“Kamarádky”. Stalo se vám to taky?

Úplně uprimne - myslím, ze životem na mateřský si ty vztahy bud utuzis nebo je úplně pohrbis. Já jsem tak ještě milionkrát vdecnejsi za moji nejlepsi kamarádku, která navíc jako bezdětná absolutně chápe “strasti” spojené s miminem jako pozdní prichody, vecerka.. A zase s další kamarádkou nás to rozdělilo.
Co si ale myslím, tak ze na mateřské se můžeš fajn seznámit s jinyma maminkama - třeba na krouzcich pro děti/hřištích.. 😊

@zrzinda Souhlasím, buď se utuží nebo pohřbí. Mám bezdětnou kamarádku a je pro mě prostě poklad. Sice jsme se neviděly už asi půl roku ale snažíme se si aspoň často volat ale ano, jsou věci které ani jí nesvěřím - není to o tom, že bych ji nevěřila ale spíše by se tím trápila, lepší se někde anonymně vypsat. Ono vlastně celý ten sociální život na mateřské/rodičovské mám dojem že mám jen v telefonu, koupila jsem si bezdrátové sluchátka a jak couram po venku s kočárkem tak se vykecavam. A měla jsem i kdysi "kamarádku" na pití a kalby ale tím to opravdu haslo, nic jiného jsme společného asi ani neměly a jak jsem teď nedávno zjistila co o mě vykládá byť jsem s ní už pár let nemluvila docela jsem koukala.

Myslím si, že je úplně přirozené, že se člověku změní priority a perspektiva. Je to jednak věkem a pak i jinými starostmi a zkušenostmi. Taky jsem na měla partu přátel, se kterými jsme každý týden chodili posedět. Postupem času ta parta prořídla, jak někdo začal pracovat, studovat, našel si partnera, měl děti. Do toho jsem se odstěhovala za mužem 200 km daleko, takže je vidím opravdu málo. Ale vždy je to takové setkání, ze kterého mám pocit, že jsme se neviděli den a ne měsíce. Ze dvaceti mi jich zůstalo třeba pět, ale těch skutečných. V novém městě jich moc nemám a hodně mě to mrzí, ale a se třemi dětmi stejně není moc prostor. 🙂

Ahoj. Ano vnimam to podobne.. Driv slo o parby kde bylo plno kamarádů, ale ted se to vytridilo. Kamaradky mam dve, tri,ctyri..ale nevidame se kazdy den, ani tyden.. Zavolame si 1x za mesic nebo si dame kafe. Kazda mame deti, rodinu takze neni cas. Nekdy se mi stane, ze je mi smutno a přemýšlím které z nich napsat, jenze proc si stěžovat, ze.. Znamych je hodné, ve skolve, ve skole, v obchodě.. bydlim na vesnici.. ale kamaradky kterým se sverim je málo. Sama nejsem. Mam deti a partnera. On je muj nejlepsi pritel. A kdyz si chci postěžovat na nej? Jdu za mamkou a stejně pak jdu domu s tim, ze vlastne o nic nejde, ze chlapi jsou chlapi.. 😀

Ono obecně v mládí má člověk dost přátel (aspoň já to tak měla), protože má člověk spoustu času, navštěvuje spoustu míst, kde má šanci se s někým poznat, je ta příležitost. S příchodem dospělého života (práce, rodina atd.) se to dost vyselektuje, protože jednak je méně času si užívat volna a pak máš taky úplně jiné priority, postoje atd. Je to přirozené, řekla bych. Občas si postesknu po starých časech, po někom. Ale potom, když mám možnost se s někým setkat, zjistím, že si sním už nemám co říct.
Nyní mám přátel pár, opravdových a vím, že se na ně mohu spolehnout.

Tak jak jsem bez rodiny milovala akce kalby lidí společnost a velkoměsta tak teď to mám s dětma úplně naopak ...

Mám ráda když jsem s nima sama když nemusím s nikým nic řešit na nic se ptát nikomu nic říkat...
Neřešit kdy s kým mám sraz , nebo že mám horší mikinu nebo mastnejsi vlasy....

( Když někdy vidím fotky ze srazu particek o kterych píšeš výše přijde mi to jako soutěž o novější elodie čepičku a svetr Gant ...

Nejlepší jsou pro mě výlety kde něco zažijeme máme spolu legraci smejeme se a povídáme si ...

Na pokec mi stačí chlap, rodina 1 kamoska online a 2 sousedky a to jen tak spíše spontánně ...

Ahoj. Hledej mezi maminkami. Já už mám děti větší. 2 kamarádky mám z dětství a střední. A dvě jsme našla později. Jednu na hřišti a jedna je maminka synova spolužáka.
Hledání není jednoduché, párkrát jsem se spletla. Také to chvíli (i pár let) trvá, ale když se nevzdáš, alespoň jednu určitě najdeš 🙂.

Z toho důvodu jsem na škole ani moc kamarádek neměla. Tak nějak jsem věděla, že by to bylo jen přátelství na oko, a já jsem ten typ, co nemá potřebu si na nic hrát, a tak jsem se o nějaké kamarádění ani nesnažila. teď mám kamarádek, že bych je spočítala na prstech ruky, ani jedna z nich není kamarádka ze školních let, ale zase vím, že když mě něco trápí, tak mají zájem mě poslouchat a není jim to jedno.
Hoď minulost za hlavu a zajímej se o ty, kdo za to stojí 🙂

Navíc, dřív jsi měla spoustu kamarádek, ale neměla jsi partnera a děti. Věřím, že bys všechny kamarádky na světě za partnera a děti nevyměnila. Takže to určitě stojí za to.

Děkuji za odpovědi, vlastně s vámi souhlasím. Na nějaké kafíčkování není čas. Ale mít spřízněnou duši mimo partnera je taky fajn. Snad se někdy nějaká podobně cáklá najde a budu mít vysněnou kámošku 😁❤️ Mějte všechny hezký den 😊

Moje spřízněná duše je moje mamka 🙂 tak si tu svou nejlepší kamarádku třeba vychováš ;)

Podle mne je to normální a až nastoupiš po mateřské do práce,tak se teprve protřídi....já nestíhám vůbec žádné akce s kamoskami 🤦😃

Určitě neházej flintu do žita, fajn kámoška se dá potkat v každém věku a v každé životní situaci. Neupínej se přehnaně na ty starý kamarádky a děj šanci seznámení s někým novým, třeba s maminkou kamarádů svých dětí... Já jsem se před rokem stěhovala do jiného města s pocitem, že mi úplně stačí staré kamarádky a manžel a helemese, rok se s rokem sešel a mám tu už tři fajn kámošky na pokec, se kterými jsem se seznámila přes děti, samozřejmě to bylo nejdřív spíš povrchní a určitě jsem si od toho žádné velké přátelství neslibovala, ale nakonec musím říct, že jsou fakt moc fajn, děti se mezi sebou navštěvují, občas se připojíme i my mámy a víme, že máme takovou trochu záchytnou síť pro případ, že se děje něco ve škole nebo některá potřebuje na rychlo s něčím pomoct nebo poradit. Takže za sebe říkám, zaměř se na mámy v nejbližším okolí, nehledej přímo nejku, dej tomu čas a ono se určitě nějaký fajn přátelství časem vytvoří....

Nejsi v tom sama 😉 Já před dětmi měla spoustu kamarádek a kamarádů... Po narození dětí se však většina z mého života vytratila. U některých mě to mrzí, u jiných ne. S většinou mi připadá, že si nemáme co říct, když už se potkáme. U jedné mě to hodně mrzí, ale je to dáno asi tím, že se 12 let snažili o miminko a pořád nic, zatímco nám se povedlo a podruhé ani netuším jak, tak ji to asi mrzí, což svým způsobem chápu. Další fajn kámoška žije teď 100 km daleko, tak se vidíme tak třikrát do roka.. S další se "scházíme" cca dva roky... Takže vlastně jsem nikdy nebyla osamělejší než na mateřské... Dokud byl jen starší, dost jsem se sblížila s kamarádkou, co jsme se znaky z dřívějška, co má podobně starou dceru, jenže pak se narodil mladší a už se skoro nevídame, protože ten program už nešel s mladším tak sladit... Teď už se těším aspoň na jaro, až budeme více venku ☺️ jinak pořád doufám, že se zase někdo bližší zase časem najde 😉

U me to zustalo stejne. Z mladi mam dve kamaradky, jedna je bezdetna, s tou se vidime kazdy tyden, druha ma dve deti stejne jako ja, navic bydli dal, tam uz je to horsi, ale bud si piseme, nebo se tak jednou za mesic vidime.
No a pak mam dost znamych, se kteryma pokecam, kdyz se potkame, ale cilene se nestykame.

Já to třeba beru jinak. Kamarády mám na zážitky - právě občasné kalby, společné výlety i s dětmi, oslavy nebo se prostě něco vymyslí. A je o čem mluvit. Kdežto sedět na pískovišti a poslouchat, jak něčí batolátko nejí mrkvičku a v čem perou, mě prostě nezajímá. A věřím, že ani 99 % běžné populace. 🤷‍♀️ Radši se sejít 3x do roka a žít z toho ještě dlouho, než jednou za týden, ale trapně vázat hovor o ničem. 🤷‍♀️ A na taková ta přátelství, jak zavoláš ve 4 ráno a kamarádka hned přijede, moc nevěřím. Asi je to o velkém štěstí, ale proč se celý život trápit, že člověk takovou nemá. Vždyť na tom svět nestojí, každý už máte partnera, práci, děti, plno povinností. Tak co brát přátele dál jako zdroj zábavy a ne jako studnici důvěry..? Třeba se nakonec najde fajn téma k hovoru, když na to přestaneš tak tlačit. 😉

Já prošla na mateřské podobným zjištěním. Kamarádek jsem měla vždycky dost, nebo jsem si to alespoň myslela, ale když jsem jako první otěhotněla, najednou jsme si neměly co říct. Zatímco ony chodily pařit a poznávat lidi a budoucí partnery, já doma kojila a přebalovala... Teď jsou z nich spíš známé, se kterými si napíšeme k narozeninám, svátku apod...

@prejeta_zaba no spíš je to podle mě asi o typu člověka, jaké vyhledává lidi. Já se dlouho trápila že nemám pořádně kamarády a nerozumím si se všemi ale jen občas s někým ale pak mi došlo, že vlastně hledám právě ty lidi se kterými si zavolám ve 4 ráno a pomůžem si. Pak mě jeden člověk navedl na rozdělení na "kamarády" (ti se kterými jdeš zapařit ale nic moc blízkého to třeba není) a na "přátele" - takoví ti opravdoví. A po tomhle mi ti přátelé do života začali chodit mnohem víc a mám jich teď po republice celkem dost. Nebo spíš já si začala mnohem víc všímat kdo může být "kamarád(ka)" a kdo "přítel(kyně)" A někteří přecejen odpadnou, ale asi kdybych něco potřebovala, tak sice ve 4 ráno bych jim nevolala, ale i tak by pomohli i když už nás život zavál každého jinam (i třeba zájmy, nemyslím jen místo). Ale napříč republikou mám například "bráchu", je to bývalý, ale to už dávno neplatí a jen se díky tomu líp známe. A když má jeden nějaké trápení, může se ozvat, vždycky se mu dostane aspoň pochopení když už ne pomoci. A i v praktických věcech. Třeba loni jsme u něj byli na rodinné dovolené, nemá děti, ale měl koťata a moje dcera z nich byla odvařená. No a to právě vzniklo tak, že jsem mu přes tu celou republiku na víkend (máma od dítěte, unavená) jela pomoct s vyklízením před rekonstrukcí jádra (odešla mu elektřina) když už padal na tlamu a potřeboval snad i víc oporu, ale i fyzickou pomoc. No a pak mi nabídl, že kvůli té rekonstrukci bude mít dovolenou a ať vezmu manžela a dítě a dojedeme o týden později (bylo to zrovna náhodou v létě 🙂 ), že tam nebude ani jeho táta, tak tam můžeme v klidu týden přespat a on přes den bude vyklízet a večer bude s námi a obě strany na tom vyhrají. A bylo to super. My měli zadarmo nocleh na dovče, tím mi jakoby splatil tu pomoc, i nakupoval jídlo na svačiny a snídaně. A on měl někoho s kým si mohl odpočinout od práce a já mu i v tom týdnu ještě trochu pomohla. No a on mi teď zase vyzvedne lyže. A já zas pro něj určitě někdy něco udělám. A tak. 😊 A po rozchodu jak se hodně lidí hádá o peníze kdo komu co dluží stylem "dej mi", tak my se hádali stylem "já ti ještě mám dát" - "ne to je dobrý, to já ti taky dlužím zase tohle" a nakonec jsme za tím udělali tlustou čáru, že jsme to pro sebe udělali rádi a peníze v tu dobu byly společné a spočítat už to nejde.
Tak na toho člověka mám štěstí opravdu velké, ale mám i víc úžasných lidí kolem sebe, na které se můžu bez obav spolehnout a když něco budu potřebovat, ve štychu mě nenechají - a já je taky ne. Teď jak jsem měla svatbu se to ukázalo, jak si vybírám lidi. Zařizovala jsem si sama víc věcí, než jsem myslela že budu muset (doba dovolených 🙈) a moji úžasní přátelé mě v tom nenechali. Jedna kamarádka i se sedmiletou dcerou mi tam pomáhaly nosit nádobí a připravovat kelímky, někdo běžel pro fix do papírnictví, atd. Moje svědkyně připravila stoly na oslavu a pak musela odjet a na tu oslavu už ani nebyla, ale zařídila si to tak, aby aspoň stihla pomoct. Totéž kamarádka co vařila, ta tam taky pak byla jen chvilku. Ale ono se to na těch lidech pozná, když si člověk všímá detailů. Dost často ti nejlepší lidi jsou ti, o kterých si člověk nejdřív řekne že jsou divní 😁 No a já jsem taky divná a nestydím se za to, protože jsem schopná opravdového přátelství bez pretvářky a radši zůstanu sama a smutná, než falešné přátelství kde se pomlouvá a pro druhého nikdo nehne prstem.
Na té mé svatbě navíc kamarádka dostala dost hnusnou křeč kdy nemohla nic a muselo to bolet jako čert a to bylo super, jak se o ní postarali i lidi které ona vůbec neznala. To jsem si s hrdostí říkala "jo, to jsou moji kamarádi". A to navíc ještě byla chvilkama nepříjemná (asi to faaakt bolelo a byla ve stresu jak se dostane domů) a oni to brali v pohodě většina z nich a měli pochopení. Někdo ne hned, ale ti si to nechali vysvětlit, a spolu s omluvou to vzali. No a u téhle kamarádky si zase vážím už jen toho, že na tu svatbu vůbec přijela, do jiného města, i když má fobii z hodně věcí a musela si projít několika stresovými situacemi o kterých věděla předem. Ale dojela.
A zas táta moji dcery nedošel, protože by s tím měli tchánovci problém. Nechala jsem to na něm s tím že je taky vlastně rodina, ale bohužel v pozici "nepohodlného strýčka" a on prohlásil že by nám pogratuloval rád, ale nechce nám ten velký den kazit.
Muzikanti jeli ve vedrech přes celou republiku se 3 dětmi a za celý večer hraní chtěli jen něco málo přidat na pohonné hmoty pro parťáka co jel s nimi, oni sami myslím nic a ještě přivezli svatební dar.
A takhle bych mohla pokračovat.
Jsou to leckdy drobnosti, ale jsem za to skutečně vděčná.
Ale nejvíc mě mrzí, když někdo koho jsem považovala za přátele se zachová blbě - už se mi to stalo. Od těch kamarádů to člověk dá se říct pořád trochu čeká, ale od přátel ne.