Kladli jste si otázku: Budu dobrá máma (dobrý táta)?

Ahoj. Mela jsem spoustu podobnych otazek a pochyb. Pak se mimco narodilo a nebyl cas se ptat. Ani nebylo na co. Myslim, ze laska vznikala a sili casem, ale materske pudy naskocili hned a od prvniho okamziku to byl muj syn, moje dite a poklad meho zivota. Asi jsem se nestala hned milujici dokonalou matkou, ale lvici, ktera by radeji zivot polozila nez by mu vlasek nekdo zkrivil.
Chci tim rict, ze pochyby muzou byt, ale je-li chut u obou partneru a troch zazemi navic, nemejte strach! Asi me pochyby presli tak nejak s postupujicim tehu, kdyz jsem denne citila, jak me okopava. Ale samo i dnes nekdy pochybuju, zda jsem mu dobrou mamou. Ale vim, ze ted uz nemam pochybovat, ale cinit se, abych byla ve svych moznostech tou nejlepsi 😉
Hodne stesti!

Myslím, že kdybys o sobě nepochybovala, tak asi není něco v pořádku. Pochybnosti budou stále, ale dokud se budeš rozhodovat podle vlastního uvážení a nejlepšího vědomí, tak budeš skvělá máma . . .

Chápu to dobře, že Tvá otázka "Už je čas do toho jít?" znamená, že nevíte, zda si už pořídit mimčo nebo ještě počkat? Myslím, že pokud se takto ptáte, asi máte ještě čas. Protože až Ti hodiny "zabimbají", prostě do toho půjdeš a už si ani nevzpomeneš, že ses někdy takhle ptala🙂 Ale otázka "dobré mámy", to je jiná. Já jsem vždycky neměla ráda heky typu "Jsem špatná matka...". "Tak nehekej, a něco s tím dělej, hysterko", říkala jsem si v duchu. A je to pár měsíců, co se mi to vrátilo. Víc jak rok jsem byla spokojená matka spokojeného dítěte. Ze šikovného, učenlivého miminka nám však vyrostl šikovný, ale velmi neposedný a "neposlušný" klouček, který doma hází hračkama, venku bije děti, na otázku "Jak se jmenuješ?" místo odpovědi prská ze studu lidem do obličeje...mohla bych ještě dlouho pokračovat...Chci mít trpělivost, ale místo toho nadávám a fackuju. Tedy nadávala jsem a fackovala, než mi došlo, že už mě mateřství nebaví, že mi dítě "přerůstá přes hlavu", že mě takový život netěší. Sesypala jsem se. Manžel vzal syna na pár dní k babičce a já měla možnost přemýšlet. Řekla jsem dost a začala pátrat, kde je chyba. V dítěti to není. Jeho projevy jsou jen důsledkem mé slepoty vůči jeho potřebám. Čtu knihy jako Respektovat a být respektován, Vychováváme děti a rosteme s nimi aj. a mám velkou naději, že to u nás doma bude lepší. Změnit návyky a stereotypy nepůjde ze dne na den, ale už mám ze sebe zase dobrý pocit, protože dělám na tom, aby ze mě byla "dobrá máma". Milovat bez podmínek je dřina. Ale jak je to v té reklamě?: Ta nejtěžší práce na světě je ta nejlepší!

Jsem v pátém měsíci a ptám se pořád. A myslím, že ještě dlouho budu... Dokonce jsem si s pozitivním testem říkala, jak jsme to uspěchali, že jsme měli počkat... ale na co vlastně, to už mě nenapadlo. Pochybnosti jsou normální.

Ahoj, jak to teď vidím, tak my jsme měli zřejmě to ,,štěstí'', že se nám miminko podařilo neplánovaně ( sice to bylo v dosti hektickou dobu, zjistili jsme to tři týdny před svatbou, kdy vrcholily poslední přípravy, do toho jsem měla zkouškové ve škole), ale zpětně si teď říkám, jestli bych v dohledné době měla odvahu si říct, tak a jdu ( jdeme) do toho 🙂. Jinak pochybnosti má zřejmě každý ( já je měla v těhotenství), ale jak už zaznělo v příspěvku výše, pochybnosti tady budou vždycky. S miminkem, dítětem a později dospívajícím člověkem - navždy budeš jeho máma a občas budeš určitě pochybovat, jestli v určitých věcech rozhoduješ správně. Ale to je určitě normální.
Přeji hodně štěstí! 😉

Já jsem měla akorát strach z toho,jak zvládnu péči o miminko,když jsem se o žádné(pokud nepočítám drndání kočárku)nikdy před tím nestarala.Ale jakmile mi ho dali do náruče,všechno se automaticky nastartovalo a vůbec mi nepřipadalo,že to dělám poprvé.Horší je to s výchovou,protože tam se dá nasekat dost chyb a než se dostaví výsledek(dospělost potomka),uplyne hodně dlouhá doba a je kolikrát dost těžké,najít tu správnou cestu.Mě bude bohatě stačit,že budu ve výsledku dobrá máma-nepotřebuji být perfektní. 😀

Téda, tak to jste mě dostaly holky, já se na to sama sebe nikdy neptala, ani jako plánující, ani jako těhotná, ba ani jako čerstvá mamina.... 😕 Samozřejmě o sobě pochybuji... Přemýšlím, jestli jsem danou situaci vyřešila dobře, jestli jsem neměla reagovat jinak - mírněji, nebo rázněji, přejít to, obejmout.... 😕 😕 Ale nikdy jsem se sama sebe neptala, jestli budu "dobrá máma"!? 🤐 Na tohle podle mě není metr, každá matka, která své dítě miluje nade vše, tak jak to má být (bohužel to nejsou všechny) o sobě podle mě nemusí pochybovat a bude skvělou mámou pro své dítě.... 😵 Pokud bude o sobě ale pochybovat pořád dokola a stále dumat nad tím samým, deptat se, stresovat, zda je ta nej a tak dál, přijde o to nejkrásnější období v životě potomka a tím je dětství... 😵 😵

Pokud jde o to, jestli do toho jít nebo ne, tak je to jen na Vás, nikdo Ti tady moc neporadí, hlavně ne to, jak to máš cítit... 😉 😉 Podle mě už jen to, že nad tím přemýšlíš Tě nakopává 🙂 🙂 A to, že to probíráš tak dopodrobna z Tebe v mých očích dělá super mámu, která se zajímá jaká bude, i když ještě není ani zaděláno... 😅 Jsi zodpovědná, starostlivá a určitě i milující.... takže.... Udělej si v sobě pořádek, proberte to s partnerem nad dobrou večeří a uvidíš sama.... 😉 😉