Mám depresi z práce, z domova

vím, že to sem možná neptaří, netýká se to ani tak moc dítěte, jako spíš mě, ale prostě mám od rána hroznou náladu! co od rána, už vlastně hrozně dlouho ale nikdy ne v takový míře jako dneska, kdy jsem se skoro rozbřečela v tramvaji. Potřebuju se vypsat a doufám, že mi to pomůže

je mi do breku, chce se mi brečet ani nevím proč a musím se hrozně moc přemáhat, abych se tu v práci opravdu nerozbrečela. svírá mě v krku a na hrudníku a chtěla bych utéct, zalézt si někam a tam zůstat a nemuset dělat nic, vůbec nic,
mám hrůzu z toho, že to v práci nestíhám, že vlastně jen hraju, že něco umím a přitom jsem v podstatě blbá a děsím se toho, až se to provalí.Mám strach a jsem zároveň naštvaná, že jsem se nechala dotlačit do pracovní pozice kde mám zodpovědnost a to já přece nikdy nechtěla, já nechci mít na starosti celou zakázku a dohadovat se s dalšíma lidma. ať mi zadávají práci, já si jí budu v klídku dělat, jak mi to vyhovuje a nechci se zabývat tím, kdo kdy co mi má dodat a pořád někoho uhánět. nechci být na vyšší pozici, nechci postup ani kariéru, chci mít svůj klid ale proč to nikdo nechápe, nebo spíš, proč jsem to neříkala víc jasně, že chci být jen ta co bude všem pomáhat a dostávat úkoly a že nechci nikam výš

mám hrůzu, že práce na které teď dělám se nestihne včas, zatím to tak nějak válím před sebou jak kuličku hoven a je mi jasný, že mi ty hovna musí jednou spadnout nahlavu. už jsem to i říkala nadřízeným, že to asi nezvládnu, že mi to nejde, ale prý to dám, jen se mám trochu víc snažit a že to zvládnu, Ale já to prostě nezvládám a mám z toho děs.

a další věc co mě zlobí: včera jsem přišla večer pozdě domů a doma bordel jako v tanku, dcera s manželem doma už od 16h a NIC neudělali, nikdo po sobě neuklidil, nikoho nenapadlo dát nádobí do myčky, o uklizení vypraného prádla nemluvě, jen další bordel.
Kašlu na to, nic neuklízím, dneska přijíždí návštěva, ale seru na ně, ať vidí, jak to u nás vypadá, uklízet už nebudu. Říkala jsem to už několikrát, že nejsem služka, že si uklízet budu už jen po sobě a zbytek ať v bytě třeba shnije. Nikdo to nebere vážně a tak to u nás už měsíc vypadá hrozně, 2týdny nikdo nevysál (já to dělat nebudu), prach jsem utírala naposled někdy před vánoci, starám se jen o vaření (to mě baví) a o kytky (ty totiž za nic nemůžou). Prádlo mají složené v komínkách na skříni, pravda - uklidí si to vždycky tak po týdnu, když už ve skříni najednou nic nemají. V obýváku poházené hračky, manželovy věci u pc se kupí na hromadu, špinavé prádlo, co není v bedně, hážu na hromadu v pokojíku a neperu ho dokud to oni neuklidí do bedny! a co myslíte, pomohlo to? ani když to řeknu v klidu jednou, 2x, 10x, to se pak musím rozčílit a křičet ať už něco dělaj a oni na mě koukají jak na hysterku, že co bláznim?!
Ale když nemůžou něco najít, tak za mnou oba hned chodí a jesti jsem neviděla to a to a jestli nevím, kde to je .Ne nevím a je mi to jedno, o jejich věci se nestarám (a ikdybych to věděla, tak jim to neřknu, ať si dělají ve věcech pořádek a nebudou muset pořád něco hledat)

Štve mě dcera, která neumí dodržet slovo, slíbí kde co, ale dodrží sotva polovinu, štve mě, že je chytrá, ale mozek zapomíná používat, štve mě, že žádné hračky nevydrží dlouho neporouchané, trička má všechna za chvilku flekatá a prý že potřebuje nový – má smůlu, už od léta kupuju nový trička jen za ty, ze kterých vyrostla a tak půlku týádne chodí ve flekatým.
Přitom já jí tak miluju a mrzí mě, když se na ní musim zlobit, když jí musím něco vytýkat. Je pro mě to nejcennější ale sama na její výchovu nestačím a manžel mi s ní nepomáhá, vím, že jsem udělala ve výchově spoustu chyb,ale i to, co poctivě dodržumu, na čem si stojím to prostě nefunguje a já netuším proč. tak a už brečím skoro opravdu, snad si nikdo z kolegů nevšimne mých slzavých očí,

Manžel nechápe, že od něj potřebuju pomoc, vydrží mu to tak týden sotva a to jen když se mu připomínám o vše mu říkám a automaticky neudělá nic. neuvaří, neuklidí nádobí, nevypere ani nejde nakoupit, když už jde, tak nakoupí všemožné kraviny, sladkosti, drahý věci a ze seznamu tak polovinu. Nemluvě o tom, že by někdy vzal dceru ven jen on sám a mě nabídl,. ať si doma odpočinu, ne to hned, že přece je nepošlu samotný. že bychom měli jít ven jako rodina ... pěkná rodina, loni to vypadalo tak, že já celý den poletovala po bytě, uklízela, vařila, prala, oni v obýváku, pokojíku, dělají si svoje věci a když bylo po obědě tak hurá jdeme na procházku a večer já zdrchaná a hotová a oni si pochvalovali, jak to byl hezký „rodinný“ den, prdlačku rodinný, když z celého dne jsem je viděla jen u jídla nebo na procházce, na kterou bych nejradši nešla.
Krká mě že manžel je stejně nesamostatný jako dcera, že mu všechno musím říkat, že nic doma neudělá, opravuju si v bytě všechny věci sama, jinak bych se toho nedočkala, vždycky je na všechno dost času, nebo to je „moc složitý /těžký /pracný“. Jo pak mě pochválí jak jsem šikovná, ale mě to sere, nechci být šikovná chci mít klid.... a nalša by se togho spousta co mě štve, štvu sama sebe, za to že jsem taková, za to, že jsem si tuhle situaci zavinila sama a zato, že to neumím řešit. Nenávidím sama sebe, jo to je ten problém asi, nevím. Všechny myšlenky mám zmatený, vylítávaj na klávesnici jedna přes druhou a spousta jich asi nemá hlavu a patu ..

všem, co dočetli do konce děkuju a ostatním se omlouvám
Simís