Když vám chybí někdo, kdo vás zklamal. Co s tím?

Já už jsem věkem smířlivější… Dříve bych takového člověka kategoricky “vymetla” ze svého života…Teď bych si opravdu popřemýšlela, jestli ta chyba byla pro mě tak moc fatální a stojí mi za to, se trápit. Už jsem si něco prožila a nějaké chyby v životě také udělala a tak dokážu i odpustit věci které bych jako mladá neodpustila …

Mam to tak stejne. S vlastni mamou. Strasne to boli, ale zivot jde dal…

Když si představíš, že ten daný člověk umřel, tak je ti líto, že jsi za ním nešla a nezačala si se s ním bavit, i když ty cítíš jakési morální právo, že se ti má omluvit on?

Nechceš tady napsat, kdo a jak ti ublížil? Možná ti daný člověk nechtěl ublížit, ale chová špatně, protože má vlastní zranění a kvůli tomu nevidí a neslyší druhé. Vztahy jsou komplexní. Možná máš nějakou patalogickou potřebu vstupovat do vztahů, které tě zraňují, nebo také ne...

Chtělo by to probrat s psychologem, protože se v tom strašně plácáš, ve výsledku trpíš ty, takže to musíš řešit ty, možná i tak, že zase daného člověka vpustíš do života, ale už mu nedovolíš tě zranit...

@levandule_k ano, s prvním odstavcem souhlasím. Jenže já sama jsem povahy, kdy skoro vždy přijdu já ( za kýmkoliv), aby se vše urovnalo. Ať mezi mnou a dotyčným nebo mezi druhým a dalším člověkem, kteří mají třeba spor. Právě kvůli tomu co jsi zmínila. Nikdy nevíme kolik má kdo jaký vyměřený čas, ale.....

To je ono. Já už nechci být pořád ta, která přijde jako ta "první". Ne, když máš pocit, že jsi mu dala x-tou šanci, protože je povahy, kdy rychle mluví a pak až přemýšlí co vždy způsobí a jak se chová. Ví to i on o sobě a ví, že jsem jedna z mála, která ho takového prostě bere a opravdu má upřímně ráda. Jenže nemohu zas přijít já. To bych si pak přestala vážit i já sama sebe a nechala sebou jen zametat. Nejde mi o omluvu. Jde mi o to, že vím jaký je ale přesto ho mám ráda a mrzí mě, že se vše utnulo. Kdyby přišel, neodmítla bych ho. Byla bych prostě ráda za to, že jsme jeden druhé neztratili. Vím, že blíž bych ho k sobě už nepustila (partnerský vztah)kvůli opakovaným zklamáním, ale právě protože vím jaký povahy je, mám ho i přesto ráda, ale nechci o něj přijít jako o člověka.

Je těžké to popsat. S tím člověkem jsem prožila neskutečné. Krasné i těžké. Prostě...vztah bych už nedokázala s ním mít, byla to hodně těžká láska. Pro oba, ale bolí mě představa, že jsme o sebe absolutně přišli. V emocích řekl, že ukončuje veškerý kontakt. Já to musím respektovat jestli to tak chtěl. Před časem viděla, že mi chtěl napsat, ale nakonec to neodeslal. Možná nemá odvahu, nevím. Už jednou jsme v téhle situaci byli, kdy semnou jednou pěkně "vymetl" a pak sbíral odvahu se ozvat, sám mi to pak říkal, ale.... No, je to asi těžko pochopitelná situace. Prostě.... mám ho ráda, i když je na granát. Nechci vztah, to by mě asi už zabilo, ale chybí jako člověk. Možná je to tím, že "neumím" ve svém životě ztrácet lidi, kteří pro mě něco znamenají....

Kdysi jsem byla v podobné situaci. Poprvé jsem se snažila odpustit, ale nedokázala jsem to. A zbytečně jsem trápila sebe i jeho. Šli jsme znovu od sebe. A i když se to v tu chvíli zdálo správné, prošla jsem si fází, kdy mi lidsky chyběl. Po několika letech jsme na sebe narazili, on chtěl obnovit kontakt, jen jako přátelé, oba už jsme byli v jiném vztahu. Zároveň odmítal přiznat určité věci a já bych se nedokázala přetvařovat, že mu věřím. A přátelství bez důvěry pro mě nemá smysl. Takže jsem odmítla jakýkoli kontakt. Už je to dlouho, minimálně 7 let. Jestli jsem mu odpustila, nedokážu říct. Ale odpustila jsem sobě. Že jsem se snažila mu dávat další šance, že jsem se chovala jako ublížená chudinka a spoustu dalších věcí. Je mi líp.

Asi by to chtělo fakt terapii (klidně vyzkoušet něco alternativnějšího, jestli ti to sedne, nebo nějakého kouče, zaměřit se na seberozvoj). Pokud jsi většinou ta, která chodí první se usmiřovat, asi by to chtělo, aby jsi trochu naučila vytyčit si hranice, více respektu k sobě.

Já vnímám, že tě to ničí, ale nechceš být ta první. Já bych mu asi napsala, ahoj, budeme i nadále zachovávat status quo (současný stav) nebo ho změníme? A podle reakce se rozhodla. Tímhle z mého pohledu nepodlézáš, ale pokud se ti to příčí mu něco psát, tak nic nepsat a ignorovat ho, čas obrousí ostré hroty (většinou). Možná si udělat nějaký rituál, kdy ho vědomě pustíš pryč a vyjádřit, že respektuješ to, že on se může svobodně bavit s kým chce, že tě nebolí, že spolu nekomunikujete. Nicméně pokud nemáme něco v životě zpracované, tak se nám to vrací v podobných situacích. (Třeba si někdo pořád vybírá partnera, který ho ponižuje.)

@levandule_k O terapeutovi přemýšlím už delší čas a určitě ho chci vyhledat.

Věř mi, že se ozvat první opravdu nemohu. Nejde to. Hodně zranil. Pokud má být kontakt, mělo by to přijít od něho. Vím, ze byl horka hlava, ale nemůže s lidmi vymést kout a pak nakonec druzí jsou ti, kteří by měli přijít? To jde jednou, dvakrát, třikrát… ale ne když si ziska zpět kontakt a nakonec mi ho v emocich zase hodí k nohám. Mám ho rada takové jaký je. S klady i zápory. Je mi to proste neskutečné líto, ze všechno co jsme zažili a překonali je najednou pryc, utnuto jak kdyby jsme byli cizi lidé a nikdy nic nebylo. Asi i proto, ze já sama abych s někým utnula veškerý kontakt, musel by mi ten dotyčný opravdu ublížit, podrazit. Nevím. Asi to máme každý jinak..

@emillyhk děkuji za tvoji zkušenost. Hodně na ni myslím. Je smutne ze někdy dva, kteří jsou jsi natolik blízcí jsou jsi pak v závěru tolik vzdáleni. Chápu to s tou důvěrou. I pro mě je velmi důležitá a je skvěle, ze jsi nezamrzla v čase a naopak jsi v jiném a určitě lepším vztahu ❤️

@ellyem to mě mrzí s mamkou. I ja mám takovou zkušenost s mamou. Tohle je vždy bolestiva kapitola sama o sobě. U své mami vím, ze když se moc snažím, o to víc je chladna. Teď ji na “salamu” a už se od ni nenechám zranovat. Držím palečky ať je lip 💕

@jjasmina děkuji, doufám ze to přejde brzy. Je těžké na někoho zapomenout, pokud jsi s nim prožila situace, které kdekdo poznat opravdu asi nemůže. Mrzí mě to hlavně lidsky. Neskutečné.

Byla jsem na jedné alterantivní terapii a nadchlo mě to, takže doporučuji něco zkusit. Bylo to velmi osvobozující. Mám pocit, že hodně lidí se zabývá nějakým osobním rozvojem, aby si zpracovali nevhodné vzorce, emoční traumata, něco zkus, je široké spektrum možností. Tvůj problém s hranicemi, sebehodnotou, může souviset i s problematickým vztahem s matkou, kdy ona nebyla schopna naplnit svou roli a nebyla ti schopna poskytnout bezpodmínečnou lásku, tohle je také téma pro terapii, nebo ti dám aspoň typ na knížku Karyl McBride Budu někdy vůbec dost dobrá?