Kamarádce se narodilo miminko, co teď?
Ráda bych se Vás zeptala, zda se Vám v životě přihodla podobná situace a jak jste se s ní vypořádali. Moji kamarádce se narodila před časem miminko. Od školky byla má nejlepší kamarádka, seděli jsme spolu na základní škole, společně prožili střední školu, první diskotéky, lásky, vždy jsme si moc rozuměli a společně se nasmály. Když nám bylo 20 roků naše cesty se rozdělili, ona odjela do Anglie, kde žije doteď a já zůstala v ČR. I přesto jsem se snažila zůstat s ní v kontaktu, a když přijela do ČR skoro vždy jsme se viděli, ale bohůžel už nás přestali pojit společné zážitky. Teď když já jsem vdaná a mám dvě děti 6roků a 2 roky, se i jí narodilo miminko.
A teď k tomu co mě trápí. Když jsem byla těhotná nebo byly moje děti malé, tak ji to nijak zvlášť nezajímalo, často jsem měla i pocit, že mě kvůli tomu, že mám děti, už dočista odepsala. Nejvíc mě zasáhla, když byla v ČR a narodila se mi dcerka, nepřišla se na ní ani podívat, protože tu byla jen na "pár dní", ale k nám domů by došla i pěšky, je to tak 1 km. A já jsem ji psala, že čas si určitě udělám. Byla to rána, protože má dcera už nikdy nebude miminko a chtěla jsem ji ji moc ukázat, byla vytoužená a já byla šťastná. Z její strany nulová odezva. Teď když otěhotněla začali jsme si telefonovat, ale rozhovor se vždy odehrává v rámci ona mluví 1hodinu já 15 minut a stále si jenom naříká. Docela mě to vyčerpává, poslouchat její nářky, ale snažím se ji vždy kladně podpořit. Na druhou stranu si říkám, proč toto dělám, když vlasně ji moje problémy a starosti nikdy nezajímaly a ani moc nezajímají, zřídka kdy se mě na něco zeptá. Mám ji všechno říct, jak to cítím? Nebo prostě jít životem dál, už se jí nikaj nezaobírat a přátelství dál neřešit, prostě to nechat plynout? Nedokážu teď tolik prožívat ani její miminko, protože ona nikdy neprožívala moje děti, a to mám děti tak moc ráda. Předem moc díky za názory.
Ahojky, já mám podobný příběh. Od 12let jsem měla moc dobrou kamarádku, sice jsme nechodily spolu do školy, ale i tak jsme se vídávaly. Dokonce mi byla i jako svědkyně na mé svatbě, pak jsme byly i na její svatbě a od té doby co několikrát přišla o miminko se naše kamarádství nějak zvrtlo. Já mám děti tři a ona 5let po svatbě, bohužel ještě žádné, zřejmě nesnese pohled na maminku s tolika dětmi. Na jedné straně ji chápu a na druhé straně mě to mrzí, že se mi neozve a dělá jako bych neexistovala. Dělám to tak, že jí píšu na narozeniny, na výročí svatby a popř. na svátek a to je vše, nechávám volný průběh jestli se jednou neozve sama, počkej až se kamarádce mimi narodí, teď s ní třeba cloumají těhotenské hormony, do kamarádství se nenuť nemělo by to smysl, nech volně plynout čas a on čas sám ukáže ve vhodnou chvíli jak to doopravdy je. Držím palce.
@mia25 - mám to s jednou kamarádkou podobně - od základky kamarádky, první lásky, společné pařby, společné zážitky...
Věděla, že se mi nedaří otěhotnět, vyposlechla mě, zdálo se, že si rozumíme...
Pak jsem po třech letech otěhotněla, ale musela jsem na revizi. Když jsem to kamarádce v telefonu říkala, tak reakce nula...prostě kdyby řekla:"je mi to líto..." Nic, hned začala vykládat, že její přítel získal novou práci za tolik a tolik peněz a co tam bude dělat... A že máme o víkendu přijít na grilování, ale ať dám vědět, že aby připravila dost masa. Odpověděla jsem, že po takovém zákroku nebudu mít náladu kamkoliv chodit, navíc se bojím prochladnutí... Bez reakce.
Pak ona otěhotněla, já dva měsíce po ní - řekla jsem jí to až ve 12. týdnu... Celou tu dobu mi vykládala, jak byla na ultrazvuku a co miminko, jak mávalo ručičkama...že by se vcítila do mě, že mi to nemusí být příjemné, to ani omylem... Potom, když jsem jí to řekla, tak mě pořád tahala, ať jdeme nakupovat na miminko, řekla jsem, že do 20. týdne nebudu nic kupovat, protože mám strach - koukala na mě jak na blbečka...
Když se děti narodily, tak pořád porovnávala, což bylo někdy vyčerpávající.
Nakonec se jí stalo to, že potratila, když čekala druhé dítě... co jsem si vyposlechla, jaká je chudina, jak prořvala několik nocí, nemůže vidět kočárek a bla bla bla...
No, párkrát jsem to probírala s mužem, párkrát s kamarádkou a dospěla jsem k názoru, že je čas nechat to být. Ona se na mě léčí - asi má nějaký mindrák, po telefonu s ní se cítím mizerně... takže jsem kontakt omezila na minimum a je mi mnohem líp.
Prostě lidi do života přicházejí a odcházejí... Možná k sobě cestu najdeme, možná ne...
Jí konkrétně jsem to přímo neřekla - třeba u toho potratu jsem jí v rozhovoru řekla, že jsem to taky zažila, vím jak jí je - a ona mi řekla :" ale já ...."
@mia25 Já myslím, že tohle se děje úplně běžně. Já měla taky takový pár velkých kamarádek (znaly jsme se od dětství, prožívaly spolu první lásky, první diskotéky). Po střední škole ale každá začala mít úplně jiné zájmy (což dle popisu i vy dvě), dostala se do jiného okruhu lidí a tak nějak postupně jsme se scházely čím dál méně. To prostě patří k životu. Jak píše @elvira Jedni odcházejí, jiní přicházejí. Někdy člověka přepadne sentiment a je mu to líto, ale život jde dál.....zda chceš nyní dělat vrbu, je jen na Tobě.
@mia25 já bych to asi nedělala, myslím si, že ten člověk má prostě nějaký problém nebo trpí nedostatkem empatie, proto se o tebe nestarala, když jsi měla malé dítě. A asi bych jí nechtěla přiznávat to, že mě něco mrzelo a že jsem tím trpěla, trochu se obávám, že takovému typu člověka dělá tvoje neštěstí svým způsobem radost. Spíš bych to nechala vyšumět a zaměřila se na někoho fajn.
Je naprosto normální,že měla jako bezdětná jiné zájmy.I já se se svými známými přestala vídat.Ne schválně,občas si napíšeme,ale každý teď máme jiné věci k řešení.Ne každý chce pak poslouchat o tom,jak moje dítě udělalo bobek a tvářit se u toho nadšeně?Proč?! 😀 Mají své věci,na které jsou pyšné a pro nás,jako rodiče zase mohou vypadat nedůležitě.
Za tohle bych se na ní nezlobila.Ano,mohla se přijít podívat,ale to je tak jediné,co bych jí vytkla.
Pokud vám to nedá spát,řekla bych jí co si myslím a čau.Ale vy jste ta zkušenější,ta,na kterou se teď jako novopečený rodič může obrátit.Nedloubala bych ale do minulosti.Buď jí berte takovou jaká je,nebo se na ní vyprdněte 😉
@mia25 Ono to bezdětným nedochází, že maminky mrzí, že se nepřijdou podívat na miminko. Jim to prostě důležité nepřijde.....Sice to mrzí, ale nezlobila bych se na ni za to. Teď ji to možná dojde. A nebo taky ne, už na to mohla dávnou zapomenout. Nevím, zda bych ji to řekla, asi záleží na situaci. Ale spíš bych to přešla.
Mám podobnou blízkou kamarádku, je to ten typ, který celý večer mluví jen o sobě, popisuje každý den co se jí přihodilo od doby, co jste se viděli naposledy, ale nikdy se nezeptá na nic z vašeho života. Vyčerpávalo mě takové přátelství a když jsem se vdávala a očekávalo se, že ona bude můj svědek, řekla jsem jí, že ne, protože se zajímá jen o sobě a vlastně o mém vztahu a mém nastávajícím ani nic neví. Bylo z toho pořádná hádka, ale nakonec nás to sblížilo, ona uznala, že mám pravdu a bylo to fajn. Pak si ale našla nového přítele a všechno se vrátilo do starých kolejí. Jen ona a její život. Teď jsme obě těhotné, ona poprvé, já podruhé a myslela jsem, jak to bude fajn, ale je to o ničem, řeší jen svoje problémy, tváří se, že jediná na světě čeká dítě a že já jsem taky těhotná a ještě mám doma jedno dítě jí nedojímá. Takže jsem ve fázi, že už se s ní raději stýkám jen ve větší společnosti, kde není prostor jen pro ní. Takže na tvém místě, pokud je to podobný charakter, bych si jí vyslechla, na požádaní přispěla nějakou radou, ale nijak víc bych se v tom neangažovala.
Měla jsem taky takovou kamarádku, teď bych řakla spíš známou. Pořád jsem poslouchala co ona, ona, ona a zase ona. Vždycky po schůzce s ní jsem byla vyčerpaná a vymačkaná jako citron. Jednoho večera jsem si řekla DOST, nechci mít kolem sebe psychického upíra a kontakt jsem odstřihla. Neskutečně se mi ulevilo 🙂
@mia25 Ahoj, nemám tedy stejné zkušenosti (sama nemám děti ani některé mé kamarádky) ale tyhle věci sem řešila s jinými tématy. Dělala jsem vrbu několik let, volaly mi, psaly mi, neustálé komunikace na facebooku, jak nemají chlapa, jak se nic nedaří, práce na nic, celý život na nic a nešlo s tím nic udělat. Já to poslouchala, radila, litovala. A když sem pak poprvé v životě měla problém já a to neplodnost, tak se ke mně otočily zády, žádná to nebude řešit, jsem prý moc přecitlivělá. Vyslechla sem si tolik hnusných a urážlivých věcí např. že ony by do IVF nikdy nešly, je to nepřirozené, adopce je hnus a nikdy by nechtěly cizí dítě atd. přesně věci které člověk po roce neúspěšných pokusů potřebuje slyšet, nakonec mi některé vlastně vyčetly i to, že mám fajn chlapa a před svatbou, tak co bych jako víc chtěla. Bylo mi to strašně líto, ale došla mi jedna věc, celou tu dobu jsem se obklopovala problémovejma lidma, prostě takové typy přitahuju. A udělala sem jednu super věc a to takovou, že jsem je totálně odstřihla. Píšou mi stále, říkám, že nemám čas ani náladu. Vím, že se s nima už neuvidím a je mi to úplně jedno, protože tohle není kamarádství, radši budu mít 3 pořádné kamarádky místo 10 neschopných slepic, které z člověka akorát vysávají energii.