Jak se vyrovnat s rakovinou?

Nebude to dobrý, a nikdy nebude 😔 jediný co tak si člověk zvykne, že tu není. Děda mi umřel na rakovinu před 5 ti lety a pořád se s tím nemůžu srovnat. Vždy když jedeme kolem jeho oblíbeného místa tak tam na něj mluvím, říkám co je nového. Teď mám pár dní do porodu a začíná mi být zase hůř. Hlavně ti zbydou krásné vzpomínky a syn ho bude znát z tvých vzpomínek.

Je mi to lito. Clovek se se smrti blizkeho cloveka nevyrovna nikdy, jen se s tim nauci postupem casu zit a bolest otupi. Ale chybet bude porad. Vy mate ted moznost s dedeckem byt do posledni chvile a rict si vse dulezite, rozloucit se, obejmout ho. Je to hrozne videt nekoho odchazet, ale muzete vyuzit i ten posledni cas, ktery mate. Synovi o nem budete vypravet a vzpominku na nej mu predate.

Bolest se časem zapouzdří, ale nikdy se nevytratí. Bude se ozývat, zprvu nepřetržitě, potom pozvolněji. Nedá se s tím dělat nic jiného než žít dál.

Já i když vím, že smrt není konec, přesto mě ztráta dědy bolí už 6 let. Ale ač to zní divné. Nějak jsem rok před jeho smrti něco tušila (u něj rakovina byla nečekaná a ryxhla, díky bezohoednosti lékařů jsme se to dozvěděli v podstatě nasilne až tak týden před, kdy už byl v nejhorším stavu, jinak by se ani nenamahali nám něco rict) a udělala s ním hromadu fotek, kdy se ještě smál a dělal oblíbené činnosti a pak v nemocnici měsíc před smrtí. A dneska jsou za to všichni rádi. Děda visí v přirozených pózách a krásném úsměvu na velkých fotografiích na zdi a je s náma pořád. Je to moc bolavé, ale jsem ráda, že jsem to udělala z mnoha duvodu.

Tohle není lehká situace. Snažte se užít si naplno všechen čas, co vám zbývá. Nejhorší je pak ten konec, když koukáš, jak trpí. To už se pak člověk modlí, aby konec přišel rychle, ať milovaný dlouho netrpí.

@gracinka7 nemusi trpet.Moje maminka umirala na rakovinu.6 let po odstraneni " pihy",,kdy bylo histologicky overeno - maligni melanoblastom-,se objevily mezastastasy.V jatrech,v oku- to podstoupila lecbu gamma nozem a na to oko oslepla a pakvi metastasy vsude- na kuzi,ve vsech organech.Rok doma ležela,pecoval o ni tatinek a my se sestrou.A mamka,ač to byla inteligentni a vzdělana zena ani jednou za tu domu nemela bolesti,jen postupne chradla,hubla,mene jedla,celkove slabla.A nikdy opravdu nerekla,ze asi umira,ze je neco uplne spatne.Porad si planovala,ze az trochu nabere silu,ze bude zas chodit na vylety,do divadel atd.Dokonce si libovala,ze ji hezky narostlo brisko ,ze přibrala.To uz mela ascites/ vodu v brise/.24 hod pred smrti jsme u ní doma vsichni sedeli.Ja vedela,ze je konec,jsem Dr.A manzel chirurg ji ten primarni nador odoperoval.A bolesti nemela,jen asi 2 hod predtim,jsrm ji pichla Morphium,protoze zvracela.A odesla v klidu v prave dozitych 73 letech.Kazdy den na ni myslim. Ale i ten poslední rok,co jen ležela,netrpela a nebyla nestastna.Hodne sily preji.Manzel je zrovna hrudni chirurg,nadory plic operuje, vim,co to obnasi.😥

@ahyt Je to jak u koho, moje babička kterou jsem nezažila, umřela mladá na rakovinu kůže, a trpěla prý hodně, měla silné bolesti, přestala vidět, atd. Ale zase dědův známý měl rakovinu tlustého střeva, dozvěděl se to týden před smrtí. Ten týden byl v nemocnici, a ani nevěděl co mu je, bolesti neměl, jen mu prý nebylo nejlíp... 😟

@klokanka31 urcite,ale v tehle dobe je uz tolik zpusobu,jak ulevit od bolesti,ze se da to utrpeni ve vetsine pripadech minimalizovat.A psychika antidepresivy.Ale je potreba mit empaticke chapajici lekare,kteri se snazi vse vyzlouset,aby to pomohlo prave tomu konkretnimu pacientovi.My se s manzelem snazime,protoze vime,co to obnáší pro pacienta i rodinu.Moje sestrenice ma rakovinu prsu,poprvé pred 15 lety,nyni stadium 4 metastasy v celém skeletu.Je na biologicke klepne.Je ji 71 let a kdo ji vidi,neveri Vypada na 55 ,chodi na bezky a zije celkem normalni zivot.Az na tu psychiku,ze vi,co ji je a ze je to casovana bomba.Odbocila jsem od tématu, omlouvam se.

@klokanka31 biologicke lecbe!!!

Přesně jak píšou holky, s tím se vyrovnat nelze, člověk se s tím naučí žít, respektive se naučí žít bez toho člověka. Ale chybět tu prostě vždycky bude. Umřel mi táta na rakovinu plic v době, kdy jsem byla v 9.tt, ještě jsem mu to stihla říct. Bylo to hrozný a pořád se mi stýká. Pořád jsou okamžiky, kdy první co mě napadne,že to musím zavolat tátovi. Měli jsme opravdu hezký vztah a dodnes se mi zalejou oči, když slyším jeho oblíbenou písničku nebo když dávají jeho oblíbený film. Hrozně mě bolí, že nikdy nepoznal své vnučky, byl by pro ně úžasný dědeček, stejně jako pro mě to byl úžasný táta. Ale jsou tak zvláštně propojení. Obě se narodily ve stejný měsíc a ve stejném znamení jako on. Často jim o něm výpravím a ukazuju fotky, chci aby ho znaly. Čas to všechno trochu otupí, ale ta ztráta je prostě trvalá a člověku se nikdy nepřestane stýskat.

Tohle má jen jedinou výhodu. Můžete si toho ještě spoustu říct, můžete vyfotit ještě spoustu fotek, můžete spolu strávit ještě hezké chvíle. Dělejte to. Buďte spolu a užívejte si to. Je mi to moc líto. Když mi zemřela babička před třemi lety, hodně mě to trápilo. Plakala jsem, bolelo to. Ale pak jsem si uvědomila, že zemřela na stáří, že to tak prostě mělo být. Její život byl naplněn. Odešla společně se svou sestrou a teď si nahoře užívají party jako za mlada 🙂 držte se!

Sestra, babička,matka rakovina.... člověk se nesmíří...jen tě to změní, díváš se na svět jinak, neřešís h...a jak ostatní a užíváš si každýho dne... užívejte s ním co nejvíc času... časem se otupis až bude pryč...já si po tomhle často kladu otázku,co je po...

Když jsem tohle psala netušila jsem, že ten konec je opravdu tak blízko. Naposledy jsme ho viděli o vánocích. Pak jsme kvuli covidu nemohli. Meli jsme k nemu jet včera, jenže na posledni chvíli padro rozhodnutí, že pujde na operaci, že pu zavenou sondu na krmeni do žaludku. Takže jsme ho neviděli a dnes jsme se dozvěděli, že jeho stav se rapidně zhoršil. A já teď jenom doufám, že nás nechají alespoň rozloučit. Tak jsme se báli, že ho nákazime, ze jsme prosvihli tu poslední vhodnou chvíli.

A děkuji vám všem za ty odpovědi, v tu chvíli mi to dost pomohlo. To vědomí, že v tom nejsem sama, ale teď padám na nové dno. Teď jen doufám v to, že to bude rychle a nebude trpět.

Myslím si, že než se trápit tím, co by mohlo být kdyby.... by asi bylo lepší se na to připravit, že člověk jednou odejde. Nikdo tu nebude věčně. Zkuste si třeba najít nějakou knihu nebo přednášku od paní Marie Svatošové.