Jdu se jen vyzpovídat....
Ahoj, jsem na MK dost aktivní, tak proto anonym .
Je mi 25, mám manžela 30let, jsme spolu 7 let, z toho rok manželé, a syna 2r.
Bydlela jsme do 17 na vesnici, byla jsem spíše takový vyvrhel, jsem jedináček, a rodiče mi vždy vše koupili co jsme chtěla. A "kamarádi a sestřenice" se na mě vždy dívali jak na ehm...... Nikdo se se mnou extra nebavil, vždy jen pozdravili a konec. Jednou mi řekli ať s nemi jedu na koupaliště, říkám jo pojedu. Jenže!! Neřekla jsem nikomu že neumím plavat, přijeli jsme na koupaliště, převlékli, a sestřenice že si mám sní sednou na okraj bazénu, soused mě nečekaně hodil do vody, i s kamarádem, a ten se mě ve vodě chytil za nohy a ruce a topili jsme se, sestřenice nás vytáhla oba, a smáli se mi.
Od té doby jsem nevylezla do bazénu, kde je vody více jak po hrudník, když jdeme kolem rybníků-koupaliste-bazenu sevře se mi žaludek, je mi špatně, nemůžu dýchat.
Když nám někdo řekne ať jdeme s někým na koupaliště atd.. tak se vždy na něco vymluvim, manžel o tom neví že neumím plavat. Jemu jsem jen řekla že se mi stala věc že nás hodili do bazénu a tečka.
Jenže teď začal mluvit o tom jak se synem zacnemm chodit na koupaliště, bazény, atd... Jenže jak o tom začne mluvit tak mě je strašně špatně, je mi na zvracení..
Nikomu jsem nikdy nic neřekla, ani moje mamina nic neví...
Já ten strach prostě nemůžu překovat..
Manzelovi řekni jak to bylo… a usetris trápení oběma .. určitě to pobere … a můžeš jít s nima a do vody nemusíš… případně jak si trosku zvyknes můžeš zkusit nějaký brouzdaliště s prckem , nebo malej bazén … já měla tyhle stavy po autonehodě… ale nezbylo me nic jinyho než začít jezdit .. a myslela jsem ze se pobliju… trvalo to.. časem me bylo na pobliti jen když me přišlo ze někdo jede do křižovatky rychleji než me přišlo ok 🤣a teď už ok, jen mám respekt .: Btw do vody nelezu.. pokud nedosahnu, taky neumím plavat … takže zas to pak nemusíš prehanet s hrdinstvim ::
Pokud svemu manzelovi veris, rekni mu to. To, ze neumis plavat, neni zadna tragedie. Pobavim te, vetsina dospelych Korejcu neumi plavat. Proste se to neuci, i kdyz je Korea zeme obklopena morem. 🙂 Pokud to muzovi rict nechces, zkus se sverit do rukpu terapeutovi a s nim to res. A najdi cestu, jak prekonat strach. A pak treba priber i kurzy. Muz se to vubec nemusi dozvedet, budes chodit sama "plavat" a to, ze se to zatim jen ucis, on vedet nemusi. Pokud ty sama nebudes chtit, aby to vedel.
Řekla bych to manželovi ,nebude tě nutit na bazén,nebudeš se muset na něco vymlouvat . A nebo jít s něma jestli to zvládneš a sedět s malym jen v brouzdališti .Ale řekla bych mu to určitě ,uleví se ti uvidíš
Nechápu, proč manžel neví o tom, že neumíš plavat? 🤔
Já se přiznám, že nejsem dobrý plavec. Plavat sice umím, ale vlezu jen tam, kde vidím na dno a vím kolik přesně je hloubka podemnou. Zatím chodíme většinou na zahradu do bazénu, což je ok. Na koupališti to taky asi zvládnu, ale manžel nesnáší bazény a naopak miluje přírodní koupání. A tam mě do vody nedostane ani násilím. Začínám vždycky panikařit co všechno může být na dně vody a že to neuplavu.
Jako děti jsme chodili k nám na rybník, kde byli sumci a z toho jak se mi jednou otřel o nohu mám trauma do teď. 😃 Nehledě na to, že tam jeden místní farmář vozil uhynulá zvířata, aby nemusel platit likvidaci. 🤮
Manželovi to řekni, určitě tě pochopí. Zkus najít nějakého terapeuta a časem třeba soukromé hodiny plavání když se na to budeš cítit. Nejsi jediná na světě, určitě se s tím už setkali víckrát. 🍀
Jestli ten strach chceš překonat, bude to chtít terapii, pokud jsi tomu nakloněna můžeš zkusit k tradiční terapii i něco alternativního třeba kineziologii. Manželovi řekni pravdu, i když cítíš stigma, že neumíš plavat. Každý jsme nějaký, někdo něco umí, jiný ne.
Taky myslím, ze byd to manželovi mela říct. Celé popravdě, jak to bylo a je, není za co se stydět. Znám víc dospelych, co plavat neumí nebo mají z vody velký respekt. Pokud s tím chceš něco dělat, tak určitě terapie. Ale vis co, nic na tom není, stačí třeba jen změnit to, aby té to neomezovala v běžném v životě. Třeba k tomu bude stačit to, že se svěřis a že se prijmes taková, jaká jsi. Každý se bojí něčeho, ty prostě vody, no a co.
Řekni o tom manželovi a využij toho, že se bude mládě učit plavat a osměluj se taky. Můžeš zatím dělat pomocnou sílu synkovi u dětského brouzdaliště a postupně se strach poddá. Dávní kamarádi se zachovali jako blbci, ale nenech si tím ani sobě ani synovi zošklivit vodu ❤️
Ja te taky chápu, též neumim plavat, naši bohuzel se mnou začali chodit k vodě, až když jsem asi ve třetí třídě měla jet na plavání a to už samozřejmě jsem jaksi měla takovy tem pud sebezáchovy a bála se,no a když jsem se na plavání začala topit a samozřejmě hystercit,tak ,, skvělá,, paní lektorka mi chtěla dokázat,ze potopením hlavy se neutopim, jenže můj blok k vodě se tím ještě zvýšil a plavat jsem se nenaučila...no když jsem poznala manžela,tak jsem mu to samozřejmě všechno řekla,on vodomil to naštěstí pochopil, pár let měl snahu mě naučit plavat,i jsem už byla odhodlana,ale prostě jsem ten strach nepřekonala.... ale asi na tom nejsem teda tak psychicky špatně jak ty,ja s ním k ty vodě normálně jdu, prosté se tam opaluju a on se rochni... teď máme dvě děti,tak je bere sebou,ale ja se nemuzu moc dívat, protože se prostě bojím,ze se utopí,ale chci aby se naučili plavat,tak si raději na dece čtu a nedívám se co se děje ve vodě 🫣🤦🤣
A z čeho konkrétně máš strach, když se manželovi svěříš?
S dítětem se stejně budeš roky plácat ve vodě po kolena, pak se naučí plavat na školním plavání. Je to vůbec potřeba nějak víc řešit? Bojíš se vody úplně nebo se bojíš jen toho plavání v hloubce? 🤔
měla jsem podobný zážitek a podobný vztah k vodě, plavat jsem se teda naučila někdy na ZŠ, ale žádný převratný plavání to nebylo.. hecla jsem se kvůli klukovi a přihlásila nás na kurz plavání pro mimina, učila jsem se s ním všechno od začátku ve vodě po pas, foukání, dýchání, potápění a neskutečně mi to pomohlo zbavit se strachu z vody, teď už nemám víceméně problém, potápím se, skáču, sjíždím tobogány, šnorchluju na moři.. zkus si s ním užívat tu radost z vody a třeba to taky přijde, když zjistíš, že to vlastně není žádný drama a znám spoustu lidí, kteří nevlezou do vody, kde nestačí, to není žádná ostuda 😉 manželovi se určitě svěř a případná terapie není od věci
Neplavu = neumim to, můj manžel to samozřejmě ví, celá rodina to ví...aby se předešlo tomu, že mě chce někdo "hodit" do bazénu...
Mám z dětství dost hnusný zážitek, jako děti jsme se chodili koupat k místní řece, do té doby, než jsem se jednou topila, prostě mi uklouzla noha a já viděla hladinu a padala dolu, kamaradka me tehdy zachránila.
Jinak starsi dcera se naučila plavat letos když chodili se školou na plavání 😉 normálně chodíme na koupák, já se synem do malého bazénu, manžel s dcerou do většího, nebo si je vezme oba...
Taky neumím plavat. Nebo spíš zvládnu pár temp a pak se hystericky vrhám na "čubičku". Je fakt, že se se svými plavacími schopnostmi nechlubím, ale taky je pravda, že je spousta lidí co neumí plavat. Tak na co si s tím lámat hlavu.
Pokud máte s manželem pohodový vztah, klidně mu pravdu řekněte. Určitě to vezme v pohodě (proč by taky ne) a aspoň Vás nebude do vody nutit. A v brouzdališti s prckem bude taky dobře. 😉
Moc se omlouvam, ze neporadim (souhlasim s holkama, rict mamzelovi a treba nekde v melke vode to s nim zkusit, zaplatit kurz..), ale jsem hrozne zvedava, vy jste nemeli plavani povinne ve skole?
Já normálně lidem říkala, že se bojím vody potom, co jsem se topila v moři a každý to zatím pochopil 🙂 (i když minimálně jeden člověk už mi na to udělal blbý vtípek, ale vzal to). Akorát se mě občas někdo zeptal jak jsem se topila, tak jsem tu trapnou historku že to bylo skoro na břehu vyprávěla tolikrát, že se z trapné nakonec stala vtipná, jak jsem se jí naučila dobře vyprávět 🙂 a tedy ten zážitek jak je voda všude a člověk v tom šoku najednou neví kde je nahoře a kde dole, ten jsem vždycky popsala naprosto autenticky a vážně. A jak už jsem psala, zatím se nenašel jediný člověk, který by to nakonec nepochopil a nebral na to ohled.
(Ted už se vody skoro nebojím a zaplavat si jdu - jen už nepotapim hlavu, ale těsně po tom zážitku se mi o tom i zdálo.)
Tedy existují lidé, kteří by třeba pro přirovnání na arachnofobika hodili pavouka, s tím že je to jen sranda, ale s takovými lidmi já se nebavím 🙂
@ovecky Já mám po plaveckých kurzech se školkou i školou spíš strach z vody než aby mě něco naučili. Vždy jsem byla ve skupince co neumí plavat a ta měla bohužel nejhorší lektorkou. Jsem rozhodnutá vozit svoje dítě jinam, pokud tam ta bába ještě náhodou bude.
Tenkrát byla mladá a nervní. Normálně nás ze skokánku házela za plavky na hadici ve vodě, ať se chytíme a po ní doručkujeme na kraj bazénu. Prostě skáčou všechny děti, tak i ty co se bojí! O potápění se ani zmiňovat nebudu.
Bylo to před 25 lety a nikdo to tenkrát neřešil.
Takže bych se nedivil a, kdyby autorka na plavání chodila, ale měla podobné zážitky.
@ovecky souhlasim s
@michaela666 ,tez mam podobnou zkušenost, paní lektorka si myslela, že když jiní můžou umet plavat a nebojí se vody,tak my neplavci jsme na tom úplně stejně.... bohužel tím aspon u mě ten blok ještě více znásobila...a také je to uz vic jak 25 let
@ajja87
@michaela666 Ten blok z vody má hodně lidí, co zažilo komunistickou výuku plavání a sadistické lektory, kdy je odšťouchávali od bazénu, násilně potápěli, násilné házení do vody. A asi to zná i generace, která se učila plavat v 90. letech a natrefila na pozůstatek sadistického lektora.
Tak v první řadě by si měla manželovi říct celou pravdu. Určitě to pochopí. Pak bys měla vyhledat psychologa, který ti s tvým strachem pomůže. A pokud tě muž miluje, určitě ti s tvým trápením pomůže.