Katolická výchova. Co vám sebrala?

Jde o tvůj vnitřní boj. Dnešní doba už na křesťanství tak nekouká.... Vyrůstala sem na vesnici, kde rozvod v 90 letech moji tety, vzbudil rozruch a senzaci a její odsouzení (na mše nemohla chodit, ani přijímat hostii, to nemluvím o spovedi). Teď, když navštívím rodnou vesnici, nestačím se divit, kdo už je rozvedený. Společnost je už jiná. Ale chápu tě.

Jako dítě mně neskutečně štvalo, že jsem se nemohla dívat v neděli na pohádky 🙂. Já byla celkem racionálně založená, tak mně jako dítěti moc nevyhovoval přístup vše stvořil Bůh, v encyklopediích o vesmíru nic o Bohu psáno nebylo. Obecně, že jsem asi nikdy nezapadala do kostelového společenství, protože rodiče nepatřili a nepatří mezi horlivé katolíky, co rádi sedí v přední lavici v kostele a zas některým lidem mimo kostel přišlo divný, jak někdo může chodit do kostela a věřit v Boha. (Musela jsem najít svou vnitřní rovnováhu.) Já měla tolerantní rodiče, takže jsem užila i diskotéky a kluby.
Dneska uznávám více existenci Boha než jako dítě a teenager, ale nechodím do kostela.
Na kostele mi poměrně vadí neustálé se nimrání ve svých hříších a jejich neustálé zpovídání, já pořád měla pocit, že neprožiju den 100% dobře, abych se nemusela z ničeho zpovídat. Nicméně odpuštění považuji za velmi důležité, ale to, že někomu něco odpustím, k tomu musím dospět, protože to chci já, protože jsem o tom přesvědčena, ne protože to nařizuje vnější autorita. Odpuštění je osvobozující, ale to jsem paradoxně pochopila, až když jsem do kostela chodila minimálně. Odpouštění pro mě znamená, že daná situace nade mnou nemá moc, že mě to nezraňuje. (V žádném případě to neznamená, že dotyčný může pokračovat dál ve zraňujícím chování vůči mně.)

Pokud chceš něco probrat, klidně v sz.

Ja som bola katolicka cele detstvo (zakladna skola a stredna) a velmi dobre na to spominam mam vela uzasnych spomienok ale vnimala som to v partii kusok inak ako potom v dospelosti ked uz som nemala tam tu svoju partiu. V tej dobe celkovo viac mi islo o partiu ako o nabozenstvo ako take... V dospelosti velmi rychlo som si vsimala veci, ktore mi vadili dokonca vela veci napriec celou Bibliou si odporuju a prestala som chodit do kostola aj ked verim v Boha tak neverim v ziadnu cirkev ani nabozenstvo... Ale tak co mozem napisat co uz mi vadilo kusok ked som tam chodila boli spovede nevidim v nich zmysel ako clovek dokaze vediet co Boh odpusti a ked on neodpusti tak ani Boh? To bolo pre mna velmi strujuce pred kazdou spovedou. Na co este mam mozno tazsie srdce su niektori ludia z cirkvy par takych som tam spoznala, co nemyslim si, ze v sukromi boli najlepsi preprezentanti katolikov a aj to je jeden z dovodov preco som to potom zacala zvazovat naco chodit niekde kde ti, co maju byt vzorom su len pokrytci... Ale ked to tak zhrniem v detstve mi vzala asi ten realny pohlad na svet, ze nie vsetko je take ako sa na prvy krat zda, dokonca aj realny pohlad na Boha a vztah s nim som nemala, co je kusok paradox ked sa jedna o cirkev.. Ked som tam prestala chodit ten stres co ak nestihnem omsu, zase musim ist na spoved, musim sa pomodlit atd zo mna opadol.

Jsem z katolicko-evangelické rodiny a jako dítě jsem do kostela chodit musela. Jediná možnost pro mě byla vybrat si, do jakého kostela. Tehdy pro mě bylo nejhorší to, že jsem nemohla koukat v neděli ráno na pohádky. První rebelii jsem měla asi v 7. nebo 8. třídě, kdy jsem odmítla do kostela chodit úplně (do té doby jsem chodila převážně do katolického), protože jsem si začala všímat chování lidí kolem sebe. Ti, co chodili od přijímání se svěšenou hlavou a výrazem mučedníka, se v civilním životě chovali naprosto jinak a to byla pro mě jasná známka, že je něco špatně. Neměla jsem ráda přísnost a svázanost katolických pravidel, nutnost chodit ke zpovědi a poučky, co mám a nemám dělat od faráře, který žil odtrženě od reality. Časem přišlo i samotné zpochybňování existence Boha. Na gymplu jsem potom začala chodit do kostela znova, tentokrát do evangelického, protože se mi líbila větší volnost, k "přijímání" mohl kdokoliv bez rozdílu víry. Líbila se mi větší pospolitost sboru a aktivity v této komunitě, zásluhu na tom měl i mladý farář se svou ženou a dětmi. Mísil se v tom zvyk a nějaká úcta vůči rodičům, ačkoliv jsem už v Boha nevěřila. Definitivně jsem do kostela přestala chodit po odstěhování se od rodičů.
Mně osobně křesťanská výchova určitě dala v dobrém morální hodnoty a jistou sociální sounáležitost, ale taky pokřivený vztah k sexualitě (nutno poznamenat i díky mámě, která je víc bigotní, než táta).
Takovou poslední tečkou za církví pro mě byla situace, kdy na svatbě bratrance oddávající katolický kněz viditelně ochladl, dokonce až začal ignorovat tu část rodiny, když se dozvěděl, že jsou to evangelíci. To jsem měla sto chutí mu říct, ať si toho svýho pánbíčka strčí do pr.ele.

Tak já jsem katolickou výchovu neměla. Začala jsem se sama zajímat kolem 15 roku, v 18 jsem se nechala pokřtít. Od 19 jsem chodila do spolča, spolu s tehdejším partnerem, taky jsme absolvovali školu partnerství, různé akce pro mladé..hrozně se mi to líbilo a spíš mě mrzelo,že jsem to nezažívala dřív. Neznám nikoho,kdo by litoval, nebo byl držený nějak extra zkrátka, nebo by měl nějakou fanatickou rodinu..
No a rozvedená jsem, bohužel někdy si člověk vybere blbě. Mrzí mě,o co jsem přišla,ale fakt se to nedalo. Do kostela chodím už spíš výjimečně ( napřed jsem neměla nervy chodit s malými dětmi / chodili jsme do společenství maminek na faře a na různé akce/ a potom jsem nesměla k přijímání, takže to nějak opadlo), poslední dítě pokřtěné zatím nemám, docela mě to mrzí. Ale snažíme se chovat se dobře, manžel,ač nevěřící je úžasný člověk.

Nemám pocit,že bych s tím měla problém. Navíc,měla jsem svatbu v kostele a pak jsem se rozvedla. Když jsme se s nynějším manželem chtěli vzít,tak v kostele to už samozřejmě nešlo. Ale náš farář nám požehnal a posvetil prsteny. Ono dost záleží jak to faráři berou🤷‍♀️

@lenkalubina navíc jsem požádala o to,že bych chtěla opět začít chodit k přijímání. Ted jsou nějaké nové pravidla,takže to šlo.

@lenkalubina jaká nová pravidla?

Do 18 let mne naší v rámci katolické výchovy nepustili na krok.V 19 jsem zmaturovala a odstehovala se 700 km daleko 🤷

Do 18 let jsem musela chodit každou neděli do kostela. Můj tatínek je přísný.. protože mě nutil, nesnášela jsem to. Pak jsem tam přestala chodit. Každopádně vdaná jsem byla na úřadě, jsem rozvedená.. všechny tři děti mám pokřtěné. Kluci chodí do náboženství. Pokud na ně nebudu tlačit a sami si vyberou zda chtějí chodit.. ať chodí. Zatím mě prosili, že chtějí chodit, protože chodí i jiné děti. Neučí je tam nic špatného, nic zlého..takže nemají co ztratit. A taky to tak beru. Věřím, jsem katolík, ale do kostela nechodím. Partner je evangelík, taky nechodí do kostela. Jsme v tom za jedno.. Každý na to má svůj názor a i byť jiný pohled

@andelka kdysi mohl anulovat sňatek pouze papež,pokud jsi dolozila svědectví o vine partnera atd. Teď už jsou i jiné možnosti. Přesně nevim jak se to jmenuje,ale kněz,který se zabývá pravem to určitě vědět bude a poradí. Bohužel teď je taková doba,kdy je hodně rozvedených,kteří i tak chtějí chodit k přijímání a nemůžou. Takže se udělaly nějaké výjimky. Já to moc neumím vysvetlit🤷‍♀️

Jsem z rodiny katolických konvertitů. Byli jsme křtěni společně celá rodina, když mě bylo asi 8. Nikdy jsme tudiž nezažila takovou tu "samozřejmost víry". U nás byla víra vždycky hodně osobní záležitostí a nikdy nebyla "povinná" - dokonce ani dodržování nějakých pravidel typu nedělní Bohoslužba a podobně. Ano, chodili jsme, ale jak kdo chtěl.
Víra mi mnoho dala, včetně naprosto úžasného společenství vrstevníků, se kterými jsme jezdili na tábory a opravdu vyrůstali spolu.
Jestli něco beru negativně, je to velký důraz na hřích/vinu/chybu . Strašně moc církevních obyčejů se motá kolem hříchu - už vyznání hříchů na začátku každé (!) mše... Jistě, je tam "Bůh ti to odpustí, protože je milosrdný"... ale je strašný důraz na "ale ty jsi špatně a vždycky budeš!" ... Tenhle důraz je podle mě špatně a je to jedna z věcí, ze které se snažím teď vymanit: brát nezdar jako způsob učení, nikoliv jako chybu/vinu, neřkuli něco, co zaslouží ještě nějaká další, dodatečný trest.
Mimochodem - optikou hříchu/viny se dá koukat i na ten rozvod a podobně... Bůh člověka miluje. A člověk se učí, proto dělá chyby... zkusme sami sebe milovat ... Tak jako Bůh miluje nás, to nikdy nedokážeme, ale aspoň z půlky. ... a pokud se milujeme, jak si pak můžeme vyčítat, že jsme někde něco neodhadli? Proč bychom si to neměli odpustit?

nejde sem vkládat příspěvky anonymně, takže bych jenom chtěla podotknout, že je to vždy o lidech.