Jak jste poznaly, že přišel ten správný čas mít dítě?
Ahoj holky,
no co dodat??? má otázka je snad jasná. Jak jste poznaly, že už je ten správný čas, že už jste připravené, že víte, že to zvládnete, že ještě není moc brzo,....... 😉
Endo pokud už víš, že jseš ochotná obětovat svoje pohodlí pro miminko, tak jsi připravená. Tak bych to viděla já. Já po miminku vzdychala skoro už v 18 letech, ale věděla jsem, že jednak mu nemám co nabídnout a druhak jsem si chtěla ještě užít. Bylo to takový rozplývání se nad výlohami a kočárky, ale zodpovědnost za dalšího tvora jsem ještě mít nechtěla 😉
To je hodně o tom se rozhodnout si změnit úplně od základů život. Pokud nemáš třeba okolo babičky na hlídání, tak dost rezignace na svůj volný čas, záliby...dost možná Tvým jediným hobby bude na dlouhý čas - samozřejmě kromě miminka, které bude alfou a omegou Tvého života - spánek 😅 Je to ale fakt fajn změna a nejkrásnější období. Jen je na Tobě, zda to už teď tak chceš. Hodně štěstí v rozhodování. 😨
Já jsem nic nepoznávala, Týnka k nám přišla neočekávaně, no a další miláčci přišli, protože chtěli, nijak jsme jim nebránili, ani jim schválně nepomáhali.
Já se probudila s tím že chci dítě,přišlo to ze dne na den.Nerozhodl rozum ale hormony 🙂
mně vypršela nájemní smlouva na obchod.prostory a další nebyly v dohledu,tak jsme si řekli s MP: "Co s načatým večerem?" no a do roka tu byla Sofí 😀
u prvního jsem sotva poznala, že by to mohlo být těhotenství...natož pak nějaký pocit,jestli jsem připravená...
u druhého jsem to poznala podle vrásek. když už byly hluboký a všude, nebylo na co čekat....
Ale vážně, chtělo by to skloubit obojí dohromady, tu pragmatickou stránku věci - tak nějakv rámci možností se na to připravit (rodina,bydlení,zázemí..) a vědět, že mičo bude to, co tě udělá štastnou. To nejde napsat. Ale bezpochyby to poznáš....to nejde přehlídnout.....
u mě to byl spíš rozum - myslím, že jde hlavně o to, jestli děti někdy chceš a když víš, že jo, tak vybrat ten správný čas, když víš, že na to máš hlavně psychicky 😉 dítě ti změní priority, ale způsob života podle mě až tak moc ne - my co dělali předtím, děláme i teď (cestování atd.), jen je to trochu náročnější na organizaci. hlavně se toho nebát 🙂
u mě asi nebyl nikdy "ten správný" čas, necítila jsem žádné tikání a cizí kočárky mě nechávaly totálně klidnou - pořád bylo něco, lepší pozice v práci - škola - nové bydlení - atd.atd...ale děti jsem chtěla - někdy - a plán byl první do třiceti (já plánuji vše a vždy 😵, tak moc nebylo na co čekat 🙂, malá se narodila měsíc po třicátinách.
ale jinak souhlasím s holkama - mít kde bydlet, co jíst atd. a být připravená na to, že dítě hodně dá, ale také něco vezme.
Tak já toužila po miminku od svatby,kterou jsme měli před 8,5 lety.Ale u manžela byl trochu blok z mládí,takže vyměknul až po 3.letech.Jenže tenkrát se 1.těhu nezdařilo. 😖 První dítko se nám narodilo v mých 27.letech a svým způsobem jsem byla nakonec ráda,že to tak dopadlo.Byla jsem na to opravdu připravená a nemusím litovat toho,že jsem na MD a nic jsem si před tím neužila. 😉 Takže za mě to spíš řídil osud,než hormóny. 😀
u mně to bylo asi jako u sisi, nic se mnou nedělaly cizí děti, ještě ani na začátku těhu, první 2měs jsem s tím psychicky srovnávala, že už jsem těhu, navíc když jsme plodili (na dovolené jsme to parkrát zkusili), tak mi tam volala kolegyně, že dala výpověď a bude vše na mně, takže mně se těhu ani moc nehodilo z pracovní stránky, ale nakonec já jsem pryč a kolegyně stále tam 😀 , osud...ona zůstala a potkala svého současného manžela v práci 😅
Mimi u nás chtěl hlavně manža, já bych ještě i rok počkala, ale osud to zařídil sám...
Hormony mně pak převálcovaly.....sice druhý zatím neplánuji, ale jednou ho ještě chtít budu, nechávám to osudu 😉 - mimochodem - manža nechce o druhým ani slyšet, to naopak plánuji jednou spíše já!! S manžou to zamávalo pěkně ) porod i šestinedělí a první 4měs vůbec, máme nespavce a neposedu doteď, ale díky Bohu za to 😀
No, podle mě, když nad tím člověk strašně moc přemýšlí, tak nepřijde ten čas nikdy a pak může být taky pozdě, takže nepřemýšlet úplně moc a dát na pocity 😉
100% správný čas není nikdy. My jsme šli zlatou střední cestou. Pár věcí do 100% nám chybí, ale školu dostudovanou mám, máme svoje roky, jsme manželé, rýsuje se bydlení, máme hlídací babičku, děti jsme vždycky brali jako součást manželství a to tak, že radši dříve než později. A to stačilo. Dneska vím, že správná doba to pro nás teď je.
Je sranda,jak to máme každá jinak 😀 Já jsem miminko začala chtít ve chvíli, kdy jsem poznala svého budoucího manžela a prostě mi bylo jasné, že tohle je chlap, se kterým chci žít a mít rodinu 😵 Ale bylo mi devatenáct, přede mnou tři roky na výšce, nebydleli jsme spolu a věděla jsem, že by to byla v té chvíli blbost..Bydlet jsme spolu začala poslední rok na výšce, měsíc po skončení školy jsme se brali a v té době už jsme se několik měsíců o mimi snažili.. No nakonec máme první po IVF, Anička se narodila, když mi bylo 24, pro někoho hrozně brzo na dítko, ale já už jsem měla pocit, že na miminko čekám celou věčnost 😵 Vůbec jsem se nebála, že bych to nezvládla, cítila jsem, že to bude v pohodě 😉
Ale mám třeba kamarádku, která je s přítelem 8 let, několik roků spolu bydlí, mají po svatbě a ona miminko pořád odkládá, ještě jí nezačaly tikat biologické hodiny a tak má stále pocit, že ještě musí něco stihnout, než se prcek narodí - ještě jednu dovolenou u moře, ještě pár měsíců budovat kariéru, ještě našetřit na nové auto apod. a stále se mimčo odkládá na příští rok, už asi tak čtyři roky 😀
Starší diskuze, ale proč neobnovit...pro mě dost aktuální otázka, protože jsem k dětem přestala pociťovat odpor a začínám se toho trochu děsit 🙂
enda: to proste poznas...asi tak, ze nad tim prestanes uvazovat... 😀 ja jsem moc mimi chtela, ale vzdycky bylo nejaky ALE a pak jsme se najednou rozhodli, ze dokud to nezkusime, stejne nebudeme vedet co by kdyby... Temer na prvni pokus se nam mimious povedl a spousta veci se pak sama srovnala a vyresila, takze tak...