Jak nežít minulostí?
Holky, jak neřešit minulost a být spokojená v přítomnosti? Mám všechno - zdravé děti, manžela, ale kyavůli něčemu,co se stalo před více než rokem nejsem schopná si pořádně užívat přítomnost. Pořád mě to negativně ovlivňuje a má to vliv na všechno. Ikdyž jsem si několikrát řekla, že to nebudu řešit. Pořád to mám v hlavě...
Dlouhá práce na sobě, doporučuju na FB skupinu Alterna, lidi si procházejí různými životními zkouškami a někteří mají fajn postřehy a doporučení. Zkus různé semináře, přednášky, i online existují, kde se budeš věnovat svému tématu, mně se líbí Maitrea. Pak sport, meditace. S prvním synem jsem zažívala období, že jsem logicky věděla, že mám zdravé dítě, manžela, že nemám důvod být nespokojená. Pak jsem si prožila ztrátu miminka ve 23.t. a neskutečně mě to posunulo, poté jsem hodně na sobě pracovala v oblasti ženství, než jsem zkusila znovu otěhotnět, potřebovala jsem si tu ztrátu dobře prožít a zpracovat a pokusit se, aby se mi neopakovaly problémy s donošením dítěte - syn se narodil dřív a pak byl ještě potrat v 11.t. Teď jsem jinde, život si více užívám. A nechci tím v žádném případě říct, že nemáš nárok se trápit, každý máme svoje starosti a jsou pro nás v danou chvíli ty největší a netroufala bych si je srovnávat. Cesta je a my ženy jsme vnímavé. Teď jsem dočetla knihu Umění být zdráv od Jana Vojáčka, taky zajímavá, užitečné knihy tě taky můžou posunout dále. Držím palce!
zalezi na zážitku, ale nekdy je rok kratka doba...
Vyřešit, co vyřešit jde. Pokud ta věc z minulosti řešení nemá, pak to přijmout, jako skutečnost. Přijmout a tím pádem uzavřít.
Naučit se žít přítomností, zkuste si najít třeba na YouTube nějakou přednášku, webinář... nebo nějakou knihu jak žít přítomností, osobní rozvoj....
Řídím se mottem: Přijmi to, změň to, nebo to nech jít.
Abys toto dokázala, musíš si nejdřív v sobě urovnat, do jaké "škatulky" to máš teď zařazené. A podle toho můžeš buď odejít (nechat to jít), nebo to změnit, pokud to jde a můžeš a chceš a budeš se v tom cítit lépe. A když zjistíš, že vlastně nechceš to nechat jít a ani to nechceš změnit, tak ti vlastně nezbývá nic než to přijmout.
Mně pomáhá to v sobě probrat ze všech stran a říct si, zda v tom ještě můžu něco udělat a jestli bych se cítila lépe, kdybych to udělala. Pokud v tom už nic udělat nemůžu, tak mi pomáhá si vyhradit čas a vnitřně se s tou věcí/zážitkem rozloučit - přijmout to. Prakticky to pro mě znamená takový osobní vnitřní rituál, kdy si udělám čas na přemýšlení a jak projdu všechny možnosti, dojde mi, že mi nezbývá než to přijmout a představuju si, jak mi je vlastně dobře, když to přijmu a odhodím ze sebe.
Vím, že konkrétní postup je hodně individuální, ale třeba tě to navede na tvou osobní cestu, jak se naučit věci přijímat, měnit nebo nechat odejít.
Je to dlouha prace a za me velmi prinosna a pro zivot nezbytna. Jak se naucit zit v pritomnosti, to ti asi nikdo presne nerekne, kazdy ma cestu jinou. Ovsem napada me inspirace v podobe knizky Moc pritomneho okamziku.