Jak přestat vše řešit?
Ahoj, prosím, poraďte,už si připadám jak blázen. Vždy jsem vše hodně řešila, ale poslední dobou mi přijde, že nedělám nic jiného. Pořád řeším, co jsem kde řekla nebo udělala, že to bylo hloupé, jak to asi ostatní vzali, co si budou myslet, že jsem měla udělat spíš tohle nebo tamto... Nevím, jestli to dává smysl, tak uvedu příklad - byla jsem na oslavě, kde se všichni kromě mě znali a já si tak připadala, jak pod drobnohledem, cokoli jsem vypustila z pusy si teď zpětně přehrávám a řeším.. Přitom ty lidi mi mohou být úplně volní, i kdybych je ještě někdy viděla nemusí mě trápit, co si o mě myslí. Umím si to takhle racionálně říct, ale vzápětí se zase vracím k myšlenkám, co jsem měla udělat jinak, až z toho úplně začnu mít špatný pocit:( dřív jsem takhle rozebírala nějaké větší akce (porady v práci, různé prezentace, prostě akce, kde jsem vystupovala před více lidmi), ale dnes se už v myšlenkách přes den zatoulám i co jsem říkala v obyčejném rozhovoru s kamarády nebo co jsem dělala v různých běžných situacích a rozebírám i ty...... Prosím, nemá to někdo podobně? Jak se s tím vyrovnáváte? Nějaký tip, rada, cvičení? Děkuji😢🙏🏻
@biciklissie ahoj, děkuju, že jsi napsala, aspoň vím, že na v tom nejsem sama, kdo se v tom takhle plácá.. Před časem jsem to řešila i s terapeutem (byla jsem kvůli jinému problémů, tak jsem pak vytáhla i tohle), a v podstatě mi taky řekl, že jde o problém s nízkým sebevědomím a že se ho musím snažit vybudovat a že nemám řešit, co jsem jak v minulosti udělala nebo řekla, protože v té době jsem se to rozhodla udělat, protože mi to připadalo jako nejlepší možnost (že to můj mozek vyhodnotil jako nejlepší volbu) a tak se tím nemám trápit... A já to všechno chápu, ale vůbec se mi tím nejde přestat zabývat.
Být zaměstnaná až až je fajn, ale i když na to celý den pro jiné povinnosti nemyslím, tak mě to všechno doběhne večer v posteli a to je pak umění vůbec usnout 🙈😞
Na spotify je podkast follow your magic a v jedné epizodě o tom mluví, zkus si to najít, třeba ti to trochu pomůže 👍
Buď psychoterapeut, nebo nějaké kurzy na podporu sebehodnoty, sebelásky, sebevědomí. Dnes už nejsi odkázaná pouze na ženské kruhy, kdy se potkáváš s ostatními face to face, můžeš si zvolit on-line kurz, kde se potkáváš on-line. Pro mě určitě tyto kurzy měly a mají svůj smysl, daří se mi v nich zpracovávat témata, která mě dlouho držela v roli oběti a měla velký vliv právě na mé sebevědomí a sebehodnotu.
@fire85 mně sedí jako mentorka Terez Kantu Mužíková. Teď od středy poběží on-line kongres Domov jako silové místo, který pořádá a tam můžeš zhodnotit, zda by ti jako mentorka seděla https://terez-ka.cz/domov-jako-silove-misto-202...
A od 6. 11. s ní pokračuji v práci na sobě v kurzu Šťastný vnitřní život ;)
Pak můžeš mrknout na Lucii Harnošovou, Magdu Křepelkovou a jistě bys našla xy dalších mentorek. Já už dál nehledala, protože Terez mi prostě sedí lidsky i tím, jak má kurzy pojaté...
@v_anilka díky, zkusím dohledat konkrétní epizodu 🙂
Já myslím že asi každý by to chvilku řešil, pokud by byl na akci, kde nikoho neznal.
A máš ze sebe zpětně neutrální pocit? Nebo vysloveně špatný?
Já mám taky v minulosti nějaké situace při kterých jsem byla trapná jak 🤪 ale prostě chce to to přestat řešit. Někdy když si na to vzpomenu a mozek to chce řešit, tak ho zaměstnám něčím jiným, začnu koukat na film, poslouchat audioknihu, jógovat a dýchat atp..
Ideální by bylo se tomu ( sobě) zasmát, nebo to ( ostatní lidi) mít na háku...což už je vyšší level uvědomění, tam ještě nejsem.
Myslim ze v tom hraje roli u tebe vychova...
Takze urcite nekdo kdo se v tomhle pohybuje ...lekar
Nejsi dokonce prostredni ze 3 sourozencu?
@reeeza špatný, vždycky špatný 🙈 kolikrát si říkám, že někdo se zachoval nebo řekl mnohem větší koninu nebo si mu stal šílený trapas a vůbec to neřeší,a já se užírám maličkostmi, že jsem rychleji mluvila než myslela nebo že jsem zakoktala.. No blbosti 🙈 snažím se taky vždy odvést poroznost hlavy jinam, ale chtěla bych se spíš naučit se na to povznést, neřešit 😞
@veronicka89 nene, ségru mám skoro o 12 let starší, takže jsem v podstatě jak jedinacek 🙂
@miryp já bych i ráda, ale trochu jsou u mě problém peníze, takže nic dloudobejsiho asi nezvládnu😞 ty kurzy o kterých píšeš jsou třeba i nějaké volné dostupné? A moc děkuju za tip!!
Třeba Terez to má tak, že před hlavním kurzem dělá minikurz zdarma na stejné téma a už ten ti může dát návody, jak se sebou pracovat. Hlavní kurz je pak placený, ale dá se hradit ve splátkách. Já ten kurz, co budu mít od listopadu, hradím ve splátkách 3x 2590 Kč a ten přístup k materiálům, meditacím, atd. máš rok.
Pokud ani ty splátky nejdou v tuto chvíli, tak doporučuji Terez sledovat a využívat těch akcí, co má zdarma. A pak pokud máš fcb, tak se přihlas do skupiny Kongres pro ženy. Je to stránka zřízená Luckou Harnošovou a ta také vypisuje různé akce zdarma. Na ni se pak napojují další ženy s akcemi a můžeš se dostat k řadě věcí zdarma. A když tam vzneseš svůj dotaz také, třeba se ti ozve někdo, kdo nabídne pomoc zdarma. Navíc tam dohledáš tipy na knihy, které by tě také mohly někam posunout ;)
Není vůbec zač. Já myslím, že u mě taky hrála velkou roli výchova. U nás se nikdy moc nechvalilo, spíš porad kritizovalo a celkově každý jiný názor byl obrovský problém, i když šlo třeba o blbosti. Jako dítě to ještě jakžtakž šlo, ale v pubertě už to skřípalo a strašně těžko se mi budovala nějaká vlastní identita s vlastními postoji. Bojuju s tím do teď. Hodně mě v tom pomohl vztah a děti, celkově rodina a domácnost, to pro mě byly velké cíle. A to, že jsme zvládli vybudovat si pěkný základní život, mám rodinu, domov, přátele, tak si občas zvládnu říct, že na mě snad není nic až tak špatně a nemám zapotřebí se tak trápit. Celkově se snažím k okolí chovat slušně, abych si nemela co vyčítat a zároveň tak, abych to byla opravdu já, aby to bylo autentické. A buď ber nebo nech být. To pro mě bylo fakt objevné, když to tak napíšu. Ale taky k tomu občas sklouznu a jsem schopna se trápit různými hovadinami. Pro mě je opravdu klíčové být zaměstana, což s rodinou se teď daří až až. A když ne, tak si prostě stanovim nějaké projekty. Já jsem taková plánovací, takže mi to docela jde samo. Když se tak nestane, tak se fakt taky po nocich uziram vzpomínkami a o to je to horší, v noci se všechno zda horší. Takže přichází na řadu projekty, třeba plánuju Vánoce, ty miluju, nějaké akce, nakupy, to mě taky baví, návštěvy, vaření, fotoalba. Proste tak nějak, co mě zajímá a jde to tak nějak samo. Ale chápu te, s těmito sklony se nežije třeba nejak úplně těžce, ale třeba tak nějak zbytečně neradostne a komplikovane.
Mám to stejně. A jsem nejstarší sourozenec ze tří, je mi přes 30, dvě děti, vdaná. Nevím, proč to tak mám. Připadám si někdy úplně mimo.
@biciklissie ano, každý názor byl špatně, i když teda kritiku velkou si nepamatuju, spíš velká očekávání, která nebyla splněna. Jakákoliv jiná hudba špatně, jiný flm blbost, veškerá dovolená nesmysl. Tohle špatně a tohle naopak dobře. Televizi jsme během dne vůbec neviděli, ostatní se dívali na seriál. Jsou to blbosti, ale mám pocit, že to nějaký význam mělo.
Nauč se se sebou v hlavě mluvit pozitivně. Hodně se kritizuješ a vlastně shazuješ.
Měj k té malé nejisté mladší holčičce v sobě pozitivní vztah. Chval ji, pohlaď ji když potřebuje, řekni jí že jsou věci v pohodě, uč ji se povznést nad některé situace...mluv k ní z pozice dospělého ( protože ty už dospělá jsi a máš nadhled nad situací té holčičky, ty už víš jak řešit problémy a co je třeba...ale ta malá holka, ta to netuší), jako bys mluvila k malému dítěti. A tohle používej kdykoliv ti není dobře nebo něco řešíš.
Musíš si to vše naprosto přesně vizualizovat. Třeba si to i nakresli. Zasaď mladší verzi do přesného časového období i místa.
Čili vidíš Verunku ( to je příklad, nevím jak se jmenuješ), 5ti letou holčičku, u sebe doma v pokojíčku, sedí na zemi a pláče, má červené šatičky atp atp....
Co bys dělala když by k tobě, dospělé kamarádce, přiběhla s pláčem...Normálně se jí zeptej co se děje....ona ti odpoví že byla na hřišti kde nikoho neznala a že se na ní děti dívali a ona se styděla a chtěla se s nimi bavit atp atp...ale že si myslí že ji rádi nemají a nechtějí si s ní hrát atp atp...Vše si reálně vizualizuj.
Co bys jí poradila, jak bys jí uklidnila, nebo jak bys jí rozveselila?? Jak by sis s ní povídala aby jí bylo líp?
Vše si představuj...a normálně jí to tý malý holčičce nahlas říkej, plně si představuj celou tu scénu jako reálnou...takže ji i třeba obejmi, utři slzičky...Ona ti bude odpovídat, ty zase jí atp atp.
Tohle přesně jsem dělala na terapiích. Zbavili mě to pts i brutálních úzkostí, se kterými jsem žila 5 let a netušila co s tím.
Měj se holka ráda a buď sama sobě i rodičem a pevným bodem v životě. Naši rodiče nám většinou nebyli schopní poskytnou vše co bylo skutečně potřeba, ať už dost pohlazení, pochvaly, podpory, bezpečí...a je to ok. Určitě dělali co mohli, ale nejsou to superhrdinové. Je ale třeba se naučit si to dodat zpětně a svět bude hned lepší místo 🙂
Trošku mi to zní jako generalizovaná úzkostná porucha.. tam je to overthinking hodně velkým balvanem, ať už co se týče minulosti a analyzování všeho, tak i obav z budoucnosti a situací, co ještě nenastaly. Terapie by ti určitě pomohla, a nebo se aspoň vrhni na seberozvojové knížky, podcasty atd. 🙂
máš to s kým rozebrat doma? nebo prostě s někým, s kým si "sedíš"?
sebevědomí a ocenění sebe sama, tam je zakopanej pes
já si taky občas přehraju v hlavě, co jsem kde řekla, nebo neřekla, nebo proč jsem to řekla/neřekla jinak, ale pak nad tím mávnu rukou, protože... co už 🙂
a připravovat se na to, že někdy možná, kdyby, něco, to rovnou škrtni, protože se nikdy nemůžeš připravit na všechno, na všechny možnosti, to by i ostatní museli mít pevně daný scénář i tak hrozí možnost improvizace, jak tvé, tak ostatních, takže, hodit to za hlavu.
🙂
@mama_mila Ono je hlavně problém taková ta absolutnost. Ne, že já si něco myslím, mám takový názor. Ale že to tak prostě je. To pro mě bylo hrozně těžké se z toho vymanit, začít si dělat věci po svem, utřídit si, co vlastně chci já. Tak možná to v člověku nejak zůstává, když podstatnou část života se snažil těm nejbližším zavděčit. Teď se hlavně snažím tohle zase nedelat svým dětem.
Jeden ze znaků ADHD.
@hani_na nebo také hypersensitivity
Mám to podobne. Myslím, že je za tím malá sebedůvěra, snaha se zavděčit. Taky bych byla ráda, aby mě měli všichni rádi, i když mi to vlastně může být jedno. Nebo když ne rádi, tak mi těžko dělá představa, že se o mě někdo ve špatném baví. I když racionálně si to umím hezky vysvetlit, tak si taky nemůžu pomoct. Špatně snáším kritiku, nejistotu. Trochu mě pomohlo se přijmout, jaká jsem, pořád se tak nesnažit. A s dětmi ke to lepší. Ale přepadá me to pořád. Celkově neumím vypnout hlavu a pořád něco v duchu řeším, plánuju, atd. Mě na to nejvíc pomáhá, když mám fakt málo času, jsem hodně zaměstnana. Případně mam jiné starosti, přípravy na něco. Tak to pak pořád myslím na to a ne na tyhle coby kdyby polemiky.