Je tady některá, která ač má strach, tak řídí auto?

@radapokec Tak přesně tohle řeším dnes a denně. Od té doby, co mám děti, tak se strašně bojím řídit. Nejdřív jsem si říkala, že prostě na to kašlu a řídit nebudu, ale na druhou stranu mě to i baví a je to mým snem být samostatná a nečekat pořád na chlapa, aby nakoupil, aby nás dovezl k babičce atd. takže letos jsem se už překonala a řekla jsem si, že si zaplatím jízdy v autoškole. Nedělá mi probém jezdit z města do města, ale hlavně po městě - parkování, couvání a tak. Koupila jsem si 2 jízdy s tím, že uvidím, jak mi to půjde a pak si případně přikoupím. Pán mi zvedl sebevědomí, říkal, že jezdím dobře, že nemám proč se bát (neřídila jsem zhruba 4 roky). To mě nakoplo a začala jsem jezdit, i když se teda pořád bojím. Je to v hlavě, člověk si musí věřit a nesmí moc přemýšlet o tom, co by se mohlo stát, kdyby...... Moc držím palce a věřím, že to zvládneš.

@radapokec Ahoj, měla jsem to podobně. V 18. jsem udělala řidičák navíc na malém městě (tzn. semafory, dálnici a více pruhů jsem nikdy nezažila) a pak jsem cca 6 let neřídila, nepotřebovala jsem to a taky jsem měla strach, tak jsem se k tomu nehnala. Poté jsem se ovšem přestěhovala do Prahy a našla si práci, kde je řízení každodenní nezbytností, ale o kterou jsem zároveň moc stála. Takže jsem si zaplatila kondiční jízdy (cca 5 lekcí) a musela se naučit se řídit po Praze a po dálnicích. Prvních několik jízd, kdy jsem jela sama, jsem se třásla strachy a na mapě si procházela každou křižovatku a odbočku na trase, po čase jsem si ale zvykla. Sice mám z auta stále respekt a pokud to není nutné tak jedu raději vlakem nebo autobusem, navíc v autě patří k těm co si raději o chvilku déle počkají než aby zkoušeli jestli to stihnou, ale po čase jsem zvládala i trasy Praha - Ostrava. Když musíš, tak ten strach prostě překonáš, ale pokud to máš jako já, tak auto nikdy nebude tvým koníčkem.

Mam dve deti.Po druhym porodu sem onemocnela GDA(generalizovana uzkostna porucha- kdo neprotrpel nepochopi co to je za peklo,zjednodussene receno je to prehnany strach z uplne beznych veci) a lecila se na psychiatrii .Uz jsem zdrava ale pozustatky mi asi zustali hlavne co se rizeni -jsem hodne opatrna.Mym snem bylo rizeni uz od malicka.Jsem technicky typ a jsme majiteli nadherne Octavie .Chvili sem taky myslela ze ridit nebudu ale uz se mi vraci chut a strach odchaziRidicak mam tri mesice.Po te co me pritel z kraje vynervil kdyz mi to dvakrat chciplo tak sem ho servala.On mi po te co sem ho servala poradil co vypilovat protoze do te doby byli pred kazdou jizdou obavy ze me zas vynervuje blbymi kecy a ja nekde nekoho naborim -protoze nervozni ridic je spatny ridic .Jak uz sem psala jsem dost opatrna takze tam kde je psano 20km pojedu dvacet at si ti za mnou troubi ze neletim pade(coz uz se mi taky stalo) atd. Muzu vedet z ceho prameni vas strach? Ja se bala hlavne tech ostatnich protoze kdyz vidim co jezdi po silnicich tak to je k vzteku.

Jinak ma to smysl.Je to na nejlepsi ceste to prekonat .Pokud se bojite s detmi,vemte si auto ,deti nechte na hlidani a jedte do mesta at si cvicite ostrazitost.Na dalnici neni zadny ridicsky umeni to roztahnout a valit to.

@aluskab no zavidim ze ses na řízení těšila, já to beru pouze jako nutnou věc. Před druhým tehu jsem párkrát někde zajela,s manželem,mamkou, dokonce 2x sama,ale prostě jak píšu auto je pro me plechová prisera. Bydlime v malém městě, muj strach- mám zafixování,ze se na me každý diva, jsem úzkostná, lecim se ambulantně.

@radapokec Mám to stejně, strašně mě to bavilo a chtěla jsem pořád jezdit, ale pak jsem se nabourala - naštěstí jenom lehce, ale dostala jsem díky tomu strach :( Pomůže jen jezdit a jezdit a snažit se to překonat. V dnešní době to bez auta dost dobře nejde, takže i když jsem z toho nervozní, tak se snažím jezdit, co nejvíc...

máme to stejně, řidičák od 22 let, 13 let jsem nejezdila, holt otec nedůvěřoval, stále krtizoval, tak jsem to raději vzdala,nebyla to potřeba, teď dvě děti, přestěhování na vesnici, trpělivý manžel a zkoušíme to, už nějaké krátké trasy jsem jela a bylo to oki, strach tam je hlavně kvůli dětem, ale asi to chce jezdit jezdit a jezdit a doufám, že to bude oki 🙂

@radapokec mam to uplne stejne. Instruktora jsem nemela. Ze zacatku se mnou jezdil manzel a radil co a jak. Jediny způsob je zacit jezdit sama. Ja mam vždy největší strach z aut kolem. Jak rikam, vim co sama udelam, ale neverim tem magorum kolem. Ale moje zkušenost - jedina moznost jak to překonat je ridit, ridit, ridit. Když jedeme na nakup, ridim ja, manzel sedi vedle a radi mi.
Před mesicem jsem za nim musela jezdit do nemocnice sama 40 km tam a dalších 40 km zpet. Jela jsem to tak 5x. Smrt v ocich, bobky v kalhotkách, ale jela. Klidne i pomaleji, at te všichni predbihaji, pokud spechaji, ale jezdim jen tak rychle, do kdy mam pocit, ze jsem schopna v rychlosti zareagovat.
Ale jinak pokud nemusim, nejezdim.

@radapokec musíš jezdit sama, začít třeba na polních cestách a jenom si trénovat rozjíždění, couvání atd, dostat to do ruky, potom se vydat na cesty z vesnice do vesnice.... Ale musíš vážně sama, jakmile budeš mít spolujezdce, začneš se na něj spoléhat, co ti porad,í a to neni dobře. Posledně sem jela s manželem, kecal mi do toho, jak mám řadit, přitom já bych to sama za sebe udělala jinak, ale samozřejmě že člověk zkušenejšího poslechne... no a v konečným výsledku 30 km hrůzy a já vzteklá. Když sem jela sama, ano, sice sem sejmula zábradlí, ale jela jsem v klidu 🙂

@radapokec Preji Ti brzke uzdraveni.Ja tam taky jezdila ambulantne(spdiky bohu. Az tohle bude za tebou ,rizeni uz Ti nebude problem ,nebo mensi jako me - budes proste hodne opatrna... Ber to tak ze jak jednou sednes a rozjedes se ze si prekonala tu uzkost 😉 A pak uz to pujde jako po masle.

Ridicak mam od 18, delala jsem ho na malym meste, kde projelo par aut a o vice pruhach v jednom smeru jsem snad nemela ani tucha😀 Chvilku jsem pak jezdila, ale pak jsem blbe zacouvala a uz to bylo, uz jsem se bala. Do toho jsem se prestehovala do Prahy a na rizeni jsem tedy nemela ani pomysleni. Jenze pak se narodila mala a me zacinalo vadit, ze ani nemuzeme jet k babicce, protoze je daleko, nebo ze na plavani, cviceni... se musim s malou tahnou busem, a to at prsi nebo snezi. Tak mi tata sehnal stary auto, u kteryho mi je jedno, jestli ho nekde skrabnu, zaplatila jsem si pet kondicnich jizd a zacala. Nakonec jsem zjistila, ze nejlip se mi jezdi, kdyz vedle sebe nikoho nemam. Nikdo mi do toho nekeca a muzu si to delat po svem. Uz je to dva roky, urcite jsem si jistejsi nez na zacatku, cesty, ktery mam nacviceny a jezdim casto mi nevadi, ale jakmile mam jet nekam, kde to neznám, jsem strasne vystresovana uz vecer predtim. Pres Prahu si vubec netroufam a ani nevim, jestli se nekdy odhodlam. Vsechny ty auta kolem me me desi. Ja asi proste nemam rizeni v krvi, nikdy nebudu suveren... ale snazim se🙂

Holky to je sranda, já dělala řidičák v Praze a zase se bojím jezdit po těch úzkých okreskách mezi vesnicemi 🙂. Jinak my teď koupili kvůli miminu auto, dlouhý, velký, celou dobu, než jsme ho dovezli domů, jsem se děsila vždycky, když jsem ho jen zahlídla někde na ulici. Pak jsem přítele přemluvila, že se v něm musím jet projet hned první den, jinak do něj už nikdy nesednu, tak mě vzal projet a už se ho tolik nebojím. Rozhodně doporučuju pár jízd s instruktorem, těch kondičních a potom, až pojedete naostro, samy, tak já si vždycky, když potkám někoho, kdo mě problikává a tak, říkám - Ty za mě pokutu platit nebudeš (a v tom nejhorším případě za mě do vězení taky sedět nepůjdeš), tak si prostě jezdím na svoji zodpovědnost a nazdar. A až se člověk trochu vyjezdí, dokáže tak trochu odhadovat i ty lidi kolem sebe a od těch nebezpečných se držet dál a nebo být okolo nich víc ve střehu. Obecně je to celý o vystrčení hlavy z komfortní zóny, což není vůbec jednoduchý, zejména, pokud to komplikují ještě ty úzkosti, takže v každém případě držím palce, ať se povede 🙂. Až to překonáš, budeš na sebe hrozně pyšná, věřím tomu 🙂.

Dělala jsem si řidičák v 18 letech na malém městě a od jeho obdržení 10 let vůbec nejezdila. Já se vůbec nebojím řídit tam, kde to znám. Ale bojím se Prahy (dost blbé, když tu žiju) a dálnice (přes ní musím když jedu za rodinami). Bydlíme na okraji Prahy a musela jsem začít jezdit, když jsem chodila s malým na plavání, protože MHD by to byl výlet na půl dne. Po dvou cestách na plavání jsem si tu cestu "osahala", takže do té části Prahy se už taky nebojím. A když je nějaký státní svátek, tudíž menší provoz, tak se vodvážu a jedu i po dálnici 😀 A to ještě ani nemluvím o tom, že musím řídit jen naše auto. Pokud bych měla řídit ségřino (má to samé jako my), bráchovo, tátovo atd, tak bych se sekla.

Holky, taky mám strach z řízení. Za mě nejlepší je jezdit s někým a opravdu dobře si "projet" svoji trasu. Nejdříve jsem se dívala na manžela - kudy jedeme, jak řadí atd., pak jsem řídila já - radil mi kam jet (i když jsem tu trasu projela před tím třeba 100x), jak řadit, blikat, hlídal přednosti, postupně mi říkal míň a míň věcí. Díky tomu jsem se odhodlala jednu dobu jezdit sama do práce, sice se strachem v očích, ale zvládla jsem to. A dokonce jsem občas i jela do centra, kam jsem to neměla naučené. No jenže pak mě mou oblíbenou trasu rozkopali a já nechtěla jezdit sice kratší, ale pro mě horší, takže jsem začala jezdit zase autobusem. ☹ Teď manžel "zneužívá" mého těhotenství, aby se mohl napít a já musela řídit. Sice na něj nadávám, ale jsem vlastně ráda. Jen jsem zatím neměla ještě odvahu jet opět sama. ☹ Snad to přijde... Musím si koupit silnější brýle, ty co mám jsou už v tomto směru docela naprd. To mě taky omezuje. Prostě si nevěřím, že něco nepřehlédnu. Ale manžel mi říká, že jezdím velmi dobře, svižně, kolony se za mnou netvoří, většinou mi to ani nezdechá atd., ale.... 😅 Ach jo! Je to těžké.

Strach je do urcite miry v poradku a zdravy, ale bud ho prekonas a zacnes jezdi nebo zustanes odkazana na verejnou dopravu a pomoc ostatnich. Zalezi na tobe, verejna doprava i nechat se vozit nekym dalsim ma spoustu omezeni a rizik (ja napr. verim za volantem jen nekolika lidem).

Za sebe doporucuji, abys proste zacala jezdit a zacala hned a hlavne SAMA. Musis se umet spolehnout sama na sebe, musis si sama umet poradit. Tak jen do toho.

Zkus jezdit pravidelně kratší jízdy. Mně to pomohlo. Manžel měl se mnou teda svatou trpělivost. 🙂 Jeli jsme třeba nějakou trasu a celou cestu se mnou rozebíral dopravní situace, které nastaly... všechny značky, proč v křižovatce zastavil atd. Pak cestou zpět zas a když jsme jeli tuhle trasu už po sté, tak jsem řídila já a jediná nervozita byla z ovládání auta. 🙂 Postupně jsem se vyjezdila a teď strach nemám. K miminku, kterému se nechce ještě na svět jsem už dopředu dostala vlastní auto, abych mohla jezdit kam se mi zlíbí a těším se na to. 🙂

Mám z řízení také strach,ale už nechci být pořád na někom závislá. Nevíte kolik tak stojí hodina kondiční jízdy? mám hrozný strach,ale musím to překonat.

Zalezi na tom kde, ja mela kondicky pred nekolika lety v praze a nic moc levnyho to nebylo, ale pomohlo mi to. Chce to pak hlavne sebrat odvahu a vyjet sama

@jajda2011 Ahoj, já si objednala kondiční jízdy v srpnu. Sympatický, KLIDNÝ a HUMORNÝ učitel chtěl za 90 minut 600,-. Když jsem jela podruhé 60 minut tak to mělo být za 400,-, stovku mi odpustil. Ale jsou různé cenové rozdíly, chce to porovnat - taky jsem měla štěstí. Chtěla jsem něco jiného nového, 2 předchozí autoškoly mi nevyhověly, o prázdninách nefungovaly, na tu výslednou jsem narazila úplnou náhodou. Přeji hodně štěstí! 🙂

Když jsme si v 19 udělala řidičák tak jsem sedla do mamčinýho auta a rozklepala se. Bála jsem se, ale že mi to nepůjde, že mi to chcípne v zatáčce a že na mě lidi budou troubit.
Pak jsem se přestěhovala (tenkrát k bývalému) a musela jsme dojíždět a autobusem by to bylo komplikované tak jsem si koupila staré auto za 20.000,- a jezdila jsem a když jsem jela sama a nikdo u mě nebyl tak jsem si časem zvykla a ostřílela se,ale chvíli to trvala když jsem jela sama tak ok, ale s někým jsem byla vyklepaná - další zodpovědnost za život.
Myslím si, že být na někom závislá je hrozné. vidím to u bývalého zaměstnavatele kam občas docházím brigádně - pořád někam vozí ženu a děti.
Jo a to auto mám ještě dnes pojízdné a nedám na něj dopustit > mám ho asi 5 let a takových 20 let mít bude. A dokonce jsem jela i s manželovou Octavií - no zase jsem se trochu klepala, ale už né tak a nakonec se mi s ní jelo báječně 😉

Já si dělala řidičák už v 17 ti 😉 A pak jsem 20 let neřídila 😒 Byly světlé záblesky, kdy jsem se za volant posadila, ale protože strach byl větší, tak jsem se ani nerozjezdila... A když nad tím tak přemýšlím, tak ani nebyl důvod - všude kde jsem potřebovala jsem se dostala pěšky, MHD nebo byl pro ruce ochotný manžel... Teď se situace změnila a já se potřebuju dostat do práce autem, protože tam MHD nejezdí a jediná možnost je autem a nebo tedy taky můžu šlapat každý den na kole 15 minut do mírného kopce, ale v zimě nebo v dešti to není zrovna ten nejlepší nápad 😀 Takže jsem si teď zaplatila kondiční jízdy - jednu už mám za sebou 😵 a bylo to celkem v pohodě, jízda po rovině mi nedělá problém, horší to je s parkování a couváním, ale to se nějak časem naučím 😉 A jako motivaci si kupuji malinké ojeté autíčko, kterým se budu přesouvat z bodu A do bodu B. Můj přesun z domova do firmy je dlouhý 3 km po malém městečku, kámošky si klepou na čelo, že řeším takovou krátkou jízdu, že to zvládne každý, ale nechápou, že pro mě, jako pro NEřidičku je i tato krátká jízda jako výšlap na Mount Everest 😕 Ale já to holky dám, když vidím, že kolem fakt jezdí každý blbec, tak já musím jezdit taky. Určitě budu mít ze začátku strach, ale to k těm začátkům asi patří, než se člověk rozjezdí...

Já se bojím vždycky, když delší dobu neřídím. A první rok, to jsem měla každou jízdu srdce až v krku. Největší pokrok jsem udělala, když jsme se přestěhovali z maloměsta do Brna. Byla jsem si jistá, že tady řídit nikdy nebudu. Pak mi jednou zavolal manžel, že je v nemocnici s nohou kvůli pracovnímu úrazu a že musím přijet pro auto... tak jsem to musela odřídit z nemocnice domů, pak ho vozit do práce a jezdit pro něj, protože skoro nemohl chodit a pracovat musel... a najednou jsem zjistila, že je to pohodlnější než se tahat MHD a byla jsem schopná zajet i do centra ve špičce. Nejlíp se mi jezdí po dálnici a nejhůř kdekoli, kde to neznám.😀

Mně donutilo jezdit mimino. Bylo nutné s ním jezdit na vyšetření do nemocnice,manžel v práci a do veřejné dopravy či taxíku jsem novorozence tahat nechtěla. Poprvé jsem na trasu někoho ukecala a pak to bylo jen na mě. Jakoukoliv novou trasu jsem vždy předem zkoukla na streetview, kde přejet včas do jakého pruhu a tak. Jinak je dobre si opakovat: "ridit umi i ta husa od vedle, tak na tom nemůže byt nic těžkého"🙂, a okolní troubící či blikající řidiče ignorovat: "co je za mnou mě nezajímá, když se mu nelíbí, jak jedu, ať me predjede", připadne si pomyslet něco o komplexu z malého údu🙂

Já asi mezi vás nepatřím, ale stejně mi to nedá. Řidičák mám nějakých pět let, tři roky jsem řídila vcelku pravidelně, ale naposled jsem řídila zhruba před rokem, těsně než jsem otěhotněla. A už tehdy jsem řídila minimálně, prostě jsem se začala bát, když jsem viděla ty blázny v autě kolem sebe. Teď mám čtyřměsíčního synka a za volant mě nikdo nedostane, bojím se hrozně. Před pár dny na výletě manžel špatně našlápl a podával mi klíče od auta, že musím odřídit cestu domů, bránila jsem se zuby nehty, že to prostě nedám, tak manžel chudák odřídil i s bolavým kontíkem.
Ale ráda bych to změnila, i kvůli tomu, abych nebyla závislá na manželovi - bydlíme na vsi 10 km od města a párkrát týdně je prostě nutnost tam zajet, ať už nákupy, doktor, návštěvy...
Jenže já si zase zvykla jezdit vzadu s malým, manžel řídí a já sedím u malého, když se probudí, uklidňuji ho, ale zase když řídím, potřebuji aby vedle mě seděl někdo zkušený, takže dilema 😀
No snad to postupně dám ;)

no....já mám řidičák od 18ti....taťka chtěl, abych řídila nechal mě, nekritizoval, byl super učitel, ale že bych si sama půjčila auto, tak to nehrozí...
Na nějaký čas jsem řídila opravdu zcela vyjmečně....pak mě okolnosti donutily si občas auto vzít, ale bojím se, přestože jezdím plynule, manžel mě chválí, nemám problémy s rozjížděním se do kopce...nebaví mě to...a mám nervy, dyž mám sama jet i jednodouchou trasu, co by zvládla i cvičená opice...dálnice směr na brno peklo....jako když je nutné, tak řídím...ale ráda nejsem, to teda neee

tak já od 18 cca do 30 let šílený trauma z auta, když jsem měla někam jet, tak dva dny před tím sračka a musela jsem mít v hlavě do detailu každou křižovatku, pak se mi narodilo dítě a já zjistila, že bez auta se budeme nudit doma, protože manžel je vytížený, začala jsem řídit, nejdřív jen po městě na plavák atd., pak víc a víc, cca za tři roky jsem začala jezdit každý den do práce 45 km a dneska po peti letech řízení, pojedu klidně do Vídně, úplně v pohodě, fakt se nebojím a mám dokonce i svoje auto a to jsem ještě před pěti lety byla posraná až za ušima

Já si udělala řidičák v 18ti, v Praze protože jsem si rikala, že bych se pak do Prahy bála... jenže pak jsem 10let neřídila. Chtěla jsem, ale strašně jsem se bála. Až to jednou nevydrželli v práci, jakože co to je, že neřídím, když mám řidičák a hodili mne do toho. Díky bohu. První dvě jízdy jsem jela s kolegyní a pak už tradá sama. Jako nejdřív to bylo se strachem, kolikrát mi auto před prací v úzký jednosměrce s šikmým parkováním parkovali kluci z práce, protože já to nedala... ale dokázala jsem to a teď mě řízení baví. Jako nejsem si stále superjistá při couvání a parkování, ale když jedu dopředu, tak je to v pohodě 🙂

Taky jsem přestala řídit, protože jsem se strašně bála. Nedávno jsem si kupila auto svých snů, malé, starší, ale moje a strach je pryč 🙂

@elib Já jezdila s vajíčkem s mrnousem vepředu. Jednak byl pod kontrolou a jednak vedle me někdo sedel. Co to zkusit takto?🙂