Kauza záměny miminek
Ahoj, vím, že to je už hodně neaktuální téma, ale když se tato kauza výměny miminek v porodnici řešila, neměla jsem ještě děti a nijak se mě tedy nedotýkala. Až nyní, co mám děti tak nad tím občas přemýšlím, jak to muselo být strašné rozhodnutí, po roce se vzdát svého dítěte a vzít si cizí, byť biologicky naše. Občas o tom vedeme doma diskuze, myslím, že já bych na výměnu nepřistoupila. Myslím si, že lásku k dítěti dělá ta péče a čas, který s ním strávíme od jeho prvních dnů a ne pokrevní poutu. A moc by mě zajímalo, jak to máte vy, když si představíte takovou situaci, jak byste se rozhodly. Chtěla byste zpět dítě, které jste porodily, nebo to, které rok máte za vlastní a ono má Vás za své rodiče? Měly byste za zlé manželovi, že kvůli hloupým řečem tuto kauzu rozpoutal a raději žily dál ve sladké nevědomosti, nebo je pravda pro Vás to nejdůležitější?
Já si tohle neumím vůbec představit... Nedokázala bych se toho drobečka vzdát, vidím každý jeho pokrok od narození, prožívám s ním sebemenší prdík, brečím štěstím, když se směje nahlas ze spaní... Ani si nedokážu představit, jak by reagoval manžel, protože i pro něj je náš mrňousek vším... Myslím si, že by pro něj byl syn navždy. Na druhou stranu by mě pořád hlodalo, jak ty naše geny rostou, jak vypadá, co ho baví atd... Když jsem byla těhotná, tak jsme si tak říkali, že až se syn narodí, musíme si ho pořádně hlídat v porodnici, ať nám ho nevymění. A když se narodil, manžel ho nespustil z očí. V tu dobu jsem rodila jediná, tak zaplať pánbůh 🙂
Já si hlavně nedokážu představit mít vedle sebe muže, co by mi nedůvěřoval. To, že se jeho podezření vysvětlilo záměnou by navždy narušilo mou důvěru vůči mně a nedokázala bych s ním žít.
taky si na ně vzpomenu, jak muselo být bolestné se vzdát miminka, co jsem líbaka, piplala, foukala, učika první slůvka..
A každou vysouzenou korunu jim přeju. Jak jsou velké?
Na výměnu bych přistoupila, potomek to žije celá léta, desetiletí, celý život, ne jen tan 1.rok - byt asi pro maminku nejkrásnější, z bezbranosti k samostatnosti, krok po kroku.
Onbovuji téma. Když se to reálně stalo, tak jsem děti neměla, ale zrovna se mi narodil synovec a byl stejně starý jako holčičky, a vím, že ségru to tenkrát hodně zasáhlo. Teď už děti mám a seriál Kukačky ve mě hodně víří emoce a po každém dílu o tom hodně přemýšlím. Tak třeba o tom přemýšlí i někdo další a chce se podělit o své myšlenky, postřehy, názory a pocity, ať už k reálné kauze nebo k seriálu.
@rajecka Tohle je strašně těžké. Samozřejmě, je pro mě, jako pro maminku dvou skřítků, naprosto nepředstavitelná myšlenka, muset jednoho z nich dát pryč, protože má jinou DNA a přivézt si domů cizí, více než roční dítě.
Na druhou stranu vím, že ta rodičovská láska, která tě při pohledu na dítě naplní, je částečně o tom : tohle je MOJE, dítě, vzešlo z mého těla, 9. měsíců jsem jej nosila pod srdcem a to srdce mu patří dál.
Náš syn se třeba jmenuje po tatínkovi, dědečkovi a pradědečkovi a vím, jak neskutečně hrdí a pyšní na to tatínek s dědou jsou. Myslím si, že obzvláště mužům, na tom záleží. Ta hrdost, že tu po nich zůstane někdo, kdo je jejich potomkem.
Já bych to, že otec měl pochybnosti a toužil to zjistit, nevyčítala. Naopak si myslím, že na jeho místě bych možná jednala stejně. A to, že se zjistila pravda je dobré už jenom kvůli tomu, že třeba vznikly přísnější pravidla a opatření, aby se to neopakovalo. Už jenom pokud si zaměstnanci porodnice dávají větší pozor, tak to smysl mělo.
Myslím si, že pokud bych děti mít nemohla a adoptovala cizí miminko, odevzdala bych se mu úplně stejně a nemilovala bych jej o nic méně. Teď, když mám naše dvě vlastní děti, mě myšlenka na potenciální adopci, toho třetího, někdy v budoucnu, občas napadne. Ale vím, že při srovnání, s našimi dětmi, už by to prostě bylo ,,jiné''. Milovali bychom ho, zajistili mu slušný život a nedostávalo by se mu o nic méně, než skřítkům, co máme teď. Ale člověk už ten ,,rozdíl'' v té rodičovské lásce přeci jen cítí.
A myslím si také, že dotyčné maminky, kterých se záměna týkala, by to v budoucnu cítily také, v případě, že by se děti nevrátily k nim. Ty myšlenky na to, copak asi teď dělá ,,moje'' dcera, jak vypadá, je mi podobná? baví jí stejné věci, co bavily v tomto věku mě? čte také ráda tuhle knížku?...............Lidská mysl je nepředvídatelná, dokud člověk žije ve sladké nevědomosti, je to o něčem jiném, ale po poznání pravdy, se nejspíš tomuto neubrání 🙂.