Jak se vypořádat s tím, že se partner brání svatbě?
Milá děvčata, nastávající maminky a zkušené maminky. S partnerem teprve chodíme půl roku: Na začátku vztahu jsem jasně vyjádřila svůj názor, že život na " psí knížku" jako mají moje švagrové se třemi dětmi, a druhá s jedním dítětem, odmítám - se mi příčí a nikdy bych tak nechtěla skončit."
Zamilovali jsme se do sebe (každý den jsme od té doby spolu a žijeme spolu). Po ujištění, že kdyby se náhodou něco "semlelo." že se k tomu postavíme zodpovědně (oba bychom nikdy nepřistoupili na potrat - protože "nový život" je pro nás zázrak, nedokázali bychom to malé v bříšku usmrtit), jsme po nějakém čase zariskovali. Naštěstí se nic nestalo. Uvědomila jsem si pak, že ještě mám dostudovat rok vejšky, a že nechci nic uspíchat a zbytečně popichovat osud riskováním (i když věk na to mám - 27let). Přítel smýšlel jinak (chtěl dále riskovat), trochu jsme se pohádali, že jsem vyjádřila přání si dávat větší pozor. A byl odtažitý. Myslel jsi, že to říkám proto, že ho chci třeba opustit, že to s ním nemyslím dostatečně vážně, nebo že ho opravdicky nemiluji apod. A tak jsem teda z toho důvodu - aby to bylo mezi námi stejné jak předtím, a ujistila ho o svých citech - přistoupila na to riskování. Netrvalo dlouho - a otěhotněla jsem. Byl začátek prázdnin a já měla odjet na brigádu do zahraničí - oznámila jsem mu, že jsem v tom - byl nadšený - dítě chtěl a chce a ujistil mě, že se postará - sám od sebe říkal, že když odjedu na tu brigádu, tak "ŽE SVATBU NESTÍHÁME." Nikam jsem neodjela právě z toho důvodu a zůstala celé prázdniny doma. Nic jsem o svatbě nenaznačovala - když měl o ní narážky - celý červenec a půlku srpna - jsem jeho narážky na svatbu zazdila tím, že jak můžu mluvit o svatbě - když si nemám koho vzít, protože ještě nejsem zasnoubená. A to ho nevím proč- uráželo (nejprve se snad musí lidi zasnoubit, a pak se snad domlouvat na téma svatby). Na přelomu srpna a září jsem opatrně nepřímo naznačováním oprašovala můj postoj ke svatbě a narážky. Ke konci září - jsem také naznačovala - až mi přímočaře řekl v autě, že ví, že si ho chci vzít - ale, že nemůže, protože jsem o tom měla mluvit dříve - o prázdninách, a že svatbu do té doby - než mi bude vidět bříško nestíháme (chtěla jsem se vdávat bez bříška - on to věděl už dávno). O týden později mi řekl jiný důvod: Nemůže, protože jeho babička je nemocná (léčí se na chemoterapii s rakovinou) a chce, aby tam byla jeho matka, která se o babičku stará. Další důvod byl, že nemá na to peníze. Další důvod byl, že není kdy - že jde na operaci (Barettův jícen)... tu operaci má už za sebou a zítra ho snad propustí domů. Řekla jsem mu na okolnosti nemocí a umírání, že pořád se najdou kolem sebe nenadále nepříjemné okolnosti - proč se nevzít - život je tak rozmanitý, že nikdy nikde nebudou a nenastanou (většinou) ideální okolnosti u rodiny, známých, příbuzných ke svatbě (jako zastavení marodnosti, vzniku nemocí, stop umírání..apod.) Moje máma by byla ochotná malou svatbu zaplatit (slíbila mi to měsíc a půl zpátky, přítel to taky ví). Všichni ví (celá moje rodina i přítel), že jsem v tomto nemoderní a staromódní, chci mít svůj den - kdyby nebylo dítě, neřešila bych to - byla bych šťastná nechat vše tak - jak je... Ale když je dítě na cestě – nechci, aby měl jen příjmení jen jednoho z nás (nebo dvě příjmení), chci – aby se narodil do úplné rodiny…. Chci, aby bylo všechno tak jak správně být má – chci, aby bylo narozené v manželství – do vytvořeného zázemí, kde otec i matka si dali sami sobě i ostatním na odiv (jistotu) to, že chtějí být spolu napořád – na celý život – že mají toho pravého- upevní vztah svatbou – slibem věrnosti a nehynoucí lásky, to vše na celý život. Oba dva zastáváme názor – že svatba má být v životě jen jednou – a já ji beru hodně vážně. Vím, že je to ten pravý – věděla jsem to první den, ve dvou měsících, v půl roce a budu to vědět za měsíc, za rok i za deset let... Přítel tvrdí, že mě miluje, a že chce být se mnou napořád.. začal nově tvrdit, že svatba je jen formalita, kus papíru.. není důležitá… ale že se mnou chce být, a že se postará. Ustoupila jsem v přání vdavek bez bříška. I přesto - Omlouvá se mi dopředu – promiň – za nenaplněné očekávání (svatbu) a mé zklamání.. přitom do března (než se dítě narodí) má ještě několik měsíců času – tvrdí, ať se na něho nezlobím a nehněvám.. také tvrdí „aŤ jsem hodná“ – míní tím, ať už nemluvím o svatbě. Mě to tak strašně mrzí, jsem z toho moc smutná a čím více mi projevuje lásku, a říká – jak mě miluje – tak tím víc mě to bolí a trápí… Řekla jsem mu, že se dítě bude jmenovat po mně, ale vůbec mu to nevadí. Ani mu nevadí, když uvádím rozumné důvody – když se mu něco stane – tak dítě nebude zabezpečené apod. (vdovský důchod), nebo když budeme spolu žít u něho.. něco se mu stane a skončím s dítětem i na ulici.. prostě nic na něho nezabírá. Když jsem o svatbě zprvu sama nemluvila (protože si myslím, že má se k tomu kroku odhodlat muž), tak to byl problém, když jsem o tom začala mluvit – tak je to taky problém…. Hold se s tím vším budu muset smířit, ale nevím jak.. moc to bolí, cítím se ublížená… kazí mi to radost z těhotenství… a furt jsem v takové nejistotě… Připadám si, že partner má nade mnou tak navrch (ví, že bych si ho vzala, jak ho miluji, nemám sílu jej opustit a rozejít se, navíc nechci – aby dítě přišlo o tatínka – což je to hlavní). Já jediná se snad musím přizpůsobit ve vztahu – přerušila jsem studium, nic si přes prázdniny nevydělala, teď mě jako těhotnou také nikde nepřijmou.. živím se jen na příležitostných brigádách a jsem rodičům a na příteli finančně závislá. Přítel má mě, získá dítě…. má nás jisté… a přitom nic nemusel udělat (skoro). Kdybych věděla dopředu, jak to dopadne, nikdy bych s ním nezariskovala(ale kdysi mluvil jinak). Teď ujišťuje, že si mě vezme až někdy – až na to bude čas i peníze… že prý hned až se dítě narodí. I když je to pro mě nepřijatelné – tak jsem se ho rozumně zeptala – jak si to představuje – nebo jak to vidí… mlčel. Myslím si, že je to prázdný slib, vdavky po narození dítěte pro mě ztrácí smysl.. a i kdyby to tak bylo – kdo by dítě hlídal – když všichni budou přímo na svatbě (na svatbě by plakalo – musela bych ho kojit, jaká by byla svatební cesta a noc s dítětem v náručí). Navíc s dítětem přichází větší finanční výdaje – určitě by nebylo více peněz než teď.. leda na ni šetřit… máma je ale ochotná malou svatbu zaplatit. Jsem z toho opravdu špatná – cítím, že si ponechává zadní vrátka … cítím jeho nechu´t ke svatbě a drásá mi to duši. Snažila jsem se zapomenout na to, že jsem těhotná… ale už to pomalu začíná růst a být vidět (jsou mi těsné kalhoty, už je pomalu nezapnu), nevím jak se s tím vyrovnat a překonat to. Mám s tím problém jenom já v našem vztahu – je to jako vykopaná sekera mezi námi … někdy mám chuť od všeho utéct někam pryč do jiného prostředí pryč od všech i od přítele… a vypnout, někde se zkusit zaměstnat a na chvíli zmizet v jiné části republiky. Moc přítele miluji… ale nechci skončit jako švagrové …. ve skoro 20-tiletém vztahu s dětmi v soužití na psí knížku. Má cenu vůbec zahazovat svoje mládí s někým, kdo mě nechce? Vždyť mu porodím dítě, tvrdí jak mě miluje… tak kde to vázne. Jak se s tím mám vyrovnat a nekazit si vztah s přítelem, a být „hodná“ v jeho pochopení významu slova?
@xenei Já bych to viděla naopak, než evulina nade mnou. Mám pocit, že na to, že jste s partnerem spolu teprve půl roku, je mezi Váma už dost trhlin. Podle mě to všechno bereš moc hrr - jednak to těhotenství (resp. riskování), jednak to přerušení studia (zimní semestr jsi ještě mohla zvládnout, ne?), jednak tu svatbu. Píšeš, že je to ten pravý, ale to jsme si po půl roce vztahu myslely všechny 😅 Já bych za svého ex dala ruku do ohně i po třech letech vztahu (s ročním synem, čili i mateřství jsme už měli odzkoušeno) a nechtěj vědět, jak to dopadlo..
Píšeš, že je Ti 27 let, ale na mě z toho příspěvku dýchá nevyzrálost (promiň mi upřímnost). Nejen z důvodu těch růžovoučkých svatebních snů, ale i z takových úvah, jako "snažila jsem se zapomenout na to, že jsem těhotná". Já na Tvém místě bych se rychle vrátila na zem a udělala opak. Chlapa i s "jeho svatbou" bych přesunula na druhou kolej a pustila se do budování zázemí pro to dítě - a z jeho hlediska nehraje roli, jestli jsou rodiče sezdaní či nikoliv.. Neřeš, ve kterém okamžiku chlap mlčel a ve kterém hledal výmluvy, ale řeš zodpovědnost vůči dítěti. Jednak co se týče bydlení, materiálního vybavení i finančního zajištění.
já plně souhlasím s ivular. navíc mi přijde,že řešíš jen sebe.chápu svým způsobem,jak je pro tebe svatební den důežitý,ale z tvého příspěvku mám pocit,že chceš,ayb to byl tvuj den,nikoli váš. A to je možná právě ten důvod,proč se partner do svatby nehrne.A co tvoje švagrové,ony jsou ve svých vztazích neštastné?
@xenei Myslim,ze nakonec ho svym chovanim uplne odradis a chlap zdrhne...ty ho strasne nutis a tim se mu to urcitym spusobem jeste vic protivy...po pul roce si presvecena,ze je to ten pravy,ani se nedivim za tak kratkou dobu 😀 😀 😀 😀 nedas mu vubec dychat-chudak chlap,ja bych uz davno utekla....kdyz sundas za nejakej cas ruzovy brile,tak moc veci pochopis...
@xenei ja myslim, ze z myslenky od svatby utek hlavne protože jsi ho 1 a pul mesice odmitala, ono se chlapum cato nezada snadno a on to zkousel mela jsi rict ano a byli by jste stastni. Kdyby jsi rekla, ze ano mozna by pak prisel se zasnubnim prstýnkem na tomto poradi není vůbec nic spatneho. Ale když uz jste se ted na svatbe spolecne nedohodli, prece tim život nekonci, narodi se Vam dite, poc case se vse ustali a Vy se můžete vzit, bud si jista, ze takto se berou miliony paru a jsou to staste pary. A ještě dite je mnohonasobne vice nez svatba to poznáš v breznu 🙂 Drzim Ti palce 🙂
@xenei + taky uplne nesdlim evulinin názor. Do svatby nemuzes chlapa natlacit a nebo muzes ale podle toho to pak muze vypadat 😉
Zvlastni jak velkou az magickou silu svatbe prikladas.
Bez ni vas vztah nema cenu?
Dite ti bez svatby prijde nevhod?
Co si myslis ze se tak ohromne zmeni kdyz se vezmete?
Mela by ses poradne zamyslet nad prioritama, protoze jinak budes nestastna ty i tvuj pritel i dite.
V atmosfere co popisujes bych zit ve vztahu nechtela a neumim si moc predstavit v jakym emocionalnim vypeti v tobe roste dalsi zivot... tvoje dite!
.... a tu atmosferu vytvaris ty, zamysli se a snaz sena tom zapracovat 😉
Upřímně, vyměň slovo JÁ za MY. Tvoje se mění na naše. Chápu, že to pro tebe může být důležité. Žádné zásnuby, svatba ti ale nezaručí, že vztah bude fungovat. To, co děláš, že ho tlačíš ke zdi, a on už zřejmě nemá kam couvnout, způsobí leda to, že on udělá špatnou zkušenost a potáhne se to s vámi už pořád.
Být hodná je špatný výraz, nemusíš být ta, která je poslušná a trpí tím. Znáš slovo kompromis? Tak to ted už budeš používat celý život, pokud vám to klapne a budete spolu napořád.
Představ si, jak mu asi je. Svoji iniciativu napři někam jinam, čeká vás krásný období těšení se na mimčo, porod, první měsíce ve třech. Samozřejmě, že k sobě patříte i bez svatby. Nevím, kdybys v načatém nátlaku pokračovala, jediné, co získáš, tak to, že vezme roha.
A miminko přeci bude mít jeho jméno, na to je matrika.
a byla velká svatba, nebe se zahalilo do růžového oparu a všichni žili šťastně až do smrti .... jenže v reálném životě to tak neunguje.
Po půl roce vztahu těhotenství, svatba - myslím, že dost tlačíte na pilu a pokud tak budete pokračovat, nebude to mít šťastný konec. Vytváříte si život podle svých představ a čekáte, že se partner prostě přizpůsobí. Příjde mi to, jako byste odškrkávala položky na seznamu "Co musím stihnout, než mi bude třicet". Tak na dítě už je zaděláno, můžu odškrtnout, takže teď je na řadě snubní prstýnek ....
Být na vašem místě, soustředím se teď hlavně na rodičovskou roli. Máte štěstí - přestože se znáte tak krátce, partner se na miminko těší a chce s vámi žít. Budete mít teď starostí a výdajů víc než dost. Počkala bych až se mimčo narodí a trochu povyroste, třeba mezitím i něco přišetříte a pak bych udělala veselku - ale až na to budete cítit oba. Ale rozhodně si nemyslím, že by kus papíru z matriky byl zárukou doživotního pohádkového štěstí ...
@xenei zkus navrhnout ze dite bude mit stejne prijmeni jako Ty, rekla bych, ze tohle spousta chlapu nevydycha, osobne nechapu proc je pro chlapy svatba vetsi zavazek nez dite, rozvest se prece muzou, ale dite zustane. Osobne Te chapu taky jsem chtela nejdriv svatbu a pak zbytek, u me to ale bylo zpusobeno tim, ze se nasi brali kvuli me coz mi porad pripominali a kdyz s hadali tak jsem to tezce nesla, jako ze jsou nestastni kvuli me, proto jsem chtela byt alespon rok vdana nez otehotnim, nakonec jsem byla tehotna az na 4. vyroci svatby.
Tak já bych hlavně největší problém viděla v tom, že přítel věděl, jak moc po svatbě toužíš a vadilo mu, že se chráníš před otěhotněním, tak jsi svolila, že to risknete a on se na tebe nakonec vyprdne a ještě se ti vysmívá. Měli jste se domluvit jasně předem, nebudeme se chránit, ale bude svatba. Možná by ti rovnou řekl, že se ženit nechce a nebude nebylo by ti teď tak smutno. Kamarádka řešila něco podobného, její podmínka bylo nejdřív svatba a pak dítě, ale on z principu, že ho do toho tlačí, nechtěl. Ona nakonec povolila a otěhotněla. On jí okamžitě požádal o ruku a prý se vezmou až malému budou tak tři měsíce. Ale tak to víš, že už to není ono, přijde mi, že už to není ono, pořád musíš řešit hlídání, kojit, postava taky ještě nebude co bývala a už to prostě není taková romantika, jako že se berou z lásky, ale spíš, protože je to vhodný..... Rozumím ti a je mi tě líto, my jsme se zasnoubili po 3 měsících a brali se po 9 měsících vztahu a bylo to fakt nádherné, zažít tohle v té největší zamilovanosti. Měla jsem krásné šaty, vyprdli jsme se na hostinu a udělali si párty na zahradě s přáteli a bylo to prostě úžasný. Kdybychom se měli brát jen o rok později, už by to nebylo takové, jednak by už byl asi problém s dítětem shromáždit větší množství peněz a prostě ať chceš nebo nechceš, ta zamilovanost vyprchá a s dítětem přímo tryskovým tempem, takže jsem fakt ráda, že jsme do toho šli tak brzy. Taky jsem v tomhle staromódní a i když jako svobodná matka budeš mít víc peněz, nešla bych do toho. Sice dneska je to opravdu úplně běžný, ale stejně všechny moje nevdané kamarádky s dětmi přiznají, že by se chtěli vdávat. Prostě to na mě působí, že si jí ten chlap nechce vzít a nechává si zadní vrátka otevřená. Opustit tě sice může i v manželství, ale přeci jen když už do toho ty lidi jdou, tak nějak počítají, že opravdu chtějí spolu zůstat. V tvojí situaci bych už asi netlačila na pilu, přece se nechceš vdávat s pocitem, že jsi ho k tomu donutila. Vdávat se těhotná by bylo pro mě na prd, to už fakt lepší počkat, až dítko odroste. Ale zase taky jsem byla na svatbě kamarádce asi v 7měsíci a sice nepila, ale i tak jí to slušelo a dobře se bavila.
@pipistrelli na chlapovi, ktery zacne delat smutny oci a vzdychat, protoze se s nim nechci pokouset o potomka v situaci, ktera pro me neni idealni a prijatelna, notabene po tak kratke dobe znamosti..je vul. Uplne stejne, jako zakladatelka si nakalela svym podrizovanim se "jeho natlaku" do vlastniho hnizda.
Tady mi ten vztah prijde na dve veci...at jiz se svatbou, nebo bez...je zalozen na spatnem zakladu, na rozdilnych hodnotach, na lzich a vykrucovani se, na podrizovani se...zdravy rozum mi tam celkove chybi a to z obou stran.
@xenei Rozumim ti. Je pravda, ze jste to vzali hopem, ale chtel to same co ty, a ted kdyz ma zajisteneho potomka, couvnul. Taky bych neumela zit bez manzelskeho slibu, at se nad tim usmiva kdo chce. Mam kolem sebe tolik maminek, co se jmenuji jinak nez jejich vlastni deti a uz v puberte jsem se zarekla, ze to tak mit nebudu. Tys to tak taky nechtela a on te k tomu urcitou zradou donutil. Nemam zadnou radu, ale nemyslim, ze bys mela couvat jen ty, jen abys ho snad uplne neodradila. A ve finale to ty budes mit detatko s on bez svatby nic. Drzim palce. 😉
Když ty se pořád přizpůsobuješ a na něco čekáš. Přerušit školu - proč? Ještě jsi neporodila a kredity se budou hodit. Nejet kvůli svatbě na brigádu, aniž byste na vdavkách byli napevno domluveni? Nesmysl. Pro mě taky bylo vnitřně důležité být vdaná, než se malá narodí, ale protože nežiju na růžovém obláčku, prostě jsem příteli po oznámení těhotenství řekla, že když mě oplodnil, taky by si mě měl vzít, a co říká na 1. února, to je hezký datum. Připadá mi, že si tě tvůj přítel moc neváží, ale vina je z velký části na tvém uvažování, protože se automaticky stavíš do podřazené pozice jako pes. Jak jako že tě má jistou, když s ním čekáš dítě? To je blbost. Zvlášť jestli máš zázemí u rodičů, můžeš kdykoli říct adios. Jak už tu zaznělo, měla by ses přestat upínat ke svatbě a soustředit se na příchod miminka a taky si aspoň na brigádách trochu vydělat do zásoby, dokud máš čas.
@xenei rozumím tomu, že chceš aby dítě přišlo do rodiny, kde mají všichni stejné přijmení a tady je táta a tady je máma..jenže to jde nejčasteji tam, kde se lidé dobře a delší dobu znají nebo mají štestí na partnera....ale na druhou stranu ti svatba dobrou rodinu nezaručí....a to si pamatuj.....
že si jsi jistá, že je to ten pravý...no promin, ale to sis taky byla jistá, že máte stejný pohled na deti, svatbu atd...
podle mě - chlap nechtel, abys odjela na prázdniny pryč...to je celé...a vzhledem k tomu, že ví jak lpíš na rodině, svatbě atd, je si i tebou značně jistý, nemá důvod se snažit...navíc pokud on bude žít v domnění, že ty jsi se schopna kvuli rodine doslova rozkrájet, že on si muže dovolit vše a ty hlavne za každou cenu aby bylo dítě v uplne rodine vše zkousneš, to je cesta do pekel....ne že mu máš vyhrožovat....ale podřezáváš si pod sebou vetev...
přestala bych se svatbou a i v rámci své spokojenosti a v rámci svého štěstí bych vůbec zvážila, zda si takového chlapa chci vzít....nechala bych tomu volný průběh a nevdávala se v následující době....ne na truc, ale abych videla, koho si vlastne beru....a že si jsem jistá, že opravdu s ním chci být....
nevím do jaké míry on je opravdu naštvaný a do jaké míry je vyčůraný a třeba nechce....nebo nechce jen z trucu...ale na mě ten muž nepůsobí seriozním dojmem, ale nikoliv proto že si te ted nevzal, ale proto, že nechtel aby ses chránila ( a nezlob se na me, od tebe to bylo nezodpovedne a nechce se mi moc verit, že jsi klidne dál riskovala, podle mě není vinna jen na jeho straně, kdybys opravdu nechtela, antikoncepci nebo i jinak jsi se chránit mohla)...mě osobně by zarážel přístup, že on je naštvaný, že já jsem zodpovedná....už to by mě varovalo....ale co....
takže - ted už svatbu nedelej....proste nejsi jediná, není na tom nic špatného...pořád lepší počkat a vzít se, až si to užijete oba než cokoliv za každou cenu....nebo nedej Bože brzy rozvod....
snaž se, at je doma pohoda, klid, už mu nevyhrávej se svatbou, naopak bych mu ukázala, že je to tak lepší...a vyčkej...i kdyby přišel, nechala bych to až po narození miminka klidne na roce, dvou, podle toho, zda by jsi mela hlídání atd....tehotná si svatbu neužiješ, tak co....
tak se drž a neřeš s ním ostatní že nejsou vzatí a že je to blbě....zkus naopak být nad věcí....drž se.
ps ty jako ženská přece nebudeš doprošovat svatby??? nechce, ok, nechce...
@kamilka007 moc děkuju, jsem ráda, že mi někdo rozumí.
@terezapetrova to je fakt.. nikdy by mě nenapadlo, že někdy půjdu pod mojí úroveň.. a budu žebrat o svatbu.. nebudu, to prostě nelze- chlapa nutit do svatby
@berenika39 díky, jojo - to máš pravdu, že vztah je o kompromisu
@achjonetusim se snažím, díky
Holky - dnes jsem se vrátila k mému starému příspěvku a problému. Jenom jsem vám všem chtěla poděkovat zpětně za to, že jste si našly čas a věnovaly se mi.
Mimochodem je to hrdinský výkon - přečíst můj dlouhý příspěvek nahoře.
Chtěla jsem se s Vámi podělit o to, jak to dopadlo. Bylo to hektické - ale fajn. Vzali jsme se v listopadu 21., skromná malá svatba - ale na tom nezáleží - byla jsem šťastná a spokojená, zásnubní prsten mi vybral na pouti - ocelový, a v restauraci při rožhnutých svíčkách na svícnech mě požádal o roku při sedu vedle mě. V listopadu - sice jsem měla minibříško - ale nebylo to ve svatebních šatech poznat, moc mi to slušelo, a byli jsme oba šťastní a usměvaví. Dokonce jsem málem zmeškala vlastní svatbu - protože kadeřnice nestíhala... při navlékání prstýnku - malý trapas - jsem nevěděla na jaký prst mu ho dát. A co se týče uličky k ženichovi - po které většinou vede otec nevěstu - tak ten můj táta tak rychle chvátal k oltáři, že se divím, že jsem v těch podpatcích tam neupadla. Po svatbě se šlo do hospůdky, tam se tančilo, hodovalo, přichystali jsme si fotky a video - prezentace pro hosty - fotky obou - když jsme byli děti, pak dospělí, pak my dva spolu ...k tomu hrála hudba a společné video... Pak jsme odjeli na svatební čtyřdenní pobyt do hotelu Maximus (vřele doporučuji) a bylo to. 8. 3. 2016 se nám narodil zdravý syn Míša, a před nedávnem oslavil už dva roky - snažím se ho vychovávat dobře, umí anglickou abecedu, foneticky číst v angličtině kratší slova, číslice od nuly do desíti v angličtině, jednoduchý doprovod na klavír k písni skákal pes, to vše předváděl i na svých narozkách. Letos jsem znovu otěhotněla - v říjnu jsem se těšila na miminko... a nevím proč - nevím jak se to stalo - ale i když mu tlouklo srdíčko - velikostně odpovídalo všemu tak jak má... tak jsem potratila v nemocnici druhý den po hospitalizaci. Včera to byl týden co se to stalo, a nemůžu se z toho vzpamatovat - to mimi stále vidím (stalo se mi to na pokoji - volala jsem před tím personál - ale i kdyby přišly včas - rozeběhnutý potrat už nelze zastavit) - hlavu atd.. vše mělo - a hezky bylo v klubíčku a objímalo se. Ještě si pamatuji - při poslední kontroly u gynekoložky - tlukot jeho(jejího) srdíčka.. a bolí to. Už týden se o malého starají rodiče, a já už bych se měla vzchopit.... V prvním těhotenství jsem lyžovala, bruslila na kolečkových bruslí, na ledě, sáňkovala, běhala... nic se nestalo. A teď nevím čím to je - proč se to stalo... i to mě trápí, důvod neznámý a nejistota. Uvědomuji si to, že se teď budu bát otěhotnět...stejně jako se budu bát neotěhotnění. Mám krásného syna, jsem za něho vděčná, a i kdyby nevím co - stačí mi jedno dítě. Na druhou stranu jsem nechtěla mít jen jedináčka - takže to budeme zkoušet ještě. Ale mám jen jedny nervy, jednu psychiku... a jestli ještě jednou potratím - tak raději neotěhotnět než tohle zažít.
To mě mrzí, že to ukončuji takhle - protože to zní nešťastně - malinko, vlastně jsem jen chtěla původně napsat svatbu končeje narozením Míšy... a trošku se to zvrtlo... Holky - jen jsem vám chtěla sdělit, že vše dobře dopadlo - jsem šťastná - a i když vždy není všechno bílý a černý (růžový a ...), tak je nám dobře. Děkuju Vám, v té době - dva roky zpátky, jste mi pomohly...
nevím jakou máš představu o životě, ale příjde mi to docela divoké. Zásnuby, svatba, svatební noc, svatební cesta, můj velký den apod. Vyvolalo mi to na tváři úsměv. To všechno jde udělat, ale musí na to mít chuť oba dva, musí být čas si takto hrát a taky musí být peníze. Ani jedno z toho není váš případ. Rozhodně bych příteli zopakovala svoje představy, že se dítě narodí do těch a těch podmínek, nebo prostě bude mít jméno po tobě. To je minimální věc, která se dá udělat. Případně se můžeš přestěhovat k rodičům (snad mu to dojde a ty se neodstěhuješ, nebo ne na dlouho). To je asi tak všechno. Podle mě bylo dost naivní začít se snažit o dítě jen proto, že byl přítel odtažitý a cítil se odmítaný. Ale už se stalo. To že začínáš o vašem vztahu pochybovat bych mu rozhodně řekla. Že uvažuješ, že od všeho utečeš, to by měl taky vědět. To, že by tě někdo těhotnou zaměstnal, je blbost. Jednu věc bych ale udělala, zjistila bych si volné termíny pro svatbu do konce roku, ty bych mu předložila a ať uvažuje. Pokud si tě nechce vzít, dobrá, ale potom to bude vypadat tak a tak (chtělo by to si promyslet, co opravdu chceš a na co prostě nepřistoupíš). Svatba to může být komorní, svědkové, rodiče. Pak focení, aby byly vzpomínky. Oslava s kamarády a rodinou může proběhnout třeba příští léto, kdy budete slavit něco jako "křiny" mimča. Nebo taky to můžete nechat být. Prostě ven svůj život do svých rukou a přestaň se stavět do role oběti, tou nejsi, budeš matka a budeš se muset začít trochu rvát.
Ale pro mě by byl takový přítel velké zklamání a nevím, jestli bych mu do budoucna věřila a stále si ho vážila...