Jak se s tím srovnat?
Začnu takhle. Před 5 lety v létě jsem otěhotněla a moje nejlepší kamarádka 5 měsícu po mě. Byla jsem ráda, že to tak vyšlo, chodili jsme spolu na procházky s kočárky, později na pískoviště a do herny, paráda. Má taky kluka jako i já, rozdíl jen 4 měsíce a něco. Ale můj chlapeček má autismus. Dnes jsem se to dozvěděla, to co jsem si dlouho nedokázala připustit. A manžel řekl, že druhé dítko už nechce. Prý se boji, že by i druhé mohlo být autistou a to by nedal. Takže by se mohlo stát, že by nás nechal a být samozivitelka se 2 autisty, potes koště. Další rána. Já pořád věci po malým schraňují, že pro druhé a ono nic. A najednou mi ta nejlepší kamarádka volá, že veliká novina, je zase těhotná a jde z vyšetření a všechno vypadá dobře, už viděla i srdíčko, uz má fotku a hrozně moc moc se těší. Já jí to přeju, vím, že ona vůbec za nic nemůže, přeji ji jen to dobré, jen když se dozvíte, že máte nemocné dítě, druhé dítě muž nechce a dost možná oprávněne a do toho tohle. Je mi z toho smutno. Snažím se na tom najít něco pozitivního, ale dost dobře mi to nejde. Začíná mi být ouzko, když vidím i nějakou těhotnou, protože já měla v plánu děti dvě, když ne rovnou tři. Ale riziko ke tam vysoké, poznám hodně rodin, dělala jsem i učitelku, kde byl student, dost dozadu, jeho maminka si to ale nedokázala připustit, hned po zjištění diagnózy si rychlo udělali další a ono prd, má doma nemocné děti dvě. Třetí vzdali. Jak to nějak strávit? Já ze sebe jen dostala gratuluji, pak se vymluvila, že jdu koupat malyho a hodinu brečela.
Já bych teď o druhém neuvažovala. Musíte to strávit. Zjistit co a jak. Trochu se naučit s tím fungovat. Potom by se vidělo. Úplně chápu,že máš obavu o opakování. Znám rodiny, kde mají dvě děti třeba s adhd, s dysfazii atd. PAS má různé verze, u dalšího dítěte se projevit nemusí. Já zrovna mám dítě s Adhd. Druhé se narodilo dřív,než jsme to zjistili,než se to projevilo. A jsem ráda. Třetí se zatím jeví jen s opožděným vývojem řeči, na adhd to zatím nevidím, ale jsou mu teprve čtyři. Projevit se ještě může kde co. Ale člověk kdyžtak aspoň už má zkušenosti.
Tohle je náročná situace… premyslela jsem nad tím nedávno. Kdyby synovi vážně něco bylo (třeba prave autismus) jestli bych chtěla druhy. A chtěla. Nějak si nepripoustim ze by druhy bylo třeba taky s diagnozou ale “statistiky jsou neuprosny” jak jsem nedávno četla. Manžel třeba druhy dítě taky nechce, ať už by syn měl/neměl diagnózu. Řekl mi, že proste syn je zivej a zbytek neřeší, nějak bude. Já jako ženská bych chtěla mít i to “zdravý miminko” a naprosto Vás v tomhle chápu.. s kamarádkou bych to vyřešila, třeba i napsala, proste buď to vezme/nevezme ale jestli Vám to ubližuje, tak proste ven s tím… takhle jsem měla kamarádku chvíli před jejím porodem. Já se v tu chvíli dozvěděla, ze jsem “neplodna”, měla jsem pozitivní test ale odešlo to s ms, tělo by to nedalo. Vyhýbala jsem se ji jak jsem mohla, až me to takhle dobehlo. Po nějaký době jsem ji to řekla.. a zjistila ze ona sama prošla dvouma ztratama, jen to nerikala a měla vlastně stejný pocity jako já, jen to nefiltrovala a jsem zpětne vděčná ze jsem ji to řekla. Zasloužíte si to. Vymezit si hranici.
@sfet chtěla bych si promluvit s odborníkem …už jenom co se týká te synovi diagnózy je to celkem rána a nebude jednoduchý se s tim sama popasovat… najít si nějakou maminku, co ma dite se stejnou diagnozou, promluvit si s ni, pochopí co prozivas, rekne ti jak to má ona, zjistit ze se s tím nějak dá nějak bojovat a jak třeba, ze v tom nejsi sama … .me pomohlo i na srovnání se, vědět, ze v tom nejsem sama, ze jsou lidi co to zvládají a celkem dobře , ze to jde … (jde teda o něco jinyho) když na to došli trosku později; je možný ze to bude trosku “pouzitelnejsi” forma? Jaká je cca statistika ze se to bude opakovat ? Věci si zatím nech, třeba jak se to srovna, tak to budete vidět oba dva jinak; je to teď čerstvý a jedno dite bez diagnózy třeba nakonec budete chtít risknout … znam jich jen par .. druhé dite mají zdravé … jedna mají zdravé první dvě .. třetí auti… v rodině je taky jeden autista, na nem bych to nepoznala … fajn kluk; jen je “mimo” trosku sociálně, nevím jak popsat .. některým věcem nebo situacím nerozumi.. je normálně ve skole… bez asistenta…jinak jednu chvíli jsem se bála nějaké podobné diagnózy u dcery, nakonec je tam možnost jen něčeho lehčího… pojala jsem to tak, ze druhy bych chtěla ještě než se dojde na neco u prvního .. protože pak by to rozhodování bylo těžší a manžel už tak byl spis pro jedno… tak už není cesty zpět … první se musíš nějak srovnat s tou diagnozou a pak s vsema tehotnyma okolo.. u nás byl problém ze to neslo, pak zamlklé… a taky jsem to blbě nesla, tehotni snad všichni .. i ti co děti nechtěli, případně nechtěli vůbec druhy , tak podruhé … celkem jsem obrecela za rohem …. A to jsem řešila “jen” ten fakt, ze druhy možná nebude …
Asi se mi to lehce rika , ale premysleli jste treba i o adopci ? 🙂
V nasem dome zije rodina co maji 3 deti ( 20 17 a 13 a z toho ten nejstarsi ma postizeni ( nevim jake ale skoro nechodi , nemluvi ale je to vesely kluk co ma radost ze zivota , mava chodi na konicky atd . Tim chci jen rict ze to musi a muselo byt tezke ale ze neni uplne lezak apod …. A nedavno jsem si rikala jak museli byt silni a kolik energie mit ze maji jeste dalsi 2 deti .
Tak moje zkušenost ...nejstarší syn ma PAS a VD ...mladší sourozenec ho neskutečně táhl dopředu. Máme ještě dva mladší syny ... (druhorozený ma znaky ADHD a špatný tonus v rukou u tech mladších zatím nic, tukam). Ale za sebe, nevymenila bych ani jednoho ☺ jsou proste nasi at jsou jaci jsou. Moje kamarádka ma dceru s autismem, druhé dítko bylo náhodou a ted zpětně říká, ze je to to nejlepší co pro dceru udělali, ze ji ta mladší také neskutečně táhla. Také bych zjistila jak moc je u vas šance, že by sesituace opakovala a také samozřejmě záleží jak moc ma vas syn problémy. Každopádně důležité je s manželem mluvit o tom jak to oba citite. Nemusíte hned vše uzavírat, ale nechat to otevřené. S kamarádkou bych také mluvila na rovinu, ze me její situace moc těší, ale ze „sama mám trochu trapeni„ urcite to pochopí.
Já celkem chápu pohled vašeho manžela. Sami máme dítě s autismem, sice vysokofunkčním ale těch starostí je tolik, že sama si říkám že druhé takové dítě bych fakt nedala a to jsem žena. Statistiky jsou dost neúprosné, pokud se tam objeví je už jednou autismus tak ta šance na to, že druhé dítě bude taky autista je asi 30%, což není zrovna málo. Hlavně jsem potkala mezi maminkami s autíky více maminek, u kterých se stalo že jedno dítě – to starší – mělo lehčí formu autismu a 2. Sourozenec měl pak těžkou formu autismu i s mentální retardací. A když čtu ty příběhy a vidím co prožívají, tak upřímně se druhého dítěte fakt bojím. Šla bych do toho jen pokud bych měla genetické vyšetření, ale ani to nemusí být jistota. Pak je ještě možnost adopce když tu touhu po druhém dítěti máte.
U mě jediná věc, co mě vnitřní přesvědčuje, že druhé dítě bychom měli zvážit, že jednou budeme staří a nebudeme se moct o našeho prvorozeného starat a já prostě nechci, aby skončil špatně, aby byl úplně sám, bylo by fajn kdybych měl zdravého sourozence, který mu pomůže, když bude potřebovat. Jenže pořád si říkám kde je ta záruka že to druhé dítě bude ok?
Autismus je hooodně široké spektrum a jestli jste diagnózu dostali až teď, v 5 letech, tak zřejmě nebude v těch horších variantách. Nechte tomu chvíli času, uvidíte, co přesně vám řeknou doktoři, jaké budou vyhlídky, co bude zvládat a co ne...
Já mám 3 letého již diagnostikovaného autistu ve třídě a má půlročního brášku. Maminka říkala, že byl jiný od miminka, ale až teď vidí, jak moc jinde byl, že je to nebe a dudy.
Chápu manžela. A rozumím i vám. Dejte tomu chvíli čas. Ale jak píše paní nade mnou - to jste opravdu zjistili az teď v 5 letech?
@sfet my máme také doma staršího s autismem, bude mu 9, víme to od jeho 3,5 let.. já sama jsem měla problém se s tím srovnat, ale on sám mi ukázal cestu jak na to .. máme i mladšího 7 let . Úplně zdravý .. my máme problém jen s vyjadřováním a jídlem.. normální ZS, tedy s asistentem,ale moc jí nepotřebuje.. a ano mladší staršího hrozná nakopl, soutěži spolu a to tahle oba dopředu . Sociální máme v pořádku takže i přechod z MŠ do ZŠ dobrý.. jde to .. jen se z toho nehroutit a hlavně lásku a čas ..
@sfet Prosimte, hlavne se nenech vystresovat recma o tom, ze statistika je neuprosna a podobny kecy. Vime, co se o statistikach rika, ze (Statistika je presny soucet nepresnych cisel). Kdybych mela kazde zivotni rozhodnuti brat podle statistik, tak mam uplne jiny zivot (rozumej: mnohem horsi). V sirsi rodine mame autistu (letos je mu 23) a je nestarsi ze tri deti. Jeho dva mladsi sourozenci uplne v pohode, bez jakychkoliv problemu. Je to tedy jen jeden pripad, ale bude jich mnohem, mnohem vic. Samozrejme je treba zvazit i to, ze kdybys mela dalsi dite, mohlo by mit stejnou (nedejboze horsi) diagnozu, ale to muze byt i u rodin, kde maji prvniho zdraveho. Nestahuj kalhoty, kdyz brod je jeste daleko. Buh vi, jak se to nakonec vyvrbi. Preju, at co nejlepe.
autismus je relativně širokej pojem. záleží, jak se u dítěte konkrétně projevuje, a jak ten život s ním zkrátka funguje a bude fungovat do budoucna.
zatím to nech bejt, třeba to ještě přehodnotí, nebo přehodnotíte. ty vlastně asi taky teď sama nevíš, jestli druhý chceš, když je to tak.
mnohý autisti se naučej vypadat a fungovat jako docela běžný lidi, i když to maj daleko složitější.
Je mi líto, čím procházíš, musí to být opravdu náročné. U blízké kamarádky bych to řekla na rovinu (nebo možná spíš napsala), jak to píšeš sem, že víš, že to není její vina a jí přeješ všechno dobré, ale že to je pro tebe aktuálně velmi citlivé a teď to v tobě vyvolává takové emoce - věřím, že to pochopí. A pokud je to se synovou diagnózou teď takhle čerstvé, tak bych vůbec o druhém nemluvila, spíš tak pozorovala, jak se tobě a manželovi budou vyvíjet pocity, myslím, že to nemusí být úplně konečný verdikt. Hodně sil.