Kamarádka s rakovinou. Jak se zachovat?

Řekla bych jí, že jsem tu vždy pro ni, stačí zavolat. Já bych své kamarádce řekla, že kdyby potřebovala pohlídat děti, odvézt k lékaři, uvařit, upéct, uklidit, ať se vůbec nebojí, říct si u mne o pomoc.

Včera to byl rok, co mi takhle umřela kolegyně z práce, ale byly jsme si bližší než jenom pracovně. Děti už tedy měla velká, ale bylo to náročné období. Ke konci sme si hodně už jenom volaly, mám malé dítě. Častější návštěvy nešly. Věděla, že umře, ona se těšila, že to bude pro ní vysvobození. Mluvily jsme spolu o všem, hodně o mé malé, kterou milovala, protože vnoučata by ani neměla. Její dcera je lesba a syn gay. Brala to tak, jak to je. Úžasná ženská a ještě byla na vozíku, no o tom psát nechci. Vyslechni jí, řekni jí, že jsi tu pro ní, kdyby něco potřebovala a třeba jí i rozvesel. My jsme spolu dokázaly mluvit i hodinu, když mi malá usnula . Smála se a já na druhé straně dusila pláč a nadávala na to, jak je ten život nespravedlivý. Ono stačilo třeba poslat jí i nějaká videa, fotky. Bavily jsme se o tom co jsme zažily apod. Bylo to strašně těžké, ale dala jsem to s úctou k ní si myslím. S dcerou jsem v kontaktu stále a na maminku vzpomínáme ❤️

Já bych jí řekla přímo, že cítím bezmoc, ale mám ji moc a moc ráda. Ale nabídla se, jestli stojí o to a to, co poskytnout můžeš.

včera jsem byla u mojí babičky, která je po první chemoterapii, má zhoubný nádor na plíci. Je silná kuřačka od dětství. Nechala jsem ji vypovídat, já ji povídala běžné věci z naší rodiny a vyjadřovala podporu, když si stěžovala co ji trápí. U kamarádky to musí být strašné, mně umřela před pár lety kamarádka na nádor na mozku, ale tam to bylo tak strašně rychlé, že ji rodina vlastně stáhla a uzavřela a pečovala o ní, že jsme se v době té krátké nemoci už neviděly. Asi bych se ptala jak to cítí ona, co pro ni můžu udělat, co by potřebovala a naslouchala. Ono stejně nic víc neudělá člověk.

Zeptala bych se jí, co skutečně potřebuje ona, ať se nebojí říct si, jak psala výše
@1pomnenka

Každý člověk je jiný a potřebuje něco jiného. Zeptala bych se jí, jak a s čím jí můžu pomoci. Jen bych jí řekla, že kdykoli a s čímkoli může za mnou přijít. Bavila bych se s ní normálně dál... Klidně i ty jí řekni své obavy a strachy.

Mám syna po druhé léčbě. A upřímně začínám být háklivá na řeči typu bude to dobré. Lidi neví o čem mluví, tak raději plácnou něco takového. Proto už se raději o těchto věcech někdy nebavím.
Stůj při ni, řekni když si bude chtít povídat o nemoci, že ji vyslechneš, ale hlavně ji falešně neutěšuj. Bavit se normálně. Nabídnout pomoc, pokud bude potřebovat. A na férovku jí říct své pocity bezmocnosti.

To je moc smutne :( Snazila bych se kamaradce byt na jednu stranu oporou, kdyz na ni asi nekdy padnou spatne stavy a zaroven bych se snazila chovat normalne a probirat stejne veci jako kdyz byla zdrava.
Maminka ma nastesti vylecenou rakovinu, ale rikala, ze krom vlasnich obav o zdravi spatne nesla jistou socialni izolaci, kdy citila, ze lide kolem ni najednou naslapuji a nevedeji co rikat. Najednou vsem kolem prislo blbe rikat ty bezvynamnce drby z prace a od spolecnych kamaradek a ji to strasne pripominalo, ze je nemocna :( Zaroven se ani nikdo nechtel ptat jak je na tom, takze paradoxne ani o nemoci a pocitech si nemohla poradne promluvit.. Takze poucena timhle bych se asi kamaradky ptala, jak se citi a jestli si chce povidat jako vzdycky nebo je neco co ji trapi. Nabidka opory je jasna, ale co to vlastne znamena? Nekdy je i fajn se zeptat jak se citi, co ji boli a z ceho ma strach - nemocny clovek tim casto nechce nikoho zatezovat a nese si to vsechno v sobe, snazi se byt silny pritom vybrecet se nekomu na rameni, ze je to nespravedlive a na ho.. muze taky ulevit..

Nabídla bych jí pomoc ve stylu, kdyby něco potřebovala, ať se ozve kdykoli a snažila bych se s ní mluvit úplně normálně. Jako kdyby se nic nedělo a nebyla nemocná. Podle mě ty smutné pohledy a lítostivé řeči nemocného člověka ještě více sráží k zemi. Snažit se jí udržovat v normálním životě, ale aby věděla, že tam pro ní kdykoliv ten druhý je. Litování jí v boji nepomůže, ani lhaní. Ale říct jí třeba o tom, že bych si moc přála, aby to bylo v pořádku a že v to stále věřím a doufám, protože jí mám ráda a neumím si představit nic jiného.

Chovej se uplne normalne. Normalne s ní mluv, normalne s ní nadavej na to,jak je to na hovno, nabidni pomoc s cimkoliv,nebo s ní jenom normalne mlc..
Lidi na konci zivota nejvíc trápí to, že se jich lidi začnou stranit, protože "neví o čem mluvit"
Nutno rict,že nekteri sami omezuji kontakty,už na to nemají sílu. Nebrat si to osobne,nenutit se,prijmout to a akceptovat ❤️

Jak je psáno vyse,taky jsem alergicka na "bude to dobre" a jeste na bojuj...a od toho se odvoji,že když nekdo zemre,lidi často rikaji,že prohral,to mi taky vadi...

Držte se🍀

Před 6 lety mi takhle zemřela kamarádka. Až do konce jsme se navštěvovaly, bavili se normálně o dětech, nákupech na narozeniny, Vánoce, o škole dětí... Ke konci dost vzpomínala a mluvila o tom, co se jí podařilo pro dcerku zařídit a zajistit. Poslední týdny byla v hospici, jezdila jsem i tam za ní, vždy se zprávami, co nového se děje v okolí, co zrovna kvete, kde rozkopali ulici... Svou dcerku zvládla jen zapsat do školy, ale už ji tam do 1. třídy nevedla, moje dcerka byla v tu dobu stejně stará, bylo to velmi bolestivé, ale co chceš dělat? Pamatuju se, že měla velkou radost, když jsem pro její dcerku ušila tričko s jejím oblíbeným zvířátkem. Tak třeba něco takového každou maminku potěší, ať je v jakékoliv situaci.

Mluvit uplne normalne, nerypat se v tom, nerikat prazdne fraze, nekdy staci jen rict, zlato je mi to tak lito, nemam slov (ja nejsem moc objimaci typ, ale vzdy kdyz resime s kamaradkama tezke zivotni temata (umrti blizkych, vazne nemoci) tak nabizim svou naruc ,tiche obejmuti - pak se to nejak samo vyvrbi - obvykle si tak spolu poplaceme - odplavi se cast stresu a takove te trapnosti co rict, jak reagovat) a pak pokracujem dal…ja jsem takovej slon v porcelanu, ironie a sarkasmus je u me normalni soucasti komunikace. Mam kamaradku co ji mamka uz prosla 4 bojem s rakovinou. Vzdy kdyz zavola tak rekne co se deje, kecame o vsem moznym a nedavno mi rikala, ja s tebou mluvim tak rada, ty reknes klidne, ze to je na hovno a normalne se bavime co doktor, co mamka, klidne si se mnou hodinu povidas o diagnozach, delas si legraci…zadny trapny preslapovani na miste, se s tim neseres a ja to obcas fakt tak potrebuju…ja ji rikam jasne, kdyz budes potrebovat nakopnout zavolej…

@escapelle presne jsi to vystihla. Proste uplne normalne mluvit o obycejnych vecech. Ja zpocatku ani nechtela, aby o moji nemoci vedel nekdo jiny, nez nejblizsi. Proste jsem se chtela bavit normalne, a ne resit moji nemoc. . A presne, ty reci o boji, vyhrach a prohrach se mi proste s recmi o zdravi a nemoci neslucuji. Vylozene mi vadi a irituji mne. Ale to asi odjakziva. Ne az ted, kdyz jsem onemovnela.

Pozdeji se to moje zamlcovani (a popirani) vazne nemoci preklopilo v to, ze jsem to chtela rict skoro kazdemu na potkani. No, to uz mne taky preslo. Proste zivot jde dal uplne stejne jako predtim, akorak k tomu je clovek nemocny. Asi nevylecitelne. No a co. Celkem to nic nemeni, ziju proste tady a ted a neresim, jestli umru za 20 let nebo za 10 nebo za 5. Driv snad ne. Snad vydrzim aspon jeste 3 roky, nez i mladsi bude plnolety. Bylo by to pak pro vsechny jednodussi. Kdyby to byl uz posledni rok, tak bych si ho jeste vic chtela uzit a zaroven co nejvic zabezpecit rodinu.

Dva roky zpátky mi zemřela blízká kamarádka. Poslední měsíce už nechtěla, abych ji viděla, bylo to pro mě hrozně těžké. Její dceru jsem pomohla vypravit na maturitní ples ,ona to už nezvládla, ale na chvilku se přišla podívat. Poslední měsíc před smrtí mi ani neodepsala, ale já ji každý den psala, chtěla jsem ať ví co pro mě znamená a jak moc ji mám ráda. Zprávy si četla ,vím od její dcery .

@konidana

@dandaa to je krasne❤️

Jedu v mhd a čtu to..tečou mi slzy...a vlastně si nedokážu představit co bych dělala.. 😢
Byla oporou, navštěvovala ji... Pomáhala.. Kdyby o to stála 😊 a možná i kdyby ne.. 😁 Kontaktovala bych jejího manžela, jak na tom je, že přijedu, udělám ji něčím radost... Něco upeču, dovezu kytičku, knížku..
Ale je to strašné, tak strašně bolestivé i když to neznám.

Mám docela blízkého kamaráda lékaře se zhoubným nádorem mozku, mladý kluk s glioblastoma multiforme, strašlivá diagnóza. I s ním se držím své celoživotní filozofie nikdy nelhat.

Záleží hlavně na ni,jak se k tomu staví a byt kdykoli pro ni 💙.
My jsme jako kamarádky prožily dva roky s jednou z nás.Ona byla neuvěřitelná,sdílela s námi ty faktické zprávy z léčby,ale pak se zajímala o nás a vše bylo jako před jejím onemocněním.Nechtela se v tom hrabat a chtěla žít “normálně”.
Byly jsme připravené kdykoli zvednout telefon,pomoct s čímkoli,strávit společně čas.

Ženy, děkuji všem za Vaše reakce. Něco mi pomohlo více, něco méně, pročetla jsem vše. Trochu jsem se zbavila jakéhosi studu řešit i obyčejné věci, nebo prostě mluvit o svých problémech. Už mi tam nenaskakuje takové to "Neobtěžuj jí takovýma kravinama, když (možná) umírá". Prostě je to moje kamarádka a řešíme spolu všechno - její stav, chlapy, děti, moje průsery a tak. Byla jsem k ní upřímná ohledně mých pocitů a sama mi řekla, že jí pomáhá i sdílení se mnou, to, že o sobě víme... že nevadí, když nemůžu jí věnovat čas a praktickou pomoc, protože na to prostě nemám kapacity. Snad se uvidíme někdy o svátcích, chystám pro ni dárečky. Jinak teda poslední dny jsou pro mě náročné, stačí maličkost a brečím. Plánovaly jsme spolu cosi na únor a vůbec nevím, zda bude moci, spíš asi ne, zhoršuje se to strašně rychle. Prožívám bezmoc, naštvání, ty emoce se střídají jak na houpačce.... Do toho moje problémy. Snažím se to všechno nějak zpracovat. Na druhou stranu, proč se tomu bránit, asi to musí jít ven, ty emoce a někdy i slzy. No, je to výzva, tahle zkušenost. A víc si teď vážím zdraví - mého i mých blízkých. Fakt, nikdo nevíme, jak dlouho tu budeme.... Mějte se pěkně a hlavně ať jste zdravé!

Jo, a taky jsem zavolala babičce. Dvakrát překonala rakovinu, je jí 94. Jsou to občas příběhy neskutečné síly a statečnosti.

Určitě v sobě emoce nezadržuj. Pomůže ti to.
Když se letos synovi vrátila nemoc, tak jsem brečela několikrát denně, i v práci, několik týdnů. Ještě teď mě to někdy přepadne, tak si pobrečím a trochu se mi uleví.