Litujete toho, že máte jen jedno dítě?
Zdravím všechny, máme doma tříleté dítě a již nějakou dobu zvažuji, že zůstane jen jedináček. Původně jsem chtěla děti dvě jenomže jsem během mateřství zjistila, že asi nejsem tak úplně "mateřský typ" a necítím, že by děti byly smyslem mého života. Dceru samozřejmě miluji nadevše a udělala bych pro ní všechno. Zároveň mám ale ráda i svůj klid, své zájmy a svůj prostor, což vše muselo jít s narozením dítěte stranou, to je jasné. Nicméně teď, když už je starší, začíná se mi vracet takový ten "starý život". A asi jsem si už zvykla na ten větší klid a jsem pohodlná a při představě toho všeho znovu dokola od začátku (pleny, krmení, noční vstávání, hodinové uspávání v nosítku atd..) se mi svírá žaludek. 🙄 Další věc je, že jsem na dítě v podstatě sama, protože manžel není zrovna ten typ tatínka, co by dokázal matku zastoupit téměř ve všem, je ten typ "pomazlit, pohrát a stačí". 🙄 Navíc se léčí z OCD a to všechno také hraje roli v mém rozhodování.
Moje otázka je na ty, které se rozhodovaly podobně a nakonec se rozhodly jen pro jedno dítě, litujete toho rozhodnutí? A pokud ano, proč? Ač jsem totiž nejvíc přikloněná k té možnosti mít jen jedno dítě, stále ve mě hlodá červík, že toho třeba jednou budu litovat. 🤷♀️
Manžel bych chtěl ještě jedno, ale ví, že do toho nejvíc dávám já, takže konečné rozhodnutí nechává na mě. Jediná jeho podmínka je buď během maximálně dvou let nebo už nikdy, je totiž starší než já a nechte být starý táta, což chápu.
Mám děti dvě a ikdyž mě někdy neskutečně deptají, tak vím že do budoucna chci prostě ještě třetí. Potřebuji ho pro takový ten duševní klid, pro úplnost.
Tohle asi každá ženská musí cítit, jestli cítíš, že další nechceš, tak ho neměj, s jedním dítětem ho můžeš daleko lépe zabezpečit, můžeš mu dát daleko více pozorností než více dětem, ty budeš tak víc v pohodě, jedno dítě tě bude vytáčet méně než dvě 😀 pokud máš nějaké pochybnosti o rozhodnutí...máš ještě ty dva roky , to je času dost 😊
Jinak já si jsem téměř jistá, kdyby další nedopadlo, bude mě to do budoucna hrozně mrzet.
@klokanka31 také máš dilema? 😅
Mam jedinacka a vim, ze to tak i zustane.
@werik153 když byla dcera mladší a byla jsem s ní v takovém tom klasickém zápřahu, tak jsem s druhým tak nějak počítala jenomže teď, jak je starší a je to s ní už fakt pohoda se té pohody nechci opět vzdávat 🙈 já vím, že jsem asi sobecká, ale cítím to tak, bohužel 🙄 samotnou mě štve, že to nedokážu ani vidět jednoznačně 🤦🏼♀️ jsem spíš přikloněná k té možnosti jedináčka, ale stále hlodá ten červík, že toho pak třeba budu litovat, nevím no....nicméně dokážu si život jen s jedním dítětem představit 🤷♀️
@lenickakl a mohu se zeptat proč ses tak rozhodla? 🙂 Samozřejmě pokud odpovídat nechceš, nemusíš 🙂
Vím, tohle se nenosí, ale já spíš někdy lituji že nemám jen jedno. Kdybych mohla vrátit čas, měla bych jen jedno.
Nejsem vylozene materskej typ, se synem jsem byla od roku a pul az donedavna sama, ac jeho tatka teda funguje celkem dobre, ale vim, ze znova bych to vsechno prozivat nechtela. Synovi bude v kvetnu sest a ja jsem takhle spokojena a staci mi to bohate. Je mi jedno, kdo si co mysli. 😎✌️
Sobecké to není vůbec, na naopak, jak píšu, o jedno dítě se dokážeš daleko lépe postarat, co se finančních možností týče je to jednoznačně lepší i po té psychické stránce, takže já tě jednoznačně chápu.
Já jsem v zápřahu už téměř 7 let a zas se to začíná uklidňovat a mě to úplně straší, začíná mi to chybět už teď.
Nikdy bych si ale nemyslela, že je špatně, když má někdo jen jedno dítě. Mám spousty kamarádek co mají děti tři, ale i spousty co mají jen jedno. A hodnota se jim kvůli tomu nemění 😊
Mám jedno a nelituji. Samozřejmě, že sem tam červ zahlodal (zejména když v okolí všichni vrhali sourozence)a ona bude sama. Ale prostě pro a proti - ne.
@lenickakl dostanu kouř, já vím, já ty svoje holky miluju obě, není to o tom, že je nemám ráda, nebo ze me obtěžují, ani jedna z nich ani naznakem nikdy nepociti nic, z čeho by mohly usoudit, že bych jednu z nich nechtěla. Takhle to není, dostávají ode mě 100% lásky, čisté lásky. Jen prostě vím, že dvě jsou na mě moc a zatímco s jedním se toho moc nezměnilo, se dvěma se toho pro nás změnilo strašně moc.
Ahoj, dcera 5 let, jsem si naprosto jistá, že bude jedináček. Já taky byla a dodnes nemám pocit, že by mě něco chybělo... Nebavilo mě být doma s dítětem, těšila jsem se do práce, takže představa, že zase znovu spadnout do těch h*oven a to doslova 😁, je pro mě trauma. Dcera už je samostatnější, přiznávám, že jsem asi pohodlná, ale mě se otočil celý život vzhůru nohama, takže díky, ale jednou mně to bohatě stačí...
Maty je také sám. A nemá sourozence kvůli tomu, že je dost náročný. Ono... Kdybych byla mladší, tak třeba za rok bych do toho šla... Neříkám, že jsem stará, ale....taky už nejsem nejmladší. Takže jedno doma stačí.
Tohle věc, kterou řeším(e) doma. Mám sice za sebou dvě těhotenství, ale jen jednoho syna. Teď je mu rok, je to neskutečný mazel a já si ho užívám. Vždy jsem chtěla velkou rodinu a miluji děti.... ALE strašně se bojím dalšího - nejen 9 měsíců nervů, asi bych ani neměla doktora v rizikovce, jako při druhém (jinému lékaři nedůvěřuji) + bych do rizikovky jezdila co 2 týdny (což by bylo naprd pro syna), s námi miminko odešlo domů, abych njá měla 9měs. dietu (cukrovka), je víceméně 100% jisté, že budu mít přirostlou placentu (tu mám třeba doteď stále v těle), budu mít císař (ten mi však nevadí skrz bolest). Mám strach, že by se mi rozjel zase relaps crohna (synovi byly 4měs. a já se o něj nemohla starat). Syn sice hezky spinká, ale další by nemuselo a když se nevyspím, nejsem vůbec příjemná. Muž sice pomáhá, ale neumím si představit, že Maty bude nemocný a do toho miminko...
Mám dilema a strašný. Jako na 99% chci jedináčka, ale hlodá to ve mně. Naší malé budou v květnu 3, už je to dost pohodička a malá je zlatíčko, a když vidím u sousedky 9měsíční mimino, mě se do toho znova už nechce 😆 navíc se bojím co kdyby bylo druhé mimčo nějaké nemocné, nebo kdyby těhotenství nedopadlo dobře...je strašně moc záporů. Ale je tam stejně to ale...
@klokanka31 přesně ❤️ úplně mi mluvíš z duše....je tam hrozně moc záporů, ale takové to "ale" v tom stále hraje roli 🙈
Máme jedináčka a tak to i zůstane. Rozhodla jsem se tak v synových 5 letech. Chlap je o 16 let starší a i když mě zastoupí praktickým ve všem, vím že už by další mimino nedal. Navíc má i víc zdravotních problémů. A já už jsem ráda za svůj klid. Od první třídy je už více samostatný a i ven už chodí sám.
@emily228 Mám občas stejné pocity...syn měl 2 roky, 3 měsíce, už byl pohodář a do toho přibylo miminko. A já jsem do všeho zase spadla, malá moc nespí ani v noci a tak si často říkám, proč jsem nezůstala jen u jednoho 😃 Ale zpět bych to už nechtěla vrátit, oba miluju a věnuju se jim, ale přesně, s jedním dítětem se změnilo málo, se dvěma všechno a děsím se, kdy budu mít nějaký život. Protože já miluju svůj život, svoji práci, svoje koníčky, svůj prostor 😃 Pro zakladatelku: moje maminka je jedináček a často si posteskne teď, když je starší, že by byla ráda, kdyby se mohla s nějakým sourozencem dělit o péči o naši babičku, že by se měla komu třeba vypovídat nebo i s kým pohádat, že ji chybí takový pokrevní parťák (i kdyby nevycházely úplně dobře...), snad chápeš jak to myslím. Moje prateta zase přišla o jediného syna a teď je sama a vidím, jaký žije život...Kvůli tomuto a spoustě dalším důvodů mám nakonec dvě děti.
Svoje dvě děti miluju, nelituju, ale upřímně někdy kamarádkám s jedním dítětem dost závidím 😅😅
Já to beru z jiné stránky, je to jen můj názor. Mám dvě dcery. Taky jsem na ně byla víceméně sama, tatínek od nás odešel. A starší dcera před pár lety těžce onemocněla. Leukémie. Naštěstí se vyléčila. Kdyby ne....a nemít druhou dcerku, zůstanu sama a nevím, jak bych vše zvládla. Jsem vděčná, že je mám, i když je to mnohdy těžké.
Mám jedináčka a jsem spokojená.A důvod? Zajištění..chci aby měl " všechno".🍀 Myslím i tak, kdyby přišla nemoc v rodině či ztráta, aby bylo dítě zajištěno a máme jen jeden dům, tak aby se s nikým nedělil..🤣 se 2 dětmi bych byla jen ve stresu, že bych jim nemohla dát všechno. A do budoucna bych chtěla být nápomocná babička, kdyby syn něco potřeboval, vice dětem si neumím představit pomáhat, protože do důchodu už asi nepujdu..🤨.a když mě nebude potřebovat, koupím si psa..😁tečka.😁
Mám mladší dítě než ty, tak nevím, jestli pro tebe bude moje odpověď relevantní. Ale vždycky jsme počítali jen s jedním dítětem (nejsme nejmladší, i to jedno je malý zázrak). Těhotenství jsem protrpěla od začátku do konce, po porodu ošklivé komplikace, kdy z nejhoršího jsem se dostávala dva měsíce, ale celkové uzdravení trvalo mnohem déle. Takže suma sumárum mě jedno dítě stálo rok života, kdy jsem se jen snažila přežít další den. Aby to nevyznělo blbě - syna miluju, jedinkrát jsem nezalitovala, že ho máme. Ale byl to nejhorší rok mého života. Jenže potom se něco změnilo a já zatoužila ještě po jednom, bylo to opravdu silné, silnější než poprvé. Hodně jsme o tom doma mluvili, manžel se na další dítě z mnoha důvodů necítil. Ani pro něj nebylo snadné vidět mě den co den v takovém stavu, navíc peníze, no těch důvodů bylo hodně. Takže jsme se rozhodli, že syn bude jedináček. Ze začátku to byla zvláštní směs lítosti, že syn nebude mít sourozence, a úlevy, že už to nemusím znovu podstupovat. Čím víc se blíží konec rodičovské a můj návrat k "normálnímu" životu, tím vděčnější jsem, že druhé dítě nebude. Asi taky nejsem úplně ten typ, co se v mateřství našel a užívá si to. Syn je moje všechno, ale zrovna tak jako si užívám chvíle s ním, užívám si i chvíle bez něj (takhle napsané to vypadá hrozně, ale je to jak to je 🤷♀️).
Ahoj, take resim a to uz delsi dobu to same. Mam dceru, 4roky. Cca od 6mesicu skoro prestala spat, v noci spala treba jen 4 hodiny a chtela vstavat, "ze ma vyspinkano", po obede nespi od 1,5roka... S nastupem do skolky spi sice v noci lepe, ale i tak je ve dne hodne aktivni a skoro neunavitelna... Mam rada svou praci a presne, jak pisi nektere z vas, uz je z ni partacka a mam trochu svuj klid... Dceru jsme hodne chteli a myslela jsem, ze i u druheho mi "zacnou tikat", ale nic se nedeje... Na druhou stranu bych nechtela, aby mely od sebe deti treba 10lety vekovy rozdil, navic uz bych taky v takovem pripade nerodila druhe nejmladsi... Skoro denne nad tim premyslim, jestli ano nebo ne.... Ted se na druhe necitim, stejne mam ale pocit, ze "to"
v sobe nemam uzavrene... ☹.
Jen mě napadla taková interní vsuvka: vy, co máte jedno, jak se zapojuje manžel/partner? U nás prakticky vůbec a v rozhodování o druhém to mělo i svou roli.
Nikomu neberu jeho rozhodnuti. Je to na kazdem z nas jak se rozhodne. Ja jsem byla rozhodnuta mit dve uz jen z jednoho duvodu. Aby tu byly obe pro sebe. S nama se muze cokoliv stat. Ja vim, jsou sourozenci, co se spolu nebavi atd., ale aspon pro ted si myslim, ze u naa by to skoncit tak nemuselo.
S dovolením se připíchnu 😃