne 😎.

Holky díky moc všem za příspěvky. Jsem asi beznadějnej případ, předevčírem jsem musela vzdát film Poslední vlak - když jsem tam viděla ty miminka ! A přitom jsem před těhotenstvím byla několikrát v Osvětimi - teď už mě tam nikdo nedostane ... diskusi Zemřelo mi dítě jsem si taky zakázala.
No, na druhou stranu malou snad nijak neomezuju, když jí hlídá manžel jsem úplně v klidu, když kamarádka tak taky, spíš lituju jí 😉 Cizímu člověku bych ji ale nesvěřila : předtím než jsem otěhotněla jsem si plánovala jak nebude problém sehnat paní na hlídání a teď to tak nějak pořád odkládám. Babičkám bych svěřila, ale moje mamka zdravotně nemůže a druhá je moc z ruky. Řekla bych, že mi hodně pomáhá chodit mezi maminky na hřiště, to naopak zpočátku těžce nesl manžel, když viděl toho našeho draka jak tam do všeho vleze a všechno strká do pusy! to mě nějaká snědená hlína a písek nechá úplně v klidu 🙂

to Petruna : o jízdě autem mi taky nemluv. Dovolenou u moře ve Francii jsme odsunuli na příští rok, já ale trnu i cestou na chatu, kvůli malé jsme koupili větší a ( já doufám !) že bezpečnější auto a starou dobrou Fábii která s náma procestovala celou Evropu jsem prodali. S malou bychom možná k moři letěli, ale jak se znám, budu mít strach i z letadla. Zvlášť s Air France ... ale ta cestovní fobie s emi už trošku lepší, dříve jsem se neustále otáčela, hlídala všechny okolo zleva i zprava, ted už jsem snad v autě klidnější. S opilým řidičem nic neudělám, to už je asi osud, ale takový zprávy mě taky vyděsí.
to all: na malou snad nic nepřenáším, to je vyloženě spokojený, vysmátý a nebojácný dítě. Zpětně ale obdivuju mojí mámu, co se mnou všechno musela vydržet, měla jsem takový divočejší období kolem mých 18, kdy jsme se s kamarádkou sebraly a na měsíc zmizely někam do Evropy. Nebyly mobily, telefony byly šíleně drahý,takže naši o mě neměli moc zpráv. Vrátily jsme se třeba o tři dny později a nepřišlo nám to tenkrát blbý. Ted se divím, že mamka to vůbec přežila, ani nezešedivěla, kéž bych byla v tomhle alespon trochu po ní !

Ahoj holky, obnovuji tema.
Jsem strasne rada, ze jsem tuto diskuzi nasla, jinak bych ji musela zalozit. Vidim ale, ze takove pripady jako jsem ja nebo aviv moc neni, kdyz se toto tema nerozjelo vice 😒
Hodne dlouho jsem premyslela, zda to napisu, aby me tu pochopili spravne, ale nakonec jsem se rozhodla.
Porad mam o maleho sileny strach, kazdou chvili cekam, ze se mu neco stane, ze o nej jednoduse prijdu, ze tu neni naporad ☹ Pomalu placu u kazdeho jeho usmevu, protoze vidim jak je krasny a v tu chvili me napadne: "A co kdyz zitra uz tu nebude?...". A pritom bych se mela radovat z toho, jak je krasny, zdravy, bystry a sikovny.
Uz jednou nas maly vylekal tim, ze se malem udusil vyzvracenym mlickem a zacal modrat, tak jsme volali zachranku a jeli do nemocnice. Od te doby cekam kdy se to stane znovu. Vsichni me uklidnuji, ze podruhe uz se to nestane, ze uz je starsi a umi si s tim poradit... ale ja cekam i jine veci... Bojiim se, ze ho unesou, ze potka uchylaky, ze umre na leukemii, ze se zabije apod... Nakonec se bojim, ze tim svych strachem neco privolam... Je to jako zacarovany kruh...Kdyz manzel jde s malym na prochazku sam a mne prijde, ze jsou pryc nejak dlouho, tak uz zacinam hystercit co se jim stalo.
Kdo to nezazil, ten nepochopi, mozna dokonce odsoudi a vysmeje se mi.
Mozna bych potrebovala odbornou pomoc, ale nemyslim si, ze bych byla natolik mimo, ani poporodni deprese jsem vubec nemela. Nechci o tom mluvit s kamaradkami, protoze ani jedna z nich zatim nema dite.

Senja, máš IP

Senja: mam neco podobneho, akorat s postupujicim casem se s tim vic vyrovnavam a uz jsem celkem v pohode, z kolonky nenormalni strach o dite jsem se dostala uz do stadia velmi opatrna matka 🙂 ... kdyz byl muj maly stejne maly jako tvuj, tak jsem to mela fakt stejne, ted si na to nekdy vzpomenu a tak se nad tim zamyslim nebo kdyz mi neco pripomene,ze nikdy nevime,jak dlouho tu my nebo kdo jiny budeme ... stal se ze mne fatalista a trochu mi pomaha si rict, ze proste holt neco se musi nechat osudu a jen se modlim, abychom meli normalni zivot s normalni houpackou nahoru a dolu bez vetsich krizi ... myslim, ze s pribyvajicim vekem ditete to bude lepsi a drzim pesti 😉